Taky znáš ten pocit, když vyrazíš na nějakou akci v ne zrovna ideálním fyzickém stavu a dopředu víš, že se domů vrátíš zmordovanej? Tak přesně tohle se mi stalo před dlouho plánovaným výletem na Fatru. Celá rodina si prošla nějakým střevním peklem a den před odjezdem na Slovensko jsem začal mít těžko v břiše i já. Jenže co teď? Milan bookoval ubytko již v dubnu a nechci celou akci odpískat jen kvůli průjmu. Kašlu na to, však ona to ta borovička spraví!
Nespravila. Ale nebudu předbíhat :-) Už si ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy o víkendu s kámošem na horách. Je to určitě již několik let, protože na hory chodím už jen buď průvodcovat nebo s rodinou a na sólo kamarádské výlety do kopců nebyl poslední roky příliš čas. O to spíš jsem nemohl odmítnout, když mi Milan v dubnu volal a svěřil se mi s myšlenkou, abychom vyrazili v září na přeběh Malé Fatry. No jasně že jo! Fatra je totiž pro mě srdeční záležitost a zbožňuji to tam. Jednou jsem ji přeběhl s Vojtou Bořilem (o den dříve jsme vylezli na Gerlach), rok na to jsem ji přeběhl sólo v rámci projektu 26 ultra a párkrát jsem na ni podnikl další výlety buď v zimě s kamarády nebo s Aňou a Elenkou. Až na ty počty lidí (co si nechají vyvézt zadky lanovkou) to tu nemá chybu!
Vyrážíme v pátek dopoledne z Brna. Milan sem přijel vlastním autem, ale kvůli nutnosti výměny oleje se domlouváme, že pro cestu na Slovensko vezmeme jinou káru. Naše rodinné auto bohužel potřebuje Aňa, takže se domlouvám s tchánem, jestli by nám nepůjčil svou raketu v podobě Dacie Logan (rok výroby těžko říct, ale bylo to určitě před Kristem). Václav k tomu svolí, takže máme o zábavu postaráno. Zatímco já se balím do běžecké vesty, Milan má 30 litrovej batoh. Prý si chtěl vzít také něco menšího, ale prý mu to přišlo divný a myslel si, že budu mít také něco většího. Ponaučen z vícedenních přeběhů však vím, že při spaní na chatách člověk nepotřebuje skoro nic. Ostatně celá akce měla být původně běžeckého charakteru, ale Milan se již několik týdnů potýká s nachlazením, takže jsme se nakonec rozhodli pro pěší variantu.
Cesta do Nezbudské Lúčky utíká překvapivě svižně. Dlouho jsme se s Milanem neviděli, takže meleme permanentně pantem a tak nějak tuším, že tři dny jsou pro sdělení všech našich dojmů málo. Kdyby se čas více táhnul, zaručeně se upečeme, protože ta naše raketa nemá funkční klimatizaci. Dáváme menší oběd v Koliba panoráma a kroutíme hlavou nad nevkusným lunaparkem, ze kterého nám je doslova na blití. Ohyzdná šílenost. Za pár minut však naštěstí přijíždíme na travnatý plácek s funkcí parkoviště, platíme stání na 3 dny přes QR kód a vyrážíme směr Starý hrad. Tahle zřícenina je fakt parádní a vlastně se divím, že jsem tu nezavítal již někdy dříve. Výhled na řeku je zde naprosto fenomenální a docela se divím, že tu některé exponované úseky nemají lépe zajištěné. Pomalým tempem docházíme hodinu před západem slunce k chatě Pod Suchým. Dáváme pivko s Kofolou a navrch ještě borovičku Horec. Sledujeme žhavý kotouč zalézající za obzor a krafáme o všem možném. Dlouho jsme se s Milanem neviděli osobně a máme si co říct. Při večeři se potkáváme se skupinou tří mamin ve věku kolem 50 let a jejich několika dcer. Jedna z nich mě poznává, protože byla s Expe na výpravě a její bývalý běhá za Žabiny. Svět je malej a je s nimi celkem sranda. Dvě z nich mají skvělé triko. Když nemůžeš, tak hory. Tohle heslo bych si nejraději nechal vytetovat na čelo. Boží!
Spíme ve společném pokoji a já jako starej zkušeňák mám s sebou špunty do uší. Vyspím se celkem do růžova a to byl společnej pokoj pro dalších 11 lidí. Ačkoliv mám Chatu pod Suchým rád a už jsem tu párkrát spal, začíná se to tu pomalu rozpadat a pan majitel by měl investovat do interiéru, než mu to začne padat na hlavu. Ráno nikam nespěcháme. Vstáváme pomalu, dáváme sprchu a vycházíme mezi posledními. Já do sebe loupu několik tabletek černého uhlí a ke snídani se míchám Smectu. Na chatám bohužel moc dietního jídla nenajdeš, takže je mé břicho časovanou bombou, která může kdykoliv vybouchnout. Jen tajně doufám, že to bude až po návratu domů. Stejně jako včera, tak i dnes máme boží počasí. Na hřebeni je podle očekávání spousta lidí, ale s tím se musí během tak krásného víkendu počítat. Naše trasa vede přes Suchý – Stratenec – Priehyb – Malý Kriváň – Pekelník – Velký Kriváň na Chata pod Chlebom. Opět ty naše panty nezavřeme a máme tolik času, že si na Malém Kriváňi dáváme hodinovou pauzu na extra porci debatního kolečka. Jsme jak dvě důchodkyně, co se neviděly 10 let.
Chata pod Chlebom je nově zrekonstruovaná, resp. starou budovu prý úplně strhli a postavili místo ní úplně novou, která je fakt vychytaná. Má neskutečnej styl a člověk by si chvílemi myslel, že ani není na Slovensku. Taková vyštajlovaná chaloupka by se za sebe nemusela stydět ani někde v Alpách. Moc se mi tu například líbí venkovní bazének na ochlazení, který sklízí velkou slávu. Milan chatu důvěrně zná, protože tu strávil v zimě několik dní, kdy se zde proháněl na skialpech. Hlavně si od posledně notuje s obsluhou, která je tu fakt skvělá a člověk si zde připadá jak doma. Nejvíc mě dostává, když mi najednou přistane na stole velká mísa se zeleninou a holky z kuchyně nás prosí, jestli bychom jim nepomohly (za snídani zdarma) očistit a nakrájet zeleninu. Naštěstí se toho po chvíli ujímá stůl mamin se svými dcerami. Uf! Už jsem se lekl, že bych musel makat rukama. Brrr…
Mé střevní potíže se však začínají pomalu hlásit ke slovu. Ještě aby ne, když jsem za poslední den jedl jsem samá mastná jídla, po kterých by bylo těžko i zdravému člověku. Začínám mít fakt nepříjemný průjem a křeče. Alkohol tomu překvapivě nepomáhá. Do tří kecáme s maminami a zavíráme hospodu. Brzy ráno mě probouzí ruch šířící se pokojem. Někteří se chtějí pokochat východem sluncem a na mě přichází potřeba ztrestat záchod. Mé trávení vyvěšuje bílou vlajku a jedinou výhodou je to, že vidím fakt parádní východ slunce. Následně to ještě na více než hodinu zalamuju. Po sedmé hodině s pomalu probouzím a při snídani s Milanem plánujeme další postup. Jelikož máme auto v Nezbudské Lúčce, je nejlepší variantou sestoupit po zelené značce k železniční stanici Šútovo-Ratkovo. A tak se taky děje. Loučíme se s maminami a vyrážíme dolů do údolí. Já si však v průběhu sestupu odskakuji do křoví. Břicho mě začíná opravdu dost nepříjemně trápit.
Chvilku po jedenácté hodině se dostáváme na pochybné nádraží na které se dá přijít pěšky jen po sebevražedné krajnici silnice první třídy. Zajímavá zkušenost a při jejím přechodu házím svou ateistickou povahu za hlavu a začínám se modlit za bezpečný průchod. Bůh se naštěstí smiloval a v 11:30 nastupujeme do vlaku směr Nezbudská Lúčka. Břicho se snad ještě více horší a během cesty z vlaku k autu skáči opět do křoví. Dobré peklo! Auto je naštěstí v pohodě a bez delšího otálení jedeme směr Brno. Po dvou dnech se mi naštěstí trávení lepší a nahrazuje ho několikatýdenní nachlazení. Slušná akce!
