Vítání jara na Mallorce

„Tudy to nepůjde, musíme to otočit,“ volám smutně na zbytek skupiny a se sklopenou hlavou se vracím zpět. Stojí před námi čtyřmetrová skalní stěna, která je naprosto příkrá. Kroutím hlavou zprava doleva a nikde nenacházím alternativní cestu. Už dobré tři hodiny se proplétáme kaňonem Torrent de Pareis, který je extrémně technicky náročný. Vlastně je spíš lezecký, než běžecký. Některé úseky bych hodnotil 5. stupněm UIAA a problém je, že nemáme žádné jištění. Když už si myslíme, že za zatáčkou zlepší situace a čeká nás rovinatější úsek, vždy se objeví nějaká nová lezecká výzva, nad kterou ztrácíme hezkých pár minut. Místo běžeckého tréninku tak absolvujeme trénink psychické odolnosti. Zajímavá zkušenost!

Zbožňuju Španělsko! Přišla zde na svět naše dcera, má přítelkyně tu prožila třetinu života a ve Španělsku se také narodil náš pes, který se teď úspěšně přežírá na prázdninách u tchyně ve Vyškově (tímto zdravím svou nejvěrnější fanynku Zlatu). Vzhledem k tomu, že je městečko Oliva nedaleko Valencie naším druhým domovem, často se zde vracíme. Nejinak tomu mělo být i na konci února a naplánoval jsem si zde běžecký kemp s Expedition clubem, který jsem zde již dvakrát uspořádal. Situace kolem covidu však způsobila, že se z běhání po Olivě stala výprava po nepříliš vzdálené Mallorce. 

Rozhodl jsem se při příležitosti běžeckého kempu sestříhat krátké video z každého dne. Zlepším si díky tomu střihačské oko a díky minimu volného času se zlepším v rychlo editování. Co Vám budu povídat, budíček v den odletu 1:30 není zrovna košér. Naštěstí přesun na letiště do Vídně a následný let na Mallorcu proběhl bez problému. Na ostrově nás přivítaly příjemné jarní teploty a kvetoucí mandle. Po příletu a zabydlení jsme vyrazili na výběh ke kopci Puig Tomir (1 103 m), který už z dálky budí respekt. Jedná se o výraznou skalní hradbu a při úvodním výběhu jsme během 15-ti kilometrů nastoupali vertikální kilák. Skvělej otvírák běžeckého kempu! 

Sotva jsme dospali únavu z brzkého ranního vstávání předešlého dne, rozhodli jsme se pro královskou horskou etapu a vyrazit na 2. nejvyšší horu ostrova, Puig de Massanella (1 364 m). Původní plán byl 23 kilometrů, 1 600 metrů převýšení a velké množství ponížení. Nakonec jsme si to o dva kiláky a pár set metrů vertikálu zkrátili. Nicméně to byla velká pecka a jedinou pihou na kráse byla poměrně strmá horolezecká pasáž v polovině trasy. Všichni jsme ji však překonali s grácií a celej den tak neskutečně rychle utekl, že jsme kromě tréninku a rychlého kafíčka nic moc nestihli. Snad zítra bude více času na prošmejdění pobřeží a prozkoumání okolních měst. Každopádně jsem z Mallorky neskutečně nadšenej a divím se, že jsem ji nenavštívil již dávno. Pecka!

Třetí den jsme přesídlili z hor k pobřeží. Bohužel to však neznamenalo, že by se jednalo o výrazně méně kopcovitý terén. Tempo bylo sice vyšší než předešlé dny, ale bohužel nás zde dohnalo obrovské množství turistů, které nešlo na úzké pěšince jednoduše říznou. Naštěstí jsme si spravili chuť na polední sváče v totálně opuštěném městečku Alcúdia. Odpolední procházka po pobřeží také nebyla k zahození a byla příjemný zakončením dnešního dne. Konečně jsme také viděli i něco jiného, než ostré šutry a upocená trika. Pokud jste ještě na Mallorce nebyli, měli byste to v budoucnu napravit. Na své si tu přijde jak milovník outdooru, tak plážový povaleč. 

Každej den není posvícení a ani tady na Mallorce není „evry dej sanšájn“. A to ať už obrazně, tak i doslova. Počasí nám dnes nepřálo a původně naplánovaný výběh kaňonem Torrent de Pareis se změnil v boj o přežití. Jestli jsme reálně uběhli kilák a půl, tak to bylo moc. Většinu času jsme totiž šplhali nekonečnou roklí strmě vzhůru a se smrtí v očích očekávali, jaký další boulder problém na nás kaňon nachystá. Byl to slušný masakr a místy se jednalo až o pětkové free solo lezení. V druhé polovině cesty však nebyla cesta průchodná, takže jsme museli zvolit alternativu a na závěr fest promokli. Původně zamýšlený několikahodinový výběh se změnil v celodenní výlet a naplánovaný odpolední výstup na nejvyšší horu Mallorky musíme nechat na jindy. Uf… Dobrej adrenalin! 

Pátej den jsme vyrazili do okolí malebného městečka Sóller. Uličky tu jsou úzké tak akorát na průjezd jedné nákupní tašky. Mile nás překvapila široká kamenná stezka, díky které jsme mohli cupitat i do prudkého svahu. Měl jsem radost, když mi po hodině běhu svítilo na hodinkách 700 metrů převýšení a běželo to tak nějak samo. Na hřebeni nás zaskočila hustá mlha, vlhkost a vítr. Doběhli jsme na vrchol kopce Puig d’Alfábia a kolem radiového vysílače začali klesat zpět do Sólleru. Bylo bláhové si myslet, že se 5. den obejde bez horolezecké vložky. Opět jsme se nechali nachytat kozími stezkami a balancovali jsme na hraně srázu. Po návratu k autu jsme si dali krátkou prohlídku města, okoštovali zmrzlinu a přejeli do města Inca, kde se nachází outlet značky Camper. Nakoupili jsme botky, potraviny a před sedmou hodinou dorazili na ubytko, kde na nás čekal rozpálený gril. Další parádní den!

Šestý den výpravy jsme vyrazili do malebné vesnice Valdemossa. Z několika zdrojů jsem se doslechl, že se zde nachází nejkrásnější trek z celé Mallorky a že prý to tu navštěvuje velké množství turistů. Z tohoto důvodu prý musí lidé žádat o povolení pro vstup minimálně dva dny předem. O vstup jsem zažádal, nikdo nereagoval a podle toho co jsem pochopil, tak to mají kvůli covidu totálně na salámu. Po třech zamračených dnech nám konečně vyšlo počasí a výběh stál skutečně za to. Vrcholové pasáže se strmým srázem byly neskutečně fotogenické a k našemu překvapení naprosto bez lidí. Tento výběh hodnotím jako nejhezčí lauf z našeho pobytu! Po návratu k autu jsme se skočili podívat do vesnice Valldemossa a zajeli se podívat na nejsevernější výběžek Mallorky, Formentor. Za mě jednoznačně nejlepší den!

Závěrečný den výpravy jsme navštívili městečko Sant Elm, kde startuje populární trasa GR221. Na tenhle 120 kilometrů dlouhý trek si už nějaký ten pátek brousím zuby a jednotlivé části stezky jsme měli tu čest proběhat v předešlých dnech. Absolvovali jsme 18 kilometrů dlouhý okruh, který byl se svým 650 metrů vysokým převýšením naším nejrovinatějším tréninkem. Následně jsme si šli užít nedaleké moře a okoštovat místní paellu. Nebyla špatná, ale na pravou paellu z Valencie to prostě nemá. V podvečer jsme ještě prošmejdili hlavní město Palmu, sbalili si fidlátka a nádledující den odletěli zpět do Vídně. Úžasný výlet! 

Celou akci jsem naplánoval jen pár dní před odjezdem a byl jsem mile překvapen, jak hladce proběhla. Prozkoumali jsme nejzajímavější místa pohoří Serra Tramuntana a musím říct, že mě ostrov naprosto učaroval. Většina lidí si totiž myslí, že se jedná o jedno z nejpropařenějších míst v Evropě a těžko věří tomu, že má i po outdoorové stránce co nabídnout. Už dlouhodobě koketuji s myšlenkou přeběhu treku GR 221, který pohoří Serra Tramuntana protíná a jsem moc rád, že jsem si část treku v rámci této týdenní výpravy prozkoumal. Jednotlivé tréninky byly neskutečně pestré a mám velkou radost, že i účastníci výpravy byli nadšeni. Nemůžu se dočkat, až se zde znovu vrátím.


FOTKY  /  VYBAVENÍ  /  GPS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *