Polární Grónsko

“Pojďte ven, teď to vypadá dobře,” volá Pavel vzrušeným hlasem a najednou se celá chaloupka otřásá v základech. Všichni urychleně hledáme péřové oblečení a vybíháme ven. A skutečně! Na nebi se odehrává vesmírné divadlo, které v takové intenzitě ještě nikdo nás nikdy neviděl. Všichni koukáme s otevřenou pusou na nebe a mám pocit, jak kdybych si šlehl nějakou drogu. To co totiž vidím, mi hlava absolutně nebere. Po nebi se míhají zelené čmouhy, které mají občas fialový nádech. Chvíli mám pocit, že polární záře utváří nějaký magický obrazec a jindy se jen tak mihotá, jako kosmická stonožka. Člověk úplně zapomene, že mu mrznou ruce a že by se měl přiobléct. Aurora borealis dokáže člověka neskutečně okouzlit a jedná se o podívanou, která jen tak neomrzí!

Nikdy jsem se na žádnou výpravu nepřipravoval tak důsledně, jako právě na tuhle. Společnou výbavu chystám už několik týdnů dopředu a snažím se, aby vše bylo perfektní. To máte opravu starých saní, shánění nových lyží se speciálním vázáním, kupování tažných tyčí, upravování pracovních sedacích úvazků, dokupování lékárničky, zateplování bedniček na vybavení, nákup polárního oblečení… Zkrátka a dobře je toho nad hlavu a nemůžu se dočkat, až všechny starosti nechám daleko za sebou a budu čelit jen a pouze nástrahám Arctic Circle Trailu. No jo, jenže to by se nesměla na východě Ukrajiny odstartovat “speciální operace”. Je zvláštní odjíždět na výpravu mimo signál ve chvíli, kdy v Evropě začíná válka. To, co bylo ještě před pár dny nemyslitelné se během chvíle mění v realitu a jen přemýšlíte nad tím, jak moc se svět za těch 14 dní změní. Během polární výpravy západním Grónskem se k nám dostávají jen kusé informace ve stylu: “Putin uvedl jaderné zbraně do stavu nejvyšší pohotovosti.” nebo “Rusové odstřelují ukrajinskou jadernou elektrárnu.” Ačkoliv se člověk nachází tisíce kilometrů daleko, tak ho dostupné informace přivádějí k černým myšlenkám. Nacházíte se v překrásné přírodě se skvělou partou lidí, ale stejně většinu času přemýšlíte nad tím, jestli se neschyluje k třetí světové válce. Když nemá člověk přístup k internetu, tak ho napadají ty nejvíc katastrofické scénáře a občasné zprávy, které k nám přišly přes satelitní komunikátor nás v našem pocitu nepříjemně utvrzovaly. Do teď nechápu, jak je v 21. století něco takového vůbec možné.

Ale zpět k začátku výpravy. Přes noc se autem dostáváme z Prahy do Kodaně, odkud letíme do grónského Kangerlussuaqu a následně malým letadlem do druhého největšího města Grónska, Sisimiutu. Odtud následující den startujeme na trasu Arctic Circle Trailu, který má délku 180 kilometrů. Trek jsem absolvoval v létě roku 2017 a moc se těším na to, jak moc v zimě bude odlišný. Ještě před odletem předpověď hlásí teploty kolem -30°C a dbám na to, aby měli všichni účastníci pořádné oblečení. Při poslední výpravě tu měla jedna slečna omrzliny na noze a museli ji odvézt předčasně na skútru do civilizace. My však máme na teploty štěstí a máme kliku, že v době našeho pobytu jsou nejnižší hodnoty kolem -25°C. Velkou výhodou je přítomnost malých chatiček, které jsou strategicky rozmístěné téměř po celé trase. Chaty se nedají zabookovat předem a je otázkou štěstí, jestli v nich zrovna nebude někdo přebývat. Všechny jsou vybavené petrolejovými kamny a i ty nejmenší nabízejí přístřeší pro většinu naší 10-ti členné skupiny. Grónsko je sice největší ostrov na světě a grónský ledovec je po Antarktickém ledovci druhý největší na světě, nicméně i ta největší grónská města připomínají vesnice. Před pár lety jsem dokonce slyšel o obrovském bytovém domě v hlavním městě Grónska (Nuuku), kde bydlí 1% celé Grónské populace (ta čítá 56 000 lidí). 

