Patagonie, vábivý konec světa

Probíjím se hlubokým sněhem a prsty na nohou mám zmrzlé na kost. „Jak jsem si já blbec mohl myslet, že budou nízký trekovky tou správnou volbou na 6ti týdenní výlet po Patagonii?!“ mumlám si naštvaně pod vousy a přitom opatrně našlapuji strmým svahem. Už si ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy suché boty a nejedl nic jiného, než dehydratovanou stravu. Tady v Ohňové zemi jsem blíž Antarktidě, než hlavnímu městu Argentiny, Buenos Aires a drsné podnebí to dává zatraceně dobře najevo. Když jsem se dnes ráno probudil, napadl čerstvý poprašek sněhu a už osmé hodiny se brodím po kotníky v bažině. Nevím co je horší, jestli neustálá zima od nohou nebo jestli nejistota, jestli nevedu skupinu do nečekané skalní pasti.

Patagonie pro mě vždy byla a bude jedním z nejkrásnějších a nejdrsnějších koutů světa. Když jsem se zde v roce 2017 poprvé vydal zdolat dva horské ultramaratony, nevěděl jsem, kam se samou nedočkavostí podívat dříve. Střídavě jsem pohlížel na legendární masiv Cerro Torre a Fitz Roy, aniž bych tušil, že se tu za pár měsíců podívám znovu. Tentokrát rovnou na 1,5 měsíce, přičemž jako průvodce povedu dvě třítýdenní výpravy po deseti lidech. Jelikož jsem si nechtěl program zbytečně komplikovat, rozhodl jsem se pro dva identické itineráře. Začneme týdenním výletem chilského národního parku Torres del Paine, následně se přesuneme do Argentiny, kde po prohlídce ledovce Perito Moreno strávíme několik dní v okolí El Chalténu (NP Los Glaciares) a celý výlet uzavřeme nedaleko nejjižnějšího města světa, Ushuaia. Jelikož se však jedná o mou 14. a 15. výpravu tohoto roku, jsem značně na vážkách, jak náročný program psychicky ustojím. Přece jenom za letošní rok budu mít 155 dní na výpravách v roli průvodce a to už může být lehce o nervy! :-D

Pro větší přehlednost jsem se rozhodl vypíchnout vždy jen to nejdůležitější z obou výprav. Jelikož přilétáme do Punta Arenas a chceme pokračovat rovnou dál do Puerto Natales a následně do Torres del Paine, nemá vůbec smysl jezdit do města a je tedy lepší pokračovat rovnou z letiště dál. Ušetříte si tak nejen peníze, ale také dohromady více jak hodinu cestování navíc. Pozor však na přeplněné autobusy, které jsou bez předešlé rezervace vhodné spíše jen pro jednotlivce a velká skupina se do nich vejde jen v brzkých ranních hodinách. Někdy se člověk musí obrnit opravdu velkou trpělivostí, protože ani zdaleka nejste jediní, kdo se snaží místo v autobusu ukořistit a letištní wifi ani zdaleka nefunguje tak dobře, abyste udělali rezervaci až na místě. Po příjezdu do Puerto Natales jsme skočili na dlabanec do jedné z místních restaurací, kde už z výlohy na nás směje opékané jehně (GPS: 51.7270639S, 72.5030389W). Zde také najdete skvělý obchod se suvenýry: 51.7268514S, 72.5048719W. Návštěvník NP Torres del Paine má také poslední možnost vytvořit si případné rezervace na spaní, bez kterých nemůžete udělat vícedenní přechod (rezervace jsou povinné a kontrolují je).

Už několikrát se mě někdo ptal na to, jak postupovat při rezervaci jednotlivých kempů a rád Vám tedy poskytnu tvé know how. Všechny kempy patří 3 různým společnostem a všechny mají sídlo nebo pobočku v Puerto Natales. Fantastico Sur – GPS: 51.7280650S, 72.5015869W, Vertice – GPS: 51.7283331S, 72.5113969W a CONAF – GPS: 51.7286067S, 72.4882036W (autobusové nádraží – 2. patro, nově od roku 2018). Je však vysoce nepravděpodobné, že se Vám až na místě povedou sehnat volné rezervace a je tedy nutné rezervovat se 2 – 4 mísíce (dle velikosti skupiny) dopředu. Nejdříve si musíte uvědomit, jestli chcete absolvovat tzv. W-trek (80 km) přecpaný jednodenními turisty nebo jestli zvolit delší, ale krásnější a méně lidmi vytěžovanou O-trek (120 km) variantu. Já rozhodně doporučuji O-trek, obejít celý masiv (nesmí se chodit po směru hodinových ručiček) a také nakouknout do obou údolí spadající do W-treku. K tomuto účelu potřebujete 6 – 8 rezervací podle toho, jestli chcete postupovat od jednoho kempu ke druhému nebo některý z nich přeskočit. Dobrou zprávou však je, že 2 kempy od organizace CONAF (mají nejhůř dostupný rezervační systém) můžete klidně vynechat. Se zbývajícími společnostmi Fantastico Sur a Vertice jsem se pokoušel udělat rezervace přes jejich online rezervační systém a dost často se vyskytla nějaká neočekávaná chyba a nikdy se mi nepodařilo udělat rezervace přesně tak, jako jsem si původně naplánoval. Zmíněné organizace také velmi špatně reagují na maily a překvapilo mě, když nejlépe odpovídali na zprávy napsané pomocí Facebooku. Tímto stylem jsem vytvořil rezervace pro všech 20 lidí v těchto kempech: Central, Dickson (vynechali jsme Serón), Los Perros, Grey (vynechali jsme Paso), Paine Grande a Frances. Této problematice jsem se také věnoval minulý rok v tomto článku.

Samotný O-trek v Torres del Paine se mi neskutečně líbí. Má všechno, co si od Patagonie slibuji – překrásnou a krutou přírodu spojenou s úžasnými výhledy a nevypočitatelným počasím. Jsem v šoku při zjištění, že většina kempů disponuje teplou sprchou, malým obchodem s potravinami a také možností platit kartou. Nikdo ze skupiny si však na tyto vymoženosti nestěžuje a jen to podtrhuje směr, kterým se správci parku ubírají – každým rokem přilákat co nejvíce turistů. Trek důvěrně znám již z předešlého roku a kromě 30 kilometrů dlouhého treku (dá se rozložit do dvou částí a přespat v kempu Serón) mě toho příliš nepřekvapuje. U druhé skupiny mám štěstí na počasí a naskýtá se nám naprosto luxusní pohled na ledovec Grey, který je většinu času zahalen mraky. Úžasná podívaná!

Naše další kroky vedou do argentinského El Calafate, kam přijíždíme kolem poledne a máme tedy půlku dne na prošmejdění města. Všechno podstatné se nachází na hlavní třídě a k mému překvapení tu nyní (v roce 2018) extrémně poklesla místní měna a zatímco jsem před rokem škudlil každou kačku, nyní si připadám jako boháč. Ačkoliv na skomírající měnu zareagovaly všechny podniky, některé vychytrale nabízejí platbu ve velice nevýhodných dolarech, čímž zákazníka oškubou až o několik procent. Tak bacha na to a snažte se platit pesem. Můžu doporučit velmi štědře vybavený obchod se suvenýry (GPS: 50.3379378S, 72.2655975W) a také moc dobrou restauraci, kde jsem jedl nejlepší hovězí stejk ve svém životě doplněný o bramborové lupínky (domácí obdoba chipsů). Podnik se jmenuje La Tablita a nachází tady: 50.3379075S, 72.2571128W.

Následující den vyrážíme k ledovci Perito Moreno. Opět jsem si udělal rezervace autobusu dopředu, ale není to vyloženě nutné. Tento populární ledovec navštěvují každý rok desítky (možná i stovky) tisíc návštěvníků ročně. K největší atrakci dochází zhruba jednou za 4 roky, kdy dojde k překlenutí jezera posouvajícím se ledovcem. Jak jej voda neustále podemílá, stane se z hordy ledu vratký most, který se časem propadne. My jsme však nic podobného neviděli a byli jsme svědky pouze několika málo odtrhů drobných ledových bloků. Každopádně je Perito Moreno slušný zabiják, který má během 20 let na svědomí více než 30 obětí. Za 600 pesos můžete stejně jako my využít zhruba hodinovou projížďku po lodi, díky které se dostanete k ledovci o chlup blíže.

Následně se přesouváme do El Calafate, které nám přichystalo nečekaně deštivou uvítanou. Tahle úžasná horolezecká Mekka je styčným bodem pro všechny odvážlivce, kteří chtějí zdolat Cerro Torre nebo Fitz Roy. Nám obyčejným smrtelníkům stačí, abychom se na tyto dva giganty podívali z uctivě dálky vyhlídky Laguna de los Tres a Laguny Torre. Dobrou zprávou je, že se tu neplatí žádný vstupní nebo kempovací poplatek. Všechno je tedy založeno na ohleduplnosti návštěvníků a je potřeba dávat velký pozor, abyste například nepodpálili kus lesa (ne že by se to už jednomu Čecháčkovi v Torres del Paine nepovedlo). Kromě návštěvy zmíněných dvou vyhlídek podnikáme také výstup sem: 49.3151889S, 72.9671356W) směrem k Loma de las Pizarras (1 691 m). Zatím jsem ani v jednom ze tří případů neměl to štěstí, abych zahlédl od Laguny Torre samotné Cerro Torre. Vždy jsem viděl jen ledovec nacházející se kousek před ním. Rozhodně však doporučuji naprosto skvostnou vyhlídku bez lidí, odkud spatříte zmíněný ledovec z úžasné perspektivy – 49.3165261S, 73.0051203W. Návrat po třídenním treku oslavujeme ve skvělém podniku Patagonicus (49.3321275S, 72.8853214W), kde mají luxusní domácí pivo a ještě lepší steak a pizzu. Navíc jsme tu potkali samotného Messnera!

Po návratu do El Calafate nasedáme na letadlo a přelétáváme o 550 kilometrů jižněji, do města Ushuaia. Máme tu v plánu třídenní okruh s názvem Sierra Valdivieso Circuit o kterém sice čtu na internetu pár informací, realita je však mnohem surovější, než jsem si představoval. Jedná se o poměrně náročný trek nejen z pohledu orientace, ale také díky těžké a podmáčené podložce. Značení tu prakticky není (jen pár úvodních a závěrečných kilometrů někdo o poznačil lepící páskou) a poznáte tak tu pravou Patagonii v opravdu drsné podobě. Často čvachtáte bažinou, jindy zase hledáte cestu v prudkém zalesněném svahu a někdy zase řešíte, jestli je zasněžený svah dostatečně únosný na to, aby vás udržel. Díky dvěma identickým výpravám jsem měl skvělou možnost vyzkoušet dvě různé cesty druhého dne a pokud se na trek vydáte, zvolte přímější variantu přes hřeben, než obcházení kolem jezera. Ušetříte si tak spoustu času a nervů. Každopádně bylo super vidět, jak negativní dopad na přírodu mají bobři. Ti tu v některých místech les naprosto změnily mokřady a těžko se v podmáčeném lese plném polomů hledá správná cesta. Krásný, ale nemilosrdný trek, který byl důstojnou tečkou za naší cestou po Patagonii. Nemůžu se dočkat až se sem zase někdy vrátím!

FOTKY LISTOPAD
FOTKY PROSINEC

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář