Tak máme za sebou další rok, který byl v mnoha ohledech pro všechny přelomový. Po dvou letech se konečně začal společensky vytrácet covid a místo něho přišel nový strašák v podobě ruské agrese na Ukrajině. Věc, která se ještě před rokem touhle dobou zdála být naprosto utopická se naplnila v realitu a najednou člověku došlo, jak celý náš “moderní” svět se může z minuty na minutu zhroutit. Zatímco je značná část společnosti přesvědčena o tom, že se svět řítí do pekel musím konstatovat, že letošní rok byl pro mě velmi pozitivní a jeden z nejdůležitějších v mém životě. Na svět totiž přišla má druhá dcera, Meda Šviráková.
Ale abych to vzal hezky popořadě, rád bych v krátkosti shrnul celý uplynulý rok měsíc za měsícem. Od poloviny ledna jsme vyrazili s Elenkou a Aničkou do Španělska. Užít si trochu sluníčka, čerstvého vzduchu a trochu si odpočinout od té vlezlé a tmavý zimy, kterou ani jeden z nás ve městě nemusíme. Právě ve Španělsku jsme se dozvěděli, že čekáme s Aničkou dalšího prcka a prvotní termín byl stanoven za začátek října. Po třech týdnech jsme se vrátili zpět do Brna a začátkem února jsem založil svou agenturu Trail Adventures, která se specializuje na běžecká dobrodružství a jedná se o běžeckou obdobu Expedition clubu. V únoru jsem se také stal oficiálně podílníkem Expedičního klubu. 24. února jsem také odletěl na polární výpravu do Grónska. Ano, přesně v ten den vypuknutí války na Ukrajině.
Je zvláštní odjíždět na výpravu mimo signál ve chvíli, kdy v Evropě začíná válka. To, co bylo ještě před pár dny nemyslitelné se během chvíle mění v realitu a jen přemýšlíte nad tím, jak moc se svět za těch 14 dní změní. Během polární výpravy západním Grónskem se k nám dostávají jen kusé informace ve stylu: “Putin uvedl jaderné zbraně do stavu nejvyšší pohotovosti.” nebo “Rusové odstřelují ukrajinskou jadernou elektrárnu.” Ačkoliv se člověk nachází tisíce kilometrů daleko, tak ho dostupné informace přivádějí k černým myšlenkám. Nacházíte se v překrásné přírodě se skvělou partou lidí, ale stejně většinu času přemýšlíte nad tím, jestli se neschyluje k třetí světové válce. Když nemá člověk přístup k internetu, tak ho napadají ty nejvíc katastrofické scénáře a občasné zprávy, které k nám přišly přes satelitní komunikátor nás v našem pocitu nepříjemně utvrzovaly. Do teď nechápu, jak je v 21. století něco takového vůbec možné. Výprava byla jinak skvělá a kromě nebývale teplého počasí splnila všechna očekávání. Za mě velká pecka a moc se těším na další akci, kterou s touhle grupou podniknu. Domů jsem se vrátil začátkem března a v Brně začínalo pomalu jaro. 2. dubna jsem vytáhl celou rodinku na OB přebor ve sprintu a k mému překvapení jsem se svým 7. místem nominoval na MČR ve sprintu do elitní kategorie. Škoda, že jsem se o tom dozvěděl až koncem června a mistrovství se konalo koncem května. Stejně bych na to teď fyzicky neměl. Nicméně dobrá sranda a jsem rád, že ještě nepatřím úplně do šrotu.
Na Velikonoce jsem vyrazil s partou kamarádů do Ománu! Původně jsme chtěli letět už v lednu, ale pak musel jeden z nás na operaci a celá akce se posunula až na duben. Škoda, protože jsme se chtěli podívat na dubajské Expo a v dubnu už bylo zavřené. Tak jsme se aspoň podíval na svět z nejvyšší budovy světa a následně jsme přejeli do Ománu, kde se zrovna konal ramadán (čti: přes den zavřené restaurace). V Ománu je v dubnu vedro jak v prase, takže ranní běhání nebylo zadarmo a díky vysoké vlhkosti byl člověk během minuty totálně mokrej. Na Ománu se mi nejvíce líbila pestrá příroda. Často jsme se koupali ve vádí (koryta řek), které hrají všemi barvami a člověku z nich přechází zrak. Strávili jsme noc na poušti, na pláži a také na horách, kde jsme spali na kilometrovým kaňonem. Viděli jsme toho opravdu požehnaně a těším se, až se sem opět někdy vrátím!
Celý květen jsme strávili s rodinkou ve Španělsku a přiletěli tam za námi moji rodiče i Aničky maminka. Malá byla tedy moc spokojená a za svůj život jsem nepostavil více báboviček, než letos v květnu. Do Španělska jsme jeli autem, takže jsme mohli vzít i psa a celkově to byl opravdu skvěle strávený čas. Olivu si musí každý zamilovat! V polovině června jsem na 10 dní odletěl ze Španělska do ČR a následně do Bulharska na Starou Planinu. Jednalo se o přeběh její 170 km dlouhé části a zažili jsme všechny myslitelné druhy počasí i povrchu. Mlhu vystřídalo slunce a o den později zase déšť. Běželi jsme po lesních stezkách, travnatých hřebenech a také jsme si užili pár exponovanějších skalních pasáží. Nejvíc se mi zde líbilo, že jsme nepotkali téměř žádné turisty a že se nejedná o technicky náročný hřeben. Zároveň se zde nachází poměrně hustá síť horských chat, takže se jedná o ideální hřiště pro vícedenní přeběh. Naopak mě zaskočila rozporuplná kvalita služeb. Někteří chataři se chovali vyloženě jako hovada a člověk z nich měl rozporuplné pocity. Také je zde neskutečné množství hmyzu, takže člověk neustále vytahoval mouchy z očí a také jsme každý den brousili holenní kosti o všudypřítomné nízké jalovce lemující stezku. Každopádně jsem moc rád, že jsem si zase rozšířil obzory a navštívil další zajímavý kout světa. Parádní místo, které stojí za návštěvu.
Následně jsem se otočil do Španělska pro holky a jeli jsme 3 dny autem a trajektem z Barcelony do Janova zpět domů. Další týden jsme se zúčastnili svatby Aničky kamaráda Pajdy, na které vystupovaly Tři sestry a týden na to jsme v rodinném kruhu oslavili Elenky třetí narozeniny. Už to začíná být velká slečna a dělá nám moc velkou radost! Začátkem července jsme vyrazili na prodloužený víkend s kamarády na chatu a pak jsme si udělali týdenní dovolenou po Česku. Zavítali jsme k Aničky tetě do Mirotic, strávili pár dní na Šumavě a skončili dovolenou na orienťáckých závodech Botas. Po několika letech jsem tak opět přičichl k vícedenním závodům a bylo to super! Holky spaly na penzionu a já pařil obě noci s kamarády a spal v kufru auta. Jako za starých časů!
Než jsem se nadál, tak přišel srpen a já vyrazil na svou poslední letošní výpravu, do pákistánského pohoří Karákorám. Jednalo se o Baltoro trek, který byl pro mě jedním z nejrozporuplnějších treků, které jsem kdy absolvoval. Na jednu stranu skvělé výhledy na kopce, o kterých jsem doposud jenom snil a od malička se těšil na to, až je jednou spatřím (K2, Broad Peak, Masherbrum, GI a GII). Na stranu druhou je Baltoro trek neskutečný stereotyp. Když je hezky, paří do Tebe slunko, které dosahuje ve stínu teploty až kolem 30°C a když je hnusně, útočí na Tebe taková ty nepříjemná zima, kterou cítíš až hluboko v kostech. Do toho šutry. Fakt hodně šutrů! Skoro dva týdny kličkuješ mezi nekonečnou hordou kamenní, která člověka morálně ubíjí. Když se řekne ledovec, většina lidí si vybaví krásně bílý led pokrytý sněhovou krustou. Ne tady. Většina ledovce je pokryta prachem a kameny, takže člověk může být lehce zklamaný. Nejvíc mě však dostala komunikace s místní agenturou. Na Baltoro trek se nedá dostat bez místního průvodce, kuchaře a nosičů. Nás šla dohromady zhruba dvacetičlenná parta a našeho průvodce Džaída jsme krátce po startu přejmenovali na “Krmiče“. Pákistánská mentalita je totiž nastavená tak, že Ti kdokoliv cokoliv odkývá nebo plácne libovolný údaj jenom proto, aby nevypadal nepřipraven. V praxi to například znamená, že jsme byli závislí na přídělech jídla (neměli jsme vlastní) a náš průvodce prohlásil, že oběd bude za 40 minut. Realita? Šli jsme dalších 2,5 hodin až do kempu kde jsme spali, než jsme se konečně najedli. V takové vysoké nadmořské výšce jít 18 kilometrů bez jídla není zrovna ideál… A takových situací bylo každý den několik. Každopádně výhledy luxusní a jsem moc rád, že jsem se konečně do Pákistánu dostal!
No a než jsme se nadáli, tak přišel listopad a Aničky břicho se čím dál tím více zvětšovalo. 29. září se nám narodila naše milovaná Medunka Šviráková. Moc krásná panenka, ze které máme velkou radost a jsme moc rádi, že Elenka od první chvíle přijala roli starší sestry s velkým nadšením a má Medu moc ráda. Doufám, že je to vydrží co nejdéle i v momentu, až ni bude Meduš brát hračky… :-) Říjen byl tedy především o rodinných povinnostech a otcovské dovolené. Snažil jsem se být doma co nejvíce po ruce a kromě kurzu vaření v akademii Grosseto se nic zajímavého nestalo. Velký zlom nastal v listopadu, kdy jsem absolvoval několik let žádoucí operaci obou patních kostí. Dlouho mě trápila tzv. Haglundova pata a začátkem listopadu mi pan doktor Funda patní výrůstky odstranil. Také jsem si tou dobou koupil karbonové kolo, abych se mohl po operaci pomalu dostávat do formy. Operace proběhla dobře a po 14 dnech jsem mohl začít jezdit doma na cyklotrenažéru. Tímto se odstartovala má vášeň pro cyklistiku a jsem moc rád, že jsem po tolika letech konečně ke kolu přičichl.
Tím se dostáváme k prosinci, kdy jsem začal 6 týdnů po operaci opět běhat a cítím se poměrně dobře. Paty sice stále nejsou v optimálním stavu, ale čekal jsem to tedy horší a hlavně schopnost sportovat přišla daleko dříve, než jsem si původně myslel. Bohužel jsme si začátkem prosince také užili pár trampot s Meduškou, která dostala zánět průdušek a musel jsem předčasně odjet ze zdravokurzu. Po pár dnech odsávání hlenu vysavačem a inhalování se Meda zlepšila a nyní je na konce roku zdravá a plné síle. Vánoce i Silvestr jsme strávili doma v rodinném kruhu a na žádné velké cesty se v dohledné době nechytáme. Naprostou prioritu má pro nás zdraví našich dvou holčiček. Elenka už totiž chodí od září do školky a každou chvíli dotáhne domů nějakého nepříjemného bacila, se kterým Meda obtížně bojuje.
Jaký byl tedy pro mě uplynulý rok? Krásný! Jsem neskutečně rád, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. S rodinkou jsem strávil opravdu velké množství času a spoustu času jsme prožili na cestách. Stal jsem se spolumajitelem Expedition clubu, založil vlastní společnost Trail Adventures. Dohnal spoustu restů z minulých let, procestoval nové desinace, pořídil jsem si kolo a podstoupil dlouho odkládanou operaci obou patních kostí. Zúčastnil jsem se sice jen 4 běžeckých závodů, ale hned z prvního jsem se nominoval na MČR ve sprintu a pevně věřím, že mě operace pat vrátí zpět od běžeckého života. Závěr roku jsem zakončil dobročinnou akcí, kdy jsem se rozhodl věnovat své staré hodinky Suunto nějakému perspektivnímu sportovci, který má trochu hlouběji do kapsy. V době psaní tohoto článku sice ještě není jasné, komu hodinky nakonec daruji, ale za pár dní se to rozlouskne. Přeji tedy i Vám krásný a štědrý nový rok a snad ten následující bude alespoň v některých ohledech úspěšnější, než ten letošní.
