V neděli o půlnoci jsem se vrátil z desetidenní výpravy po Ukrajině, Moldavku, Podněstří a Rumunsku. Jednalo se o akci Expedition clubu, na kterou jsem jel jako průvodce. Za necelé dva týdny jsme například projeli si jednu z nejkrásnějších silnic Evropy (Fagarašská magistrála), navštívili podněsterský nevěstinec, zažili párty na disco lodi, vylezli na nejvyšší horu Ukrajiny a také přežili pokus o otravu alkoholem. Jednalo se o hodně intenzivní akci, při které jsme najezdili 4 000 km a spali sotva pár hodin za den. Avizovaná běžecká výzva se nakonec nekonala. Zkrátka a dobře byl program natolik natřískaný, že jsem nebyl schopný odpojit se od účastníků na cca 7 hodin a zaběhnout si další ultra. Do jisté míry za to mohou problémy s autem (celkem 3 defekty) a také má nedostatečná příprava. Nicméně jsem si užil parádní výpravu se super lidmi. Jedna z účastnic – Lenka Pazourková nám dokonce vedla deníček a tady si ho můžete prohlédnout :)
Ukrajina, Moldavsko, Podněstří, Rumunsko 26. 5. – 4. 6. 2017
Účastníci výpravy:
stále vysmátý „garbageman“ Tom
Don Juan a sběrač vlajek a ženských facebooků Vláďa
občas až moc sdílný „prohrabávač“ Petr
náš kefírer, kliďas Ondra
skeptický Karel
zamlklý fotograf Ivoš
rozšafná a hravá Jitka (čti Žitka)
zapisovatelka dění Packa (rozhodně ne Pafka!)
1. den, pátek 26. 5.
Večerní sraz v klubovně, představování se, nesmělé oťukávání, náklad Borůvky, dojemné loučení s obsluhou a odjezd směr Slovensko a Užhorod.
2. den, sobota 27. 5.
Začátek naší výpravy byl hladký a nekomplikovaný, takže se ráno trošku rozlámaní ocitáme v ukrajinském městě Užhorod, kde nás čeká bohatá snídaně v muzeu kávy s prvorepublikovými cedulkami a desítkami starých žehliček, nádobí, hudebních nástrojů, mlýnků na maso, konví atd., visícími nad našimi hlavami. Nakoukneme do vlakového muzea na břehu řeky Uh hned vedle budovy zakarpatské filharmonie s památníkem obětem holokaustu, ochutnáme místní zmrzku, Vláďa kupuje vlajku Ukrajiny. V obchoďáku pořizujeme neuvěřitelně levné zásoby jídla a především alkoholu a posouváme se do vinných sklepů v Seredni. Prohlídka vykutaných sklípků a především ochutnávka proklatě sladkých vín za pobízení průvodkyně slůvkem „rubeme“ nás velmi příjemně naladí – především k osudnému nákupu nemálo lahví „Izabelly“, která nás bude doprovázet až do Kišiněva. V autě pro jistotu otevíráme rovnou dvě lahvinky, abychom nezapomněli, jak Izabella chutná :)
Po cca 160 km děláme krátkou koupací zastávku v Solotvině u solných jezer, která vznikla zaplavením propadlišť solných dolů. Voda je dokonalá – teploučká a nadnáší, takže plaveme u hladiny jako bójky :) Blbé je, že ze čtyř sprch jsou funkční jen dvě a z toho jedna pouze smutně pokapkává. Nevadí, aspoň máme zásobu soli až do konce výletu.
Povalováním se na hladině nám nějak vytrávilo, takže krátce nato zastavujeme u malého podniku, který má před vchodem rozvěšené sušené ryby – to by mohlo být fajn místo na večeři. Ale majitelka má asi jiný názor, její chladný odstup nás fofrem otáčí o 180 stupňů, a dobře že tak! Po pár metrech totiž narážíme na parádní restauraci s venkovní pergolou a grilem a hlavně – s Vasilem, který na naši otázku, jestli mají menu, odpovídá s úsměvem: „Já jsem menu. Všechno je tady,“ a ťuká si na své čelo. Ondra tedy zavelí – ok, nos to na stůl. Poroučíme si pití a zaznívá osudná objednávka – Jíťa by si přála jednoho panáka vodky. V tu ránu nám na stole přistává celá lahev a prázdné sklenky. A pak už to jede – sýry, klobásky, vodka, talíře se zeleninou, vodka, boršč, vodka, šašliky, vodka a pro jistotu ještě jedna na rozloučenou. Vasil umí obstojně česky, protože pracoval nějaký čas v Praze a rád kouká na naše filmy, takže hovor rozhodně nevázne. Často se k nám připojuje i pořízek Saša, který dělá DJ. A nechybí ani sličná Oxana, která k našemu údivu podlehne Vláďovu „kouzlu“. (Ten, ačkoli jako řidič jediný střízlivý, je velmi sdílný a svěřuje se nám se svými představami o ideální ženě – motyka, šátek, tepláky, nenamalovaná, pracovitá – prostě, jen ukrajinská žena je ta pravá.) Mejdan je solidní, ale my musíme ještě dál, pod Hoverlu. Bujaré loučení, ba i polibky, další láhev vodky a slova díků. Za celou hostinu necháváme každý 200 hřiven!
Asi čtyřhodinová cesta je v mlze, zbývají jen střípky – song č. 15, modřiny na Tomově čele od nárazu na sklo, Kájovo vypadnutí z auta, koulení se ze svahu a hledání jeho brýlí (Vláďovy obavy a paniku klidní Ondra slovy „V pohodě, však to není Everest“), rozlévání panáků koňaku… Kdoví jak se nám nakonec podařilo dojet až na to správné místo, postavit stany (přímo na parkovišti, odkud nás ráno vyhání) a upadnout do kómatu.
3. den, neděle 28. 5.
Pomalu se dáváme dohromady, vaříme snídani (= první a poslední vaření na vařičích na naší výpravě, teda krom Vláďových zapařených špekáčků v Moldavsku u skládky) a s opicí na zádech vyrážíme zdolat nejvyšší horu téhle skvělé země. (Vědět, že to bude jediná ze čtyř naplánovaných, které stihneme, užívala bych si to víc :-P) Začátek treku je příjemný, cesta vede chladivým lesem, který protíná zurčící říčka. Čím výš stoupáme, tím více ubývá porostu, až jsme nakonec vystaveni ostrému slunci, ještě ostřejšímu větru a místy dokonce i sněhu, který se pořád ještě na svazích drží. Kombinace bláta, rozmoklého sněhu, absence jakéhokoli úchytu a hlubokého srázu pod nohama postup poněkud zpomalila, až jsem dokonce na chvíli zapomněla, že závodíme s asi 50tihlavým davem vojáků, kteří si vyrazili na Hoverlu jak na potvoru ve stejný den jako my. Ale ti to mají v paži – do lahodného ticha Hoverly si z telefonu pouští na plné pecky muziku, zazní dokonce i Prodigy, což je prostě ideální hudba k výstupu… Na vrcholu – 2 061 m n. m. – se opět potkává celá naše skupinka, která se po cestě vzhůru roztrhla na několik menších. Dojatá objetí, gratulace, památeční skupinová fota, a Vláďa atakuje ukrajinskou paní učitelku Olenu.
Po cestě dolů nabíráme do Borůvky stopařku Dariu, nejlepší ukrajinskou běžkyni maratonu. Vláďa srovnává časy a je zarmoucen a pokořen. Na oběd se zastavujeme na polévku – pálí to jak sviňa, jediná spokojená je Jíťa. A zase zpátky do Borůvky, směr Moldavsko. Hranice přejíždíme ve večerních hodinách, za tmy nacházíme krásné a romantické místo na polní cestě mezi poli, hned vedle skládky.
4. den, pondělí 29. 5.
Moldavané jsou nesmírně milí, zvídaví a povídaví lidé. Zvláště hned po ránu. Naše nocležní místečko bylo vcelku frekventované a každý, kdo šel či jel okolo makat na své políčko, měl potřebu se nás optat, kam máme namířeno, jak se nám tu líbí, jestli máme mapu a známe cestu a rozhodně ať se zajdeme vykoupat do Dněstru. Spát se tu teda moc nedá, takže zvedáme kotvy a jedeme do nedalekého města Soroca na prohlídku a snídani. V malém mezipatře si vybíráme místní měnu z bankomatu a Tomovi se stává osudným, že si neopucuje své z pole zaneřáděné boty. Hned se u nás zjevuje Moldavanka ve středních letech, schází dolů po schodech na ulici a rovnou ke keři, ve kterém skrývá koště. Naštěstí jsme slušně vychování, Tom se chápe pometla a paní spokojeně přihlíží, jak zametá :)
Opodál nacházíme malou kavárnu či spíš cukrárnu s nejlepším dezertem na světě jménem Napoleon, vedle nás okopávají na záhoncích místního lycea ženy v šátcích. Vladimír je vzrušený. Předbíháme školní výlet a vcházíme do pevnosti z 15. století, která má dokonale kruhový tvar a která se v původní podobě zachovala až do dnešních dnů. Z města pak odjíždíme přes tzv. cikánský kopec, tedy cikánské ghetto s velkolepými vilami, jedeme do klášterního komplexu Orhei, vybudovaného ve 13. století na skalním útesu, ve kterém mniši hloubili jeskyně, v nichž přebývali, modlili se dnem i nocí za místní a řídili se třemi hlavními zásadami – být poslušný, nestěžovat si a neženit se. Dnes tu stále ještě přebývá ve vyhloubené jeskyni vousatý pravoslavný mnich, u kterého si zájemci můžou koupit třeba ručně vyrobenou svíčku a zapálit ji za své blízké.
Bude to znít asi přízemně, ale nádherný klášter Orhei vmžiku zastiňuje hospůdka, na kterou narážíme po cestě k autu. Je to dokonalá romantika, ztělesnění moldavských zvyků a tradic. Potkáváme tu ženy, oděné do krojů, které zpívají za doprovodu harmoniky moldavské písně, vynikající jídlo zapíjíme hutným červeným vínem. U vedlejšího stolu obědvá rakouský dirigent, který tu připravuje festival opery.
Posilněni opět nasedáme do Borůvky, čeká nás náročný a horký přejezd do Kišiněva. Výstup na nejvyšší horu vyměňujeme za „koupačku“ – fakt to znělo jako dobrý plán tadyhle odbočit a sjet až k vodě. Ale najednou se proplétáme uzounkými uličkami a zjišťujeme, že přístup k vodě je pražádný, takže se musíme vymotat zase zpátky na silnici a pokračovat v cestě bez koupačky. Aspoň že do Kišiněva už je to jen kousek.
Kišiněv = horký, uspěchaný, rozbitý, chaotický. Naštěstí brzy parkujeme u zajištěného ubytka přes airbnb, děláme ze sebe lidi a vyhladovělí a žízniví vyrážíme do víru „velkoměsta“. Slečna s napletenými copánky nám doporučuje nejlepší podnik ve městě – Baker Street. Po třech nekonečných hodinách konečně všichni dostáváme svoji objednávku a těšíme se, až odsud vypadneme. S majitelem uhádáme 10% slevu, číšník se omlouvá, že je tu první den, odcházíme dost nasraní, ale kupodivu živí a zdraví. Potřebu dojíst se řešíme na hlavním bulváru v Mekáči. Ještě podpoříme místního pouličního umělce, zapředeme v parku hovor s místními (Petr: „Excuse me, do you have some weed?“ Neměli…) a jdeme zpět na byt potěšit souseda zezdola. Hru na hádání osobností totiž díky dopingu ve formě Izabell a koňaku rozjíždíme na plné obrátky. (Poznámka – Petr dostává zákaz tento typ her s námi hrát.)
5. den, úterý 30. 5.
Famózní snídaně v Robert´s Café – dáváme si typickou moldavskou snídani, tedy „English breakfast“ a tiramisu :) Po snídani se noříme do moldavské historie ve třípatrových rozsáhlých expozicích v Národním archeologickém a historickém muzeu, kterému se přezdívá „dědeček kišiněvských muzeí“. Zbraně, modely lodí, lidské osudy v gulagu, obří fotoaparát, pokladnice se šperky a mincemi, vrtulník a chatrč na zahradě a hlavně – dioráma „Operace Iasi-Chisinau“, na kterém osm let pracovali malíři Nikolaj Prisekin a Alexej Semenov a které zachycuje dramatickou scénu bojů u vesnice Leuseni na ploše 500 m2 (11 x 45 m) do těch nejmenších detailů, jako je třeba kočka na střeše či odhozené nábojnice.
Na šedivé město s komunistickými paneláky jsme se pokochali z ptačí perspektivy z vodárenské věže, kde nám kupodivu dali rovnou studentskou slevu, aniž bychom si o ni řekli. A vlastně všude nás oslovují „ribjata“ – člověk se hned cítí mladší :)
Uprostřed města je vybudované obrovské kulaté jezero s promenádou po obvodu. Rybáři posedávají po lavičkách a sledují své pruty či jen obyčejné vlasce, které mají přivázané provázkem k zábradlí. Děti se ráchají ve vodě – pro nás rozmazlené zápaďáky příliš špinavé a smradlavé, takže se osvěžíme raději pivem v hospůdce na pláži.
Jelikož v nás pořád zůstávají dozvuky velkého zklamání z místního pohostinství, jdeme nakoupit do sámošky a doma si chystáme opulentní večeři – dva druhy masových pelmení s brynzou (ze které se nakonec vyklubal prachobyčejný tvaroh), sójovou omáčkou, zeleninovým salátem a tím nejlevnějším moldavským vínem. Po krátkém šlofíčku balíme zbytek vín a sladký meloun a jdeme kalit do parků, kde nás bohužel odmítají vzít na kolotočové atrakce, protože jsme na ně prý moc staří a tlustí :-/ Najednou – kam se poděli „ribjata“? Vláďa si to kompenzuje alespoň půjčením tříkolky a řítí se parkem jako ďábel.
Došly nám Izabelly. Po cestě za hledáním dalších lahví ke konzumaci si odskakujeme na místní toalety, kde nám místní hajzlbáby důvěrně sdělují, že zítra to bude přesně 100 let, kdy toalety v parku zbudovaly. Jsou parádní – kabinky sahají asi do půli těla a připomínají kóje pro dobytek. A jsou samozřejmě turecké.
Zastavujeme se ve večerce, během koupě vína atakuje Vláďu hlasitá a rozdivočená Moldavanka, kterou usměrňuje místní ochranka. Naštěstí s námi nepokračuje v cestě k monumentálnímu vojenskému památníku obětem válečných konfliktů a osvobození Moldavska od nacistů, vysokému 25 m, v jehož středu hoří věčný oheň. Zatímco ho obdivujeme a nahříváme se, objevují se dva uniformovaní – prý jestli nemáme cigaretu :)
Naskakujeme na trolej směr domů, Ondra kupuje lístky a rázem se stává zámožným mužem s naditou peněženkou – borec mu totiž vrací 32 leu v jednoleovkách :-D
6. den, středa 31. 5.
Společná domácí snídaně, úklid a balení, Vláďa si ještě zaběhne za servírkou ze včerejška pro FB. Ale při naloďování do Borůvky zjišťujeme, že je zadní kolo skoro prázdné. Rozdělujeme se tedy na dvě skupiny – lovci suvenýrů se nechávají zavézt do centra, zatímco Peťan, Žitka a Ondra jedou k vojenskému památníku do pneuservisu. Petr využívá situace a jde se s Jíťou pokochat pohledem na umělá prsa recepční, zatímco Ondra poctivě asistuje při výměně kola. Což na našem tripu bohužel nebude naposled… Oprava vychází na 200 leu, a to i přesto, že Petr málem setnul mechanikovi hlavu při otvírání bočních dveří. Konečně můžeme pryč ze zaprášeného a upoceného Kišiněva, které je opravdu jen pro otrlé řidiče. A vlastně i pro otrlé chodce – na hlavním bulváru totiž chybí přechody a semafory pro pěší, takže chodci vyčkávají a intuitivně přechází přes šestiproudou silnici, které chybí dokonce i označení jízdních pruhů.
