Stojím několik metrů nad futuristickým bivakem a užasle hledím do krajiny. Azuro, teplo, vůně, ledovec, skály… vše je na svém místě. Připadá mi, jako kdybych měl místo očí dva kaleidoskopy a nemohl se pohledu skrz ně nabažit. Jsem vděčný, že se nacházím ve správnou chvíli na správném místě a s každým úderem srdce si čím dál tím intenzivněji uvědomuji jedinou věc. Nejlepší věci v životě jsou zadarmo!
Uslintané úvody, to já rád :)
Celá myšlenka téhle cesty z města se urodila ve chvíli, kdy se mi podařilo projít kvalifikačním sítem na Ultra-Trail du Mont-Blanc. Původní nápad jet společně s Janďou, Víťou a (podle velikosti auta) s nějakým tím fyzio šamanem vzala měsíc před akcí za své a najednou jsme stáli před problémem, že jsme s Janou neměli ani káru a ani lidi. Startovné za závod zaplacené, kilometry naběhané, sny vysněné… a co teď? Z problému nás vysekali moji drazí rodiče, kteří nám nakonec poskytli našeho škodováckého ďábla. Putovat ve dvou je z hlediska cestování to nejpraktičtější, co vás může potkat. Sice se nám cesta lehce prodražila, ale všechno ostatní bylo daleko jednodušší a nepřipadal jsem si jak v poslanecké sněmovně.
Po třináctihodinovém debatním kroužku dorážíme do italského Courmayeuru, odkud je to jen co bys Kamínkem dohodil k nástupnímu místu k Gervasutti bivaku. Následujícího rána si dáváme rozkoukávací klus k Bonattiho chaloupce a přitom se snažíme netahat čelist po zemi. Pohled na Mont Blanc se mi nikdy neokouká! :)
Po obědě vyrážíme směr bivak. Nechceme riskovat, takže sebou kromě ferratového setu táhneme 60 m lano, litr mléka a kilo mouky. Člověk totiž nikdy neví, kdy dostane chuť na palačinky :) Výstup jsem naplánoval na základě summitpostu, kde kromě slovního popisu trasy najdete i fotku s vyznačenou trasou. Není od věci si před výstupem k bivaku udělat výlet na protější kopec k chalupě Bonatti, odkud máte celou cestu jako na dlani. Jo a taky je docela chytrej nápad vyrazit co možná nejdřív, abyste se nezrakvili o tající ledovec. Fotka s názvem „Já to zkusim a dyžtak se vrátím“ jasně dokládá, že slabší povahy by k baviku měly vyrazit v tmavém spodním prádle. Janďa byla fakt hustá a měl jsem chvílemi co dělat, abych udržel krok :)
Na trase jsou dva 50 m ferratové úseky obtížnosti B/C, ale nejedná se o žádná příliš nebezpečná místa a pokud ve zdraví přeskáčete ledovcovou řeku, máte prakticky vyhráno. Pečlivě následujte žluté puntíky s kamennými mužíky a cesta vám nezabere více než 5 hodin. Oficiální web, GPSka s výstupem a video skupinky důchodců, kteří by nám hravě nakopali zadek.
V chaloupce se nachází dvanáct postelí, indukční deska, počítač s internetem, WI-FI a spousta dalších vychytávek, nad kterými budete jen nechápavě kroutit hlavou. Nedivil bych se, kdyby mi někdo oznámil, že bivak dokáže mluvit a má vlastní umělou inteligenci. Tohle je prostě nejvíc! :)
Video od Sébastiena Montaze:
Následující den zvedáme kotvy, opouštíme jeden z nejkrásnějších „hotelů“ Evropy a z Itálie se přesouváme do Francie. Víte, co je největší joke? Jeden průjezd dvanácti kilometrový tunelem pod masivem Mont Blancu vyjde na €44.20. „Ne, díky, raději si za ty prachy koupím zlatý prase…“ :)
Volíme jižní objížďku přes Albertville, stáváme se nechtěnými diváky Tour de l’Avenir a chvíli před osmou hodinou dorážíme do evropské Mekky horolezení, města Chamonix. Den na to závodím v nejnáročnějším závodě svého krátkého života (reportáž zde) a plním si jeden z dalších snů. S několika měsíčním odstupem můžu konstatovat, že pokud jsem si něco z tohoto závodu opravdu odnesl, tak je to fakt, že i za nejextrémnější únavou a vyčerpáním můžeme nalézt spoustu lehkosti a síly, o kterých se nám nikdy ani nezdálo. Od konce srpna vnímám slovíčko „únava“ poněkud jinýma očima a je opravdu neskutečné, jak je lidské tělo adaptabilní. :)
Program na další den? Gaučing-strečing! :)
Po pořádné dávce spánku, jídla a zewlení jsme následující den sbalili saky paky a vyrazili do Les Houches – nástupního místa na normálku na Mont Blanc.
Hehe, byl to zvláštní pocit… Loňský zdařilý, avšak dramatický výstup mi dodal obrovskou dávku pokory a celkově jsem k hoře přistupoval s daleko větším respektem. Zároveň jsem se však nechtěl nechat zastrašit. Strach má velké oči i ústa – je to zdatný mluvka. Je rozumné mu naslouchat, ale nesmí vás zastavit v tom, co považujete za správné. Celej tenhle systém: strach – sebevědomí – pokora, je chytře vymyšlenej. Vzepřeme-li se strachu, vždycky posílíme. Zatímco uvěříme-li strachu, vždycky oslabíme. I proto méně litujeme činů, které jsme udělali, než činů, které jsme propásli. Samozřejmě člověk nesmí bejt magor a musí umět rozlišit, kdy se jedná o strach a kdy o sebevraždu… :)
Extrémně teplé léto zasáhlo celou Evropu a když jsem na vlastní oči viděl, co to udělalo s celým Montblanským masivem, nemohl jsem tomu uvěřit. V základním táboře (3 200 m n.m.) bylo dva dny před naším příchodem 29 °C a ledovec se roztékal, jako obrovská zmrzlina. Z míst, kde se loni nacházely 3 m sněhu, čněly letos šutry a najednou jsem okolí základního tábora vůbec nepoznával. Pro porovnání video z loňska a fotka z letoška. Původní plán byl takový, že postavíme stan, navečeříme se, dáme šlofíka, kolem 3:00 vstaneme a vydáme se na vrchol. Ovšem realizace zase tak jednoduchá nebyla… :)
Od první chvíle našeho příchodu do bejsu, padaly z okolních svahů laviny a šutry. Jasně, s tímhle faktem se musí počítat a zpočátku mě to nevyjukalo. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme zalehli do hajan. Přestože už několik hodin byla tma jak v pytli a slunko na ledovec nepůsobilo, neustále se ozývaly pády kamenní. Plánovaný čtyřhodinový spánek se změnil v bezesné převalování se. Znepokojivě znějící rytmy pádů všeho, co ledovec pohltil, nám příliš odvahy nedodaly. Náš stan byl postaven na bezpečném místě, kde nám nehrozilo žádné nebezpečí. Avšak výstup na vrchol Mont Blancu znamenal překonání několik stovek metrů dlouhého skalního lezení a všechny ty zvuky se ozývaly z míst naší výstupové cesty. Jen pro představu přikládám video, jak taky může vypadat výstup na Blanc při extrémně teplém počasí.
Ostatně právě z tohoto důvodu byla francouzská normálka na Mont Blanc těsně před naším příjezdem na několik dní uzavřená a čekalo se na „lepší počasí“. Nebudu to nějak protahovat – vzdali jsme to. Neskutečně se to ve mně pralo. Předpověď totiž byla ideální a celkově to vypadalo na luxusní výšlap. Jenomže jsem si nemohl vzít na paškál případná úskalí, kdyby se náhodou něco přihodilo. Ostatně jsem měl sotva den po více než 100 km závodě a nebylo zodpovědné pokoušet se za těchto šutrovatých podmínek o výstup. Bolek Polívka jednou prohlásil, že je lepší být pár minut zbabělý, než celý život mrtvý. Já to sice takhle černobíle nevnímám, ale po loňské zkušenosti už nechci zbytečně riskovat. Cílem nesmí být vrchol, ale návrat a tím jsem si nebyl tak úplně jistý. Smutné nakonec bylo, že se těsně nad ránem pád kamenů zvolnil a podle dalších horolezců (se kterými jsme u snídaně kecali) se za těchto klimatických podmínek má vycházet až tak kolem 5:00. To jsme se však dozvěděli příliš pozdě. Neměli jsme zásoby na další den a navíc se mělo začít kazit počasí. Museli jsme se spokojit s překrásným výhledem, zatlačit slzu a slézt dolů. Opět jsem tedy táhnul většinu lezeckého vybavení zbytečně a hlavně 60 m lano se neskutečně proneslo. Po návratu k autu a čeknutí předpovědi počasí jsme došli k závěru, že nemá cenu zůstávat ve Francii delší dobu a tak jsme přejeli za kamarádkou Mončou do švýcarského Saas – Fee.
Monča je jedna z nejinspirativnějších osob, které znám. Poslední rok žila v Brně, kde se jí příliš nelíbilo a začátkem května se rozhodla přemístit někam do hor. Jelikož věděla o pár kamarádech žijících v Saas Fee, sbalila si svých pár švestek a pokusila se zkusit své štěstí právě tam. Práci po několika týdnech dostala a začala žít naplno svůj sen. Prostě a jednoduše se řídí svými instinkty a dělá to co ji baví! :)
Těšil jsem se, že podíváme i do vedlejšího údolí, do Zermattu a že konečně na vlastní oči spatřím majestátný Matterhorn. Bohužel se dost nepříjemně začalo kazit počasí a nízká oblačnost způsobila, že někdo ukradl hory. Zvolili jsme s Janďou náhradní alternativu a šli se proběhnout kolem nedaleké přehrady. Parádní výběh! Následující den jsme měli namířeno do Neuchâtelu za návštěvou Monči Topči a Babtista. Cestou jsme to vzali přes Grindelwald a měli jsme v plánu pokochat se výhledem na slavnou severní stěnu Eigeru. Bohužel marně. Počasí nám nepřálo ani tentokrát… Takže těžko říct, jestli Eiger vypadá skutečně tak, jako na této fotce :)
U Rollierů jsme si žili jako králové a patří jim za to náš veliký dík. Náš výlet se pomalu chýlil ke svému závěru a jelikož jsme se chtěli o víkendu zúčastnit Áček v Čechách, rozhodli jsme se náš trip o půlden zkrátit a aspoň trochu si doma v Sokolově před závody odpočinout. Další den jsem se tedy šel proběhnout do nedalekých luhů a hájů a odpoledne jsme vyrazili směr domov. Po návratu do české kotliny jsem se opět utvrdil v jedné věci. V České republice máme snad největší koncentraci utrápených lidí na metr čtvereční a připadá mi až groteskní, jak si ten náš národ neustále na něco stěžuje. Ohrané téma, vím! :)
Jinak celej tenhle trip hodnotím velice pozitivně. Jasně, že některé věci mohly dopadnout lépe. Na druhou stranu by mě po chvíli omrzelo, kdyby mi vyšlo všechno na co sáhnu a celé letošní prázdniny jsem si nadmíru užil.
S Janďou jsme vycházeli na pohodičku. Nedávno jsem slyšel jeden prima fór ohledně vztahu mezi mužem a ženou… Hádka s holkou je jako paralympiáda. Můžeš vyhrát, ale furt jseš krypl :-D
To ovšem nebyl náš případ a pokud došlo k nějaké neshodě, tak to bylo většinou způsobeno tím, že jsem si seděl na uších a nikoliv propastnou vzdáleností mezi Marsem a Venuší… :)
Po návratu domů jsme si dopřáli jednodenní odpočinek a pak hurá na závody. Po tom, co jsem za poslední týden odtrénoval 41 hodin (162 km) jsem na nějaké závodění neměl náladu. O to víc mě rozsekalo, když jsem si sobotním druhým místem vyrovnal nejlepší výsledek sezóny. „Ty voe, tři vteřiny se tvářím sluníčkově a najednou se vznáším na obláčku. To jsem teda zvědavej, kdy se to po*ere! :-)“
ODKAZ NA PŮVODNÍ PROGRAM ZÁJEZDU
ŠPIČKOVEJ ŠVÝCARSKEJ MAPOVEJ PORTÁL
