Přeběh nejvyššího pohoří Ukrajiny

Je začátek června a sápeme se ve sněhových závějích v téměř nulové viditelnosti na nejvyšší horu Ukrajiny. Tušil jsem, že počasí nebude nic moc. Opravdu jsem však nečekal, že nás tu potkají vyloženě zimní podmínky. Vítr fouká o sto šest a při vrcholové fotografii mi dochází, že vypadáme jako typický Češi, co se vydali v zimě do hor. Kraťasy, tenisky, lehká bunda a v batohu pár blbostí jako je třeba dron. Mít tu sandále s ponožkami a v ruce igelitku Billa, bylo by to dokonalý!

Už před odjezdem výpravy bylo jasné, že se máme na co těšit. Překvapivě dlouhá zima zaskočila téměř celou Evropu a nejinak tomu bylo i na Ukrajině. Někdy je náročné určit podle dlouhodobé předpovědi ideální termín pro realizaci expedice. Nesmí být ani příliš teplo, ani moc velká zima. Člověk dokáže během výkonu vypít půl litru tekutin během jedné hodiny a je tedy klíčové, abychom při přeběhu měli možnost pravidelně doplňovat vodu. Z tohoto pohledu se mi přelom května a června zdá být ideálním časem pro běžecká dobrodružství.

Co Vám budu povídat – předpověď už před startem nevěstila nic dobrého a měl jsem strach, jestli z nás po prvním dnu nebude kostka ledu. Hned první den nás provází pravé aprílové počasí. Déšť, sníh, slunce a teplota kolem 5 stupňů…  Úvodní den běžíme skoro 20 kilometrů po “čáře”. Ukrajinští pohraničáři nás varují před sněhem a důsledně nás upozorňují, abychom v žádném případě nepřekročili rumunskou hranici. Že prej by to byl sekec mazec a mastná pokuta. To samozřejmě respektujeme a hned na prvních pár kilometrech stoupáme 1300 metrů převýšení. Je nás celkově 9 a běžíme hodně volně. Kopce nahoru pěšky, po rovince klus a seběhy dle pocitu. Stejně však každou chvíli zastavujeme, abychom si neutekli. V jednu chvílí ztrácíme posledního běžce skupiny. A to jsme ho ještě před pěti minutami viděli! Zastavujeme se tedy a vyrážím na stopovačku za účelem najít ztraceného syna. Po zhruba hodině hledání docházíme podle stop ve sněhu k závěru, že je borec v pohodě kus před námi a jen jsme zvolili mírně odlišnou trasu. Uf! Už jsem měl trochu strach, že propadl sněhovou převějí nebo že ho sežral medvěd. Ještě jedna dešťová přeháňka, brodička po lýtka ve sněhu, duha… a stojíme před salaší, do které jsme si o den dříve vynesli vybavení na spaní. Ondra s Martinem se ještě běží podívat o kus dál na místo, kde to podle mapy vypadalo obyvatelně a světe div se – máme celkem pohodové ubytko na posteli! První den tak končí ve velkém stylu (v nohou přes 30 kilometrů s více než 1 700 metrovým převýšením) a jsem upřímně spokojený. Tak snad nám to vydrží!

Budíček mezi krávami a hurá na hřeben. Během prvních 6 kilometrů se zvedá vítr a začíná sněžit. Posledních 300 metrů stoupání na Pop Ivan (2 028 m) je lehce na morál a je nám slušná kosa. Na vrcholu regulérní vánice a jsme rádi, že nás horská služba pouští dovnitř meteo stanice. Kluci docela čučí, když vidí některé z nás v kraťasech. Dáváme čaj, oblékáme na sebe nejteplejší oblečení a s lehkou obavou vyrážíme dál po hřebenu. Místy fouká nárazový vítr až 70 km/h a o adrenalin není nouze. Celkově mi krajina připomíná Skotsko v zimě. Místy sníh po lýtka, viditelnost na pár metrů a relativně běhatelné kopce. Ve skupině 9 lidí však postupujeme pomalu a nikam nechvátáme. Těsně před posledním seběhem vysvitne na chvíli slunko a kocháme se okolní nádherou. Na závěr nás čeká 7 kilometrů dlouhý seběh až na hotel pod Hoverlou. Já ještě točím pár záběrů na dron a pak si v kleči musím nahlas zpívat, abych předešel nečekanému setkání s medvědem. Je jich tu prý opravdu hodně a místní nás na ně opakovaně upozorňují. Celý den zakončujeme v poměrně luxusním hotelu pod nejvyšší horou Ukrajiny, který voní zašlou komunistickou slávou. Kupujeme piva, koukáme na hokej a střádáme plány na další dny. Doufáme, že další dny na hřebeni nebudou tak větrné a že třeba i něco uvidíme. Každopádně mám radost, že mám tak odolnou skupinu a nikdo nenadává. Tahle výprava je výzva!

Následující den nás čeká hned v úvodu výstup na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu (2 061 m). Tahle mrška umí bejt pěkně kousavá! Na 3 kilometrech člověk nastoupá 800 metrů převýšení a kdo by to byl čekal, že se tu 1. června dočkáme vyloženě zimních podmínek. Sníh, difúzní světlo, nízká teplota a silný vítr nám příliš nehrají do karet. Člověk s úsměvy sleduje davy ukrajinských turistů, kteří se v teniskách a igelitových pláštěnkách pokoušejí zdolat nejvyšší horu Ukrajiny. A pak ty davy turistů se smějí nám, když na vrcholu klepeme kosu v běžeckých kraťasech. Rychlá fotka, gratulace a valíme dolů! Dalších 8 kiláků člověk natahuje krok a užíváme si krásně hravého trailu, který kombinuje široké hliněné cesty, bahnité singl treky a krátké sněhové sjezdy. Pak narážíme na druhý vrchol dnešního dne, kopec Petros (2 020 m). Na 1,5 kiláků boucháme 460 metrů převýšení a na vrcholu nás čeká pohádka jak od Josefa Lady. Krátká pauzička a hurá na 15 kiláků dlouhý seběh! Jakmile vybíháme z mraků, čeká nás milé překvapení. Vychází slunce a my nevěříme svých očím. Po 2 dnech konečně sundaváme nepromokavé bundy a chytáme bronz. Doběh do vesnice Trostianets je za odměnu a ještě větší bonus je nedaleký pivovar. Večer si dáváme slušně do nosu, zítra nás čeká regenerační den!

Po 3 dnech přeběhu a více než 90 kilometrech máme před sebou kratší regenerační den. Někteří tak koštují 20 druhů piv místního pivovaru a ochutnáváme všechno (ne)možné jídlo, co nám přichází do cesty. Ráno nespěcháme a po první snídani na ubytku se přesouváme na kávičku a zákusek. Pak balíme fidlátka a dáváme ještě před výběhem menší oběd. Výběh je možná trochu silné slovo, protože úvodních 8 kiláků jdeme vyloženě turisticky a zdoláváme na nich 1400 metrů převýšení. Počasí je v porovnání s předešlými dny výrazně lepší a kromě studeného větru je příjemně. Na hřebeni se kocháme výhledy a obdivujeme sněhové převěje. Po zdolání posledního vršku si užíváme 6 kiláků dlouhý seběh na jehož konci nás čeká lyžařské středisko Dragobrat. Bydlíme tu v dřevěném hotelu Freerider, který má jako jeden z mála vůbec otevřeno. Všechno je tu jinak zavřené a chcípl tu pes. Každopádně se jedná o ukrajinskou Mekku zimních radovánek a v zimě to tu musí stát za to. Večer jdeme spát brzo, zítra nás čeká nejdelší den a konečně má být opravdu hezké počasí!

Počasí nám začíná nastavovat svou příjemnější tvář a pokud předpověď nekecá, čeká nás nejhezčí den celého přeběhu. Máme kliku, že startujeme z lyžařského střediska Dragobrat, takže nás od hřebene dělí “jen” vyjití sjezdovky. Už na prvním kopci se nám otevírá neskutečné panorama a já si připadám jak malej kluk v Disneylandu. “Dneska nás čeká parádní jízda!” říkám si v duchu a naplno si užívám příjemně zvlněný hřeben. Každou chvíli se zastavuji kvůli dronování a pak vždy musím nakopnout vyšší rychlostní stupeň, abych doběhl své účastníky výpravy. Už dlouho jsem nezažil takovou parádu a mám velkou radost, že všem září úsměv na tváři. Probíhám místem, kde jsem před pár měsíci v zimě klepal kosu v promočených hadrech a jsem překvapený, jak velké vedro se nakonec udělalo. V poslední části trailu probíháme hlubokým listnatým lesem a pomalu nám dochází voda. Žízeň hasíme hned v prvním kiosku v Ust Chorne, kde do sebe kopeme vychlazenýho zrzka. Parádní den a těžko uvěřit, že jsme uběhli 37 kilometrů a 1500 metrů převýšení. Skvělé to bylo a klidně bych si dnes dal horský maraton. Tak snad nám počasí s dobrou náladou vydrží i do zítřejší závěrečné etapy!

Hned na prvním kilometru poslední etapy zjišťuji, že mi teče flaška s pitím. Běžím tedy rychle do obchodu koupit půl litru vody a koukám při tom na ceny potravin, které mi připomínají dětství. Litrovka coly za 19 hřiven, voda za 9 hřiven, pivko za dvacku. Jedna hřivna je přitom 1,3 české koruny, takže se tu člověk cítí velmi příjemně. S průměrným platem lehce přes 4 000 hřiven není divu, že spousta Ukrajinců pracuje v zahraničí. Šlapeme svižným krokem vzhůru a překvapuje mě, jak rychle naskakují výškové metry. Než se člověk naděje, máme na kontě vertikální kilometr. Počasí je snad nejlepší za celý týden a každou chvíli zastavuji a točím s dronem. Příroda mi tu připomíná Fatru. Travnaté a relativně běhatelné kopečky ze kterých jde vidět široko daleko snad nikdy člověka neomrzí. Pět dní horského běhání se však začíná podepisovat na zdravotním stavu některých účastníků. Takové kilometrové klesání kamennou pěšinkou umí slušně prověřit odolnost kolen. Morálka už také není taková, jako na začátku treku. Přestávám mít motivaci klusat běhatelné kopce a začínám si představovat chuť zlatého moku. Překvapení přichází ve chvíli, kdy proti nám jede 8 terénních auťáků. Skoro celá naše trasa by se dala projet na krosce nebo čtyřkolce. O den dříve jsme potkali na hřebenu starou “vétřiesku” přestavěnou na bus, která vezla turisty k horskému jezírku. Závěrečný kopeček, poslední nabrání vody z pochybného zdroje a hurá na halušky! Přibíháme do Koločavy a jsem zaskočený, kolik věcí se tu změnilo. Spousta novostaveb, opravená silnice a travnaté palouky spasené krávami. Krajinu Nikoly Šuhaje si nedá nezamilovat. Dobíháme do Četnické stanice a šklebím se od ucha k uchu. 180 kilometrů s 10 000 metrovým převýšením jsme zvládli za 6 dní (cca 30 hodin čistého času). Velká spokojenost a mám radost, že se všem 3 holkám a 5 klukům podařilo úspěšně bez zranění přeběhnout nejvyšší část ukrajinských Karpat. Ouu jééé!

Vzdálenost (km)
Převýšení (m)
Čas (h)

Vždy mám obrovskou radost, když vidím účastníky svých výprav na konci akce s úsměvem na rtech. Po přiběhnutí do cíle cítím ve vzduchu spoustu emocí. Ačkoliv jsme běželi necelý týden, zdá se to být jako měsíc. Každý den byl extrémně pestrý a plný nečekaných situací. „Je to jako kdybychom měli dva zájezdy v jednom,“ hodnotí výpravu jeden z účastníků a já mu dávám za pravdu. Ukrajinské Karpaty člověka překvapí překrásnými smíšenými lesy a širokými travnatými hřebeny. Orientace tu při dobrém počasí není složitá a připadáme si jak v zapomenutém ráji. Turisty tu prakticky nenajdete a nejčastěji tu potkáte pasoucí se dobytek. Zapomenutý ráj na zemi!


FOTKY  /  VYBAVENÍ  /  INFO DOKUMENT / GPS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *