Vzhledem k tomu, že za týden odevzdávám diplomku a za měsíc státnicuji, nezbývá mi na nějaké větší cestování příliš času. Na druhou stranu trénuji posledních 5 týdnů jako drak a v průměru překonávám hranici 100 kilometrů za týden. Řekl jsem si tedy, že bych měl naběhané kilometry zužitkovat a vzhledem k úspoře času si vzít auto, zajet z domova (Sokolov) kousek „za čáru“ a odběhnout si v německé části Krušných hor svou další výzvu. A jelikož jsem celkem ve formě, bylo by fajn tam bouchnout něco krapet delšího… :)
Přiznávám, že jsem v životě zažil i příjemnější rána… Když mi ve čtyři hodiny ráno začal vyřvávat budík, měl jsem sto chutí ho poslat do křemíkového nebo a upadnout zpět do kómatu. Naštěstí jsem si ve vteřině uvědomil, co jsem si na tento den naplánoval a vystřelil jsem z postele jak raketa. Rychlá snídaně, obligátní odhození přebytečné váhy a pár minut na to vyrážím směr Říše. Jedná se o příjemné sobotní ráno a ručička teploměru dosahuje ideálních 15 °C – paráda… :) Obec Klingenthal (kam mám namířeno) se nachází v samotném sousedství města Kraslice a je mezi fanoušky zimních sportů populární jako dějiště světové poháru ve skocích na lyžích. Nedaleko odtud se také nachází obec Bublava, kde má moje rodina odjakživa chalupu, takže přilehlé lesy mají pro mě i vzpomínkový charakter.
Úvodních pár kilometrů pálím lesními pěšinkami, které se občas ztrácí ve vysoké trávě, aby se vzápětí zase vynořily. Chvílemi to musím fikat čistě lesem, protože mi hustý podrost připomíná léta služby ve Vietnamu… Po 10 kilometrech přibíhám na zpevněnou cestu a tou to valím necelou další hodinu. Slunce se pomalu prodírá mezi mraky a konečně si začínám výběh naplno užívat. Jsem rád, že si můžu na pár hodin odpočinout od školních povinností a dělat to, co mě opravdu baví.
Po zdolaném půlamaratonu do sebe vsoukávám opičáckou tyčinku Chimpanzee, která uklidňuje chuť dát si něco na zub a začínám naplno vnímat různorodost Krušných hor. Skalní města střídají mechové pláně a když se zrovna prodírám bažinou, spatřuji v dáli jelena. Hezký to tu je a divím se, že během sobotního dopoledne nepotkávám skoro žádné německé turisty, pouze české. Čím víc cestuji po světě, tím intenzivněji se utvrzuji, že jsme jako národ hodně velcí turističtí nadšenci. Tak například už před několika lety jsem si uvědomil, že se v cizině nevyplácí nadávat česky. Šance, že vám nesympaticky vyhlížející osoba pohybující se neobratně na skalním hřebeni uprostřed Patagonie odpoví česky, je až překvapivě vysoká. Na to, jak jsme malý národ, tak enormně cestujeme a vyhledáváme odvážná dobrodružství, za kterými se často nepouští ani místní obyvatelé. Takže se vlastně nemůžu divit tomu, když tady v německé části Krušných hor potkávám jen samé „simulanten-banďáky„. Fanoušci České sody vědí… :-)
Je to zvláštní. Někdy se vám minuta jeví jako hodina a občas vám zase hodina uteče dřív, než bys řekl „Bacha, hovno!„. Bohužel jsem jedno vyšlápl, nicméně jsem si to odůvodnil slovy, že to určitě přinese štěstí a nonšalantně jsem se podíval na hodinky. Byl jsem natolik uchvácený okolní krajinou, že jsem si ani neuvědomil, že jsem překročil hranici maratonu. Milé překvapení, které dokazuje, že týdny poctivého tréninku mají smysl a že se konečně nacházím v ideální formě. Následujících 8 kilometrů točím volantem po lesní pěšince lemující vodní příkop, po kterém se dříve sváželo dřevo. Nádherné místo, které mi připomíná mou oblíbenou běžeckou trasu – červenou vrstevnicovku ze Soběšic do Útěchova. S překvapivou lehkostí se vymotávám z hlubokého lesa, kolem skokanských můstků zpět k autu a při pohledu na hodinky si říkám, že bych si dneska mohl fouknout klidně i 60 kilásků. Dávám si tedy rychlou sváču v podobě výborných Chimpanzee bombónů, zapíjím to ionťákem a vyrážím zpět na trať.
Nebudu vám nic nalhávat – během několikaminutové přestávky jsem nepříjemně vytuhnul a mé nohy připomínají Kamenožrouta z Nekonečného příběhu. Navíc jsem si pro svou běžeckou krizi vybral ideální okruh z hlediska převýšení. Dobrých 80 metrů na 1 kilometr není po zdolání 50 kilometrové trasy nic moc. Nasazuji si do uší sluchátka a pokouším se dostat svou hlavu zpátky do oblak. Snad se mi to i daří, protože i přes bolestivé klopýtání protínám imaginární cílovou pásku 60 kilometrů po necelých 6 hodinách. Paráda – tahle běžecká výzva obsahovala snad všechno! Krásnou přírodu, pohodové počasí, pocit eufórie i bolestivou krizi… :-)