Kdy se Ti naposledy přihodilo, že jsi začal trek na letišti a skončil ho před branami druhého letiště? Tohle se může stát jen v Grónsku. Hned úvodní den přechodu nás prověřuje více než důkladně. Zapřaháváme za sebe saně, nazouváme speciálně upravené lyže s backcountry vázáním a vydáváme se ze Sisimiutu vstříc 26 kilometrů dlouhé trase. Ta má přes 600 metrů převýšení a hned ze startu šlapeme do 20% stoupání. Člověk sice nemůže porovnávat váhu táhnoucí na saních s váhou batohu, který by případně táhl na zádech. Nicméně mám na saních velké množství vybavení nejen pro sebe, ale také pro celou skupinu a jako bonbónek vezu kanystr s 10 litry petroleje, který mi nepříjemně narušuje těžiště. Celkem do dělá váhu kolem 45 kilogramů (vážím 70 kg) a to je při táhnutí do prudkého kopce sakra znát a každou chvíli se převrací. Grr! Úvodní den je sice fyzicky náročný, ale odměnou nám je pohodlná chatička na konci zamrzlého fjordu, po kterém putujeme závěrečných 5 kilometrů. Během pár hodin rozehříváme petrolejová kamna natolik, že je uvnitř chaty úplná sauna a chodíme se ven ochlazovat pohledem na polární záři. Problémem je voda, která na celém treku není volně k dispozici v tekutém skupenství a musíme tedy rozehřívat sníh a led. Tohle tavení je velmi energeticky náročné a člověk si musí pečlivě promyslet, na čem hodlá po dobu expedice vařit. Plynové bomby jsou sice uživatelsky příjemné, ale hrozí zamrzání plynu a bomba se musí ohřívat. Benzín je sice větší držák a je lépe dostupný, nicméně je s takovým vařičem daleko více špinavé práce a často se ucpávají trysky. Volíme tedy kombinaci benzíňáku a díky 3 vařičům MSR Reactor. Takže máme o teplou vodu skvěle postaráno!

Následující dny se dostáváme do expedičního stereotypu. Každý den vstáváme s východem slunce (kolem 7:00 až 8:00) a další 2 hodiny nám zabírá roztápění vody na čaj a na jídlo. Každý účastník disponuje alespoň 0,7 l velkou termoskou na čaj a také jídelní termoskou s obědem. Denní dávky jsou od 14 do 25 kilometrů a jeden den jdeme dokonce 33 kilometrů, abychom si v největší chalupě udělali odpočinkový den. Od třetí etapy přichází oteplení, takže se z -25°C šplhá rtuť teploměru postupně až k -4°C. Oteplení však způsobuje velmi silný vítr (kolem 60 km/h) a máme místy co dělat, abychom nepřešlapovali na místě a neztratili jeden druhého z dohledu. Nejlepším teploměrem jsou naše těla. Když člověk vyjde ráno bez rukavic ven připravovat saně na odchod, tak si lehce udělá představu o aktuální teplotě. Já navíc sebou táhnu dron s foťákem a řeknu Ti, že opravdu není nic příjemného udržovat všechnu elektroniku při životě a provádět leteckou akrobacii se zmrzlými prsty. 

Hovíme si takhle v největší chalupě z celého treku (v Canoy centru) a najednou sledujeme, jak se k nám přibližuje psí spřežení s dvojicí urostlých mužů. Ten vyšší má na sobě bundu a kožich z tulení kůže a budí velký respekt. Chvíli trvá, než “ustájí” a nakrmí 14 tažných psů a jakmile přicházejí do chalupy, snažíme se o nich vyzvědět nejrůznější detaily. Sranda je, když se z toho vyššího frajera klube obyčejný německý turista, který se zaplatil 3 denní cestu severskou divočinou a po vysvlečení z kožešin už nebudí takovej “wau efekt”. Guten Tag! Překvapuje mě, kolik cestou potkáváme lidí na skútrech a také se kolem nás míhá několik psích spřežení. Často se jedná o lovce a turisty nebo o lidi, kteří se chtějí dostat ze Sisimiutu do Kangerlussuaqu. Mezi těmito městy neexistuje silnice a většinu roku je tedy jediným dopravním prostředkem sněžný skútr nebo letadlo. Možná si říkáte, jak je to v téhle oblasti s ledními medvědy. Nebývají tu. Občas se zde sice nějaký vyskytne, ale je to naprosto ojedinělý příklad a není tedy potřeba mít sebou pušky nebo volit nějaké speciální bezpečnostní postupy. 

Jaké je nejdůležitější vybavení každého pořádného polárníka? Flaška s dobrým pitím! A toho máme po loňské zkušenosti ze Sareku skutečně dost! Máme na hlavu cca 1,5 litru tvrdého alkoholu a když to někdo večer přežene, tak je to následující den sakra znát. Jedno ráno rejpe Roman do svého kamarády Jiřího, kterej se večer zlískal jak carskej důstojník. “S Tebou se dalo v noci rejpat do diamantu, jak jsi byl tvrdej.” Jirka mu s úsměvem na tváři odpovídá: “No jo, to jsou ty nečekané polární situace!” A taky že jo! Po celodenním trekování zmrzlou polární přírodou si člověk musí večer trochu povolit ventil a dát si do nosu. Z hlediska jídla tu máme sebou celou řadu dobrůtek od sušeného masa přes špek, gumové medvídky až po čokoládovou pěnu. I přes nízké teploty a velké množství zdolaných kilometrů se ve skupin začíná šířit názor, že určitě nezhubneme… :-)

5. den absolvujeme největší porci kilometrů. Otepluje se na -4°C a sníh je v překvapivě lepší kondici, než předešlé dny. Většina trasy vede po zamrzlých jezerech a není od věci na najít parťáka na dlouuuhý pokec. Vycházíme už v 7:00 ráno a už prvních kilometrů mě překvapuje, jak cesta utíká. Na 20. kilometru dáváme oběd prakticky ve stejném čase jako předešlé dny a celou trasu zvládáme za 9 hodin. Krása a mám velkou radost z celé skupiny, že to všichni zvládají bez větších obtíží. Následující den si dáváme rest day a podnikáme krátký výlet po okolí nebo se jen tak poflakujeme v pohodlí chalupy. Prostě jen jíme, pijeme, čteme si a užíváme si zaslouženého volna. Svým způsobem se již vidíme na konci naší cesty, ale stále nám zbývají 3 dny. Následující den jdeme 19 kilometrů rovnou po jezeře. Krajina se nemění a jedná se o nejnudnější den na trase. To, co přichází večer však za ten stereotyp stojí a jsme svědky té nejkrásnější polární záře, kterou jsem doposud viděl. Velká paráda! 

Předposlední den treku se nám snaží příroda naznačit, že nám přechod Arctic Circle Trailu nedá jenom tak zadarmo. Už od první hodiny fouká nepříjemný protivítr, který se s každou minutou stupňuje. V polovině dne je viditelnost téměř nulová a navíc se skupina nevědomky rozděluje na dvě části. Máme kliku, že je jen pár stupňů pod nulou, protože být -30°C, tak máme zaručeně omrzliny. K silnému větru se přidává velmi špatná viditelnost a konečně máme možnost vyzkoušet sjezdové brýle. Ke konci dne se počasí zlepšuje a přicházíme na naše poslední ubytování na treku, kterým je starý opuštěný karavan. Snad tu nežije žádná nestvůra… :-) Celou noc tenhle šílenej auto přívěs vydává zvuky jak z béčkovýho hororu. Skoro vůbec nespím a je mi kosa jak z nosa. Ráno hodinu prokřehlými prsty roztápím sníh a za další hodinu a půl se nacházíme na silnici vedoucí z divočiny do města. Nechceme brát auto stop, takže dupeme 14 kiláků po silnici až na hostel v Kangerlussuaqu. Závěrečný den je teda trochu na morál a jelikož je neděle, zavírají nám obchod těsně před nosem. Na ubytku tedy baštíme opět čínské polívky a dopřáváme si Adventure menu. Mňam!

Poslední dva dny výpravy si užíváme zaslouženého odpočinku. Někdo si čte, jiný nakupuje suvenýry a já si jdu zaběhat. Také se tvoří malá skupinka 5 účastníků, kteří se jedou podívat k Russellovu ledovci. Krásné místo, které určitě stojí za to, ale výlet stojí v přepočtu 2 000,- Kč. Za 40 kilometrový výlet autem tam a zpět to je poměrně drahý špás a půlka účastníků tedy zůstává na ubytku. Po pár hodinách se ledovcová skupina vrací zpět se slovy, že se k ledovci kvůli množství sněhu nedostali a že podnikli alternativní výlet do ledového kaňonu. Večer se pouštíme do řeči s českým lovcem Martinem, který tu již 8 let po dobu lovecké sezóny žije. Ukazuje nám pižmoní kožich a jako bonbonek srst z ledního medvěda, kterého zde před 2 lety zastřelil. Jednalo se o povolený odstřel, který byl úřady schválen, kvůli obecnému ohrožení lidí. Krásné kožešiny, které mají statisícové hodnoty.

Celá výprava vyšla na jedničku. Počasí jsme měli nebývale vlídné, viděli jsme několikrát polární záři, nikdo se nezranil a celá skupina zažila netradiční dobrodružství, na které bude ještě dlouho vzpomínat. Za mě se jedná o jednu z nejpodařenějších akcí, kterou jsem kdy pod Expedition clubem uspořádal a obrovský dík za to patří skvělé partě účastníků. Bez Vás by to nešlo a ještě jednou díky za pohodovu atmosféru. Tak snad zase za rok na další polární výpravě na viděnou! :-)


FOTKY  /  VYBAVENÍ  /  INFO DOKUMENT / GPS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *