Když jsem si na podzim roku 2020 začal pomalu plánovat rok následující, panovala ve mně velká nejistota. Kvůli covidu jsem věděl, že jsou všechny plány proměnné a do poslední chvíle nebudu vědět, jestli se naplní nebo ne. Při ohlédnutí za minulým rokem jsem překvapený, kolik akcí nakonec vyšlo a že rok 2021 vlastně nebyl vůbec tak špatný, jako jsem očekával. Z Elenky už není miminko, ale úžasná holčička, po pracovní stránce jsem se také neměl vůbec špatně a i ve sportu jsem si dokázal, že stále nepatřím do starého železa. Dalo by se tedy říct, že minulý rok byl pro mě úspěšný.
Leden byl ve znamení tréninku. Věděl jsem, že mám první naplánovanou výpravu až začátkem února a nic mi nebude bránit k tomu, abych absolvoval kvalitní objemový měsíc. Podařilo se mi tak odtrénovat přes 60 hodin a zdolat při tom přes 480 kilometrů. Achilovky sice bolely, ale začal jsem se každý den protahovat a měl ze svého běžeckého projevu dobrý pocit.
Hned 1. února jsem vyrazil na sněžnicovou výpravu na Ukrajinu, která byla snad nejhorší akcí, kterou jsem kdy jel. Po srážce se zajícem jsem hloupě zavtipkoval, že se nám zaječí bůh určitě pomstí. A taky že ano! Nejdříve jsem dostal pokutu v Maďarsku za nedodržení tranzitní zóny, následně jsem zbytečně převážel auto 7 hodin na konec plánovaného treku a už od prvních kilometrů přechodu nám lilo jako z konve. Viditelnost na pár metrů, silný vítr a do toho přicházející obleva způsobila, že jsme po jedné noci na hřebenu vzali (příznačně) do zaječích a upalovali jako mokré slepice zpět do údolí. Auto na druhé straně pohoří sice nepotěšilo, ale nakonec jsme si k němu našli cestu. Oblevu pak vystřídaly mrazy a desítky centimetrů čerstvého sněhu, kvůli kterému jsme ani další výlety nezrealizovali podle plánu. Do toho jsme dvakrát uklouzli s autem na ledu a skončili v pangejtu a při couvání urvali kvůli velkému množství sněhu část nárazníku. Takhle šílenou výpravu jsem už dlouho nezažil a snad i dlouho nezažiju!
Náladu jsem si však spravil o pár dní později, když jsem v druhé půlce února vyrazil s Expe poběhat na Mallorku. Původně to měla být naše domácí Oliva, ale kvůli covidovým opatřením jsem kemp přesunul na 200 kilometrů vzdálený ostrov. A byla to velká pecka! Oproti Ukrajině hotový balzám na duši, kde jsem dobil baterky a znovu se naplno rozběhal. Prozkoumali jsme nejzajímavější místa pohoří Serra Tramuntana a musím říct, že mě ostrov naprosto učaroval. Většina lidí si totiž myslí, že se jedná o jedno z nejpropařenějších míst v Evropě a těžko věří tomu, že má i po outdoorové stránce co nabídnout. Každý den jsem navíc natočil a sestříhal krátký vlog, takže se jednalo o velice plodný týden.
Po návratu domů jsem začal koketovat s myšlenkou výroby dětské postýlky pro Elenku. Rozhodli jsme se, že už je nám s ní v posteli trochu ouzko a pokukovali jsme po postýlkách připomínajících malý domeček. Nevím kde se to vzalo, ale probudil se ve mně stavitelský duch a rozhodl jsem se, že bych konstrukci dokázal udělat i já sám na garážovém stání. Nakreslil jsem si tedy v ArchiCADu výkres a pomalu se do projektu pustil. Sehnal jsem dřevo, obrousil ho, nalakoval a soused truhlář mi zapůjčil potřebná nářadí. Ačkoliv jsem celé dílo dokončil až o pár týdnů později, mám z výsledku radost. Jasně, některé věci jsem mohl udělat lépe a postýlka není perfektní. Jakmile jsme ji Elence ukázali, tak si ji naprosto zamilovala a od první chvíle v ní začala spát. Ta dětská radost a nadšení za to stála a zahřála mě na srdíčku.
Od začátku března jsme si však s novou covidovou vlnou museli v Expe pokrátit úvazky na polovinu. Ve výsledku jsem byl rád, že mám více času na rodinu a tuhle čtvrt roku trvající změnu jsem přijal jako příležitost být s Elenkou co možná nejvíce. V březnu jsem měl původně vyrazit do Grónska, ale kvůli covidu se z Grónska stala polární výprava do švédského Sareku. Když jsem v roce 2020 absolvoval svou první polární výpravu, nebyl jsem z ní zrovna dvakrát odvázanej. Přechod jezera Inari byla sice příjemná akce, ale jít desítky kilometrů po ledu, mít před sebou nekonečnou pláň a za sebou tahat třicetikilové saně mi příliš velké uspokojení nepřineslo. Podobné pocity jsem vnímal před pár lety, kdy jsem v rámci zimní přípravy běhával stovky kilometrů za tmy na atletické dráze. Nicméně se mi líbila myšlenka otestovat své tělo v drsných polárních podmínkách a hlavně neřešit běžné problémy středoevropských hor (nestálá sněhová pokrývka, laviny apod.). Celá akce byla neskutečná jízda, ve které jsme si užili zrušení vlaku kvůli vykolejení, vítr o rychlosti 100 km/h, storno zpátečního letu a také deportaci jednoho našeho účastníku po příletu do Švédska zpět do Prahy. Šílená akce s dobrým koncem!
V první půlce dubna jsem s Elenkou vyrazil na její první orienťácké závody a také jsme se zajeli podívat do Tilaku, který mě začal nově podporovat. Roman Kamler byl totiž se mnou v Sareku a jelikož jsme si padli do oka, podařilo se nám vymyslet vzájemnou spolupráci. 25. dubna jsem v rodinném kruhu oslavil své 30. narozeniny a upřímně jsem rád za to, v jaké životní etapě se nacházím. Nikdy jsem nechtěl být starý táta a vždy jsem si přál žít cestovatelsky dobrodružný život, což se mi plní. Dlouhotrvající zima nám však způsobila stesk po Španělsku a 1. května jsme tedy vyrazili od našeho druhého domova. Strávili jsme zde 7 krásných týdnů, při kterých jsem si do sytosti užil procházky s Elenkou, koupání v moři a také běhání po horách. Na přelomu května a června jsem si odskočil na 10-ti denní Expe výpravu za účelem přeběhnutí části ukrajinských Karpat a domů jsme se ze Španělska vrátili až v polovině června.
Výprava na Ukrajinu se naštěstí odehrávala v úplně jiném duchu, než v zimě. Dali jsme si za cíl přeběhnout hřeben po staré Československé hranici, takže jsme vystartovali ve vesnici Bohdan poblíž rumunských hranic a skončili jsme o 160 kilometrů dále v mé oblíbené Koločavě. Celý výběh se konal dost nalehko s malými běžeckými batůžky a vždy jsme spali na posteli. Počasí bylo sice první dny dost šílené a opravdu jsem nečekal, že zažiji 1. června na Hoverle (nejvyšší hora Ukrajiny) tak moc drsné zimní podmínky. Na druhou polovinu výletu se však počasí umoudřilo a nakonec jsme jeli domů s pocitem dobře odvedené práce. Všem mým kumpánům se akce moc líbila a nemůžu se dočkat, až s nimi opět něco podniknu. Krásné to bylo!
28. června oslavila Elenka své 2. narozeniny. Uspořádali jsme pro ní oslavu v našem oblíbeném Lama centru pod Hády a všechno vyšlo na jedničku. Malá měla ze zvířátek velkou radost a my měli ještě větší radost z ní. Moc dobře si uvědomuji, jakou máme kliku a že není samozřejmost mít tak hodné a zdravé dítě. Anička doma na Elenku mluví španělsky a líbí se mi, jak malá na cizí řeč reaguje. Nepotrvá dlouho a bude umět španělsky lépe, než já.
Začátkem července jsem vyrazil do kyrgyzstánského Karavšinu, kde jsme pod hlavičkou Expedition clubu chtěli za 8 dní zdolat 120 kilometrů dlouhý trek. Tohle místo je populární především díky svým kilometrovým stěnám a není divu, že se lokalitě přezdívá „Yosemity východu“. Celý trek byl nad očekávání náročný a stala se z něj slušná výzva! Technicky náročný přechod v kombinaci s vysokou nadmořskou výškou, střevními problémy a nevyzpytatelným počasím přidal do mého průvodcovského portfolia hezkou dávku zkušeností. Kdo by to byl čekal, že 4. den treku budou z celé skupinky provozuschopní pouze dva účastníci. Masakr! Krásná, ale náročná akce, ze které jsem si odnesl rozporuplné dojmy – odkaz na článek.
