Den blbec. Všichni to známe. Místo deodorantu si ráno pod košili nastříkáte pěnu na holení, při obouvání bot si přetrhnete tkaničku a po celodenním běhání po městě zjistíte, že celou dobu chodíte s otevřený poklopcem. Někdy jen čekáte na okamžik, až vám na ulici spadne na hlavu květináč a ušetří vám vaše trápení :)
Čtvrtek večer. V osm končím v práci a jdu se spolubydlou na pivko. Klasika. Řešíme sukně, proběhlé Giro a nadáváme na školu. Venku prší a pod vlivem pátého škopku zapomínáme na to, že nám za minutu jede rozjezd. Na sílu do sebe lámu zbytek zrzka a hučím do Robina ať hejbne zadkem, že to ještě doběhnem. Nedoběhli jsme. Robin se o to ani nesnažil a vydal se rovnou na Hlavas a já se rozhodl pro hodinovou procházku deštěm domů. Čistička hlavy. Ve čtvrt na dvě hajany a ve čtvrt na šest vstávačka a hurá na výlet do Hannahu do Plzně. Vypadám jak reklama na botox. Sprcha, spěchačka na Stu… Regio jet a usednutí vedle pána, který připomíná lachtana. Minimálně tak pomlaskával. Jeho špekatá ruka mi každou chvíli přetéká do mého vzdušného prostoru. „Sakra, kdy už se mi konečně poštěstí sedět vedle někoho opravdu sympatického?!“
Dálnice, zácpa, konec světa. Raději usínám než abych se nervoval, že nestíhám přípoj do Plzně. Probouzí mě šplouchanec horkého kafe na kraťasy. „Hm, super. Lachtanovi ukápnul životabudič…“ Do toho je rozbitá klima. Ne že by nefungovala, ale naopak funguje moc dobře. V busu je tak -5 stupňů a lachtan se mění na mrože. Na hodinky už ani nekoukám. Je mi totiž jasné, že pokud stihnu spoj do Plzně bude, tak to bude o prsa korejské gymnastky. Korejská gymnastka byla hubenější než jsem si myslel a bus na Zličíně jsem zmeškal. Chybělo mi 20 m k tomu, abych Žluťáka chytnul. Dobíhám ho na semaforu po 50-ti metrech, klepu na řidiče a ten mě s omluvným výrazem ve tváři posílá k šípku. „Sakra, tak tohle jsem posral! Další bus jede až za hodinu a nestíhám tak schůzku domluvenou na 11:30…“ Napadá mě spásná myšlenka stopovat. Ta se ovšem rozplývá ve chvíli, kdy se jdu podívat na nájezd na dálnici, který je jak dělaný na společenskou hru „Rozmázni si svého Švirdu na kapotu“. Je to tu dost nepřehledné a raději přijedu o hoďku později, než abych riskoval plastiku obličeje. Beru do ruky telefon a volám slečně Monče do Hannahu, která má grant na starosti. Pokouším se jí vysvětlit nenadálou situaci a ona mi sděluje, že má dnes dovolenou a schůzku má na starosti její kolega. Prý mu zavolá a optá se ho, jestli bude mít čas i o hodinu později. „Hm, super. Za chvíli mi zavolá pan kolega, že čas bohužel nemá a můžu zase frčet domů,“ honí se mi hlavou a přitom otevírám dveře do centrály Regio jet, kde se chci koupit jízdenku na prvního Žluťáka do Plzně. „Bohužel už nemáme žádné volné místo na 11:00 a ani na 12:00. Budete se muset postavit před autobus a doufat, že někdo nepřijde.“ „Ty kráso, to je nějaký fór, ne? Takže já se dostanu do Plzně až nejdříve za tři hodiny? To budu v Hannahu vypadat jak ultra pako!“ Nehýřím zrovna štěstím a jdu teda na zastávku na čekačku.
10:59. Stojím u otevřených dveří žlutého korábu a dávám si kámen, nůžky, papír s neznámým pánem o poslední místo v busu. Do toho mi zvoní telefon a volá mi slečně Monika z Hannahu. „Promiňte, počkejte vteřinku… Zrovna si totiž stříhám o to, jestli stihnu přijet do Plzně ve 12:00 nebo až později,“ sděluji osobě na druhém konci linky a do toho máchám ve vzduchu pěstí. „A sakra! Néé!! Tak se teda moc omlouvám, ale právě jsem prohrál kámen, nůžky, papír a do Plzně se dřív jak v jednu nedostanu.“ Slečna (vlastně co já vím, možná paní?) z Hannahu už ze mě musí být slušně na větvi. Zachovává sice profesionalitu, ale v duchu jsem slyším její myšlenkové pochody: „Ježiši, to je ale idiot. Co se nám to do grantu přihlásilo za lidi?!“ :-D Domlouvám se s ní, že mi pošle číslo na kolegu, ať už jí v době její dovolené neotravuji svými tragikomickými příhodami a jdu čekat další hodinu, jestli si zase budu muset stříhat o cestu do Plzně.
Zvoní mi telefon. Na druhé straně pán z Hannahu. S úsměvem na tváři mu vyprávím o dnešním dni blbec a on mě se smíchem uklidňuje. „Pokuste se sem dojet co nejdříve a my si na vás ten čas uděláme. Nemusíte se strachovat…“ :) Ouuu jééé, pohoda! Takže grant na Korsiku ještě není ztracen. Deset minut na to se navíc uvolňuje jedno místo na 12:00 a přes mobilní aplikaci ho během vteřiny rezervuji. Luxus! Přece jenom se to nakonec v dobré obrací :)
13:23 – přicházím do hlavního sídla Hannahu v Plzni, setkávám se se dvěma sympatickými lidmi a začíná pohodový rozhovor ohledně mého projektu přeběhu Korsiky. Pro ty, kteří se dostali až sem a stále netuší, proč se vůbec celý tenhle tyjátr konal. Už od minulého léta jsem koketoval s myšlenkou přeběhnout nalehko GR20-ku. Jedná se o jeden z nejkrásnějších a nejnáročnějších treků v Evropě, který má 170 km a více než 13 km převýšení. Na tuhle výzvu jsem ukecal Chlupa a domluvili jsme se, že bychom to chtěli odcupitat během nějakých 4 – 5 dnů.
Někdy v březnu mi Martin v Expedition clubu říká o jakémsi Hannah grantu. Hannah prý rozděluje jeden milión korun mezi 25 projektů a že prý by byla škoda se toho nezúčastnit. Tak teda jo… Asi tak pět minut předtím, než jsem odjel na víkendové závody sepisuji žádost o grant a bez nějakého většího očekávání ji odesílám do kyberprostoru. Pár týdnů na to mi přichází mail, že prý ten můj projekt vypadá nadějně a že se mám tedy dostavit na schůzku do Plzně. Tak a jsem tu. Sedím naproti usměvavé dvojici vyzpovídačů a probíráme všechny aspekty mého projektu. Bavíme se o tom, jaký vztah a zkušenosti k ultra běhům mám, kdo je můj spoluběžec, jakou formu spolupráce bych byl schopný poskytnout apod. Jsem lehce zaskočen informací, že se do grantu přihlásilo několik stovek projektů a že byl zrovna vybrán ten můj. Klasika. Čím méně úsilí pro něco vyvíjím, tam větší pravděpodobnost, že to nakonec vyjde… :)
Domlouváme se na rozpočet 30 – 40 tisíc na nákup materiálního vybavení od značky Hannah. Znamená to pro nás stan, spacák, větrovku… Zkrátka a dobře jsem si díky pěti minutám vyplňováním dotazníku zadělal na zajímavou spolupráci. Na oplátku po mě Hannah požaduje, abych jim napsal článek, posílal průběžně fotky, sestříhal video a spolupracoval s nimi i nadále po skončení projektu. Psal recenze jejich produktů, jel na outdoorový festival typu Obzory / Expediční kamera přednášet o korsickém dobrodružství a pomáhal vytvářet nové kolekce… Co vám budu povídat, jsem nadšen :)