Pohoří Dientes de Navarino v Ohňové zemi ukrývá v sobě nejjižnější trek světa. Túra okolo “navarijských zubů” je však větší vzrůšo, než se může na první pohled zdát. Můžete napříkad vycházet v triku a po pár hodinách se propadáte po kolena ve sněhu (náš případ). Nevyzpytatelné počasí tu může na několik dní uvěznit trekaře, kteří kvůli extrémnímu sněhu a větru nemohou pokračovat dál nebo se vrátit zpět. Navíc se tu můžete setkat s velkými sněhovými převějemi, které mohou být při zhoršené viditelnosti smrtící.
Přelet z Bolívie do Chile proběhl bez problému. Po příletu do Punta Arenas jsem tak trochu v šoku, jak moc americky tenhle kout světa vypadá. Ulice podle pravítka a ceny také velmi podobné… Po krátkém průzkumu města a nákupu potravin se vydávám dospat nahromaděný spánkový deficit. Následující den se vracím zpět na letiště a podnikám 4 denní výpad do Ohňové země. Dostal jsem totiž tip, že kousek od města Puerto Williams se nachází překrásný trek, který stojí za projití. Původně jsem dokonce koketoval s myšlenkou, že bych si zhruba 40 km dlouhou túru proběhl nalehko za jeden den. S ohledem na předešlou nekvalitní regeneraci jsem se nakonec rozhodl absolvovat výlet jako člověk a užít si trochu klidu. Ještě v letadle cestou na ostrov Isla Navarino se seznamuji s Němcem Klementem, se kterým se pouštím do řeči. Svěřuji se mu se svým plánem a on se mě táže, jestli se můžu připojit. Tak jsme tedy dva… :-)
1. den: 10 km / 700 m / 3:30 / Mapa
První den treku probíhá na pohodu. Vycházíme chvíli po poledni a máme v plánu dorazit k „Laguna del Salto“, kde se má nacházet první možné místo na kempování. Úvodních pár kilometrů vede prudkým kopcem. Já jdu v čele a tak trochu si testuji svého německého kolegu. Do kopce trochu nastupuji, abych si prověřil jeho fyzičku, která se zdá být poměrně slušná :-) Jakmile vycházíme na hřeben, po vysokém lesu se slehává zem a otevírají se překrásné výhledy. Na jednu stranu vidíme přes kanál Argentinu, na tu druhou překrásná pohoří ostrova Navarino. Pláň se po několika stovkách metrů mění v traverz a v závěru se trek svažuje strmě dolů k 1. kempu.
2. den: 16,4 km / 1 200 m / 6:10 / Mapa
Probouzíme se do zasněženého a větrného rána, která nám dává jasně najevo, že se tu člověk musí jasně podřizovat počasí. Vycházíme bahnitým svahem směrem do sedla „Paso Australia“ a s přibývajícími výškovými metry začínají přibývat centimetry sněhu. Paso sice leží jen o 300 m výše než jsme spali, nicméně sněhu tu máme požehnaně a při skalním traveru nad Lagunou de Paso musíme být velice obezřetní, abychom se nezřítili do rokle pod námi. U dalšího sedla „Paso de los Dientes“ do nás začíná bičovat extrémně silný vítr a přes husté sněžení vidím sotva na 5 metrů. Navíc se musím dívat úzkou škvírkou mezi kapucí a rukávem od bundy, protože jinak bych přes ostré vločky bombardující mé oči opravdu nic neviděl. Scházíme do trochu nižší polohy a odtud začíná ta pravá stopovačka. Turistická značka je nečitelná, takže přichází na řadu mé GPS hodinky Suunto Spartan společně s Windy maps appkou. Dalších pár kilometrů se nechávám unášet prakticky jen těmito dvěma pomocníky, bez kterých by byla orientace velice obtížná. Každopádně okolní krajina je naprosto luxusní. Chvílemi si připadám jako někde v Norsku a občas v Dolomitech… Krása! :-) Nejprudší vítr však zažíváme v posledním sedle dnešního dne v „Paso Ventarron“. Máme zde co dělat, abychom se vůbec udrželi na nohou a snažíme se odtud dostat co nejrychleji dolů. Počasí se navíc mění jak na běžícím pásu. Chvíli intenzivní sníh, sem tam déšť a občas sluníčko. Totální blázinec! Stavíme stan u Laguny Matillo. Sice ještě není příliš pozdě, ale já už nikam pokračovat nechci. Chci si totiž užívat pohodové trekování se čtením knížky a nepotřebuji se neustále za něčím hnát. Můj kolega je sice tak trochu proti, ale nedávám mu moc šanci na výběr… :-D
