Nacházíme se kousek před místem srazu jednoho z tréninků, když se najednou před námi objeví kamenný zával. V Google mapách je cesta značená jako průjezdná, ale mapy.cz zával mají vyznačený a už tu tedy nějakou dobu bude. Kdybychom to chtěli objet z jiné strany, zabere nám to 35 minut navíc. Co teď? Máme kliku, že jde pěšky zával bez problému projít. Volám tedy druhému autu a navigace je prý táhla správně z druhé strany. Improvizovaně se tedy domlouváme na změně srazu tréninku blíže k závalu a za pár minut již společně vybíháme. Dobře to tedy dopadlo a po pár desítkách minut si užíváme zasloužených výhledů z panoramatické skalní brány. Ráno jak má být!
Španělská Oliva je naším druhým domovem a máme to zde jako rodina moc rádi. Narodila se tu naše dcera Elenka a Aňa tu má přes 10 let práci, kvůli které tu vždy jezdíme na pár týdnů na jaře a na podzim. Do Olivy jsme zavítali také letošní rok, kdy jsme si zde navíc naplánovali celou řadu návštěv kamarádů z Čech a postupně se zde tedy vystřídaly dvě rodinky a také mi zde v polovině října přiletěla skupinka běžců. Naším cílem bylo proběhat během jednoho týdne všechna nejkrásnější horské traily v okolí a ukázat jim, jak to tu chodí po kulturní a běžecko – společenské stránce.
Partičku vyzvedávám ve středu ráno na letišti ve Valencii a rovnou frčíme na první trénink do města Chulilla. Nikdy jsem zde ještě nebyl a trasu tohoto výběhu jsem měl již dlouhé roky uloženou v mapách pro případ, že bych měl kolem cestu. Konečně její čas nadešel a zpětně jsem za to moc rád. Jedná se o krásnou horskou vesnici nad hlubokým řičním kaňonem. Lemují ho parádně běhavé singltrek a v říjnu zde není ani moc turistů. Radost poběhat! Zbytek dne trávíme odpočinkem a na pláži užít si posledního záchvěvu léta.
Druhý den frčíme do vesnice Barx, kde absolvujeme horský půlmaraton. Terén už začíná být klasicky šutrovatý a pichlavý. Výhledy sice hezký, ale v jednom místě špatně chytáme špatnou odbočku a na vlastní kůži poznáváme, jak dokáží být zdejší stezky vrtkavé. Strmé klesání je plné uklouzané trávy, kořenů a nepříjemných šutrů. Když už se člověk může svižněji rozběhnout, čekají na něj pichlavé šlahouny ostružin a malin. Jedinou útěchou je nález stromu s granátovými jablky. Naštěstí druhá půlka příjemně utíká a po třech hodinách jsme zpět u auta. Z výběhu se rovnou přesouváme na oběd do Gandie, kde se chystá víkendový závod v Ironmanu. Město je však naštěstí poloprázdné, takže dáváme zmrzlinu a zatímco si hraju se svými dcerami, skupinka si užívá koupačku v moři.
Třetí etapa se koná na mám nejoblíbenějším hřebeni nad údolím Gallinera. Před pár měsíci to tu vyhořelo a jsem zvědavý, jak moc to krajinu poznamenalo. Hned na úvod si však musíme poradit se zavalenou stezkou, která mění místo startu a tedy i samotnou trasu výběhu. Do toho je velmi větrno a v nárazech vítr dosahuje až 60 km/h. Vybíháme k mé oblíbené skalní bráně a následně i na kopec Penya Roja (854 m), ze kterého je krásný výhled do celého okolí. Požár který se tu přehnal před pár měsíci způsobil, že jsou všechny pichlavé keře fuč Fouká tak silný vítr, že mi odfoukává čepici i se zánovními brýlemi a těm se rozedírají skla o asfalt. Smůla… Po dvou hodinách běhu se dostáváme zpět k autu a valíme zpět do Olivy, kde musím odpoledne pohlídat obě děti. Baštíme tedy na pláži pizzu, zmrzlinu, procházíme si přístav a ti nejotužilejší jedinci dávají koupačku. Většina skupiny však toho dnes nemá dost, takže dáváme desetikilometrový tempový trénink v okolí Olivy při kterém si Jonáš nepříjemně při pádu rozřízl prst. Uf… V horách se pohybuje jako laňka s ve městě z něj teče krev. A to docela dost. Podle mě je to na jeden nebo dva stehy, ale po ošetření říká, že je v pohodě. Dostává na ránu pár mašliček a další dny zase běhá, jako zamlada.
Jednotlivé výběhy mám vymyšlené tak, že jeden den se něco delšího (cca 20 km +) a následující etapa je kratší (10 až 15 km). Čtvrtý den jedeme do vesnice Castell de Castells, kde se nachází jeden z nejhezčích výběhů z okolí, který má délku 24 kilometrů a převýšení přes 1 400 metrů. Hned v úvodů se strmě stoupá ke zřícenině hradu. Ačkoliv je slunečno, fouká silný vítr a je poměrně chladno. Škoda, že jsem větrovku nechal doma. Po krátké pauze pokračujeme dál a stoupáme kamenným polem až na kopec Aspre de Famorca (1305 m). Příště bych však volil průběh roklí, která je sice plná pichlavých keřů, ale aspoň se člověk nemusí bát o kotníky. Jinak se jedná o parádní trail a především se mi líbí šotolinové seběhy, kde si člověk připadá jak na lyžích. Sbíháme do údolí a valíme po žluté stezce mezi sady až do vesnice Famorca. Dočerpáváme zásoby vody a jelikož jsme se při výběhu na kopec Aspre de Famorca nabrali zpoždění, domlouváme se na změně závěrečné části trasy. Máme totiž v Dénii rezervované místo na oběd a už teď je jasné, že to časově nestíháme. Následujících pár kiláků se vine běhavou stezkou lemovanou pichlavými keři. Všichni jsme tedy doškrábaní až za ušima a příště bych trasu určitě upravil. Závěr jdeme po silnici a vlastně to vůbec nikomu nevadí. Nikdo už nechce mít krvavé šrámy na nohou. V Dénii dáváme super oběd s výbornou zmrzlinou a jdeme se projít přístavem podél pobřeží. Příjemně strávené odpoledne.
V neděli se jedeme podívat do Valencie, kde se brzy ráno startuje mezinárodní půlmaraton. Ráno dáváme sváču u nás v Olivě v Mosetu a dozvídáme se, že se ve Valencii jen o pár vteřin neposunul světový rekord. Hned několik běžců se dostává pod hranici 58 minut. Dobrej fičák! Do Valencie se dostáváme až kolem poledne a začínáme rovnou výklusem bývalým korytem řeky Turie. V roce 1957 město postihla ničivá povodeň a následně se obyvatelé rozhodli pro odklon řeky mimo centrum. Diktátor Franko chtěl korytem řeky vést dálnici, ale naštěstí vyhrál selský rozum a téměř 200 metrů široké koryto pokrývá zeleň s parky. Super místo jak dělané pro běh! Po výklusu se přesouváme podél valencijských dominant do nedalekého oceánografika, které je prý největší v Evropě. Takové množství ryb a medúz jen tak člověk nikde neuvidí. Pokud někoho zajímá historie Valencie nebo chce pár tipů co zde vidět, koukněte na dokument Bedekr nacházející se v TV archivu České televize – ODKAZ.
Šestou etapu jsem musel přesunout z Pedregueru do nedalekého Pega. Nikomu se už nechce tančit mezi pichláky a ostré kameny nám už lezou krkem. Nakonec se to ukazuje jako správné rozhodnutí a až na závěrečných pár metrů ke křížku nad městem je celá trasa příjemně běhavá. Do toho máme luxusní počasí bez silného větru, takže se často kocháme výhledy na město a nedaleké moře. Výběr trasy jsem volil podle místního závodu, který se tu na podzim koná a nabízí skvělou volbu obtížnosti. Těsně před městem se totiž stezka rozděluje a ten kdo chce, může si původní 15 km dlouhou trasu rozšířit o dalších 5 kilometrů (350 metrů převýšení) a dát si pořádně do těla. Výběh končíme na náměstí, kde tišíme žízeň zlatavým mokem. Odpoledne trávíme čas hraním beach volejbalu a také natáčením techniky běhu. Beru na pláž GoPro se stativem a nahrávám z několika úhlů záběry všech běžců tak, abychom si mohli večer ukázat, kdo co dělá při běhu špatně. Sám jsem na jaře podobnou diagnostiku podstupoval a určitě má podobný rozbor smysl.
Poslední výběh absolvujeme v pekelné rokli poblíž města Fleix. Jedná se o mou oblíbenou trasu složenou ze stovky schodů a běhatelných stezek. Opět máme slunečné počasí, ale dost slušně fučí, takže dáváme za vděk hlubokému údolí. 13 kilometrů dlouhou trasu zdoláváme za necelé dvě hodiny a na konci podnikáme zastávku u zděné budovy se studánkou. Ta disponuje velkou kamennou nádrží a dají se zde skvěle zchladit nohy. Dlouho však neotálíme, protože máme v nedaleké vesnici na 13:00 objednanou typickou valencijskou paellu. Skvělá bašta a všichni máme pusu od ucha k uchu. Následuje přejezd do města Calpe, kde si v rámci odpolední siesty dáváme výstup na místní Gibraltar. Kopec se jmenuje Penyal d’Ifac (332 m) a prochází přírodním parkem, kde hnízdí přes 300 druhů ptáků. Výstup nahoru je sice po ostrých kamenech, ale výhled stojí za to. Počasí nám opět přeje a je naprosté bezvětří. Viditelnost je dokonce tak dobrá, že v dáli vidíme 115 kilometrů vzdálené pobřeží ostrova Ibiza. Úžasné místo na poslední výlet!
Večer sedíme nad pivo – vínem a hodnotíme zážitky z posledního týdne. Myslím, že jsme toho za poslední týden viděli a proběhali opravdu dost. Počasí vyšlo na jedničku a bylo moc fajn zavzpomínat si na teplé letní dny. Jenom mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo skupinu dostat na jeden místní běžecký závod, který se zde v horách v neděli konal. Počet startovních čísel byl omezený a závod byl plný ještě před skončením přihlášek. Tak snad někdy příště!
