Jsou 4:30 a za ranního rozbřesku balím stan a vydávám se na 110 kilometrů dlouhý výběh. Naposledy hledím na jednu ze tří slavných věží, kterými je park Torres del Paine proslaven a svižným krokem obíhám dvě lamy, které mi stojí v cestě. Netuším, co mě následující dva dny může čekat. Určitě to bude velké množství bolesti, únavy a také hladu… Jisté je jen to, že pokud zítra odpoledne doběhnu zpátky sem na místo startu, budu zase o krůček blíže rekordu, o který posledních jedenáct měsíců usiluji. Bon voyage!
Torres del Paine byl v roce 1978 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO a představuje jedno z nejkrásnějších míst, jež můžete v Patagonii spatřit. S rozlohou 242 242 hektarů se jedná o jeden z největších národních parků Chile a každý rok jej navštíví téměř 100 000 turistů. Park je otevřený celoročně a můžete se v něm pohybovat po desítkách kilometrů cest v nadmořských výškách od 50 do 3000 metrů. Díky vysokým šítům hor a rozehlým ledovcům je právě tenhle kus světa to pravé místo, kde si uvědomíte lidskou zranitelnost.
Většina turistů se vydává pouze na tzv. „W-trek“. Já mám v plánu oběhnout celý park kolem dokola, což je pro většinu lidí více než týdenní záležitostí. Spoustu potenciálních návštěvníků odrazuje už samotná rezervace kempů. Všude na internetu se totiž dočtete, že je musíte v hlavní sezoně zamlouvat měsíce dopředu a i tak vás to vyjde na pořádný balík. Legálně se nesmí spát mimo oficiální kempy a jednotlivá místa na táboření patří 3 různým společnostem. Už 5 týdnů před odletem jsem se snažil vytvořit jednotlivé rezervace, ale marně. Některá místa byla podle webu už vyprodána a na maily (psané v angličtině i španělštině) mi nikdo neodpovídal. Správně byste se totiž měli pohybovat od jednoho kempu ke druhému a nechodit více, než 1 etapu denně. Já jsem však přijel do Torres del Paine kvůli realizaci dalšího ultramaratonu a nechci se připravit o všechnu tu nádheru jen proto, protože mi někdo neodpovídá na mail. Naštěstí cestuji sám a šance sehnat rezervaci pro jednoho až na místě (v Puerto Natales) je relativně vysoká. Obrňuji se tedy trpělivostí a nejprve navštěvuji oficální správce parku – Conaf. „Vy byste chtěl proběhnout park za 2 dny? A máte povolení? Pokud ne, tak vystavení povolení trvá 50 dní a bez něj ho proběhnout nemůžete,“ říká mi pán u přepážky a v duchu si klepu na čelo. No co, zkusím si zarezervovat dvě ubytka (jedno na začátku treku a druhé v polovině) a proběhnu si ho i bez povolení. Vydávám se tedy do kanceláře Fantastico sur, kde si rezervuji ubytko na dnešní noc. Je pro mě totiž důležité, abych zítra vystartoval co možná nejdříve. Kemp „Torre central“ je opravdu veliký a není problém zde sehnat ubytování i na poslední chvíli. Problém však nastává ve chvíli, kdy se snažím zabookovat možnost přespání někde v polovině treku (kemp Los Perros – společnost Vertice nebo Paso kemp náležící Conafu). Oba dva jsou údajně vyprodané a nezbývá mi tedy možnost zabookovat si ještě bližší tábořiště – Dickson kemp nacházející se 30 km od místa mého zítřejšího startu. Odcházím tedy na bus do Torres del Paine s myšlenkou, že ze sedmi povinných rezervací mám jenom dvě a ještě k tomu se nechystám tu druhou využít a běžet minimálně o dva kempy dál…
Obousměrná cesta autobusem z Puerto Natales s dopravcem Bus – Sur vyjde na 15 000 CLP (500,- Kč), ale dá se sehnat u konkurence i o stovku levněji (12 000 CLP) a trvá zhruba 2 hodiny. Autobus vás vyhodí před branou národního parku a máte buď možnost využít služeb dalšího autobusu (3 000 CLP) na přiblížní k treku nebo jít 7 km pěšky. Předtím se však musíte u vstupu zaregistrovat, zaplatit 21 000 CLP (700,- Kč) a shlédnout instruktážní video :-) Po příchodu do kempu stavím stan v co možná největším závětří, dávám véču a poroučím se do hajan.
Vstávám ve 4:00 a kopu do sebe rychlou snídani. Není čas ztrácet čas. Dneska mě totiž čeká bezmála 60 km s 10 kg batohem na zádech, ve kterém mám pár věcí na převlečení, stan, spacák, karimatku, jídlo, vařič se ešusem a GoPro se stabilizátorem. Už od prvních kilometrů mě dostávají do kolen dvě věci. Zaprvé nikde není ani noha (kdo by taky startoval ve 4:30?!) a zadruhé ta příroda v parku Torres del Paine je neskutečně krásná. Když má člověk štěstí, může spatřit pštrosy nandu, lamy guanako či majestátní kondory. Já po hodince běhu spatřuji pouze duhu a také snídani, která prošla mým trávícím ústrojím… :-D Po necelé 1,5 hodině běhu dorážím do kempu Serón. Většina lidí ještě ani nevylezla ze stanu, takže rychle doplňuji zásoby, dávám jablko a pokračuji dál. Následuje kratší stoupání po kterém se mi otevírá překrásný výhled na severní část parku. Sice tu neskutečně fučí, ale cítím se naprosto skvěle a mám obrovskou radost, že jsem doposud nepotkal ani živáčka. Trochu mě však trápí trávení, takže si už potřetí skáči do keříku a snažím se nemyslet na to, jak by mohla střevní chřipka překřížit mé plány. Úvodních 30 km běžím po hliněných single trailech a připadám si jako v ráji. Ať se podívám kamkoliv, tak se nemůžu nabažit výhledy na nespoutanou divočinu. Kolem 10:00 přibíhám do kempu Dickson, kde mám rezervované ubytování na dnešní noc. Dávám si hodinovou pauzu, při kterém doplňuji svou opičí energii a chvíli relaxuji na pláži. Kousek ode mě pluje několik metrů velká kra, která se urvala z nedalekého ledovce. Parádní podívaná, ze které je mi doslova a do písmene běhá mráz po zádech. Tak ještě namazat obličej opalovacím krémem (nad Patagonií je ozonová díra) a jde se na druhou půlku dnešního laufu!
Druhá část dnešního dne se nese ve značně uvolněnějším tempu. Nikam příliš nespěchám a občas se na některém hezkém místě i na chvíli zastavuji. V této části treku už sice předbíhám jiné trekaře, ale nejedná o nějaké obrovské číslo. Jsem tak trochu překvapen tím, že jsem zatím nezdolával žádné extrémně vysoké převýšení. Upřímně jsem si myslel, že cesta bude pomalejší a náročnější. Tato slova však musím vzít za pár hodin zpět. Jen co si u kempu Los Perros dávám fotící pauzičku u jednoho z překrásných ledovců, dostávám nepříjemnou krizi. V kempu tedy vytahuji vařič a loupu do sebe trochu kus kusu. Domnívám se, že mi teplé jídlo udělá dobře, ale bohužel se tak neděje. Čeká mě závěrečná etapa do Paso kempu a něco mi říká, že si dnes vyžeru ještě slušnou krizičku. A také že ano. Už po pár desítkách metrů se začíná profil trati značně zvyšovat a značně mi ubývá enerhie. Ve vysokém lese musím neustále přeskakovat prazvláštně rostlé kořeny stromů a do toho se z treku stává jedna obrovská bahnitá kaluž. Mám před sebou nejvyšší bod treku a jsem upřímně v šoku, v jaké energetické krizi se poslední hodinu nacházím. Lámu do sebe rychlé cukry v podobě gelíku a doufám, že mě to co nejrychleji nakopne. Trek se s přibývající výškou začíná měnit ve sněhovou závěj. Vítr se do mě opírá takovou rychlostí, že mám co dělat abych se vůbec udržel na nohou. Do toho mi dochází šťáva, takže se pár stovek metrů pod sedlem opět zastavuji a dávám si poslední Chimpanzee tyčku, kterou mám pro dnešní den vyčleněnou. Závěrečných pár stovek metrů do sedla se vlivem tajícího sněhu mění v noční můru. Jdu pěšky jen co noha nohu mine a nejraději bych to desetikilové prase (batoh) na mých zádech zahodil někam do škarpy. Mám v nohou přes 50 kilometrů a při představě co mě dnes ještě čeká mám chuť si hodit mašli. Najednou přicházím do sedla a padá mi čelist. Něco tak ohromného jsem opravdu nečekal.
Ledovec Gray je neskutečné monstrum a už jen kvůli tomuto výhledu se vyplatí absolvovat okruh kolem celého národního parku. Krása! :-) Naštěstí tu fouká velice silný nárazový vítr, takže na lenošení není čas. Urychleně se tedy snažím seběhnout dolů a pokouším se alespoň trochu zahřát. Rukovace jsem si pro jistotu nechal v Puerto Natales, takže jsem odkázaný na schovávačku v rukávech. Trek se cestou dolů stává nesmírně technickou výzvou. Velice strmá cesta doplněná o všudepřítomné kořeny a nízkorostoucí stromy není zrovna to, co bych chtěl po tolika kilometrech běhu překonávat. Naštěstí utrpení netrvá dlouho a po dalších 5 kilometrech dobíhám do Paso kempu. Překvapuje mě, kolik je tu volných míst pro stany. Všechny zbývající turisty mířící sem jsem posledních pár hodin dobíhal a předbíhal, nicméně tolik jich rozhodně nebylo. Opravdu tedy nechápu, proč mi při pokusu o rezervaci tvrdili, že už tu není místo… Že by to tolik lidí odřeklo na poslední chvíli? To se mi nezdá. Každopádně dávám rychlou večeři a po několika minutách upadám do bezvědomí. Náročný den, kterým jsem splnil svou 23. výzvu! Luxus! :-)
Po devíti hodinách spánku mě probouzí hlasité zvonění budíku. „Jak já se těším na okamžik, až nebudu vstávat s myšlenkou, že dnes musím zdolat 50 kiláků,“ mumlám si naštvaně pod vousy, zatímco do sebe láduji snídani. Problémy s trávením se naštěstí pomalu zlepšují, takže si nemusím lámat hlavu ohledně snídaně a mohu tak pošetřit cennou komoditu v podobě tyčinek na horší časy. Před pátou hodinou jsem opět na trati. Po pár kilometrech musím překonat dvě propasti pomocí visutých mostů. Fouká opět dost silný nárazový vítr a mám celkem sevřenej zadek, aby mě nesfoukl o několik desítek metrů níže. Na chvíli se zastavuji a zdokumentovávám překrásnou duhu, která se nad ledovcem Grey zobrazila. Také jsem šokován OBROVSKOU krou, která se od ledovce oddělila a jde si tak ve vlastních stopách. Úodních 10 km je stejných jako o den dříve. Teda stejných alespoň podle množství lidí, které potkávám. Nula. Za kempem Gray se však připojuji na populární W-trek a začínám si připadat jak na Václaváku. Z jednotlivých turistů se pomalu začínají tvořit davy a v některých místech mám opravdu co dělat, aby se mi vlak plný trekařů podařilo vůbec předjet ještě v tomto století. Stejně jako včera, tak i dnes do mě buší velice silný nárazový vítr. Tady obzvláště platí hláška, že se nemá čůrat proti větru… :-) Po úvodních 20 kilometrech začínám přestávat zdravit lidi jdoucí v protisměru. Většina mi stejně neodpovídá a spousta z nich sem snad dorazila z výstavního mola. Jsou naprosto neturisticky obečeni a jdou bez věcí (batohy jim táhne někde cizí?). Z toho je mi vážně na blití. Neustále se podivuji tomu, že buď některým turistům tahá bágl nějaký nosič nebo se tu naopak většina lidí nedokáže správně nabalit. 80 litrová krosna obvěšená ze všech stran dalším materiálem rozhodně není ojedinělý případ.
Závěrečných 30 kilometrů mi v některých ohledech připomíná Korsiku. Modro-zelená jezera v kombinaci s oblázkovými plážemi dokáží zlepšit náladu. Neskutečně si užívám pohodové počasí a jsem rád, že už se nebudu muset prodírat po kotníky ve sněhu. Čím vzdáleněji od rovníku se člověk nachází, o to rychleji se s přibývající nadmořskou výškou mění také podnebná pásma. Takže tu stačí pár stovek metr stoupání a najednou by se vám hodily lyže. Posledních pár desítek kilometrů si už jen doslova vychutnávám. Občas se na některé vyhlídce na pár minut zastavuji a jen tak si labužnicky prohlížím krajinu. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděl tak různorodou přírodu. „Nefoukat tu tak moc silný vítr, tak bych tu snad i zůstal,“ říkám si v duchu a rozvážným krokem pokračuji dál. Už dobrých 5 km před cílem vidím hlavní budovu parku a než se k ní dostávám, začínám propadat sušáku a hlaďáku. Lámu tedy do sebe poslední zbytky občerstvení a do toho rekapituluji poslední dva dny… Byla to šílená jízda a jsem moc rád, že jsem 110 km treku kolem Torres del Paine absolvoval bez zranění. Jo a také jsem nesmírně vděčný za to, že mě nikdo při průchodu kempy nekontroloval, jestli mám u sebe rezervačku na další ubytko. Nevím co by se stalo, kdyby na mě přišli správci parku, že nemám v některém z kempů co pohledávat… Každopádně se jednalo o jeden z nejkrásnějších výběhů, které jsem kdy zrealizoval a nemůžu se dočkat, až se sem zase někdy vrátím. Je to tu naprosto geniální! :-)
