Rok 2023 je za námi a rozhodl jsem se sepsat krátký souhrn toho, co se v mém životě za posledních 12 měsíců událo. Nemá smysl zabíhat do nějakých velkých detailů a chci zde především vypíchnout cestovatelské zajímavosti, které mohou motivovat ostatní podívat se do zajímavých koutů světa. Mallorca, Island, Réunion nebo třeba rakouský Tauplitz. To je jen krátký průlet míst o nichž bych se rád na následujících řádcích rozepsal. Následující text však nebude jen a pouze o cestování, ale také o dalších výzvách. Odkládám si to zde především pro to, aby si to mé dcery mohly za pár let přečíst, co jsem v uplynulém roce prožíval. Na podobných základech je totiž postavený celý tento blog. Inspirací mi byly dědečkovy deníky, díky kterým jsem ho měl možnost (vzhledem k jeho brzkému úmrtí) lépe poznat. Svým způsobem ho tedy píšu proto, aby měly moje holky na co vzpomínat. Co se tedy za poslední rok událo?
Leden je ve znamení rekonvalescence po listopadové operaci obou pat. Hodně jezdím na cyklo trenažeru a trávím spoustu času s rodinou. Běhat můžu jednou za dva až tři dny, takže to moc nepřeháním. Meda má čtvrt roku a snažíme se jí věnovat maximální péči. Elenka každou chvíli přináší ze školky nějaký ten zákeřný bacil, takže každých pár týdnů je Meda také nachlazená. Uf… Je to opravdu nepříjemné vidět, jak se takhle malé miminko trápí a nemůžeme ji dát téměř žádné léky. Jsem rád, že se stíháme párkrát s Elou projet na bruslích a také absolvujeme zimní ligu v orienťáku. V práci se dějí velké věci. Spouštíme nový web a také stěhujeme náš Expe kancl přes chodbu do větších a hezčích prostor. Na konci měsíce absolvuji diagnostiku techniky běhu, abych se mohl do budoucna zlepšovat a vrátit se k závodění.
Únor je pro mě nejslabším měsícem celého roku. První dva týdny trénuji hezkých pár hodin a dokonce dávám jeden výpad na běžky do Nového Města. Pak se však spouští peklo v podobě několikatýdenního nachlazení, které na chvíli končí až v polovině března. Vlastně celá rodina bojujeme s respiračními onemocněními, ale já to schytávám tak nějak nejvíc a mám zřejmě oslabenou imunitu. Bez špetky solidního tréninku, stále nachlazen a s neotestovanými patami odlétám průvodcovat přeběh Mallorky. Pár dní před náším příletem se ostrovem prohnala dost brutální vichřice a v nejvyšších polohách Mallorky prý leží více než metr sněhu. Nejvíc sněhu za posledního čtvrt století a část trailu je prý kvůli tomu uzavřena. Jeden známý mi dokonce posílá fotku, kde se na Mallorce brodí po kolena ve sněhu. Nakonec to naštěstí není tak horké a během pár slunečních dní většina sněhu taje. Sníh sice nějaký je, ale dá se hravě překonat a daleko větší starost nám způsobují popadané větve při závěrečné etapě. Přeběh přes respiračními problémy zvládám, ale několikaměsíční absence kvalitnějšího tréninku je znát a jsem patřičně na kaši. Mám problémy se spánkem a tepy mám i v průběhu noci dost šílené. Začínám řešit, jestli to nachlazení nemá smysl přeléčit antibiotiky a nakonec volím pouze několik infuzí vitamínu C.
Duben už je značně veselejší. Ačkoliv jsem stále často nachlazený a pohrává si s námi nezvykle dlouhá zima, trávíme už více času mimo domov. V Expe probíhá sraz průvodců, Medě uspořádáváme křtiny (je pokřtěná jako Aurelie) a na mé narozeniny se přesouváme na vídeňské letiště, odkud koncem dubna odlétáme směr Valencie. Ve Španělsku si konečně užíváme zaslouženého slunce a tepla. Elenka tu chodí na dva měsíce do montessori školky, díky které se skvěle rozmlouvá španělsky a já se poprvé projíždím venku na půjčené silničce. Po dlouhé době mám více jak 2 týdny souvislého tréninku, které se před výpravou na Réunion rozhodně hodí.
Réunion je jedna velká pecka! Stovky chutí, miliony barev, živelná nespoutanost a odlišnost jednotlivých koutů ostrova nepřestává člověka udivovat. Na jižní polokouli se stmívá poměrně brzo a téměř každý den vybíháme hodinu po soumraku a končiíme hodinu před setměním. Jedná se o velmi náročný terén plný strmých stoupání a technických seběhů, které Ti nedají nic zadarmo. Do toho nepříjemné vlhko a dusno v kombinaci s tropickou džunglí. Občas má člověk pocit, že kdesi v houští na něj číhá nějaká obrovská bestie, která ho chce sežrat a vsadil bych se, že byl Réunion předlohou pro Jurský park. Každopádně přeběh ostrova zdárně dokončujeme bez ztráty kytičky a tahle výprava patří mezi top 5 nejlepších destinací.
Vracím se zpět do Španělska a pár dní na to mizím na otočku do Barcelony. Sny se musí plnit a jelikož poslední roky sleduji dění kolem Formule 1, rozhodl jsem se navštívit velkou cenu Španělska. Možná se Ti zdá trochu zvláštní, že tak outdoorově laděný člověk jako jsem já, má rád tak neekologický sport, jakým je formule. Asi mě odjakživa lákala rychlost a odvaha jednotlivých pilotů, kteří pro mě byli jakýmisi moderními rytíři ve svých nablýskaných koních. Odmala jsem zbožňoval letecké souboje a letadla z druhé světové války a tohle byl svým způsobem jejich moderní ekvivalent. Byl to zajímavý zážitek a jsem rád, že jsem měl možnost zažít královnu motorsportu na vlastní kůži.
Dlouho se však „doma“ v Olivě neohřívám a následuje další průvodcovská výprava. Myšlenka uspořádat na Islandu běžecký kemp se zrodila v srpnu 2022 uprostřed pákistánského Karákóramu. Průvodcoval jsem trek přes ledovec Baltoro a jedním z mých účastníků byl kluk žijící na Islandu. Slovo dalo slovo a já se rozhodl, že ho za pár měsíců pojedu navštívit. Původně jsem chtěl na Islandu uspořádat několikadenní přeběh Duhových hor. Po pár dnech jsem však vyhodnotil, že by to bylo velmi finančně náročné a rozhodl jsem se pro jednodušší scénář v podobě běžeckého kempu. Pod tímto pojmem si můžeš představit dopolední trénink v délce 15 – 30 km a zbytek dne trávíš návštěvou přírodní krás v podobě vodopádů, ledovců, termálních lázní nebo skalních útesů. Každý den se spí na posteli, snídá se a večeří hezky pod střechou a díky dvojici aut může být skupina velmi flexibilní. Ideální koktejl sportu a zábavy. Výprava se opravdu povedla! Vychytali jsme snad nejlepší počasí z celého roku a podařilo se nám vidět naprostou většinu atraktivních míst ze Zlatého okruhu. Jen tu vyvěrající sopku jsme o pár týdnů netrefili.
Opět se vracím zpět do Španělska a oslavujeme zde čtvrté narozeniny naší Elenky. Holka nám už pěkně vyrostla a dělá nám velkou radost. Nejvíc mě dostává to, jak se rychle naučila plynule španělsky a jak se naučila otrkat se v neznámém prostředí. Mě teda hodit v necelých čtyřech letech do nové školky, kde nikdo nemluví mou mateřštinou, tak jsem z toho slušně na nervy. Také se mi moc líbí, jaké má výtvarné a rukodělné nadání. Budu moc rád, když jí to vydrží a snad bude i nadále tak veselá, jako doposud.
Následuje slušný frmol. Hned po oslavě narozenin letíme zpět do Vídně a tři dny na to přebalujeme fidlátka směr Kunvald. Jedeme na chatu s Aničky kamarády (celkově 4 rodinami a jejich dětmi) do podhůří Orlických hor. Chata byla sice na webu vykreslená v lepším světle, než jaká byla realita, ale pro naše účely je dostatečná. Podnikáme výlety, organizujeme různé dětské hry v čele se stezkou odvahy a také navštěvujeme kamaráda Lyžníka bydlícího nedaleko. Já si do toho chodím ráno běhat a troufám si tvrdit, že to zde celá rodina užíváme naplno. Sympatický start prázdnin!
Kunvald nasadil laťku vysoko a hned další víkend frčíme na závody v orienťáku. H.S.H. Vysočina Cup (alias Botas) se letos koná nedaleko Budislavy, což je znamenité místo pro pěší turistiku. Bookuji zde s předstihem hotel kousek od shromaždiště a k našemu nemilému překvapení se zde předělává silnice a objízdná trasa je o 15 minut delší. Shit… Ale to nám touhu po závodění nemůže překazit! Ná závody jsem nepřihlásil pouze sebe, ale také Elenku. Pro mě je účast na závodech spíše trápení a nejsme schopný se dostat do mapové a fyzické formy. První etapa propadák, druhá o chlup lepší a třetí zase o něco veselejší. Celkově mám však pachuť v puse a nejraději bych na své tragické výkony zapomněl. Elenka si vede skvěle a hned první etapu probíhá překvapivě rychle. Skoro celou dobu běží a ani ji člověk nemusí nějak povzbuzovat kupředu. Medunka ji statečně skunduje v dětském nosítku a jsem rád, že to Elenku baví. Druhá etapa už byla o trochu slabší, ale nějak jsme to hecli a zdárně dokončili. Třetí však bohužel vynecháváme, protože bych nestihl vlastní start a holkám se moc samotným do lesa nechce.
Jak už je Elenka větší, dají se s ní podnikat kde jaké výzvy a jednou takovou je i spaní ve stanu, Koncem července se vracíme z pěšího výletu v oboře Holedná a mě napadá, že bychom mohli jen já s Elou udělat rychlý výpad do lesa a přespat tam hezky ve stanu. Ela překvapivě souhlasí a já dlouho neotálím. Do batohu házím všechno nejnutnější vybavení, Aňa dělá svačinu a než si naše princezna uvědomuje do čeho se upsala, už frčíme směr Útěchov. Zde jsem si narychlo na telefonu vyhlídl místo, které ze satelitního snímku vypadalo příhodně. Nakonec sice nebylo tak idilické, takže se posouváme do nedalekého lesa. Elence je sice smutno po mamince, pak ji však pouštím pohádku a je po problému. Noc jsme nějak zmákli a za ranního kuropění mě probouzí motorová pila. Dlouho nelelkujeme, balíme všechno vybavení a frčíme domů. Skvělej táto – dcerovej výlet a musíme to každý další rok posouvat dále! Ještě tento den po návratu frčíme do zlínské Zoo Lešná a navštěvujeme pár kamarádů. Zkrátka a dobře se každej víkend něco děje a tak to mám rád.
Úvod srpna je ve znamení oslavy Medy svátku a návštěvy mých rodičů v Sokolově. Medunka tak poprvé objevuje mou rodnou hroudu a Elenka využívá možnosti zabruslit si na ledu. Podnikáme pár výletů a jsem moc rád, že holky tráví více času nejen se svou babičkou a dědou, ale také s bratrancem a sestřenicí. Příjemný výlet na západ čech, který má jednu malou pihu na kráse – chytám zde nějakou střevní chřipku a dobré dva dny ležím v posteli. Přitom není čas ztrácet čas, protože musím vytvářet lehkou dřevěnou konstrukci na spaní do naší Expe dodávky. Za pár dní totiž vyrážíme celá rodina směr Rakousko.
Původně jsme měli jet kempovat k jezeru Grundlsee (pohoří Totes Gebirge), ale chytáme zrovna teplotní rekordy a snad půlka Evropy se rozhodla strávit dovolenou právě zde. Na jaře booknutý kemp praská ve švech a nám nezbývá nic jiného, než si vzít na pár nocí apartmán v Tauplitzu. Polovinu nocí tedy trávíme na ubytku a polovinu v auto kempech cestou tam a zpět. Mnou sestrojená konstrukce na spaní se osvědčuje na jedničku a jsem rád, že jsem ji sestrojil vlastní silou. Parádní dovolená, kdy jsme se s holkama dostali do poměrně vysokých hor, parádně se vykoupali v horských a také okoštovali spoustu skvělých jídel. Krásná dovča!
Závěr léta zakončuji prvním silničním kilem (poprvé jedu 100 km na jeden zátah) a Elenka začíná chodit do druhého ročníku školky a také do Hangáru na kroužek boulderingu. Moc jí to jde a je radost sledovat, jak jí pohyb po stěně naplňuje. Jsem moc rád, že zářijové počasí relativně drží a společně s mým nejlepším kámošem Milanem podnikáme víkendový výpad na Fatru. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy takhle sám s kamarádem někam vyjel do hor. Moc příjemná akce, která se však opět zkomplikovala nějakým zákeřným bacilem v podobě mého průjmu. Holky si to užily před pár dny a já si to vyžral při ťapkání po Slovensku. Víkend na to si s Elenkou užíváme další dcero – tatínkovský den, když na otočku jedeme na festival Na Divoko, který jako Expedition club spolupořádáme. Moc milá akce a doufám, že se ji příští rok zúčastníme v plném formátu!
Jediný deštivý zářijový víkend je ten předposlední, kdy jedeme s Aničky rodiči objevovat krásu Javorníků. Chčije o sto šest, což nás dost mrzí. Jedeme sem totiž kvůli Aničky tátovy, který se už několik let touží podívat do obce Karolínka, kde jako dítě jezdil lyžovat. Přání mu tedy plníme a po troše úsilí nalézáme chatu, kam Václav jako kluk s rodiči navštěvoval. Týden na to slaví Medunka své první narozeniny a je to sláva veliká. Těžko uvěřit, že má ta naše kočička již rok a dělá nám obrovskou radost. Sice je vzrůstově drobnější, ale je moc hodná a milá holčička. Ráda se směje a není to žádná plačka. Kolikrát sebou flákne a místo slz se začne zubit svými dvěma kelčony. Je to naše zlatíčko a miluju ji. Snad už nebude mít následující zimu podobné respirační problémy, jako měla po narození. To bylo vážně moc nepříjemné.
Poslední podzimní víkend v ČR trávíme závody v orienťáku. Bereme s sebou také Elenky kamarádku Libušku a Elči „sestřenku“ Viki. Moc si to užíváme a jsem rád, že ukazujeme kamarádům nějaký nový sport. Kdo ví – třeba se jim to zalíbí a ukáže jim to životní styl stejně jako mě. Ještě před odletem do Španělska absolvujeme další kolo infuzí vitamínu C. Tentokrát chci udělat maximum pro to, abychom nepromarodil většinu zimy tak, jako tu minulou. 13. října zvedáme kotvy a na několik týdnů měníme bydliště na naši oblíbenou Olivu. Zde začíná Elenka navštěvovat novou školku. Vlastně se jedná o napůl soukromé hlídání v podobě paní Marcely, která je původně z Peru a praktikuje výuku montessori. Elenka si ji okamžitě zamilovává a máme radost, že s ní dělá velké pokroky nejen po stránce jazykové, ale také všobecného vzdělání. Chce se učit číst, počítat a také tvořit. Krása!
V říjnu mi to Olivy také přijíždí parta běžců a já jim ukazuji všechny zdejší krásy. Jsou překvapeni z technické náročnosti zdejších terénů a užíváme si nejen naběhané kilometry, ale také senzační jídlo a kulturní památky. Krátce na to k nám do Španělska také přilétají dvě páry kamarádů z Brna. Nejdříve přilétá Zuzka s Rosťou se svými ratolestmi a následně také Kikouš s rodinou. První jmenovaný pár si užívá dramatický přílet, když místo Valencie dosednou kvůli větru v Alicante. Není to nic moc, zvláště když letíš s celou rodinou a máš zarezervované auto na původním letišti. Naštěstí se vše podařilo urovnat a oba páry byly nejen z počasí velmi nadšené.
Prvního prosince se vracíme zpět do Brna. Závěr roku se snažíme trávit co nejvíce v poklidu. Elenka se vrací do školky a na boulder. Užíváme si příchodu Mikuláše a účastníme se vánoční besídky. Nebýt vánoční laryngitidy, která potkala Elenku, tak je to vlastně celkem pohodový prosinec a záběr roku.
Co napsat závěrem? Zatímco začátek roku byl učiněné peklo, tak v průběhu 12 měsíců jsme si dokázali naplno zvyknout na nový rodinný přírůstek a užili jsme si spoustu kvalitního času. Především jsem rád, že jsme vyrazili na letní dovolenou do Rakouska a také si moc vážím takových těch drobných výletů, jako bylo například stanování s Elenkou. Člověk se musí těšit z maličkostí a já si těchto společných momentů neskutečně vážím. Díky za to, že jsme zdraví a můžeme dělat to co nás baví. Snad nám to vydrží co možná nejdéle! :-)
