Bořím se po pás ve sněhu, zběsile máchám rukama a groteskně se snažím posunout alespoň o pár centimetrů kupředu. Půl metru čerstvého prašanu v kombinaci s 35° svahem není zrovna příjemná situace a neustále se otáčím, jestli to ještě moji parťáci nezabalili. Mám sice na nohou sněžnice, ale to prakticky nic neznamená, protože každým krokem deformuji sněhovou pěřinu stejně tak, jako když čepel nože prochází máslem. Koukám na hodinky a zjišťuji, že jsme za tři hodiny zdolali necelé dva kilometry. Masakr! Kdo by to byl řekl, že výšlap na Suchý bude připomínat výstup na osmitisícovku.
Plán zní jasně – dorazíme v pátek večer ke Strečnu do Nezbudské Lúčky, dáme si noční výstup na Chatu pod Suchým a během soboty a neděle přejdeme po hřebeni Malou Fatru ze západu na východ. Hezky nalehko s minimem věcí a s komfortem, který nám jednotlivé chalupy nabízí. Všechno zní strašně fajn a idylicky, jen nás trochu straší jedna věc – množství čerstvého sněhu, který v horských oblastech během posledních několika dní nakydal. Společně s Petrem a jeho přítelkyní Míšou vyrážíme v pátek v podvečer ze Šalingradu (Brna). Oba dva jsem poznal v Nepálu a jelikož jsme si padli do oka, rozhodli jsme se vyrazit na nějakou společnou akci. Cestou ještě nabíráme Miriam v Považské Bystrici a než se nadějeme, parkujeme pod zříceninou hradu Strečno. Na místě srazu se k nám připojuje ještě Olda s Jarkou, kteří se rozhodli na poslední chvíli a kolem deváté hodiny rozptylujeme klidný prosincový večer našimi čelovkami. Krok za krokem si začínám uvědomovat, že zítra na hřebínku nás zřejmě čekají slušné galeje. Nicméně máme cestu prošlápnutou, takže si užíváme překrásnou zimní atmosféru a po necelých třech hodinkách dorážíme na Chatu pod Suchým. Je skoro půlnoc a přivítání od místních hostů je více než bujaré :) Naštěstí se vyvlíkáme pokusu o alkoholový atentát a kolem jedné hodiny zaplouváme do našeho matracového hnízdečka neřesti.
Sobotní vstávání probíhá hezky v piánko módu a nikdo se nikam nežene. V duchu si sice říkám, že bychom měli vycházet dřív, ale nechci dělat ve skupině vlny a po včerejší noční šichtě se kvalitní odpočinek opravdu hodí. Po desáté hodině se konečně odhodláváme vyrazit z chalupy a vydáváme se směr Suchý. Sněhu je (_._) (_._) (_._) a jsme rádi, že je alespoň úvodní část po sjezdovce šlápnutá. Po několika minutách však zjišťujeme, že od vrchní části sjezdovky se musíme spolehnout na své vlastní frézovací schopnosti a střídáme se s klukama o pozici lokomotivy. Štve mě, že mám je jednu hůlku a navíc bez sněžného košíčku. Druhou jsem totiž přelámal při záchraně Klárky v Nepálu a na sněhové košíčky odjakživa kašlu. Cestou se k nám připojuje ještě jedna slovenská horalka, takže jdeme v sedmičelnné skupince a rychlost postupu závidí prvním člověku, který razí cestu vpřed. Paráda! :)
Po hodince a půl sněžného rochnění se dostáváme na rozcestí pod Suchým a uvažujeme nad tím, jak moc je reálné dostat se ještě dnes na 10 km vzdálenou Chatu pod Chlebom. Máme za sebou 1,5 km hančování v nekonečné hromadě „cukrové“ peřiny a náš sen o přechodu hřebene se začíná rozplývat. Měníme tedy strategii a rozhodujeme se vystoupit alespoň na Sucháč, který je o necelých 300 výškových metrů výše. Hančujeme to tedy nekonečným krpálem nahoru a zdá se mi, že při každém kroku dopředu sjedu o další