Jestli si lámete hlavu nad tím, jak správně přečíst jméno tohohle závodu, tak to jsme dva. Já si u toho dvakrát zlomil jazyk a u třetího pokusu vyvěsil bílou vlajku. V katalánštině název znamená hádanka a vlastně i takovou hádankou byla i má účast na tomto fungl novém závodě, který se koná v rámci ultramaratonu Botamarges.
Cesta na startovní čáru nebyla zrovna jednoduchá. Od mého posledního závodu uplynuly již 3 roky a matně si vzpomínám, že se mi tenkrát neběhalo zrovna ladně. Od dokončení projektu 26 Ultra mám poměrně intenzivní problémy s achilovkama a když každý den nevěnuji alespoň 30 minut protahování, tak ráno nemůžu ani pořádně chodit a bolest mě do nich vystřeluje i při nic nedělání. Absolvoval jsem fyzio, elektroléčbu, rázovou vlnu a vyzkoušel jsem snad opravdu všechno. Běhání mě poslední roky přestalo kvůli neustálé bolesti bavit, ale nezlomil jsem nad ním hůl a stále jsem se snažil najít možnosti, jak se mé největší vášni dál naplno věnovat. Do toho přišla na svět Elenka a kromě běhání do práce a z práce jsem na kvalitní trénink neměl morál. Už jsem zpohodlněl a odmítám vstávat v 5 ráno, abych zbytek dne kulhal jako starej dědek. Pořád se však zajímám aktivně o běžecké závody a uvědomuji si, jak mi ta atmosféra moc chybí. Když jsem letos sledoval průběh UTMB, měl jsem jasno. Chci ještě letos absolvovat alespoň jeden závod. A vzhledem k tomu, že jsme vyrazili v polovině září na pár týdnů do Španělska, chtěl jsem původně běžet 64 km dlouhý Botamarges. No jo, jenomže to bych musel mít větší odhodlání do tréninku a hlavně se na týden nenachladit. Takže vzhledem k odběhaným objemům jsem se střízlivě rozhodl pro půlmaratonový Trencaclosques (1 100 m převýšení), který byl i nakonec daleko lépe obsazený.
Vůbec jsem nevěděl, co mám od závodu čekat. Šel jsem si trať před týdnem proběhnout, takže z hlediska profilu jsem byl nabiflovanej. Jenže jsem netušil, jak moc jsou místní Chuani nabouchaní a jestli mám šanci bojovat o TOP10 nebo i třeba o bednu. Ano, ani po letech bez závodů si nedávám malé cíle a je to asi důvod, proč jsem se jim i tak dlouho vyhýbal. Buď chci běžet naplno a zaválet nebo raději nepoběžím vůbec. Drobou komplikací však byla autonehoda, která nás potkala o den dříve. Vraceli jsme se z voleb z Madridu a na dálnici jeden chytrolín neubrzdil auto a napral to dozadu do dalších 4 chudáků. My jsme naštěstí byli úplně Ti poslední, takže škoda mikroskopická a zranění žádné. Jen jsme domů dorazili pozdě a ráno se samozřejmě vstávalo brzo. Naštěstí jsme měl dobře nastavenou hlavu a cítil jsem lehkou předzávodní nervozitu. Takovou tu správnou a ne tu, co Ti svazuje nohy.
Jsem jediným cizincem na startovní čáře a je mi jasný, že pokud se na start postavili zkušení horští běžci, tak proti nim nemám v technických sebězích šanci. Volím tedy taktiku jít úplně vlastní závod a první čtvrtinu jít co možná nejsvižněji. Snažím se u soupeřů vzbudit respekt a trošku nahnat strach. Takže přibíhám až jako poslední pod startovní čáru a po očku okukuji ostatní. Hudba z repráku řve o sto šest a já se nemůžu dočkat na startovní výstřel. Prásk! Je odstartováno a já vybíhám jako střela a strhávám z pusy roušku. První dva kiláky na asfaltu chci naprat svižně a dát soupeřům jasně najevo, že se se mnou musí počítat. Sorry za smělost, ale já si prostě řekl, že to bude hop nebo trop. První kilák za 3:25, druhej za 3:48 a to už se začíná pomalu stoupat do úvodního kopce, který je také nejvyšším bodem závodu. Už po pár metrech stoupání mě dotahuje skupinka šesti chrtů a já s nimi prohazuji pár slov. Čeká nás téměř 3 kiláky dlouho stoupání (330 metrů převýšení) a volím své tempo. Takže nechávám své kolegy pomalu cukat a ťapu takovou rychlostí, abych celý kopec vyběhl. V neděli jsem ho běžel za 35 minut (chvíli jsem šel) a nyní jsem na vrcholu za 28 minut. Slušný! Jen mě překvapuje, že čelo závodu mi již utíká o více než sto metrů. „Co se dá dělat, prostě nejsem tak dobrej a budu rád, když nezklamu sám sebe a nechám na trati vše,“ honí se mi hlavou a nemůžu se dočkat prvního seběhu.
První kopec dolů je ideální na zahřátí. Je sice plný šutrů, ale ty nejsou zase tak šíleně ostré, aby si tu člověk brutálně rozbil hubu. Po pár minutách je mi však jasné, že jsou seběhy mou achilovou patou (haha, trefné…). Věděl jsem, že v kamenech nejsem žádnej rychlík. Chybělo mi však porovnání s ostatními podobně rychlými běžci. A to porovnání bylo dost zoufalé… Už v prvním seběhu mi začíná dýchat na záda další frajer a já se musím hodně snažit, aby mě nepředběhl. Naštěstí je slabší v kopci, takže si až do výběhu na Covatelles držím 7. příčku. Při lehkém tréninkovém běhu jsem tu byl před týdnem za 73 minut (lehce jsem se ztratil) a teď mi svítí na hodinkách čas 58 minut. „Pecka, mám radost! Zatím svou taktiku plním na sto procent a nedá se nic dělat, že jsou místňáci o tolik lepší. Hlavně udělat co nejméně běžeckých kroků a ono to nějak půjde!“
Při seběhu do městečka la Font d’en Carros však začínám dostávat na prdel. Marně se snažím odolávat náporu borce za mnou a kousek před městem mě předbíhá výrazně svižnějším tempem. Trasa je tu hodně technická a do budoucna musím hodně zapracovat na technice, protože v tomhle mám fakt strach, že si vyhodím kotník nebo zlomím nohu. Jen tak tak se nenchávám fiknout dalšími dvěma chrty a při přiběhnutí na občerstvovačku si beru zpět svou ztracenou pozici. Odtud jde však trasa opět strmě vzhůru. Jsme na 13. kilometru, máme za sebou přes 500 metrů převýšení (dalších 600 nás čeká) a přesně tohle je to místo, kde se začíná lámat chleba. Následující 3 kiláky jsou prakticky jen strmě vzhůru a pořád se balancuje na vrtkavých šutrech. Po pár stovkách metrů před sebe pouštím jednoho z pronásledovatelů, kterému v seběhu trochu překážím. Daří se mi s ním vyběhnout úvodní kratší kopec a před dalším strmilovákem začínám prožívat krizovku. Nejsem vyloženě zlomenej, ale nějak mi to přestává chutnat a propadám se o další 2 pozice. Začínám si však uvědomovat, že bych byl na sebe pěkně nas*anej, kdybych se nesnažil zabojovat a do zbytku závodu nedal všechno. Trochu jsem se tedy hecl a snažil se, aby mi skupinka přede mnou zase tolik neutekla a byla na dohled.
Další kopce však ukazují, že to frajeři trochu překouřili a pár se mi jich daří předehnat. Na trati se však nachází i další běžci, kteří se ztratili cestou na Covatelles a přestávám mít přehled ohledně své aktuální pozice. Stoupám indiánským během vzhůru a jsem připravený to na posledních 4 kilácích pořádně rozbalit. 16. kilometr a do cíle zbývá až jen 100 metrů převýšení. Nakopávám vyšší rychlostní stupeň a začínám do toho vkládat srdíčko. Trať se teď vine po široké zpevněné cestě a dobíhám soupeře před sebou. Plácám ho po zádech a řvu na něj anglicky, ať to ještě nakopne, že si navzájem pomůžeme. Borec má toho plný brejle a neakceptuje moje tempo. Nabíhám zpět na úzkou pěšinku a přemýšlím nad tím, že budu mít co dělat, abych v závěrečném seběhu příliš neztratil. Na pěšince však kousek před sebou slyším dusot dalšího běžce a ten mě po chvíli pouští ochotně před sebe. Pecka!
Závěrečný kopec jdu skoro na krev. Už není čas se šetřit a vylévám na sebe všechnu zbývající vodu, která mi ve flašce ještě zbyla. Snažím se do závěrečného seběhu zmobilizovat všechny síly a jsem odhodlán bojovat o svou pracně vydřenou pozici. Závěrečné dva kiláky dost bolí a jsem neskutečně rád, když slyším zvuky hudby z cíle a spatřuji cílové městečko Forna. Na posledním půl kiláku před sebou vidím dalšího běžce a stahuji ho s každým metrem. Bohužel je v závěrečné rovince jasné, že ho už nepředběhnu. Škoda! Být závod o pár desítek metrů delší, určitě bych ho porazil. Marně se ohlížím kolem sebe, jestli u koridoru nestojí Anička s Elenkou. Od Elči narození se nemůžu dočkat, ať s ní někdy překročím cílovou čáru a se slzami v očích oslavím doběh nějakého toho závodu. Holky tu však nejsou, takže si užívám svých pár vteřin slávy sám. Na cílové čáře se s respektem k organizátorů skláním a zvedám ruce nad hlavu. Mám za sebou svůj první španělskej závod a navíc v super čase! Upřímně jsem si myslel, že to zaběhnu pod 2:20. Jít to pod 2:10, tak jsem hodně šťastnej. Čas 2:07? Wau! Velká pecka a jsem se svým výkonem spokojený bez ohledu na umístění. Plný emocí procházím Fornou a jdu se zchladit k nedalekému pramenu. Potkávám při tom Aničku s Elenkou a kamarádem Josem, kteří mé proběhnutí cílem promeškali o 2 minuty. Moc mě to mrzí… Tak snad spolu doběhneme nějaký jiný závod. Po chvíli mi Anička říká, že jsem doběhl celkově na 6. místě a ve své věkové kategorii na 4. pozici. Ou… Škoda! Ale na 3. místo v kategorii mi chyběly 4 minuty, které bych dnes těžko vytáhl. Každopádně mám velkou radost!
Co říci závěrem? Děkuji moc svým dvěma láskám za podporu – bez Vás by to nešlo a celou dobu jsem na Vás na trati myslel. A yes! Konečně jsem se vrátil k závodění a i když mě achilovky po doběhu bolí fest, tak drží! Suma sumárum, ze svého prvního španělského závodu si sice neodvážím žádný pohár, ale ani ostudu. Jsem moc rád, že jsem vyběhl naprostou většinu kopců a psychicky nerupl i ve chvíli, kdy jsem dostával na zadek a šel nad očekávání dobrej čas. Za mě tedy velká spokojenost! Jsem však trochu zaskočenej, že mi dal vítěz 14 minut a dokládá to fakt, jak moc ztrácím v technických pasážích a mám ještě co dohánět. Musel jít totální kudlu, protože jeho čas je vzhledem k náročným technickým pasážím a převýšení hodně kvalitní! Na druhej flek mi chybělo 5 minut, což by s trochou tréninku nebylo nereálné. Každopádně jsem od Trencaclosques získal přesně to, co jsem potřeboval. Energii a motivaci do dalšího tréninku. Díky za super závod!
