~ Za tři hodiny jedu do Bulharska ~
Miroslav Zikmund jednou prohlásil, že život se rovná přesnému součtu náhod. Geniální věta! Řekněme, že se od mého posledního příspěvku změnila spousta věcí, které mě zásadně ovlivnily. Souhra náhod mě zavedla do nové práce, mezi nové lidi a hlavně mě posunula i po lidské stránce. Člověk většinou potřebuje nějaký impuls k tomu, aby se pohnul z místa a aby opět získal dravost, která ho posune dál… :)
Tím mým impulsem byl rozchod s přítelkyní. Můj první vážnější vztah, na kterém mi opravdu záleželo. Nikdy jsme se nepohádali, byli k sobě upřímní a já měl konečně pocit, že jsem našel svou spřízněnou duši. Co si budeme povídat, většina z nás se s podobnými pocity už setkala… :) Slzy a nestálou náladu vystřídaly probdělé noci a stovky otázek, na které vlastně ani nechcete znát odpověď. Je těžké si připustit, že některé křížovky zůstanou nedoluštěny a že jste ze dne na den ztratili nejen přítelkyni, ale i svého nejlepšího kamaráda, který o vás ví všechno. Zamilovat se je vždy nebezpečné. Ale ještě nebezpečnější je nezamilovat se, neriskovat to. Po několika dnech jsem začal přemýšlet víc racionálně a uvědomil jsem si, že je čas na velký jarní úklid. Určitě to taky znáte… Jednoho rána se probudíte a řeknete si, že takhle to dál najde a že máte na víc. Vošouníte na netu pár motivačních videí, kouknete na Rockyho (hehe) a najednou si uvědomíte, že se svět kolem vás nezastavil a že jste v životě přežili i horší věci. Nic člověka nesráží tak, jako jeho vlastní emoce :) Sepsal jsem svá negativa, na kterých bych chtěl zapracovat, naplánoval pár zajímavých akcí a hlavně začal řešit dlouho odkládané problémy. Není nic lepšího, než se k celé situaci postavit čelem a využít ji ve svůj prospěch. Zintenzivnil jsem hledání práce při škole v rámci oboru, který studuji a po několika dnech jsem se mi snaha začala vyplácet.
Shodou několika náhod jsem se seznámil s Albertem Fikáčkem, zakladatelem Expedition Clubu a ten mě přivedl na myšlenku pracovat pro tento spolek jako průvodce. „Hele kámo, tohle není práce pro každýho a nedá se tím živit. Ale pokud máš čas, jseš organizačně nadanej a chceš se někam podívat, tak pak bychom pro tebe něco našli.“ :) Já na to jako že oukej a že se teda rád stavím na pohovor. Pár dní na to sedím s Martinem Ksandrem (hlavním průvodcem) u pivka a kromě neformálního pohovoru se domlouváme na první testovací akci, kde bych si pod dohledem mohl průvodcování nanečisto zkusit. Předběžně to vypadá na červnový výlet do Bosny…
Den na to mi zazvoní telefon a na druhé straně se ozve:
„Ahoj Ondro, co děláš o Velikonocích? Nechtěl by ses podívat na sněžnicích do Bulharska?“
„Ty voe, to víš že bych chtěl! Jedu!“ :)
Smutná souhra náhod zapříčinila, že jeden ze dvou průvodců se akce nemůže zúčastnit a tak tedy hledají na poslední chvíli náhradu. Ano, nikdy jsem v bulharských horách nebyl. Také tam ale nejedu jako hlavní guide, ale jen jako učeň, který si nic nevydělá, takže z právního hlediska mi nic nehrozí. Jedná se především o orientaci v terénu a o vyhodnocování vyhrocených situací. Jo a jen pro vaší představu, Expedition club není cestovka, ale spolek a každý na tripu přebírá zodpovědnost sám za sebe. Průvodce slouží spíš jako support. Jasně, zní to trochu punkově… Ale zase kdybych po první akci cítil nějaký průser, tak z toho okamžitě vycouvám. Pokud se v Bulharsku osvědčím, dostanu tento rok ještě další dva zájezdy (pravděpodobně Tour du Mont Blanc a Korsiku) a od příštího roku si můžu vymýšlet vlastní akce. Nějakou tu kačku mi to taky hodí, takže spojím příjemné s užitečným a podívám se zadarmo na místa o kterých jsem odjakživa snil. Nezní to jako brigáda snů? :)
Aby těch novinek nebylo málo, tak jsem se začátkem ledna rozhodl přerušit stavárnu a pokračovat jen na fakultě soudního inženýrství. Líbí se mi představa, že můžu v budoucnu jako soudní znalec pracovat na volné noze a nebýt svázaný korporátními sítěmi. Navíc jsem získal rok a půl na to, abych si uvědomil, jestli chci opravdu pracovat v oboru nebo jestli mě to táhne jiným směrem. Včera jsem například poslal životopis do jedné nově otevírané outdoorové prodejny v Brně a rozhodně se nebráním představě pracovat mimo stavebnictví.
Z jiného soudku… Slyšeli jste někdy o tom, Rock Point rozdává granty na zajímavé outdoorové projekty? Tento týden jsem vyplnil jejich formulář ohledně přeběhu korsické GR20-ky. Nejsem si totiž vědom toho, že by se někdo z Čechů o něco podobného někdy pokusil a budu doufat, že projdu schvalovací komisí :)
Jinak mám za sebou první letošní závody, Jarní pohár. Neodjížděl jsem na něj v oslnivé formě a tak trochu se bál toho, co se mnou zimní přestávka provedla. Výkony z říše snů se sice nekonaly, ale taky se nejednalo o žádný propadák. Ba co víc, ze závodů jsem odjížděl s dobrým pocitem. Opět jsem si totiž dokázal, že když člověk maká až do konce a nevzdá se, tak je to kolikrát cennější pocit, než vítězství. Navíc sedmé místo v elitě je slušné a přede mnou skončili kluci, kteří jsou na tom papírově lépe než já. A ty kráso, běžet 18,4 km (vzdušnou čarou a v terénu) za 93 minut (4:32 min/km)?! Velká pardubická hadr! :)
Jo a taky jsem se zúčastnil festivalu outdoorových filmů – Expediční kamera. A byla to neskutečná pecka! Je úplně jedno, jestli jste sportovně založenej člověk a po večerech děláte strečing nebo jestli přeskakujete tu část o sportování a provozujete jen gaučing-strečing :) Jakmile shlédnete snímek Travailen, Suri, Himalaya nebo Albertovu přednášku o cestě na babettách z Brna až do Oděsy, tak to s vámi neskutečně šije. Po skončení odcházíte z festivalu s pocitem, že jste vlastně ještě nikde pořádně nebyli a nic nedělali. Jste doslova nabití energií vypadnou ven a plnit si své sny. Úžasnej pocit! :)
Co říci závěrem? Pokud jsem něco za poslední týdny pochopil, tak je to fakt, že lidi kolem vás neustále přicházejí a odcházejí. Jediné na čem opravdu záleží, jste vy sami. Všechny mé vzpomínky, výlety a akce jsou kromě rodiny to nejdůležitější, co v životě mám. Nikdo mi je totiž nikdy nesebere a jsou to věci, na které budu s hrdostí vzpomínat po zbytek života.
Konec pindání… Valím do Bulharska!