Stala se hrozná věc. Dnes ráno jsem byl nařčen z chrápání… Zatímco včera mě slyšela chrápat jenom Lucie, tak dneska jsem prý rušil celou chalupu. Prej po mně chtěli hodit botu, ale žádnou po ruce nenašli, tak se na to vykašlali. Začínající průvodce, kterej chrápe tak, že budí ostatní. To je teda vizitka! A co je ještě horší? Spálil jsem si obličej. Co spálil, přímo ožehnul! Můj nos je tím nejožehnutějším nosem v celé galaxii. Takže nejenom chrápu, ale navíc vypadám jak klaun.
A to ještě není všechno! Víte, co jen největší joke? Včera jsem zjistil, že mi propadla občanka. Takže jakmile se vrátím do civilizace, budu muset naklusat s tím svým seženutým chrápajícím čumákem na úřad, kde mi vyčarují desetiletou vzpomínku na tohle bulharské dobrodružství. Nééééé…
Ale co. Jak říká moje kamarádka Terka, fotky na průkazech mají stejně sloužit jen k legračním účelům :)
Do bulharské Rily jsem vyrážel v doprovodu Martina Ksandra (čerstvého talenta roku dle ČHS :) jako zkušební průvodce. Jak už jsem se zmiňoval ve svém posledním příspěvku, do práce průvodce jsem byl hozenej dost narychlo a nebylo úplně jednoduché za jízdy zjišťovat, cože se to vlastně nepořešilo a co ještě musím doladit. Jak já zbožňuju výzvy!
Takže týden po pracovním pohovoru s Marťasem stojím ve SKI areálu Borovets, mám za sebou osm účstníků, které musím odprůvodcovat po pro mě neznámém bulharském pohoří a přitom zdolat nejvyšší horu Balkánu, Musalu (2 925 m).
První den nás čeká devíti kilometrové stoupání údolím k chalupě Musala, při kterém zdoláváme více než kilometrové převýšení. Doprovod nám dělá čtyřnohý štěkanátek, který se k nám spontánně přifařuje v polovině stoupání. Hezky si nás všechny očuchává a když zjišťuje, jaké dobroty sebou táhneme, máme hned nového nejlepšího kámoše :)
Zatímco si pes, říkejme mu třeba Ťapka… zatímco si Ťapka očuchává všechny své žrádlonoše, tak i já si očuchávám ty své (stejné) žrádlonoše. Jelikož jsem totiž nechtěl táhnout ani gram vybavení navíc (beru jako průvodce spoustu věcí), vzal jsem si jídla tak akorát a spoléhám na to, že nezkušenost ostatních zažene můj případný hlad. Jsem to ale vychcánek! :-D Zpátky ke „žrádlonošům“, tedy účastníkům… Sešla se nás celkem sympatická skupina, se kterou jsem se ani vteřinu nenudil. Ať už se jedná o naší lokomotivu, (hehe) pražandu Lůcu, dvorního fotografa Marťase nebo finanční analytičku Janču. V průběhu výpravy jsem si uvědomil, jak silnou a inteligentní skupinku jsem na svou první akci vyfasoval. Partičku lidí, která by se za normálních okolností ve městě nesešla, ale tady na horách to mezi námi funguje. Líbí se mi, že na horách lidé ztrácejí jména, věk i tituly.
Expedition club není žádná cestovka, ale spolek. Takže průvodce nesmí bejt takovej ten typickej alpskej guide, který má své peníze jisté a hodlá své klienty uhnat bez ohledu na to, jestli dosáhnout cíle trasy nebo ne. Tady je to daleko víc o osobní přístupu a o navození přátelské atmosféry. Pro začínajícího průvodce je těžké získat si respekt účastníků a přitom být s nimi zadobře i po kamarádské stránce. Říkejme tomu, že správnej průvodce musí splňovat funkci sociálního lepidla a starat se nejen o provázení po trase, ale také o psychickou pohodu celého týmu. Ale zpátky k prvnímu dni…
Během prvního dne se nic převratného nestalo. Seznámili jsme se nejen mezi sebou, s okolní krajinou, ale také s chůzí na sněžnicích a se setměním jsme dorazili do vyhřáté chalupy. Marťas nám udělal přednášku o lavinách, Roman vytáhnul dvoulitrovou petku zlatavého moku a po večerníčku jsme šli na kutě.
Druhej den už měl o něco větší říz. Vstávám, snídám, balím fidlátka a do toho do chalupy vběhne Martin. „Romana zavalila lavina! Honzu, Martina a Janu lavina nezasypala a musejí ho najít!“ Cože? Jaká lavina? Jo tak… Jedná se jen o cvičení :) Domluvili jsme se s Marťasem, že pro zopakování včerejší lavinové přednášky zkusíme v praxi aplikovat zkušenosti s vyhledáváním pomocí pípáků a sond. A jak cvičení dopadlo? Batoh (Roman) se našel. Byl sice ztuhlejší a mít místo tkaniny lidskou DNA, tak se hodí leda tak do zmrzliny. Ale našel se :) Chvíli na to vedu smečku vlčáků do sedla pod nejvyšší vrchol Bulharska. Do tváří nás bičuje vítr se sněhem a v koutku duše vzpomínám na svého starého kámoše Amundsena. Stojíme v údolí 200 m pod vrcholem a počasí se na dvacet minut vyjasňuje. Využíváme slunečné okénko k další výukové lekci. Tentokrát se přednáška zabývá poznáváním sněhu a praktické ukázce dvou základních sněhových zkoušek. Přezouváme se ze sněžnic do maček a chvíli na to šplháme směr Musala. Vychutnáváme si poněkud techničtější kamenitou pasáž, které je lemována ocelovým lanem. Konečně nějaký vzrůšo! :) Chvíli po poledni stojíme u meteostanice na vrcholu nejvyšší hory Balkánu a Roman vytahuje šampaňské. Ano, Roman sebou táhnul nejenom dva litry piva, ale navíc i flašku šampaňského… Očekávám, že zítra vytáhne z batohu z psa Ťapku, o němž se od včerejšího večera nic neví. Posilujeme se tekutou kuráží, cvakáme fotku a po svačince valíme po hřebínku dál. Tomu nahoře jsme asi lehce ukradení, takže na nás v průběhu dne posílá snad všechny myslitelné druhy počasí. Rovinatější hřebínky se místy mění v techničtější strmé pasáže a já se čím dál více spoléhám místo GPSky na svůj instinkt. Člověk udělá pět kroků po pevném firnovém sněhu a při šestém kroku se zaboří až po stehno do čerstvého prašanu. Šlapání cesty je sice vysilující, ale mě to neskutečně baví. Ačkoliv se do nás opírá silný nárazový vítr a cítím, že mám ošlehané tváře jako starej polárník, tak jsem ve svém živlu. Po více než osmi hodinách chůze máme na dohled naše místo noclehu. Asi 500 m před chalupou bohužel dostává jeden člen naší výpravy krizovku a zatímco Marťas pokračuje s ostatními do útrob winterraumu, já se starám o vysíleného účastníka. Po hodince mrznutí se však dostáváme do chalupy i my, poslední dvě ovečky a můžeme si tak konečně dopřát kýženého odpočinku.
Víte, kdy jsem si spálil obličej? Ano, právě tento den :) Třetí den výletu je luxusně vymeteno a sotva vylezu před chalupu, padá mi čelist. Zasněžené vrcholky okolních kopců odráží sluneční paprsky a já si opět uvědomuji, kvůli čemu zbožňuji hory. Musím se přiznat, že tento den je z hlediska akce pěkná nuda! Každopádně při pohledu do okolí mi tahle nuda zcela vyhovuje… :) Pohodovou hřebenovku občas sice naruší několik stovek metrů dlouhé stoupání, to nám ale vůbec nevadí a aspoň se člověk nefláká. Hubu otevírající zírání do krajiny naruší až poslední dvě hodinky treku, při kterých musíme sejít dvě prudší klesání. Ve vzduchu visí nervozitka z možného lavinového nebezpečí, ale ta je nakonec zbytečná a kolem páté hodiny docházíme do chalupy Ribni ezera.
Vytírám se jehličím a už ani nekřičím! :) Teda jehličím… Spíš sněhem a rampouchy, které sociální útroby chalupy nabízejí. Mimo hlavní vytápěnou místnost s kamny je tu slušná kosa! Máme před sebou poslední horský den a počasí je opět tak nějak všelijaké. To nám ovšem nevadí, protože nás čeká už jen pozvolný sestup do nížiny. Z divokých, nespoutaných a málo navštěvovaných hor se každým krokem přibližujeme zpět do civilizace. Po dvou hodinkách chůze přicházíme ze zimy do jara. Sundaváme sněžnice a klesáme po asfaltce směrem k Rilskému klášteru. Rilský klášter patří do seznamu světového dědictví UNESCO a jsme přesvědčeni o tom, že nás tu nechají přespat. Mezi mnichy si ve vysokých pahorkách, péřovce a goráčovce připadám jak exot a zatímco Marťas vyráží stopovat do Borovtse pro auto, já domlouvám ubytko. „Cože, 30 leva za ubytko pro jednoho? Tak to teda ne! Vždyť není sezóna,“ vášnivě gestikuluji s pápalášem na recepci a přitom srážím cenu na dvacku. „Hele kámo, teď jsme sešli z hor a nedělá nám problém vyspat se i kdekoliv na pankáče. Takže pokud ještě neslevíš, najdeme si něco jiného.“ Po troše diplomacie si s borcem plácáme na cenu 15 leva za osobu. Jiný kraj… U nás by tohle asi nevyšlo :) Vyrážíme na pokoj a během několika desítek minut se z nás opět stávají lidé i po vizuální stránce. Při sprchování se nemůžu nabažit pohledem na WC. Záchod s umyvadlem je totiž součástí sprchového koutu, což shledávám za velice praktickou vychytávku! :) Večer dáváme véču v jedné ze dvou místních restaurací a zvládáme se pohádat s obsluhou ohledně velikostí porce, kterou rozhodně nesouhlasí s gramáží udávanou v jídelním lístku. Hrůza… Dokonce i tady se pokouší oškubat turisty za každou cenu :-/
Příjemné ubytování a spánek na posteli nám však opět zvedá náladu a stáváme tak do posledního dne výletu s úsměvem na tváři. Zarovnáváme tu naší čtyřkolovou Borůvku až po střechu batohy a během několika minut vyrážíme směr Sofie. Cestou se stavujeme na kratší výlet za sochou koně, která vlastně ani nebyla sochou a po nevydatné snídani dorážíme do hlavního města Bulharska, Sofie. Následuje kratší poznávačka města a hurá domů! Před překročením hranic se nám stala taková netradiční příhoda se šťastným koncem. Kousek před hranicemi jsme se stavěli na silničním odpočívadle nakoupit v zaprášeném obchodě nějaké to jídlo na cestu a tekuté suvenýry pro naše blízké. Následoval přesun k hranicím, kde nás zastavila bulharská policie. Marťas vše elegantně vyřešil a už už chceme frčet dál, když si najednou Matěj uvědomuje, že někde ztratil telefon. „Asi jsem ho vytratil při nastupování do auta u toho obchodu…“ oznamuje smutně Matěj a my se tedy s Borůvkou otáčíme a frčíme zpět k obchodu, abychom tam po několika minutách Matějův telefon skutečně našli. Nebýt policejní kontroly, tak si Matěj ztrátu telefonu uvědomí až někde hodně hodně daleko a my bychom mu zato byli hodně hodně vděční :) Takže všechno špatné je i pro něco dobré a jak by řekl Matějův hipsterský kámoš: „Čeláda bee!“ (smysl tohoto sousloví mi tak nějak unikl, ale podle mě se sem hodí :) Po kratší zastávce v Bělehradu pokračujeme až do Brna, kam přijíždíme kolem 3:00 ranní. Arrivederci, koma! Konec dobrý, všechno dobré!
Hodnocení tripu? Za mě paráda! Myslím, že jsme zemi, kde kývnutí hlavou znamená NE a zavrtění ANO zmákli s přehledem a až na pár menších zádrhelů se jednalo o bezproblémový výlet, na který budu dlouho vzpomínat. Jako průvodce jsem se osvědčil a získal tak práci v Expedičním klubu :)
Odkaz na natrekovanou trasu (GPS, KML)
Odkaz na fotky (od Martina Zavadila, díky!!):
Koncem března jsme se vydali přejít nejvyšší Balkánské pohoří – Rilu. Koukněte se, jak jsme se měli :-) Myslím, že další podařená akce
Zveřejnil(a) Expedition club .cz dne 1. duben 2016
Jako bonus přidávám praktický bulharský slovníček na cesty:
Dobrý den – Добър ден /Dob:r den/
Nashledanou – Довиждане /Doviždane/
Děkuji – Благодаря/ Мерси /Blagodarjа,Mersí/
Ano, ne – Да, не /Da, ne./
Máte dobré pivo – Mate Dobré бира /Imate dobra bira/
Bulharsky mluvím jen málo. – Български говоря само малко. /Bălgarski govorja samo malko./
V kolik hodin začíná disko? – В колко часа започва дискотеката? /V kolko časa započva diskotekata?/
Líbíš se mi. – Харесваш ми. /Charesvaš mi./
Jaký je zde měsíční plat? – Каква е месечната заплата тука? /Kakva e mesečnata zaplata tuká?/
Zamiloval jsem se do tebe. – Влюбих се в тебе. /Vljubich se v tebe./
To je trapas. – Срамота /Sramota./
Trhni si nohou! – Гледай си работата! /Gledaj si rabotata!/