Týden po návratu do Brna jsem si vybral první týden dovolené a vyrazili jsme s Aničky kamarády do Beskyd k přehradě Bystřička. Jednalo se o oddychový týden v krásné rekreační lokalitě, kde jsme mohli výletovat jak pěšky, tak i na lodích. Do toho odstartovala olympiáda v Tokiu, takže se člověk opravdu nenudil. Srpen byl na výlety také poměrně bohatý, protože jsme strávili týden u mých rodičů v Sokolově, vyrazili jsme s kamarády na Hochschwab a také do Valašské Polanky, kde probíhalo poslední rozloučení s mou babičkou. Ta sice odešla už v roce 2020, ale kvůli covidovým opatřením se musel rodinný sraz přesunout až na léto 2021. Celý článek věnované letnímu trajdání je k vidění ZDE.
V polovině září jsme opět vyrazili celá rodina na 1,5 měsíce do Španělska užít si poslední záchvěvy léta. Moře bylo stále teplé a Elenka vypadala moc spokojeně. Já jsem opět absolvoval několik výběhů po horách. Také jsem dokopal své bolavé achilovky ke spolupráci a zúčastnil jsem se horského půlmaratonu Trencaclosques, který měl 1 100 metrů převýšení. Teda, byla to fuška! Především psychická, protože jsem si před místními Juany nechtěl urvat ostudu a také jsem nechtěl zklamat sám sebe. 6. místo celkově (4. v kategorii) beru jako úspěch a jsem rád, že se mi podařilo vyběhnout téměř všechny kopce. Nejvíce jsem ztrácel v technických pasážích, na které bych potřeboval v tomhle kamenném pekle více tréninku. Místy to spíš připomínalo tanec, než běh. Každopádně velká spokojenost – na bednu chyběl kousek!
V listopadu jsem začal naplno řešit nový Expe web. Měl jsem řadu hovorů s programátory a také jsem si řekl, že vyzkouším nové fyzio ohledně bolavých achilovek. Dostal jsem kontakt na MUDr. Karolínu Velebovou, která je šéflékařkou atletické reprezentace a ta mi naordinovala 4 rázové vlny. K těm jsem se však dostal až začátkem prosince, protože jsem v druhé polovině listopadu odletěl průvodcovat do Mexika. Byla to má první návštěva Mexika a musím říct, že mě tenhle stát dost oslovil. Jasně, nelíbilo se mi například, že jsou ozbrojení vojáci / policisté téměř na každém kroku a že na záchodě chyběla štětka. Když jste se však přenesli přes kulturní odlišnosti a brali Mexiko s nadhledem, dokázalo si mě získat svou bezprostředností a milými lidmi. V rámci výpravy jsme stoupali na 3 ze 4 nejvyšších vrcholů tohoto středoamerického státu a stejně jako v Karavšinu jsem bojoval s trávícím traktem. Snědl jsem něco, co jsem jíst neměl a už douho jsem se necítil tak slabý, jako při výstupu na Pico de Orizaba. Aby toho nebylo málo, tak nám nějaká dobrá duše vymlátila okýnka u obou půjčených aut a při přeletu zpět nebyla jedna z účastnic vpuštěna na palubu letadla zpět do Prahy, kvůli absence testu na covid. Další turbulentní výprava, kterých bylo v roce 2021 jako šafránu. Nicméně jsem byl rád, že se mi podařilo vystoupat na 5 600 metrů vysoký kopec i s velkými problémy s trávením a že jsem si mohl připsat na svůj list navštívených států novou destinaci. Odkaz na článek.
V prosinci jsem absolvoval 3 rázové vlny (těžko říct, jestli pomohly) a než jsem se nadál, přišly Vánoce a konec roku. Jaký tedy pro mě rok 2021 byl? Cestovní a plný nových příležitostí. I nadále jsem kromě práce marketingového vedoucího a garanta akcí Expedition clubu zastával práci markeťáka lezecké značky Climbing Technology. Navštívil jsem nové destinace, naběhal jsem přes 2500 kilometrů, vrátil jsem se k závodění, uzavřel spolupráci s Tilakem, začal znovu léčit achilovky a také jsem vzkřísil myšlenku běžecké cestovky Trail Adventures. Ale o tom zase příště! Díky za to, že můžu žít tak plnohodnotný život plný cestování a radosti. Moc si toho vážím a mám velkou radost, že mám tak skvělou dceru, kterou miluji. Snad i rok 2022 bude plný příležitostí a nevšedních zážitků!
I’m elated! This information is perfect for my current project.