dva kroky zpět. Vlastně se mi to nezdá, občas to tak opravdu je. Cesta ubíhá neskutečně pomalu a několikrát se zastavujeme, abychom si dali nějaký ten čokolvek pro lepší náladu. Zhruba ve dvou třetinách výstupu najednou uslyším křupnutí a v ruce mi zůstává kus přelomené hole. „Hm, super. Moje karma má povedený smysl pro humor…“ mumlám si pod vousy a začínám si razit cestu rukama. Naštěstí mám gore-texové palčáky od Tilaku, takže žádnej velkej problém. Chvíli na to dochází dámské části osazenstva trpělivost a chtějí to otočit. Párkrát je sice ukecáváme klasickými řečmi pro děcka, jako že ještě deset minut a jsme tam nebo, že támhle za tou zatáčkou dostanou Tatranku. Po nějaké době však už ani tyhle ostřílené fígle nezabírají a půlka skupiny vyvěšuje bílou vlajku. Já společně s Petrem a Míšou to však nechceme vzdát kousek pod vrcholem a po několika dalších minutách kurzu o přežití v horských podmínkách se doplazujeme na vrchol Suchý, který má 1 468 m. Máme toho plné brejle a já osobně i plné kalhoty, které mám celé mokré a omrzlé. Cesta ze 2 km vzdálené chalupy až na vrchol nám trvala 3,5 hodiny a to jsme se rozhodně neflákali. Opravdu náročné podmínky!
Vzhůru dolů! Pádíme zpátky co to dá a během další hodiny jsme zpátky v útrobách chalupy. Sice mě mrzí, že jsme neodhadli správně sněhové podmínky, ale na druhou stranu jsme zase o nějakou tu zajímavou zkušenost bohatší. Petr se večer uculuje zprávě, kterou mu poslal pan domácí z Chaty pod Chlebom. Na otázku, odkud prý jdeme, mu Petr oznámil, že od Suchého a následná odpověď nepotřebovala komentář: „NEPROJDETE :)“. Ujo z Chlebu měl bohužel pravdu a s nenaplněným očekáváním si krátíme sobotní večer s pivkem a kartami v ruce. Nicméně jsme rádi, že nebloudíme někde po pás ve sněhu na hřebenu Malé Fatry a máme pohodové spaní uvnitř vyhřáté chalupy.
Nedělní ráno se rozhodujeme nad alternativní cestou zpátky dolů. Nikomu se nechce riskovat sobotní hanč do sněžného pekla, takže sázíme na jistotu a po výšlapu naší oblíbené sjezdovky se vydáváme po hřebínku směrem k Nezbudské Lúčce. Oproti včerejšku panuje překrásné počasí, takže zahazujeme oblečení a dáváme opalovačku na sněhu. Také testuji nový telefon a jeho možnost natáčení ve „slow motion“ režimu. Po včerejším péčku přichází zasloužený balzám na duši! :)
Cestou dolu nikam nespěcháme a užíváme si krásu zasněženého prostředí. Konečně totiž přišla zima v pravém slova smyslu a celý nedělní den měl díky překrásnému počasí a líbivým výhledům úžasnou atmosféru. Pochodovali jsme po neprošlápnuté pěšině, chvílemi po zasněžené asfaltce a na závěr i pár kilometrů terénem po lesním hřebínku. Krása se střídala s nádheru a tak trochu jsme litovali toho, že takové počasí nebylo už včera. Namlsáni pohodovým výletem jsme se po návratu k autu vydali na kus žvance do nedaleké koliby. Dali jsme si klasicky halušky, spláchli jsme je pivkem a na cestu zpět jsem byl v ideálním kantáre rozpoložení. Cestou domů jsme se stavěli ještě u Miri v jejím novém bytě v Žilině a než jsem se nadál, už jsem byl zase zpátky v Brně na pokoji a probíral s polštářem, kdy se na Fatru vrátíme a uskutečníme kompletní přechod hřebene. Parádní výlet, díky za něj! :)
PS: díky Petrovi za fotky a video, které jsem zde použil!
Fotky z akce
Seznam vybavení
Původní mapa treku
Naše trasa treku – sobota, neděle