S mírnými obavami, jestli budeme vpuštěni, míříme na moldavsko-podněsterské hranice. Pro jistotu schováváme Vladimírovy vlaječky i ukrajinskou čepici, což asi zafunguje, protože se asi po hodině čekání ocitáme ve světě „Sheriffa“, který ovládá vše – benzinky, obchodní centra, fotbalový stadion, tisk i televizi. Podle GPS vjíždíme na vybydlené sídliště, na jehož návštěvu potmě by člověk ani nepomyslel, natož aby tam fakt šel. Tak tady bychom prý měli mít zajištěné ubytko přes booking… S mírnou úlevou a zároveň s obavami, jestli si náhodou ještě nepohoršíme, zjišťujeme, že se tu nachází jen zprostředkovatel, který pohotově volá taxi, aby nás navigoval k našemu hotelu, i když mu říkáme, že se k nám do auta v pohodě vejde. Jak ještě zjistíme, v Podněstří se zcela řídí úslovím „Já na bráchu, brácha na mě“. Oproti sídlišti je hotel luxusní – recepční nám dokonce dává na výběr, jestli chceme pokoje se studenou nebo teplou vodu :-D Měníme peníze – kdo to přepískl, nazítří hořce zapláče, protože podněsterský rubl se nazpět nemění. Omrkneme památník obětem bojů mezi ozbrojenými silami Podněstří, podporovanými Ruskem, a moldavskou armádou, které vyvrcholily v roce 1992 a mají na svědomí cca 1000 obětí. Na velkém prostranství nechybí tank ani náhrobky s podobiznami kluků, kteří měli sotva dvacet let. Neopomineme se vyfotit u sochy Lenina před budovou parlamentu, nakoukneme do kostela, kde právě probíhá protestantská mše, u Domu Sovětů děláme selfie s obří hlavou Lenina, kupujeme pohledy se srpem a kladivem.
Nohy a Ondra nás nakonec zavedou až k likérce KVINT s nabídkou tak širokou a cenami tak nízkými, že by se alkoholik na místě rozplakal štěstím a upil by se k smrti. Kupujeme na košt tři lahve a džus na spláchnutí v přepočtu celkem za 120,- Kč a jdeme popíjet a kochat se vláčky na železniční most. Škoda, že žádné nejezdí… A pak už mažeme na večeři.
Tiraspol překvapuje – široké bulváry, osvětlené budovy, wi-fi, nonstop krámek s rybářskými potřebami, luxusní restaurace a podniky – snad poprvé nám nespletli objednávku :) Vrchol večera na nás ovšem teprve čeká! Procházkou přicházíme zpět k našemu hotelu na břehu Dněstru a chystáme se posedat si na palubu lodní hospůdky. Když vtom to uvidíme – blikající discoloď, která opodál přistává u mola! Rychle se ptáme číšníka, jestli je možné se onou lodí svézt a jestli třeba nezastavuje u té jeho. Kupodivu ne. Nastává panika a rychlý úprk, doslova za sebou strháváme padací můstek a nakonec celí šťastní, že jsme to stihli, vbíháme na palubu discolodě. Kde čekáme asi dalších 20 minut, než konečně vyplujeme :-D Je tu vše, co člověk potřebuje ke spokojenosti – bar v podpalubí, na palubě taneční parket, romantické zákoutí na přídi i na zádi (ano, proběhne samozřejmě i slavná scéna z Titanicu :-P). Dokonce nám zahrají i našeho milovaného expedičního Oscara, ovšem v podněsterské verzi. Na scéně se najednou objevuje divoká a svůdná Ludmila. Hoši ale ostrouhají mrkvičku, protože Ludmila se zajímá výhradně jen a jen o Jíťu, se kterou nejen že tančí, ale dokonce ji i učí loupat hrášek! :-D
Plavba končí, zjišťujeme, že na břehu už není kam jít, všude je zavřeno, party končí. A tu se mezi námi zjeví Pacčin tanečník z lodi Sergej, který nás prý vezme do strip baru. A nelení a už volá svému kamarádovi taxikářovi. No prostě – brácha na bráchu. Rozumnější část výpravy chce jít spát, ale samozřejmě mají o své nově nabyté přátele strach. Slovy optimisty Karla: „Vždyť to klidně může být nějakej místní magor, bůhví kam vás odveze a tam vás okrade a zabije vás.“ Na což Sergej s klidem odpoví, že rozumí všemu, co říkáme a že nemusíme mít strach :-D Packa si ho pro jistotu vyfotí, což Sergeje značně pobaví, dokonce vytáhne i svou legitimaci. Je od policie. Jen si nejsme jistí, jestli to v Podněstří znamená záruku bezpečí…
Ivoš se bojí. Nikdo neví, kam nakonec dojedou… Ze strip klubu se ale nakonec vyloupla prachobyčejná diskotéka se dvěma holkama u tyče. Vláďovi zakázali tančit bez trička, v karaoke nabídce chybí Goťákův Trezor, při placení opět nastává zmatek – samozřejmě že chtěli na turistech podněsterští podnikatelé trošku vydělat, takže do účtu pro jistotu znovu zahrnuli poplatek za stůl i vstup. Nakonec vše srovnává Sergej, který tomu všemu po celou dobu přihlíží, a dokonce se nám i omlouvá. Návštěva tiraspolského bordelu končí bez nehody pochodem domů přes půlku města.
7. den, čtvrtek 1. 6.
Vyhazují nás z Domu Sovětů, tak aspoň posíláme pohledy a potloukáme se po rozlehlém zastřešeném tržišti, na kterém člověk sežene opravdu všechno – od ovoce a zeleniny přes maso a sýry, med a alkohol až po andulky. Ano, alkohol je opět super levný – cinkáme jak pan Lorenc :) Ještě rychlý oběd, zklamání ve směnárně – ne, opravdu nám to zpátky nepromění – a valíme na hranice, abychom nepřesáhli nám vymezený čas v Podněstří – tedy přesně 24 hodin.
Čeká nás dalších 100 km v Borůvce, na jejichž konci nás čeká Oděsa – rozkopaná, zasekaná, rozžhavená. Těsně před naším uvařením konečně vjíždíme do centra a vyrážíme korzovat.
Potěmkinovy schody, rušný přístav, muzeum pašeráctví (za hodně peněz málo muziky), opera s nádhernými sochami, nákup a vrchol dne – prohlídka podzemních katakomb. Tisíce spletitých uliček, které sahají až 35 m pod zem a vinou se v délce až 3000 km, vznikaly od 30. let 19. století a nikdo je průběžně nemapoval, takže ztratit se tu není rozhodně nic těžkého. Těžil se tu stavební materiál, skrývali se tu sovětští partyzáni, místní tudy pašovali zboží. Snad ještě lepší než podzemní chodbičky s nástěnnými kresbami a nápisy, podzemními jezírky a bunkry, jsou naši tři průvodci – Lena, Míša a Serjoža. Lena nám povídala výklad v ruštině, Míša to překládal do angličtiny, občas jim do toho vpadl rusky Serjoža, který uzavíral naši skupinu a hlídal, abychom se nepoztráceli. Bylo hned jasné, kdo je vůdcem skupiny, respektive vůdkyní. Lena řídila celou prohlídku, komandovala a opravovala své kolegy a ti ji oddaně a s reptáním poslouchali. Komunikace Leny a Míši nám občas připomínala manželství po třiceti letech nebo třeba přímý přenos animáku Tom a Jerry :)
Opět časově nestíháme, takže rychlé foto, loučení a za soumraku odjíždíme z Oděsy na pláž, kde bychom dnes měli spát. Jedeme dlouho, podle GPS už bychom tam měli být, Ondra začíná být nesvůj. Zastavujeme, rozmýšlíme, jestli jet dál. Najednou se Vláďa rozbíhá se slovy, že prozkoumá, jak to vypadá o kus dál, a mizí ve tmě. Typický Vladimír, pousmějeme se unaveně a vytahujeme krosny. Vláďa ovšem za chvilku přibíhá s tím, že asi za 1 km je útes s výhledem na moře – tedy přesně to, co jsme hledali. Popojíždíme, rehabilitujeme Vláďu a usazení ve vyhřátém písku popíjíme vínko, kochajíc se černou vlnící se hladinou, na které se odráží měsíc a hvězdy. No prostě kýč jak bič :)
8. den, pátek 2. 6.
Tři nejzdatnější – Packa, Jíťa a Tom – se hecli a vstávají v 5 hodin na východ slunce. Zbytek chrápe. Na chvilku si pak ještě zdřímneme, ale stejně se snažíme vstát brzy, abychom byli v Rumunsku co nejdřív, nebo aspoň ne ve dvě ráno, jak se nám to zatím skoro všude dařilo… Takže se po sedmé hodině balíme a – Vláď a opět boduje, protože najde stezku, která vede dolů na pláž. Černé moře není úplně nejteplejší, ale dali jsme to! (Někteří) Brouzdáme pískem, ohříváme se na sluníčku a sbíráme parádní obří mušle, ve kterých šumí moře :)
Valíme – čeká nás celodenní přejezd. Drncáme si to po polní cestě, která nás dovede ke dvěma obrovským solným pláním. Za chvíli měníme děsnou polňačku za ještě děsnější silnici, která je jak ementál. Nenajdeš tu metr asfaltu, kde by nebyla díra. A ukrajinské díry jsou fakt DÍRY. Když už máme pocit, že to nejhorší je za námi, Ondra to konečně trochu rozpálí. A jelikož zrovna předjíždí, není možné vyhnout se megadíře, ozývá se nepříjemné prásk a po rychlé obhlídce zjišťujeme, že jsme v prdeli. Na pravé straně máme proražené obě pneumatiky. A rezervu samozřejmě jen jednu.
V nechutné výhni, na rozpálené proděravělé silnici zkoušíme stopovat a vymýšlet všecky možné i nemožné varianty, jak z toho průseru ven. Měníme aspoň rezervu a posíláme Jíťu a Petra s ochotným Ukrajincem, kterého jsme stopli, do nejbližšího servisu, kde by mohli domluvit opravu kol nebo koupi nového. Stopujeme dál. Ukrajinci jsou vstřícní, zastavují u nás docela často, ale většinou ani sami nemají rezervní kolo, natož aby nám ho prodali. Jeden obětavec s námi ztrácí čas a nafukuje nám proraženou pneumatiku kompresorem – třeba se nám podaří dojet aspoň pár kiláků blíž k vesnici. No, nepodaří – po pár metrech jsme na ráfku. Tak stopujeme dál. Mezitím dostáváme z dědiny hlášení od našich velvyslanců – automechanik bude doma až v devět večer. Stopujeme dál a zastavujeme maršrutku – řidič sice rezervu má, ale neprodá – nechce riskovat pohodlí svých pasažérů – co když za chvilku píchne sám… Stopujeme teda dál. A najednou přibržďuje ON – hrdina, zachránce, frajer, náš spasitel. Svalnatý borec ve středních letech, který si předtím než vystoupí, v klidu zapálí cigaretu a poupraví na svém okně stínítko. Obhlídne situaci, vyslechne naše nářky a odchází zpět ke svému autu. Někomu krátce zavolá, pak si nasadí rukavice a přikutálí k nám svoji rezervu, kterou nám prý půjčí, abychom společně dojeli do servisu, kde nám kola opraví. Blbý je, že ta jeho pneumatika je větší a na naši Borůvku nesedí. Shit! Náš rytíř ve svalnaté zbroji má ale samozřejmě řešení – nakládá obě proražená kola včetně Ondry a odváží je do servisu sám. Mezitím se nám vrátili naši vyslanci, kteří si stopli vysmátého řidiče s vlekem. A tak spolu čekáme, opuštění u nemocné Borůvky, bez svého kefírera, a pevně věříme, že se nám Ondra i opravené pneumatiky zase vrátí zpět. Asi za hodinu se fakt vrací – a opět je veze náš spasitel. Mazec – Ukrajinec Voliara nám zařídil nejen odvoz, ale i dovoz a dokonce i směšnou částku za opravu – 80 hřiven za jedno kolo. Jen Ondra nesměl moc mluvit nahlas, aby mechanik nepoznal, že je cizinec a nechtěl ho natáhnout. Dojatě se loučíme a jako dík dáváme Voliarovi 500 hřiven a láhev koňaku a vína. Peníze striktně odmítá a se slovy „Tohle beru“ podává obě lahve, které bere do své velké tlapy, blonďaté manželce, která celou dobu trpělivě sedí v autě. Jsme zachráněni! :)
Do Rumunska to bereme zkratkou přes Moldavsko, takže se po krátkém úseku konečně objevujeme – sakra, zase na hranicích s Ukrajinou. Ok, otáčíme to, jen jsme zapomněli tadyhle odbočit, takže za chvilku přijíždíme – zase k dalšímu ukrajinskému přechodu! To snad není pravda! Konečně napotřetí to vychází a asi po hodinovém čekání slavnostně vjíždíme do Rumunska.
Je jasné, že cestu, kterou jsme měli na dnešek naplánovanou, fakt neujedeme, takže vjíždíme do města Galati, vybíráme si rumunské leu a hledáme večeři a ubytko. Večeře se opět neobejde bez nesnází – ale my fakt nejsme lamy, umíme si objednat! Každopádně hotel Cornelius nám vše vynahrazuje – máme dvoulůžkové pokoje s ručníky, mejdlíčky i šampónky – pro nás zaprášené a spálené špinavce prostě luxus! Po rychlé sprše vyrážíme ještě na toulku nočním městem a na promenádě u Dunaje splachujeme zbytky ukrajinského prachu pivkem.
9. den, sobota 3. 6.
Radši jsme si přivstali – na nohách jsme už v sedm, tentokrát to prostě musíme všechno krásně stihnout! Borůvka ukusuje rumunské kilometry a noříme se do vnitrozemí. Na dálnici se předjíždíme se dvěma koňskými povozy, frčíme si to po dokonale nádherných celistvých silnicích a pak – se asi dvě hodiny táhneme krokem v nekonečné koloně. Tak už zase nestíháme… Máme za sebou asi 350 km, odbočujeme z hlavní cesty a stoupáme po jedné z nejkrásnějších silnic v Evropě – Fagarašské magistrále. Silnice se svíjí jak vyděšená užovka, kolem nás rostou hory, všude crčí a kape ledová voda z tajícího sněhu. Vzduch začíná být mrazivý. Opatrně projíždíme několikametrovými sněhovými koridory, až se konečně dostáváme do sedla se zamrzlým jezerem, osamělými chatami, červenou lanovkou Coca-Cola a proskleným jehlanem, který hlídá vycpaný medvěd a kamzík. Házíme na sebe rychle aspoň bundy a s holýma nohama a v sandálech nadšeně běháme z kopečku na kopeček, nad námi se tyčí zasněžené vrcholy a pod námi se vine silnice, připomínající z ptačí perspektivy dětskou autodráhu. Škoda, že nemůžeme dál – průjezd k Drákulovu hradu, kde jsme dnes měli nocovat, je uzavřený. Otáčíme to tedy nazpět, zahříváme se v Borůvce a hltáme průsmyk sevřený skalami, který se dole rozevírá do nekonečné nížiny.
Stany rozbouchneme až dole na louce hned u zurčící řeky a nefrekventované silnice.
10. den, neděle 4. 6.
Nenecháváme nic náhodě – budíček je v pět hodin. Čeká nás předlouhý přejezd Rumunskem, Maďarskem a Slovenskem až domů. V Rumunsku se ještě zastavujeme ve městě Hunedoara na kafe v místním smrdutém kiosku, před kterým už o půl osmé ráno vysedávají Rumuni už či stále ještě v povznesené náledě, a v devět bereme útokem monumentální hrad Corvin, kterým prolézáme jako křeččím domečkem. Jen škoda, že je tu tolik turistů. Po cestě se osvěžíme koupačkou v maďarském jezeře Velence, ráje wakeboardistů a windsurfařů, a jsme spokojení, že my se nemusíme nijak namáhat a můžeme se už jen válet :)
