Osvěžující vádí, nehostinná poušť, blankytné moře nebo nekonečně hluboké horské kaňony. Tak tohle je Omán! Překrásná země, která se tolik podobá pohádkám z Tisíce a jedné noci. Ačkoliv spousta lidí řadí Omán mezi ne příliš bezpečné země, tak opak je pravdou. Omán je dokonce tak bezpečný, že místní zde ani nezamykají auta. Tento utajený orient nabízí víc, než by si člověk na první pohled pomyslel a jsem moc rád, že jsem dostal možnost poodkrýt roušku tajemství, do které je Omán zahalen.
Vyrazili jsme s partou kamarádů do Ománu. Původně jsme chtěli letět už v lednu, ale pak musel jeden z nás na operaci a celá akce se posunula až na duben. Škoda, protože jsme se chtěli podívat na dubajské Expo a v dubnu už bylo zavřené. Nevadí! Je super zastavit se v jednom z nejrychleji rostoucích měst planety a užít si pohled z nejvyšší budovy světa. Navíc jsme se zde potkali s orienťákem Martinem Mazurem, kterého jsem neviděl několik let, takže za mě velká spokojenost! Hned první den jsme však narazili na jednu významnou překážku – od 2. dubna je zde na měsíc ramadán a všechny restaurace jsou přes den zavřené a také tu je téměř nemožné sehnat alkohol. Ano, o obojím jsem věděl dopředu. Nicméně jsem až na místě zjistil vážnost celé situace.
Přejet do z Dubaje do Ománu je záležitost pár hodin a nejedná se o nic dramatického. Žádná víza nejsou pro náš desetidenní pobyt potřeba a největším nepřítelem není byrokracie, ale nesnesitelné vedro. Nedovedu si představit, jak to zde lidé dělali bez klimatizace, protože už teď máme ve stínu téměř 40 stupňů a v létě to musí být šílená muka. Neustále tak člověk přechází z vedra do vychlazených místností a těžce si koleduje o nachlazení. Teprve zde si člověk naplno uvědomí výhodu mírného podnebného pásma. První den je ve znamení přejezdu, nákupů a grilování na pláži Ras as Sawadi. Po grilovačce stíháme noční koupačku a těšíme se na ranní projížďku lodí.
Za východu slunce nás nabírá místní chlapík a převáží nás k nedalekému ostrovu, kterému vévodí strážní věž – cíl našeho výletu. Dáváme zde snídani a za hodinu frčíme zpět. Dneska máme totiž nabitý program! Frčíme dál se vykoupat v Bimmah Sinkhole (Ďáblova díra). Propadlá vápencová jeskyně, ve které se dá koupat a je plná Garra rufa rybiček, které se na vás, jakmile se na chvilku přestanete hýbat, hladově vrhají. Skvělé místo, které určitě doporučuji! Odpoledne přejíždíme k Wadi Shab, což je jeden z nejpěknějších kaňonů, jaké jsem kdy viděl. Začínáme krátkou plavbou na loďce a pak procházíme pár kilometrů vyschlým kaňonem řeky (tzv. vádí). V závěru cesty nás čeká koupání a skvělá podívaná v podobě jeskyně a vodopádu. Kouzelné místo!
Pro velký úspěch navštěvujeme další vádí také následující den. Tentokrát se jedná o Wadi Tiwi a máme s našimi auty vůbec co dělat, abychom se k ní vůbec dostali. V závěrečné části trasy máme kliku na místňáka, který nám půjčuje velkou káru s pohonem všech čtyř kol a s tou se hravě dostáváme až k našemu cíli. Máme Wadi Tiwi pouze pro sebe a koupání zde nemá chybu. Přejíždíme do města Sur, kde si po odpoledním odpočinku užíváme prohlídku stavby tradičních lodí Dhau a užíváme si pohled na město z vyvýšené strážní věže. Po večeři nás čeká jeden ze zlatých hřebů výletu – sledování kladení vajíček mořských želv. O tomhle zážitku bych se mohl rozepsat na několik stránek, ale ušetřím Tě od toho. Prostě až budeš mít možnost se k něčemu podobnému nachomítnout, určitě do toho běž!
Následující den se přemisťujeme k dalšímu překrásnému místu, Wadi Bani Khalid. Ano, jedná se o další koupání v překrásném kaňonu. Člověk s úžasem sleduje okolní hladké skalní stěny a představuje si, jaká extrémní vodní síla je musela tvarovat. Procházíme vodními bazénky, které jsou místy jen po kolena a jindy člověk nedosáhne na dno. Úplně na konci cesty je úzký průchod do jeskyně. V ní se ukrývá místnost plná netopýrů, kde je horko jak v sauně a v některých úsecích se musíš i trochu plazit. Ale stojí to za to! V podvečer vyrážíme do pouště. Vypouštíme pneumatiky našich “pouštních speciálů” a se západem slunce vylézáme na nedalekou dunu. Člověk by nevěřil, jaká je to fuška! Opravdu bych nechtěl ztroskotat někde v poušti a bojovat o přežití, protože už jen samotný pohyb v písku je extrémně ubíjející. Usínáme brzy s pohledem na miliony hvězd na hlavou.
Probouzí mě budík, který mám nastavený na východ slunce. Přiznám se, že jsem čekal větší podívanou a nedaleké hory nám dojem z vystupujícího slunečního kotouče trochu překazil. Dost nás zaujaly stopy v písku několika různých zvířat, která musela obcházet naše kempoviště. Dofoukáváme pneumatiky a přesouváme se do Nizwy. Vydáváme se k hradu Jabrin a Bahla (UNESCO) a také se vydáváme na místní tržiště. To je však v době ramadánu poloprázdné a obchodu je tu otevřených jen pár. Aspoň, že si dáváme v místní restauraci dobře do nosu a večer se nám daří s klukama najít shisha bar, který obsluhují dvě Marokánky. Jsou to snad první místní ženy, které nemají zahalenou hlavu a navíc šéfují podniku plném mužů. Hustý!
Ráno vyrážíme do Misfat al Abriyeen, což je tradiční horská vesnice s překrásnou palmovou oázou. Dáváme si krátkou procházku, osvěžujeme se výborným džusem a odpoledne přejíždíme pod Jebel Shams – nejvyšší horu Ománu (3 028 m). Ještě než dojíždíme na místo začátku treku, zastavujeme se nad kilometrovou propastí a s otevřenou pusou hledíme nad propast pod námi. Ománskej Grand Canyon jak vyšitej! Jebel Shams je bohužel vyhrazen vojenským účelům, ale my vyrážíme na krátký trek vedoucí stěnou protější hory, který se celý odehrává nad hranou nekonečně hlubokého kaňonu. Na konci se nachází pár polorozpadlých obydlí opuštěné vesnice a nad ní nečekaný poklad. Horské jezírko, ve kterém se dá koupat a skákat do něj z jeskyně nacházející se nad ním. Velká paráda a skvělé místo na přespání!
Zpět na parkoviště se dostáváme až následující ráno a jelikož se trek nachází na východní straně, praží na náš slunko o sto šest. Jediné štěstí, že jsme včera vyšli tak pozdě, jinak by z nás zbyl kus škvarku. I zde ve 2 000 metrech je vedro jak prase! Dalších pár hodin zažíváme adrenalinové chvilky. Půjčili jsme si dvojici aut Nissan Kicks, které mají náhon je na přední kola a nejsou úplně ideální volbou do horského prostředí. Chceme se dostat do městečka Rustaq a Nakhal, takže přejíždíme pohoří Al Hadžar z jihu na sever a necháváme se navigovat pomocí Google maps. Cesta nahoru vede po zánovní široké asfaltce, která nemá chybu. Jakmile však přijíždíme do nevyššího bodu, asfaltka mizí a přichází na řadu užší prašná cesta, která se kroutí nad hlubokými kaňony. Uff! Tohle není moc příjemný zážitek a zatímco si někteří tento krkolomný sjezd vyloženě užívají, jiní jsou zařezáni do sedačky, modlí se k bohu a ani neceknou. Je to vostrý a zpětně musím přiznat, že jsem z toho byl také slušně vycukanej. Odpoledne přijíždíme do Muscatu a po kratší odpočinku vyrážíme na koupačku k nedalekým fjordům Yiti a večer prozkoumáváme srdce tohoto největšího ománského města.
Předposlední den je ve znamení prohlídky Mešity sultána Kábuse, která opravdu stojí za to! Nejvíc mě zaujal ručně dělaný perský koberec, který se nachází v hlavní modlitebně. Má rozměry 70 x 60 metrů, váží 21 tun a skládá se z 1,7 miliardy uzlů. Prý na něm pracovalo 600 žen po dobu 4 roků. Crazy! Absolvujeme také prohlídku opery (také parádní podívaná) a také se jedeme podívat do starého Muscatu, kde má sídlo aktuální ománský sultán, Haitham bin Tariq. Po večeři se ztrácíme v největší ománském tržišti (tzv. súka), které je provoněné kořením a kadidlem. Ještě, že tu nebyla má drahá polovička, protože bychom tam nakupovali ještě dnes. Poslední den je ve znamení přesunu z Muscatu zpět do Dubaje, odkud odpoledne odlétáme zpět do vlasti a do půlnoci jsme doma.
Jak bych hodnotil výlet do Ománu? Dobré to bylo! V dubnu je tu vedro jak prase, takže doporučuji spíše návštěvu v zimních měsících. Nejvíc se mi zde líbila pestrá příroda. Často jsme se koupali ve vádí, které hrají všemi barvami a člověku z nich přechází zrak. Strávili jsme noc na poušti, na pláži a také na horách, kde jsme spali na kilometrovým kaňonem. Viděli jsme toho opravdu požehnaně a těším se, až se sem opět někdy vrátím!
