– Volal mi náš průvodce Fero.
◦ Fero? Nechci znít jako rasista, ale není to cikán, co nás chce okrást, že?
– To nevím. Ale v telefonu nedežoval. Tak snad ne.
◦ Aha… A co chtěl?
– Prej se má v neděli zkazit počasí a musíme na Gerlach vystoupit už zítra.
◦ Takže asi pojedeme nonstop, co?
– Jo. Vyjedeme před půlnocí z Brna, abychom tam o půl čtvrté byli.
◦ To zní jako slušná akce s minimem spánku, těším se! :)
– Já taky. Tohle bude přísný!
Můj spolubydlící je pošuk. Jmenuje se Vojtěch Bořil a občas mám takovej pocit, že žije na jiné planetě. Na planetě, kde má den 36 hodin a kde se všechny myslitelné nemoci dají přeběhat. Když mu člověk oznámí, že se dva dny nevyspí a že přitom nastoupá přes 4500 m převýšení, tak zažívá orgasmus. Vojta je zkrátka srdcař, kterej i ve spánku natáčí vertikální metry a nedělá čárku tam, kde patří tečka. Když něco slíbí, tak se jede a je pro každou myslitelnou výzvu.
Dlouho jsme se nemohli domluvit na nějaké společné akci a až jsme jednou takhle seděli u pivka a zjistili jsme, že bychom mohli něco spáchat druhý víkend v červnu. Jelikož jsme oba fascinování Malou Fatrou, rozhodnutí znělo jasně: „Přeběhneme za jeden den Malou Fatru!“ „A proč bychom tak troškařili? Vždyť i Gerlach je vlastně kousek.“ „Tak teda jo! Jeden den přeběhneme Fatru a ten druhý vylezeme na Gerlach. Domluveno!“ :)
Pak s námi bydlí ještě další spolubydlící, Robin. O Robinovi můžu napsat především to, že zbožňuje cyklistiku, poslouchá Pink Floydy a studuje současně dvě školy (práva s informatikou). Takže je vlastně taky pošuk :) Jo a taky má auto, bez kterého by výlet na Gerlach skončil u popíjení pátého škopku…
Posledním článkem do party je Kuba. Kuba je takovej normální vystudovanej právník, kterej si umí užívat života plnými doušky. Někde jsem slyšel, že se jednou podíval na podprsenku cizí slečny a jen pomocí svého svůdného pohledu ji přesvědčil, aby povolila (jestli povolila podprsenka nebo slečna, nechám už na vás). Co ovšem vím na sto pro je to, že mu nějaký děcko loni v Malajsii poblilo nohu a on do ní chudák chytnul infekci. O akci se dozvěděl den před odjezdem a okamžitě na ní kývnul. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nikde spolu nebyli a první společnej trip měl být výstup na Gerlach, tak je jednoznačně taky dobrej pošuk :)
Takže si to shrneme: čtyři pošuci jedou před půlnocí z Brna na Slovensko, aby si v sobotu dopoledne vyšli na Gerlach a pak přejeli k Malé Fatře, kterou si dva z nich hodlají přeběhnout. To zní jako hodně zážitků za 48 hodin! :)
23:30 – odjezd z Brna
3:30 – příjezd do Tatranské Polianky
3:45 – Já s Vojtou a Robinem odcházíme směr Sliezský dom (Kuba si prý chce ještě chvíli prohlížet oční víčka zevnitř)
3:50 – zjišťujeme, že jsme možná zaparkovali špatně a že by měl Kuba auto přeparkovat o 500 m výše
3:55 – Kuba auto přeparkává a jasně mu přitom oznamuji, že ho má ve 4:15 vyzvednout náš průvodce Fero
4:15 – volá mi náš průvodce Fero, že tu žádný chalan není a jestli si z něj neděláme prdel
4:17 – volá mi Kuba, že se nakonec veze nahoru s pekařem a já mám pocit, že si ze mě dělá prdel
4:20 – volám Ferovi a oznamuji mu, že je Kuba šulin a že si dělá z nás obou prdel
4:21 – Fero nadává a slušně mě posílá do prdele
— článek začíná být značně vulgární, takže začnu místo slovíčka „prdel“ používat slovíčko „kachnička“ —
4:40 – přicházíme ke Sliezskému domu (0:55, → 5 km, ↑ 680 m)
4:41 – omlouvám se Ferovi za nedorozumění a ujišťuji ho, že radši uvidím hořet školku, než abych si z něj dělal kachničku
4:41 – Fero nemá na tento cynický humor náladu (v duchu mě posílá do kachničky) a zapaluje si další cigáro
4:45 – když Ferovi říkáme o našich zítřejších plánech na přeběh Fatry, čučí na nás jak z jara
4:46 – „Beztak si myslí, že si z něj děláme kachničku,“ říkám si v duchu a balím si zapůjčené vybavení
5:28 – stoupáme vzhůru a Kuba nás upozorňuje na to, že si dal ráno před výstupem kefír
5:45 – Kubovo varování označujeme za odůvodněné
5:55 – Fero si zapaluje další cigaretu
6:15 – rozdělujeme se na dvě tříčlenné skupiny a ujúm – horským vůdcům začíná docházet, že nejsme až takoví vořežpruti
6:43 – Koukám na Fera a přitom si uvědomuji, že lidé, kteří dva roky na vojně zvraceli do plynových masek, mají vše v paži
7:07 – Vojta okouzluje svými vědomostmi našeho kápa natolik, že mu uděluje přezdívku hviezda Bello (neptejte se proč)
7:22 – prolézáme techničtější pasáží Batizovského žlabu a začínám mít staženou kachničku
7:34 – Kubova kachnička je pro změnu otevřená a plynuje Robina o sto šest. Zatracený kefírer!
7:44 – Ferovi místy lehce dochází dech a intenzita pauziček na cigárko se stupňuje
7:45 – Fero si odpaluje dalšího čouda
7:54 – proti nám prochází borec bez cepínu a soudě dle jeho (ne)ohrabanosti to na moc velkého zkušeňáka nevypadá
7:55 – evidentně se jedná o Čecha a já se nahlas divím, že nemá na sobě ponožky v sandálích a igelitku Billa
8:18 – led a strmý svah – balancujeme na předních hrotech našich maček (ano, vzali jsme si sebou malá, roztomilá koťátka)
8:31 – dosahujeme společně vrcholu! (sakra, v duchu to neznělo tak teple, jako na „papíře“…) (4:46, → 9,9 km, ↑ 1715 m)
8:41 – hviezda Bello vytahuje sekt a dáváme si pár doušků tekuté kuráže
8:43 – Fero Čadič zase (pro změnu) cumlá další žváro
8:48 – ***CVAK!*** a vzhůru dolů!
11:48 – s klukama řešíme, kdo nejvíc prděl a pozvolným krokem se šouráme zpět ke Sliezskému domu
13:15 – po nekonečném sestupu docházíme zpět k autu a sundavám si boty… vážení, je to fakt síla!
CELKOVÉ PARAMETRY: 9:30, → 19,2 km, ↑ 1820 m (ODKAZ NA GPS)
Následuje přejezd pod Národní park Malá Fatra a cestou zjišťujeme, jak moc jsme opilí noční únavou. Nacházím se ve stavu, kdy bych byl schopnej usnout i při sexu a uprostřed věty si už nevzpomínám na větu předešlou. Tento památný okamžik pečetil Kuba, který se probudil při průjezdu Ružomberokem… „Kde to jsme?“ ptá se mě zfetovaným hlasem. Já na to: „V Ružomberoku.“ Nedostavuje se mi žádná další odpověď. Ospale se otáčím k zadnímu sedadlu a sleduji mrtvolně schouleného Kefírera, jak spokojeně podřimuje. „Ty voe, von hned zase usnul!“ sděluji se smíchem řidiči Robinovi. „Cože? To neni možný… Vždyť se nás teď ptal, kde to jsme, ne?!“ „No fakt spí!“ „Ty kráso, my jsme jak partička čtyř smažek, co si zaleja pro fet na vrchol Gerlachu…“ :-D
Okamžitě jsem si vzpomněl na jeden trefný slogan od pojišťovny Kooperativa „Mikrospánek mívá meganásledky.“ Jsem rád, že chvíli na to zastavujeme na obědovou pauzu a aspoň trochu se probíráme. V podvečer dorážíme do Terchové a přestože máme stany, tak skládáme hlavy pod přístřeškem jedné z hospod v obci Starý Dvor.
„Začal jsem u sebe pozorovat syndromy patologického sráčství a toto je forma, jak před tím kličkuju,“ čtu na webu jednoho pozoruhodného blogu a přitom se usmívám nad smyslem této geniální věty. Tohle je přesně ten (můj) důvod, proč společně s Vojtou v neděli vybíháme přes Jánošíkovy diery směr malofatranská hřebenovka. Pro něj se jedná o skvělý trénink na světový pohár ve skyrunningu a pro mě je to ideální příprava před přeběhem korsické GR20-ky. Běží se nám skvěle a než se nadějeme, tak se po necelé hodince nacházíme na Malém Rozsutci. Úvodní chodecké pasáže po mokrých lávkách a žebřících nás adekvátně namlsaly na to, co nás v průběhu dne čeká – dlouhá a technická stoupání, kde každé škobrtnutí může setsakramentsky bolet. Velký Rozsutec, Stoh… a než se vůbec nadějeme, máme v nohou přes tisíc metrů převýšení. Místy lezecké úseky a ocelová lana budí respekt a dáváme si majzla, abychom se nikde hloupě nezrakvili. Docela nám to sviští pod nohama a přestože GPSka nehlásí bůh ví jak velkou (horizontální) metráž, tak ta vertikální je výrazně veselejší. Po zdolání Chlebu (ne chleba, ale Chlebu :) se na vrcholu Velkého Kriváně setkáváme s Vojtou a Kubou. Vysomrováváme pár doušků zlatavého moku a chvíli na to šlapem na zmizík ve snaze dostat se co nejrychleji do naší cílové destinace – Strečna.
Původní optimistické odhady, že budeme dole u hradu za 70 minut berou za své ve chvíli, kdy se ke slovu opět dostavují lezecké pasáže a techničtější pěšiny. Každopádně není nad to, když se člověk ohlédne za sebe a vidí celý hřeben Malé Fatry jako na dlani… „To je úžasný, za jak krátkou dobu je člověk schopný urazit tak velký kus cesty!“ zubím se na Vojtu a přestože už toho máme oba plné zuby, tak jsme spokojeni z dobře odvedené práce. Jakmile se dostáváme na Suchý, tak si naivně nalháváme, že už je to jen kousíček a že už se nám dole roztáčí to naše vytoužené pivko. Kulový! Další hodinu nám trvá závěrečný seběh ze Suchého. Zdoláváme více než kilometrové klesání, které z větší části tvoří kamenné cesty a několikahodinový přeběh završujeme nekonečnou rovinkou před Nezbudskou Lúčkou. Oba toho máme plný brejle, ale máme obrovskou radost z neskutečně efektivního víkendu. Dobíháme na hospodskou terasu, kde se setkáváme s klukama a klopíme zasloužené pivko. Heuréka! :)
CELKOVÉ PARAMETRY: 6:36 (čistý čas cca 5:30), → 37 km, ↑ 3000 m)
TRASA: Diery, Malý Rozsutec, Velký Rozsutec, Stoh, Chleb, Velký Kriváň, Malý Kriváň, Stratenec, Suchý, Strečno
Co říci závěrem? Malá Fatra je neskutečně krásná a různorodá. Jsem moc rád, že taková paráda není od Brna až tak vzdálená a nemůžu se dočkat, až se tam opět vrátím. Slovensko má překrásné hory a jelikož i zdejší holky vypadají k světu, tak asi zintenzivním své návštěvy východních braťů. Ty nejdůležitější slovenská slovíčka, jako jsou: vopcháčik, chvostík a omrvinky už znám, takže teď už mi ke slovenskému rozletu nic nebrání :)
Díky klukům za super akci!
Super čtení, moc jsem se bavila. =D Skvělý výkon. =) Klobouk dolů. =)
Děkuji! :)