3. den: 11,2 km / 700 m / 4:20 / Mapa
Probouzíme se do opravdu překrásného dne a počasí nám dnes přeje. Trek opět není příliš dobře značen, takže spíš sázím na svůj instinkt a především na svá GPS zařízení. Bujará vegetace dokáže pokrýt pěšinku treku tak hustě, že si ji sotva všimnete. Jsem tedy extrémně pozorný a snažím se vážit každý krok. Vše jde podle plánu a díky skvělému počasí až podezřele často zastavujeme a hledíme do překrásné krajiny. Nejtěžším (a také nejvyšším) místem treku je „Paso Virginia“. Při špatné viditelnosti člověku hrozí, že v sedle nezatočí včas doprava a dostane se na okraj útesu, který tvoří sněhové převěje. V takovém případě se může propadnout dolů a zabít se pádem ze skalního srázu. My máme však štěstí na počasí a sbíháme kopec bez větších problémů. Obcházíme Lagunu de los Guanacanos a stavíme stan na její severovýchodní straně. Mohli bychom sice ještě dnes sejít zpět do civilizace, ale nechce se nám platit za případný hostel a tady v horách nám nic nechybí. Vyváříme si tedy poslední zásoby jídla a v podvečer uleháme ke spánku. Nutno podotknout, že bych od příletu do Jižní Ameriky spal klidně 10 hodin denně.
4. den: 5 km / 50 m / 1:45 / Mapa
Naivně jsme si mysleli, že nás čeká čeká už jen pohodový sestup zpět do civilizace. To jsme se ale šeredně spletli. Tak zaprvé je důležité nehledět za Lagunou de los Guanacanos na GPS, které zde přikládám (ve formě mapy.cz a i mých osobních záznamů) a je dobré se držet vlevo od potoka. Měla by tu být značka, kterou jsme my úspěšně ignorovali a vydali se následovat mapový podklad. To jsme ovšem netušili, že se les pár metrů za kempoviště změní v peklo. Kmeny nízce rostlých stromů člověku zabraňuje jakýkoliv plynulý pohyb a má vůbec co dělat, aby se z labirintu dostal bez roztrhnutí oblečení. Také se tu nachází pár kamenných srázů, kde by se člověk mohl nepříjemně zranit, takže bacha. Celá poslední etapa je vlastně jen o čvachtání v bažinách a neustálém překračování popadaných stromů. Značení tu je prakticky nulové a vyplatí se zde jen držet směr a doufat, že trek brzy skončí. Vlastně se tu o jakémkoliv treku nedá ani mluvit, protože jdete neustále popadaným lesem a sem tam čvachtáte chodidla v bažině. Krása! :-D
Po návratu na silnici chytáme auto, které nás hází do Puerto Williams a po nákupu zásob se loučím se svým parťákem a odcházím směr letiště. Opravdu akční výlet do Ohňové země! Během tří dnů jsme absolvovali netradiční trek na který budu rád vzpomínat. Výlet měl celkově délku kolem 43 kilometrů a 2 650 metrů převýšení. Být odpočatý a mít štěstí na počasí, tak bych si ho klidně zaběhl nalehko během jednoho dne. Není to nic nereálného, ale člověk nesmí vymýšlet blbosti a zbytečně riskovat. Klement mi totiž říkal, že se bavil před odletem s jedním místním guidem a prý se tu každoročně stávají smrtelné úrazy. Tak tedy buďte na sebe opatrní, ať se o nás nepíše v místním tisku, že jsme nezodpovědní hovada, co se neumí na horách chovat :-)
