Výstup na bájný Ararat

Uf, to je teda noc! Už dobré tři hodiny nemůžu spát. Převaluji se sem a tam a ačkoliv mám špunty v uších slyším, jak se stanem cloumá silný vítr. Cítím, jak mi ve spáncích tepe krev a každou chvílí chytám záchvat kašle. Ten se snažím zahnat pitím vody, která samozřejmě způsobuje potřebu jít na záchod. Jenomže běžte si ven, když se venku blýská, do toho sněží a jste ze dvou stran obklíčeni suťoviskem. „To ne, tohle teda vydržím i kdybych si měl na něm udělat uzel,“ brblám si v duchu pod vousy a myslím na svého spolunocležníka Davida, který je na tom vlivem počáteční výškové nemoci daleko hůře. Letmo koukám na hodinky, kde svítí na displeji dvacet minut do půlnoci. „Hm, paráda! Do budíčku zbývají dvě hodiny. Tak to se asi pomočím,“ říkám si v duchu a zbaběle otevírám zip od stanu.

Spali jste už někdy ve výšce nad 4 000 metrů? Vlivem snížení tlaku vzduchu máte zvýšený tep, hůře se Vám dýchá a divoké sny. V horším případě Vás bolí hlava a do každého pohybu se musíte vyloženě přemlouvat. I přes to, že postupujeme podle všech pravidel správné aklimatizace, je 40 % úbytek kyslíku znát a už jen dostat se 20 výškových metrů ze spacího stanu do společenského je boj o každý krok. Pro většinu účastníků je spaní v této výšce novinkou a po příchodu na snídani pozoruji nateklé a neveselé tváře, kterým se rozhodně nechce stoupat ještě o 1000 metrů výše. Po pár desítkách minut přichází do stanu náš místní průvodce se slovy, že kvůli počasí se čas výstupu posouvá nejméně o hodinu a že se máme vrátit zpátky do stanu. Lezu spátky do spacáku a během minuty upadám do bezvědomí. Když znovu otevírám oči, slintám si na hodinky ukazující 6:00. Tak to byl slušnej šlofíček, díky za něj! Kde jsou všichni?!

Přiznám se, že z Turecka nejsem kvůli zahraniční politice zrovna dvakrát odvázanej a také se mi příliš nezamlouvá jejich chování vůči ženám. Odjakživa mě však lákalo navštívit bájný Ararat, na kterém údajně přistála Noemova archa. Samotný kopec leží na východě země poblíž arménsko-iránských hranic a díky svému vulkanickému původu ho člověk pozná na desítky kilometrů. Příroda je tu bezlesá a na první pohled poměrně chudá a vyprahlá. Města však kypí životem a jsou na první pohled čistější, než by většina našich krajanů očekávala. Na každém rohu člověk potkává stánek se zeleninou, výrostka kšeftujícího s rouškami nebo prodejce horkého čaje. Ze všech stran na člověka svítí nevkusné reklamy a všudypřítomný cigaretový kouř. Většinu obyvatel tu tvoří Kurdové, kteří čelí v Turecku tvrdé asimilační politice a je jim odpíráno právo na politickou reprezentaci. Jeden z nich je majitel agentury (Saffet) u které jsme si zamluvili permit pro výstup a také náš průvodce (Recep). Na Ararat se bez guida oficiálně nesmí. Úsměvným kontrastem je drobná blondýnka (Agniezska), ze které je na první pohled patrné, že není zdejší. Jedná se o Polku, která se na východ Turecka dostala nejdříve jako turistka a po tom co se tu našla za partnera majitele naší agentury, rozhodla se zde zůstat.

Hned první den nelelkujeme a vyrážíme na aklimatizační výlet na Mont Zor Dagi (3 197 m). Celou cestu mám pečlivě natrekovanou od svých předchůdců a zaráží mě, když naše auto nabírá hned po odjezdu kurz o 90 stupňů na jinou stranu. Saffet mě však ubezpečuje, že tohle je standartní aklimatizační výlet a že se nemám znepokojovat. Vše se vyjasňuje o hodinu později, kdy si vyndáváme batohy z auta a Recep se diví, cože to chceme tahat na vrchol za těžké batohy. „Však jsem se s Vámi celou dobu domlouval, že chceme kvůli lepší aklimatizaci nahoře spát,“ říkám zaraženému průvodci a on na to, že sebou nemá věci na kemping. Také se dozvídáme, že se nahoře nejspíš ani nedá spát a v tu chvíli jen bezmocně kroutím hlavou. Komunikace „lehce“ vázne a já hledím do mapy, kde na vrcholu hřebene nacházím plošinu pro stany. Jaká však bude realita je záhadou. Loučíme se s našimi (ne)průvodci a prudkým travnatým svahem vyrážíme vzhůru za dobrodružstvím. Po 2,5 hodinách přicházíme na místo v takřka ideální čas. Zapadá slunko a i přes přechozí nerovný terén se skutečně na vrcholu nachází rovná plocha pro všechny stany. Máme kliku! Se zapadajícím sluncem nabírá vítr na síle a teplota klesá pod bod mrazu. Nezbývá než naposledy kouknout na horizont kterému vévodí mocná silueta Araratu a hurá do spacáku.

Už před šestou hodinou nás probouzí sluneční paprsky. Dnes máme v plánu dojít na nedaleký vrchol Mont Zor Dagi (3 197 m), který je vzdálen necelý kilometr. Sranda začíná ve chvíli, kdy narážíme na pastevecké psy, kteří se ve smečce nebojí prakticky ničeho. Chvíli vyčkáváme na v dálce se nacházejícího pasáčka a jelikož smečka přichází čím dál blíže, házíme jejím směrem několik šutrů. Tenhle klasickej trik zabírá a po pár dalších minutách přicházíme na vrchol Zor Dagi. Opravdu hezké místo, které je na podobnou aklimatizaci jak dělané. Po příchodu zpět ke stanům si důkladně prohlížíme více než stohlavé ovčí stádo a místní pastevec nám nabízí čaj. Fotíme se navzájem a při tom nám hrdě ukazuje své čtyřnohé kolegy. Dobrá polovina z nich má kolem krku ostnatý obojek. Hezcí mazlíkové!

Scházíme zpět k autu a ihned po návratu do Doğubeyazıtu se přesouváme na oběd a následně k Ishak Pasha Palace. Tedy k ohromnému kamennému paláci, který je místní chloubou. Jedná se o jednu z prvních budov na světě, která disponovala teplou vodou. Po vyčerpávající prohlídce následuje cesta k Noemově arše. Teda vlastně k jednomu z míst, kde mohla archa teoreticky přistát. Jedná se o pravidelnou skálu ve tvaru lodi, která není ani příliš výrazná. Vlastně se většina lidí ze skupiny mylně domnívá, že se jedná o úplně jinou skálu umístěnou na horizontu íránsko-turecké hranice. Až když si vyloženě prstem ukazujeme o čem se vlastně bavíme, je většina účastníků překvapena. Na sto pro se však nevím, jestli je opravdu tohle skutečné místo, kde starý Noe zakotvil. Každopádně lákadlo na turisty funguje skvěle. Večer se necháváme unést prázdným žaludkem a pronikáme do tajů turecké gastronomie. Máme velký oči, takže není divu, že si člověk musí povolit pásek u kalhot.

Následující dny jsou ve znamení samotného výstupu. Jeden den člověk šlape do základního tábora ve výšce 3 200 metrů, další do výškového tábora ve 4 200 metrech a třetí den výstupu nás čeká vrchol. Máme kliku, že se zde nacházíme na konci sezony a není tu příliš lidí. Díky naší agentuře máme příjemný servis. Vodu na dva dny pro celou skupinu táhne kůň a je skvělé, že agentura disponuje velkým společenským stanem v obou táborech. Asi stárnu, protože byly doby, kdy jsem jakoukoliv podobnou pomoc odmítal a vnímal jsem to jako slabost. Cestu do obou táborů lemuje nekonečný prach a kamení. Ze začátku si člověk užívá alespoň několika travnatých plácků, ale od základního tábora jde už prakticky jen mezi sutí. V rámci lepší aklimatizace si vždy po příchodu do tábora vystoupáváme ještě nalehko o 200 – 300 metrů výše. Tělo se tak začíná aklimatizovat ještě na vyšší nadmořskou výšku a po návratu ke stanu je pro něj příjemný bonus, že nemusí spát tak vysoko. Zatímco v prvním táboře panuje klídek a pohoda, druhý už je značně nervóznější. Leží celý v prudkém svahu a ze všech stran jsme ohraničeni ostrými kameny. Člověk má co dělat, aby našel ideální plošinku pro svůj stan a když ji konečně nalezne, tak má strach z nestabilních balvanů. Jdeme spát chvíli po západu slunce, protože ráno nás čeká budíček v 1:30.

Výstupová noc se nese v duchu prudké změny počasí. Chvíli po ulehnutí do stanu se zvedá vítr a začíná sněžit. Do toho se po pár hodinách přidává bouřka a po brzkém ranním budíčku se téměř nikomu nechce stoupat vzhůru do tmy. Průvodce Recep se kvůli počasí rozhoduje posunout výstup nejdříve o hodinu a následně nás probouzí až v 6:00. Je světlo, dáváme druhou snídani a po válečné poradě vycházíme. Samotný výstup není nic šíleného a ukrajujeme konstantním šnečím tempem metr za metrem. Celá cesta vede kamenným svahem a o žádném technickém výstupu nemůže být řeč. Největším nepřítelem je slabost způsobená rostoucí nadmořskou výškou. Někteří účastníci se musí zastavovat každých pár metrů a jiní vesele melou pantem. I přes to že jdeme všichni pospolu, je každý zahleděný sám do sebe. Proplétání se mezi balvany nemá konce a až ve výšce 4 900 metrů přichází na řadu ledovec a nazouvání maček. Vrchol už máme na dosah a počasí není až tak špatné, jako se ráno zdálo být. Sice fouká silný vítr, ale svítí sluníčko. Posledních 200 metrů na vrchol nám trvá téměř 45 minut a obětavě sleduji všechny „své ovečky“. K mému překvapení to nikdo neotáčí a všichni se s nadmořskou výškou perou statečně. Když kolem 11:00 hodiny přicházíme na vrchol, neubráníme se dojetí. Dokázali jsme to! Stojíme na 5 137 metrů vysokém Araratu a celé Turecko se rozprostírá pod námi. Super pocit a máme obrovské štěstí, že se na vrchol vyškrábala komplet celá skupina.

Po návratu zpět do nížiny přichází kýžená sprcha a odpočinek. Ararat je neskutečně prašný kopec a mám takový dojem, že se mi dostal prach i do hodinek. Člověk stráví ve sprše 10 minut a stále z něj teče špína. Na obědě se smějeme jeden druhému, jak dokáže sprcha všechny změnit. Jak byl člověk poslední 4 dny zachumlanej v čepici, bundě a v hadrách na lítačku, tak si najednou připadám, že se nacházím po boku neznámých lidí. Odpoledne podnikáme výlet k Fish laku, kde se Honza s Kubou dětinsky špičkují o to, kdo dřív skočí do jezera. „Kdy půjdeš ty, tak já taky,“ volá Kuba se smíchem na svlékajícího se Honzu a za pár vteřin se oba řítí do ledové vody. „Myslím, že má jezeru teplotu tak 2 centimetry,“ směji se nahlas bláznivé dvojici a začíná mi opět kručet v břiše. Hlad zaháníme v nedaleké rybárně. Jestli se teda dá nazvat rybárnou objekt připomínající stavbu z doby železné. Čerstvě ulovený pstruh však chutná výtečně a po návratu do města vyrážíme do tureckých lázní (tzv. hammamu). Lázně zde mají opravdu velkou tradici a jedny se nacházejí jen kousek od našeho hotelu. Jsou určené jak pro ženy, tak i pro muže a kromě sauny, páry, bazénu a místnosti s cca 20 umyvadélky je zde také kuřárnou a masér. Jakmile máte varhánky, skočíte na bar a dáte si něco dobrého napití. Geniální koncept! Po lázni kupujeme tekutou kuráž a Recep se Saffetem nás vyvážejí za zábavou mimo město. Necháváme auto na prašném parkovišti, pouštíme repráky a začíná taneční divočina. Vše co se děje následně raději nechávám pod rouškou tajemství… :-)

Předposlední den výpravy se snídaní příliš nespěcháme a pomalejší pohyby dávají jasně najevo, že včerejší noc byla veselá. Tříhodinový přesun do města Kars nemá konce a sebevražedný řidič mikrobusu opakovaně pokouší naši trpělivost. Po příjezdu do Karsu nás opět zajímá především jídlo. Tělo chce evidentně doplnit to, co ve vysoké nadmořské výšce ztratilo. Po vydatném obědě se přemisťujeme do starověké arménského města Ani. V letech 961 až 1045 bylo město hlavním městem Bagratovského arménského království, které zahrnovalo většinu dnešní Arménie a východní část dnešního Turecka. Žilo tu 100 – 200 tisíc lidí a ačkoliv bylo zcela opuštěno v 18. století, dochovalo se zde několik budov. Bylo nazýváno „městem 1001 kostelů“ a leželo na křižovatce několika obchodních cest. Jeho kostely, paláce či opevnění byly ve své době na vysoké úrovni, ať už z hlediska technického či uměleckého. Úžasné místo a jsem rád, že se nám ho daří navštívit. Po několikahodinové prohlídce přejíždíme do Igdiru, kde si opět dáváme řádně do nosu a po závěrečné kalbičce upadáme do hajan. Poslední den už jen frčíme na letiště a hurá domů!

Co říci závěrem? Poslední dobou mám podezřelé štěstí na plynulost svých výprav. Nestává se často, aby vše klapalo podle plánu a na drobné nedorozumění při výstupu na Mont Zor Dagi jsem už dávno zapomněl. Vlastně nám to nakonec hrálo do karet, protože západ slunce na hřebeni neměl chybu! Příjemně mě překvapila také fyzická vybavenost celé skupiny. Nebývá zvykem, že by na pětitisícový vrchol vyšla celá parta. Do toho skvělá kurdská pohostinnost, lázně a spousta jídla. Příjemná kombinace poznávání a vysokohorské turistiky. Za mě výprava na jedničku! :-)


FOTKY  /  VYBAVENÍ  /  INFO DOKUMENT / GPS

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *