Ukrajina, když se smůla lepí na paty

Setmělo se. Kromě přicházející noci padá také hustá mlha a vidím kulový. Musím se spolehnout pouze na svou GPSku a vlastně by se mi hodila slepecká hůl na oťukávání okolí. Pomalu sleduji, jak toho má celá skupina plný kecky. Máme za sebou 15 kilometr, přes 1100 metrů převýšení v nevyzpytatelné mokrém sněhu a cíl je stále v nedohlednu. Jde vidět, že s některými lomcuje lehké zoufalství a pokouším se tedy najít chalupu pod hřebenem, která se zdá být jako dobré útočiště. Nestabilní sníh mi však dává najevo, že vstupuji do místa, kde by se to mohlo utrhnout. Nechci zbytečně riskovat a velím k ústupu. Dnešní noc tedy strávíme na hřebenu bičováni silným větrem a přicházející oblevou. Nevzpomínám si, kdy jsem byl naposledy v zimě promočenej na kost a spal v se třemi borci ve stanu pro dva. Slušný vzrůšo!

Když se daří, tak se daří! Některé výpravy zkrátka nevyjdou podle představ. Cestou na Ukrajinu jsme srazili zajíce a hloupě jsem zavtipkoval, že se nám zaječí bůh určitě pomstí. A taky že ano! Po noci strávené za volantem a nekvalitního spolujezdeckého podřimování si nevšímám, že se mi přepočítala GPSka a naviguje nás v Maďarsku na hraniční přechod, který není určený pro transit. V době covidu se totiž člověk nemůže pohybovat po Maďarsku jak se mu zachce a při průjezdu musí dodržet jasně stanovenou trasu a zastavovat jen na místech, které jsou pro to určené. My však bohužel přijíždíme na hranici, kde podle policie nemáme co dělat a dostávám pokutu 30 000 HUF (2 200,- Kč) za nedodržení tranzitní zóny. Skvělej začátek výpravy!

Začátek sněžnicového přechodu je naplánován v Usť Chorně a máme končit v obci Trostianets. Po příjezdu na místo našeho ubytka příliš neotálím a domlouvám se s naším hostitelem na pomoc při odvozu auta na konec treku. Po probdělé noci mám řízení plný brejle a ještě musím hodit auto 100 kiláků do vedlejšího údolí. Cestu zpět nepočítám, protože jede se mnou v dalším autě náš ubytovatel a můžu chrápat. Víte, jak dlouho nám zabral přejezd tam a zpět? 8 hodin! Silnice tu jsou v opravdu otřesném stavu a průměrná rychlost na 200 kilometrů byla 25 kiláků za hodinu. Crazy! Na ubytku se mezi tím rozjela slušná párty a já během chvíle padám do komatu.

Další ráno vycházíme v 8:30 do deštivého počasí a předpověď nevěstí nic dobrého. Pršet má několik dalších dní a k tomu se má přidat silný vítr. Ideální vyhlídka na sněžnicový přechod! Nutno podotknout, že jsme v rámci zimní sněžnicové výpravy na Ukrajině zatím nikdy zdárně nedokončili předem naplánovaný trek. A zatím vše nasvědčuje tomu, že se to nezlepší ani tentokrát. Šlapeme celý den v dešti nebo v mokrém sněhu a teplota je lehce pod nulou. To co na nás z nebe spadne okamžitě namrzá a díky husté mlze je viditelnost prakticky nulová. Ještě, že mám své hodinky s GPSkou na které se můžu spolehnout. S přibývajícím stmíváním je však jasné, že nezvládneme dojít na místo původně zamýšleného kempu. V mapě nacházím chalupu kus pod hřebenem, ke které však vede prudký sestup nestabilním svahem. Na sestup nemám koule a raději velím k přespání na hřebeni. Všichni toho máme plný brejle a nikomu se nechce v tak mizerném počasí kopat plošinku pro stan. Bohužel se nedá nic dělat a trvá dobrou hodinu, než se nám daří postavit stan a začít vařit večeři. Všechny hadry z máchané goráč negoráč a v malém stanu se na sebe lepíme tři borci. Vlhkost stoprocentní a teplota jakbysmet. Atmosféra jak z německého porna 80. let.

Ráno je nad slunce jasné, že to balíme. Přichází brutální obleva a fouká o sto šest. Jdeme tedy stejných 15 kiláků zpátky do Usť Chorny a v hlavě si nadávám za odvezené auto na konec treku. Po návratu do chalupy dáváme lehkou kalbičku a zaháníme chmury. S panem domácím se domlouvám na zítřejší odvoz maršrutkou k auta. Stejně bychom jeli okolo, takže se vlastně ani nezdržíme. U auta dáváme oběd a frčíme další 2 hodiny do údolí, odkud musíme šlapat dalších 40 minut do prudkého kopce na Chatu u Kuby. Krásné místo!

Každej z nás má občas období, kdy je všechno na levačku. V Červeném Trpaslíkovi Rimmer prohlásil, že je asi jediný člověk na světě, který si koupil oříškovou čokoládu bez jediného oříšku. Přesně takhle jsem se cítili a jedinou spásou byla tahle úžasná chalupa uprostřed Karpat. Pro vodu se chodilo 200 metrů do lesa a na venkovním záchodě ti vždy umrzl kus zadku. Ve chvíli, kdy jsem si však dával třetího stakana vodky s místním chatařem a nadšeně jsme gestikulovali o výstupech Máry Holečka, tak mi to došlo. Kdybychom si včera na hřebeni neprošli peklem, tak bychom si téhle skromné chaloupky tolik nevážili. Dalajláma jednou řekl: „Že nedostanete v životě vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ Něco na tom bude! Jen by to bylo ještě o fous lepší bez omrzlého zadku.

Následující dny oblevu střídají mrazy a desítky centimetrů čerstvého sněhu. Po domluvě s účastníky se snažíme vyjet na výlet za účelem zdolání Hoverly (nejvyšší hory Ukrajiny). Při vjezdu na silnici pod Hoverlu nás však zastavuje borec se závorou se slovy, že s naším autem tam nemáme šanci vyjet. Vzhledem k množství čerstvého sněhu se není čemu divit a vymýšlíme alternativní výlet na hřeben nedaleko naší chaty. Počasí na pikačů, ale s tím nic člověk nenadělá. Jsme rádi, že je alespoň chalupa přesně podle našeho gusta a disponuje nejen saunou, ale také velkým množstvím pálenky. Další den se o Hoverlu pokoušíme znovu. Už cestou tam nám naše zadokolka ujíždí na černém ledu do smyku a končíme v závěji. Naštěstí si nic neděje a během chvíle pokračujeme dále. Tentokrát se nám daří překecat borce u závory a frčíme neohroženě na parkoviště po Hoverlu. Hohó! Jenže máme problém s řetězy, které nám v půlce stoupání vypovídají službu a při couvání rveme kus nárazníku. Máme prostě kliku a i druhý pokus končí neúspěchem. Vracíme se na chatu a dáváme další kalbičku se saunou proti trudomyslnosti.

Ráno vstáváme v 5:00, balíme fidlátka a scházíme dolu k autu. V 6:45 odjíždíme a opět nás čekají šílené silniční podmínky. Nejedu ani 40 km/h a v jedné zatáčce chytám opět smyk. Naštěstí se mi to daří na poslední chvíli ubrzdit a jen tak tak nekončíme v plotě. Když člověk vyleze z auta, tak asfalt na silnici vypadá úplně v pohodě bez náledí. Po pár krocích mám však co dělat, abych si nerozbil hubu. Celý asfalt je pokrytý neviditelným černým ledem a i když jsme nejeli příliš rychle, tak jsme neměli šanci. Naštěstí vše dobře dopadlo a jeden z lidí ve vesnici nám pomocí tažného vytahuje auto. Následující 2 hodiny jedu 30 kiláků v hodině, protože nemám absolutně důvěru v naši káru. Silnice je extrémně namrzlá a i na rovném úseku dostáváme drobné smyky. Crazy! Naštěstí cesta domů probíhá bez větších problémů a i hranici s Maďarskem překonáváme bez problému. Každopádně jsem takhle šílenou výpravu už dlouho nezažil a snad i dlouho nezažiju! Je mi upřímně líto našich účastníků pro které to rozhodně nebyla akce, kterou jsme jim slíbili. Za naprostou většinu fuck upů jsem bohužel nemohl a s čistým svědomím můžu říct, že jsem dělal maximum pro co možná nejhladší průběh. Bohužel… Život není jen samé sluníčko a byla to pro mě skvělá zkušenost. Díky za ni!


FOTKY  /  VYBAVENÍ  /  INFO DOKUMENT / GPS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *