Ultra-Trail du Mont-Blanc 2015

Naprosto přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem se rozhodl běžet Ultra-Trail du Mont-Blanc. Ještě neuplynulo ani 24 hodin od nejbolestivějších okamžiků mého života (čti: od doběhu 96 km dlouhé Beskydské sedmičky) a já už opět vymýšlel způsob, jak tu svou lidskou skořápku vyždímat ještě o kapánek víc. Ležel jsem v posteli, bolelo mě snad i mrkání a do toho mě užíral vztek, z nepříliš povedeného závodu. Nedokázal jsem pochopit hloupost lidské mysli, že i přes to, že jsem si před necelým dnem prošel peklem, tak mám chuť si něco podobného zopakovat. „Jak může těch několik slastných pocitů v cíli přebýt několikahodinové utrpení? Nemá mít člověk v sobě vryt nějaký pud sebezáchovy?!“
Pouštím počítač, najíždím na nej-pro-kras-ti-no-va-něj-ší web světa a posílám zprávu členovi našeho podpůrného týmu.
– Janďo, nelákalo by tě jet koncem příštího léta do Chamonix na CCC? :) Čekám na to, kolik bude bodů z B7 a posílám přihlášku… a pak už jen být vylosován!
• To tě to rychlo přešlo :D Další stovečka se rýsuje. Předběžně říkám ano!

Kamera – Klapka – Akce!

Mám tři hoďky do startu a nevím, jestli mám do záchodové mísy strčit hlavu nebo své pozadí. Každý člověk má svůj vlastní způsob předzávodní přípravy, ale ten můj se mi ani trochu nezamlouvá. Nemyslím si, že za to může nervozita, ale včerejší zpackané cestování. Místo plánovaného gaučing-strečinku jsme strávili celé odpoledne a podvečer v autě, protože jsme při přejíždění italsko – francouzských hranic neměli páru o konání cyklistického závodu Tour de l’Avenir. Kdybych byl cyklista, tak při tréninku myslím na to, že musím jezdit rychle nejen kvůli sobě, ale především kvůli nekonečnému špalíru civilních aut, který bude při závodě čekat na průjezd mého líného zadku… :)

Když k tomu navíc připočtu několik semaforových a objížďkových estrád, zabrala nám cesta prakticky dvojnásobek času a vůbec mě nepřekvapil fakt, že jsem byl poslední člověk, který se stihnul den před závodem odprezentovat. Než jsme vyřídili prezentaci, našli kemp, postavili stan, zasadili strom (hehe) a vytáhli večeři, bylo už půl desátý a já jsem od oběda nic nejedl. Nějak ani nebyla chuť a byl jsem dost nesvůj, protože takhle jsem si to prostě nepředstavoval. Jelikož jsem hodinku před spaním nechtěl do sebe cpát nic těžkého, dal jsem si jen několik krajíčků chleba s žervé. Tohle nevinné kombo odstartovalo nepříliš sympatické záchodové dobrodružství. Většinu noci jsem probdil a chvílemi se mi zdálo, že mi v žaludku raší nový život… Když jsem se v 5:30 podíval znuděně na hodinky, rozhodl jsem se ukončit noční trápení, jít se vykosit a pomalu se připravovat. „Jestli tenhle závod dokončím, tak se doma zmaluju jak Picasso!“
Dvě hoďky na to sedím v busu a cestuji nejvražednějším tunelem Evropy na start závodu – do italského Courmayeuru. Snažím se do sebe narvat pár piškotů a přitom si přes mrtvolně svěšená víčka nalhávám, že všechno bude fajn. Mám pocit, jako by můj život byl dán do závorek a to poslední na co mám teď náladu je 100 km šukání kolem nejvyššího evropského masivu.

Ať je ti džungle milostivá!

Půl hodinky do výstřelu čučím na stovky pošuků s batůžky těsnajících se před startovním obloukem a snažím se uklidnit posloucháním své oblíbené kapely Mňága a Žďorp.

Na startu stojí běžec, co ještě nevyběh.
Žaludek svírá křeč, v žilách tepe krev.
Na startu stojí běžec, co ještě nevyběh.
Tak hodně štěstí, hochu, a hlavně žádný spěch!

Jak to ten Petr Fiala dělá, že má snad na každou životní situaci dokonale padnoucí text?! :)
Očima přejíždím své nejbližší spoluběžce a připadám si jako na přehlídkovém molu. Pokud se chcete seznámit s nejnovějšími běžecko – módními trendy, přijeďte poslední srpnový týden do Chamonix. Jasně, taky se rád dobře voháknu, ale to co měly některé chodící reklamy na hlad na sobě, tak to mi občas mozek nepobíral. Opravdu jsem neměl náladu na lámání běžeckých rekordů, takže jsem se zařadil do poloviny startovního pole dvoutisícového davu a poslušně čekal na startovní výstřel. Faktu, že nám pár metrů nad hlavami krouží helikoptéra jsem si všimnul až ve chvíli, kdy vystartovala úvodní extra vlna. My ostatní smrtelníci jsme museli čekat dalších deset minut, při kterých jsem si na sebe navléknul plášť z myších kožíšků. Nechtěl jsem vyčuhovat a rozhodl jsem se, že úvodní kilometry naprosto vychladím a pokusím se své tempo postupem času vystupňovat.

***START*** Začátek trati si člověk nemůže neužívat. Všude stojí nekonečné davy lidí, celé město je na nohou a vy máte najednou pocit, jako kdybyste byli středobodem vesmíru. Lehké vystřízlivění přichází ve chvíli, kdy se ze široké asfaltky postupně stává 30 cm široký single track, ve kterém je velice obtížné někoho předběhnout. Před každou techničtější pasáží se tvoří nehybné fronty a vám nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a čekat. Člověka neskutečně irituje, že když zvedne hlavu a podívá se půl kilometru před sebe, tak nevidí nic jiného, než nekonečný kopec plný mravenečků stoupajících hadovitě za sebou. V takových chvílích si připadáte jako křeček běhající v takovém tom točícím se kolečku a přitom si uvědomujete, že prakticky stojíte na místě. Netuším, jak dlouho mi trvalo vystoupat úvodní bezmála 1 500 m vysoký kopec. Pravdou je, že když jsem se na Testa della Tronche (2 584 m) vyškrábal, měl jsem chuť to celé zabalit. Byl jsem úvodem trati naprosto znechucenej, protože jsem si připadal jak 80-ti letej turista, kterej jde s trekovými holemi a batůžkem na sakra dlouhej vejlet. Kromě únavy a znechucení se do toho všeho přidalo i nesnesitelné vedro. Jelikož jsem nepočítal s tím, že se ve výšce nad 2 000 m vyšplhá rtuť teploměru přes 25 °C, vzal jsem si na sebe černé tříčtvrťáky doplněné kompresními podkolenkami. Všechen ten negativismus mi doslova tekl ušima a když jsem v záverečné části prvního kopce narazil na týpka, kterému každých 10 vteřin pípaly hodinky (zřejmě ukládání GPS polohy), měl jsem sto chutí mu tu hnátu i s hodinkami urvat a narvat mu ji do chřtánu. Pomalu se ze mě stával největší mrzout v celých Alpách a bylo mi jasný, že s takovouhle náladou to moc daleko nedotáhnu. Poté co jsem se po třech hodinách dobelhal na chatu Bertone, řekl jsem si, že takhle to dál nejde a že pokud si chci závod alespoň trošku užít a dokončit ho ve zdraví, musím své myšlení přehodnotit.

Na chvíli jsem se zastavil, vyštrachal jsem z batůžku iPod, zahleděl jsem se do krajiny a snažil se odmyslet desítky lidí nacházejících se v mém okolí. Pokoušel jsem si uvědomit, co všechno jsem kvůli tomuhle závodu obětoval a že to přece nemůžu zahodit jen proto, protože se zatím věci neodvíjejí podle mých představ. Připadal jsem si, jako kdybych skákal po jedné noze. Nadával na svět, politiky, sousedy, že jim nestačím. A přitom stačí, abych tu druhou nohu také položil na zem a začal ji používat. Všichni jsme totiž tak dobří, za jaké se považujeme. Víra v sebe sama nespadne z nebe, nekoupíme ji v Bille, nenajdeme ji na ulici. Naše víra není nikde kolem, je už v nás. Jen ji nepoužíváme.

Měl jsem před sebou rovinatější pasáž, kterou jsem již dříve dvakrát tréninkově proběhnul a věděl jsem, že se jedná o nejluxusnějších místo na trati. Slíbil jsem si, že se pokusím alespoň 10 minut nemyslet na své bolístky, ale že soustředím na okolní krajinu. „Sakra, vždyť se nacházíš na jednom z nejkrásnějších treků v Evropě (ne-li na světě) a může ti bouchnout hlava z toho, že nějakému exotovi pípají hodinky. Všechno ti to může bejt u zadku, jeď si to svoje!“ Sice jsem byl neustále nabroušenej, ale startovní pole se značně natáhlo a už jen fakt, že neustále nemusím nikoho předbíhat mě začal dostávat do psychické pohody. Po více než čtyřech hodinách jsem se dokodrcal na občerstvovačku k chalupě Bonatti, kde jsem si musel odskočit na záchod. Světe div se, ani hrstka ranních piškotů mému trávení příliš nepomohla. „Dokud nebliju, tak to není zase tak hrozný,“ říkám si nahlas, beru vodu a frčím dál. Po další hodince běhu dorážím k první jídelní občerstvovačce Chalet Val Ferret a nemůžu se dočkat, až okusím nějakou super dobrůtku. Dávám si tu nejodpornější kofeinovou tyčku svého krátkého života. Mastnou a nafouklou antihmotu, která nejde ani rozžvejkat. Škoda, že jsem si nezapamatoval název, protože bych ji mile rád doporučil všem členům Spolku přátel pálení žáhy. Pokud jsem na trati neměl doposud chuť zvracet, tak teď se mi rozhodně chce a nechutnou pachuť v puse musím přebíjet několika banány. Frčím dál a mám před sebou druhý z pěti brutálních kopců, na jehož vrcholu se nachází italsko – švýcarská hranice. Nebudu vám nic nalhávat – pořád se mi zdá, že jsem tu omylem a že jsem si spletl akci. Neustále se ve mě perou smíšené dojmy z nekonečně chodeckého stoupání a raději se nepokouším myslet na to, kolik protrpěných kilometrů mě ještě čeká. Jestli chcete slyšet radu, jak zdolat dlouhé vzdálenosti a přitom se nezbláznit, tak ta je následující. Vnímejte trať per partes – po částech. Říkat si, že vám zbývá ještě 71 km do cíle je ta nejkratší cesta k Chocholouškovi. Já osobně to beru tak, že když za tři kilometry zdolám tenhle brutální kopec, tak už nic vyššího mě na trati nečeká. Také není od věci si stanovovat různé odměny. Tak třeba když uběhnu bez zastavení 17-ti km vzdálenost mezi těmihle dvěma občertvovačkami, dám si tam za odměnu plechovku coly. Ono se to možná nezdá, ale při takovém závodě může být i plechovka coca-coly balzámem na duši! :)

Flat is boring

Po zdolání 32 km trati jsem měl v nohou 2 700 m převýšení a čekal mě více než 17-ti kilometrový seběh. Podlomená morálka se začala uzdravovat ve chvíli, kdy jsem se dostal do stínu a přestal se mi škvařit mozek. Během několika minut jsem si začal seběh neskutečně užívat a protože mě nic nebolelo, tak jsem to i začal celkem řezat. Za deset kilometrů jsem předběhnul 70 lidí a najednou to byl starej dobrej Švirda, kterej má chuť tepat do posledního dechu. Do první veřejné občerstvovačky, která se nacházela na 57. km jsem stáhnul dalších 150 míst a najednou jsem si začal uvědomovat, že všechny ty natrénované kilometry tam někde jsou. Jen je těžké je aplikovat, protože mám respekt z délky a technické náročnosti trati a nemůžu jít fyzicky naplno. Takže když jsem dorazil na první občerstvovačku, kde jsem mohl mít přítomného jednoho člena týmu (Janďu), byl jsem až překvapivě plný sil a nepociťoval jsem žádnou přehnanou únavu.

Při odběhu z tohohle checkpointu jsem byl zastaven organizátory, kteří po mně vyžadovali kontrolu vybavení. Zkontrolovali přítomnost čelovky, nepromokavé bundy a dlouhých (nepromokavých) kalhot. Byl jsem překvapen, že kontrola netrvala ani minutu a nemusel jsem si při tom sundavat batoh. Kluci pořadatelští jsou staří zkušeňáci :)
Cejtil jsem se naprosto úžasně! Jasně, musel jsem si už počtvrté odskočit do lesa na záchod, ale jinak jsem měl sil na rozdávání a pokračoval jsem ve stahovacím tempu. Bylo mi jasný, že časem přijde nějaká ta krizovka, ale nechtěl jsem řešit problémy, které nenastaly. Každým douškem jsem si naplno užíval nespoutanou přírodu a úžasnou podporu diváků. Na trati jsem se několikrát setkal s tím, že místní domorodci vytvořili pro závodníky vlastní občerstvovací stanice, na kterých jste našli kromě vody i nějaké ty sušenky nebo ovoce. Často se o tyhle občerstovačky staraly malé děti, které stěží unesly kanystr s vodou, ale jejich přítomnost mě hnala dopředu raketovým tempem. Nastavovaly totiž ruce na plácnutí a když jste tak učinili, jejich entuziasmus neznal hranic. Vlastně kdykoliv jsem probíhal kolem hloučku lidí, tak jsem si připadal tak o padesát kilometrů mladší… :) Člověk musí obdivovat způsob, jemž běhání spojuje naše dva nejzákladnější podněty: strach a radost. Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost. Byl jsem překvapen, kolik různorodých pocitů může člověk během tak krátké doby prožít.
Během jedné hodiny mi přišlo snad 20 SMSek od všemožných podporovatelů a já jsem se se smíchem na rtech musel omlouvat svým spoluběžcům za svůj hvízdající telefon. Snad i díky tomu jsem třetí brutální kopec vyběhnul jako srnka a stáhnul dalších 90 lidí. Jelikož se už začalo smrákat, byl jsem donucen vytáhnout čelovku. Všechno šlo jako po másle, v seběhu jsem sebral dalších 25 borců a na další veřejné občerstvovačce (72. km) jsem i nadále hýřil optimismem.

Go ultra or go home!

Vůbec jsem nepochyboval o tom, že bych zbývajících 29 km s 1 800 m vysokým převýšením neměl doklepat. Ostatně kromě bolavého levého stehna jsem žádnou velkou nepříjemnost nevnímal a energie jsem měl na rozdávání. Nejvíc jsem se bál o svou motivaci a psychiku. Předposlední krpál jsem vyšel v opět solidním tempu, smazal dalších 14 lidí, ale už jsem začal pomalu pociťovat, že mě trať přestává bavit. Několik hodin jsem běžel ve tmě bez možnosti rozhlédnout se po krajině, lidé už mě přestávali psát textovky a tak nějak to celé upadlo do stereotypu. Na poslední veřejné občerstvovačce (82. km) jsem už začal být lehce zdrchanej. Jízda na spokojené vlně trvala přes 50 km a najednou jsem začínal registrovat, že se propadám do útlumu. Bylo mi totiž jasný, že pokud se vyloženě nezrakvím, tak se do cíle nějak dobelhám a přestal jsem mít chuť závodit. Zatímco na prvních dvou veřejných checkpointech jsem strávil na každém 25 minut, na posledním jsem byl přes půl hodiny a moc se mi nechtělo vrátit se zpět do tmy. Když jsem se vypotácel ze stanu, nebyl jsem schopný se rozeběhnout. Celé tělo bylo neskutečně zatuhlé a i když jsem se nakonec přemohl a udělal pár rychlých kroků, tak jsem měl pocit, že mi praskne břicho. Problémy s trávením se opět začaly projevovat a já velice ochotně přešel do chůze. Někdy je až k nevíře, jak se člověk může dostat do krize nebo naopak do pohody… Byl jsem najednou malá dušička, která by dala cokoliv za to, aby se už nemusela dál trápit. Když jsem se po několika kilometrech dostal pod poslední (900 m vysoký) krpál, skoro jsem se pos*al. Nekonečný had čelovek značil mou budoucí cestu až za kopcovitý horizont a neměl jsem daleko k tomu, abych se rozbrečel. Naštěstí jsem se snažil k celé situaci přistoupit co nejvíc racionálně a uvědomil jsem si, jak nejlépe celou krizi ustát. „Voe, uvědom si, že i ta nejtěžší hodina ve tvém životě, má jen 60 minut!“
Odskočil jsem si (snad už asi po 150.) do keříku na záchod, následně vytáhnul mobil na kterém jsem prošustroval pár motivačních vzkazů na Facebooku a nakonec celou sejšn zakončil spolknutím růžového kamaráda – Ibalgina. Během několika následujících minut jsem byl zpátky ve formě a přestože mě přefičelo cca 30 lidí, tak jsem to opět dokázal valit naplno. Závěrečná část závodu byla také nejvíce technicky náročná. Většina trati vedla po úzkých prašných pěšinkách a občasných kamenech. Sem tam se sice objevil vyloženě kamenitý úsek, ale nejednalo se o nic dramatického. Ovšem poslední stoupání bylo už místy lezecké a chvílemi jsem měl pocit, že kdyby mi to uklouzlo, tak nemám moc šancí na přežití. Nutno podotknout, že značení celého závodu bylo naprosto bezkonkurenční a ani jednou se mi nestalo, že bych někde tápal nebo nevěděl kudy kam.

Nikdy bych nevěřil, že po 90 km na trati to dokážu na rovině rozbalit kolem 4:20 min/km. Sice se rovinaté úseky bez kamenů během chvíle změnily v lezecké pasáže, ale to vědomí, že má lidské tělo hranice daleko dál než jsem si myslel, mi dávalo křídla. To, co vidíme, záleží vždy jen na nás. Neexistují beznadějné, bezmocné a bezradné situace. Jen lidé, kteří si ze situací berou jen to beznadějné, bezmocné a bezradné. Bylo tak pozdě, že začínalo být brzo a já jsem před sebou spatřil závěrečnou občerstvovací stanici. Dostat se k ní mi zabralo snad další hodinu, ale hrozně jsem si užíval fakt, že se pomalu blížím do cíle. Vypil jsem snad třetí litr coly, bouchnul müssli tyčku a vydal se vstříc poslednímu osmi kilometrovému seběhu. Po půl hodince cupitání mě opět přepadla ponorka. Věděl jsem, že závod dokončím a že se snad ani nezraním. Jen mě to prostě šíleně nebavilo. Měl jsem pokrk toho přiblbýho výhledu na noční světla Chamonix, které se pořád ne a ne přiblížit a nemohl jsem vystát stereotypní serpentiny, které měly snad nulové klesání. „Dobrý den, dělám anketu pro časopis Kretén. Můžete mi prosím říct, proč jste se rozhodl běžet tento závod? Ehm…. No…. Asi proto, protože jsem kretén?! :-D“ Prostě a jednoduše mi už šplouchalo na maják. U podobných závodů se často objeví chvíle, kdy nejste schopni říct, kolik je jedna a jedna. Tušíte, že to můžou být dvě, ale vlastně přemýšlíte nad tím, jestli to není jedenáct. Prostě váš mozek vysílá do těla tolik varovných signálů, že už máte trochu bordel v tom, čemu máte věřit a propadáte se do vlastního světa. Nechtělo se mi běžet a vlastně ani jít. Opět mě začali předbíhat další a další závodníci a už mi bylo všechno jedno. „Hlavně to dokonči, voe. Letos jde jen o dokončení, závodit můžeš příště,“ mumlám si pod vousy a raději nevnímám, kolikátý člověk mě už v seběhu přefičel. Když jsem se po 80 minutách konečně prodral k prvním městským vilkám, bylo mi všechno totálně volný. Byl jsem už tak nějak smířený se vším a vlastně mi už bylo i jedno, za jak dlouho se objevím v cíli. Prostě jsem měl v hlavě totálně vymeteno a sám jsem ani nevěděl, co chci. Naštěstí průběh centrem města mě zase posadil zpátky na zem a noční diváci mi připomněli, že dobíhám jeden z nejprestižnějších ultra trailů na světě. Míjím hlavní třídu, probíhám skrz náměstí a v cílové rovince se dostavují nepopsatelný pocit štěstí… Je to jako když se vám zdá něco moc moc krásného a vy si nemůžete vzpomenout, co to přesně bylo. Jen z toho snu máte intenzivní pocit spokojenosti a nevíte proč a nejednou v tom pocitu a té krajině jste. Báječný, báječný den! :)

Opět se má nálada během několika minut otáčí o 180° a já nemůžu uvěřit, že jsem to po tom všem trápení dokázal. Přál bych si, aby se v cíli nacházeli moji rodiče a mohli všechny tyhle pocity sdílet se mnou. Ostatně je to vlastně jejich zásluha, že zde můžu stát a i přestože jim svou lásku dávám někdy najevo poměrně rozpačitým způsobem, jsou pořád těmi nejdůležitějšími lidmi, které v životě mám. Po průběhu cílem jsem byl opět svěží jako rybička. Necítil jsem žádnou bolest. Jak zmožení, tak lítost ze zpackaného závěru měly návštěvní hodiny až od pozdního odpoledne. Cílovou pásku jsem proťal v čase 20:51 na 437. místě z 1900 startujících. Jo, já vím že je to celkem kanál a z pohodlí domova jsem si dělal zálusk na čas kolem 17 hodin. Ale první start na Ultra-Trail du Mont-Blancu je OBROVSKÁ zkušenost a naprosto chápu, proč se 170 km trať kategorie UTMB řadí mezi nejtěžší traily světa. Všichni startující museli projít kvalifikačním sítem a už je fakt, že jsem závod vůbec dokončil mi dělá neskutečnou radost. Čelist z mého výsledku nikomu nespadla, ale víčka snad taky ne. Po lehčí večeři / snídani a sprše cestuje mé unavené tělo do hajanova. Arrivederci, koma! Konec dobrý, všechno dobré! :)

I blázni musí být někdy mladí

Plány do budoucna? Jasný, vrátím se tam! :) Co k tomu dodat… Zkušenost to byla silná a bolestivá, ale buď jsem jsem čekal ještě horší psychické / fyzické stavy nebo se dostavuje ke slovu má touha po zlepšení. Dokončením tohoto závodu jsem si zajistil kvalifikaci na další dva roky na kterýkoliv UTMB závod (včetně nejprestižnější 170 km dlouhé trati) a ihned po doběhu jsem věděl, že do toho musím jít. Jsem magor a jsem jím rád!
Navíc když si uvědomím fakt, že jsem patřil mezi nejmladší účastníky a průměrný věk je cca kolem 33 let, tak mám ještě spoustu času a potenciálu do dalších let.
Spousta lidí se mě ptala, jakým způsobem se dá do samotného závodu dostat. Na této stránce naleznete seznam kvalifikačních závodů a jejich bodové ohodnocení. Pro rok 2015 to jsou v České kotlině momentálně dva závody (jejich seznam se bude ještě rozšiřovat) a těmi jsou Lysohorský čtyřlístek a Stovka podkrkonoším. Abyste mohli běžet letošní trať CCC, museli jste nasbírat z jednoho až dvou závodů celkově tři kvalifikační body během posledních dvou let. Pokud byste chtěli příští rok běžet kategorii UTMB, musíte mít na kontě těch bodů (max ze tří závodů) devět. Splnění kvalifikačních bodů bohužel neznamená jisté právo startu, můžete jen odeslat přihlášku a následně čekáte na to, jestli vás z těch všech zájemců vylosují. Ti co se nedostanou jeden rok, mají automaticky dvojnásobnou šanci na vylosování následující rok.

Jestli bych něco udělal následující roky jinak? Spousty věcí. Především bych se soustředil na výběhy a seběhy těch technicky nejnáročnějších a nejvyšších kopců, které se v okolí mého hnízdečka nachází. Nemám problém běžet 65 km dlouhý horský ultramaraton s 2 500 m převýšením kolem 6 hodin a výběhy kopců rozhodně patří mezi mé nejsilnější stránky. Například letos na Hostýnské osmě jsme skončili jedno místo za Tomášem Svobodou a téměř dvě hodiny před Zbyňkem Cyprou. Tato dvojice vyhrála před týdnem Beskydskou sedmičku, tedy MČR v horském maratonu dvojic v novém traťovém rekordu. Jasně, že se B7 nedá tak úplně s H8 porovnávat… Jen tím chci naznačit, že horské ultra traily v Alpách jsou tak trochu jiným sportem a je úplně jedno jak dobře vám to u nás lítá. Způsob tréninku jsem nastínil ve svém starším článku, takže jen v rychlosti. Má příprava byla ovlivněna tím, že jsem se měsíc před závodem vrátil z Kavkazu, kde jsme chodili s poměrně dost těžkými batohy. Deset dní po návratu jsem tam bouchnul Hostýnskou, na kterou jsem neměl příliš času na přípravu, ale asi se projevila vysokohorská turistika a trať jsem zvládnul bez obtíží. Následoval systematičtější trénink, který byl rozdělený do dvoudenních bloků. Dopoledne dlouhý terénní běh s batohem (3 – 4 h ve středně rychlém tempu), odpoledne kolečkové lyže nebo kolo a večer posilování s protahováním. Podle nálady jsem absolvoval 2 – 4 fáze za den a každý třetí den jsem měl buď úplné volno nebo jednu regenerační fázi. Poslední týden před závodem jsem charakter tréninku trochu pozměnil a tréninky zkrátil. Fyzicky jsem byl připraven slušně, jen to chce zlepšit techniku a nabrat víc zkušeností.

Další věcí je strava. Tu jsem stejně jako loni na B7 nezvládnul a vzhledem k tomu, že jsem si během závodu musel sedmkrát odskočit tam, kam i královna musí pěšky, připadal jsem si spíš jako průtokový ohřívač jídla. Jedná se o naprosto individuální věc a i ten nejdelší trénink je příliš krátký na to, abyste zjistili co vám ideálně sedí.
Co se týče vybavení, tak jsem závod absolvoval s dva roky starým modelem batohu Salomon ADVANCED SKIN S-LAB 12 SET. Z oblečení jsem zvolil merino triko od Sensoru, Salomon 3/4 kompresní elasťáky (ty mé už kompresy postrádají), ponožky od Northmana, kompresní návleky taky od Northmana a fungl nové boty Inov-8 X-TALON 212. Na tyhle botky nedám dopustit a přestože jsem je během závodu dost slušně odrovnal, tak měly ideální grip a držely jak přibité. Dlouho jsem řešil otázku, jestli zvolit vemínko nebo kapačku. Nakonec jsem se rozhodl pro kapačku, protože je mi příjemnější mít pití uloženo vzadu na zádech, než vepředu na prsou. Jestli běžet s holemi? Odjakživa hole nesnáším a připadám si s nimi hrozně neohrabaně. Ale bez nich bych do tohoto závodu nenastoupil a byly mi velkou oporou. Týden před odjezdem jsem si pořídil (po vzoru tohoto článku) teleskopické hole Fizan NW Lite, které nabízí skvělý poměr cena – výkon. Jako čelovku jsem použil Silva Trail Runner 2 (recenze: zde), se kterou jsem byl maximálně spokojený a naprosto splňuje všechny mé potřeby. Jinak každý závodník musí mít sebou po celou dobu závodu povinnou výbavu, kterou jsem už také zmiňoval ve starším příspěvku.

Co říci závěrem? Dokud jsem dělal rozumné věci, nebyl jsem šťastný. Možná byli šťastní jiní, které jsem poslouchal. Ale teprve když dělám správné věci, bez ohledu na to, co si myslí ostatní, jsem naprosto spokojený. Srdce mi funguje nějak líp… :) Lidi, sakra, žijte a plňte si své sny! Je to ten nejkrásnější pocit na světě!

Odkaz na kompletní mapové podklady (vhodné i pro turistiku) a GPSka s tratí

3 thoughts on “Ultra-Trail du Mont-Blanc 2015

  1. Pingback: svirda.cz |

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *