…a pak si všímám, jak můj zánovní telefon plachtí vzduchem a zatímco po něm bezradně máchám rukama, dopadá přímo na displej, který se tříští na desítky kousků. V první chvíli nevím, jestli mám nadávat nebo brečet. Pak si však uvědomuji, že se mi za poslední tři týdny cestování po Jižní Americe všechno podařilo podle plánu a že pokud je právě tohle je jediný škraloup na kráse, jsem schopný ho akceptovat…
Národní park „Los Glaciares“ je chráněné území v Patagonii rozprostírající se na hranici Argentiny a Chile, které bylo v roce 1981 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. V parku se nachází hlavních 47 ledovců a okolo 200 menších méně významných ledových mas. Zatímco všude jinde po světě bývá normální, že ledovce začínají v nadmořské výšce okolo 2500 m, ledovce v Los Glaciares se nacházejí i ve výšce pod 1500 metrů nad mořem. Co si po tím vším představit? Tak třeba Perito Moreno!
A teď hezky popořádku. Po návštěvě Torres del Paine jsem 2 dny stopoval. Vyrazil jsem z chilského Puerto Natales a během 5 hodin urazil 320 km. Využil jsem 5 různých stopů a poslední z nich mě dopravil do města El Calafate, odkud jsem se podíval na 2. nejdelší ledovec v Jižní Americe, výše zmíněné Perito Moreno. Tenhle obr je vysoký přes 70 metrů a dává těžce na zadek globálnímu oteplování, protože se navzdory klimatickým změnám stále zvětšuje. K tomuto ledovci mě vzala rodinka, kterou jsem o den dříve zastavil při stopování. Nabídli mi, že s nimi můžu následující den podniknout výlet k ledovci a já na to kývnul. Následně mě i pozvali na oběd (který i přes mé protest za mě zaplatili) a pak mě ještě hodili na autobusák. Lidé v Patagonii jsou naprosto skvělí! :-)
Na bus jsem však nenasedl a dál stopoval. Díky tomu jsem narazil na skupinku dvou starších manželských párů, kteří mě vzali do El Chaltenu. Dorazil jsem zde na večer, vylezl na první kopec nad městem a až do půlnoci sledoval překrásný Fitz Roy tyčící se na obzoru. Slunce tu zapadá až po 22:00, takže jsem si výhled na hory užil opravdu do sytosti. Jelikož jsem se zašil se stanem v národním parku, musel jsem stávat opravdu brzo… Za 3 týdny cestování jsem nepotkal ani jednoho Čecha. Až dnes v 5:14, kdy mě probouzí české hlasy a já se musím urychleně zdekovat, abych neměl problém se spaním v chráněné oblasti. Každopádně jsem byl rád, že jsem si přivstal a měl jsem tak možnost nafotit Fitz Roy v celé své kráse.
Je půl páté ráno a z přerušovaného spánku mě vytrhne zvuk budíku. „Vstávat a cvičit,“ křičí na mě jedna hemisféra a ta druhá ospale dodává, že má ještě noc… :-) Vybíhám chvíli po páté hodině i přes původně hlášenou nepřízeň počasí to není až tak hrozné. Vlastně si už celkem zvykám, že se v Patagonii vystřídají během 5 minut všechna roční období. Takže mě ani nepřekvapilo, když jsem po 12 kilometrech dorazil k ledovci u kterého jsem se snažil běžet ze všech sil, ale stějně jsem stál na místě. To máte tak… V jednu chvíli odoláváte větru tak silnému, že vás povalí na zem a pár vteřin na to je bezvětří. Patagonie je tímto úkazem proslulá a díky několika minutám bez silného nárazového větru jsem si mohl dovolit cvaknout pár kvalitních fotek. Na chvíli také vykoukla duha, tak jsem ji (jak říkají indiáni) ukradl duši :-)
Pár minut na to peláším směr Fitz Roy. Místní traily jsou naprosto lahůdkové a kombinují snad všechny mé oblíbené povrchy. Když po oblázkové pláži přibíhám k jedné z lagun, nevěřím vlastním očím… Vidět Fitz Roy zblízka v celé své kráse je neskutečná podívaná. Stoupám nahoru strmým kopcem až k laguně „Lago de los Tres“ a nahoře je už hlavní hřeben v mracích. Dávám povinné Chimpanzee občerstvení v podobě bonbonů s tyčkou a jelikož si chci na tento krásný den uchovat co nejlepší vzpomínky, nastavuji GoPro na sekvenci a pokouším se vyfotit pár akčních záběrů. Výsledek vypadá poměrně zábavně – co na něj říkáte? :-)
Pomalu se vracím domů a beru to ještě přes vyhlídku na ledovec Piedras Blancas. Nemůžu se totiž vynadívat na překrásně modrou barvu místních ledovců, které jsem doposud znal jen z fotografií… K tomuto tématu mě napadá jedna zajímavost. Věděli jste, že jednotlivé sněhové vločky jsou stejně jako např. kostka ledu průhledné ve viditelné oblasti spektra? Výsledná bílá barva sněhu je dána tím, že vidíme mnoho vloček najednou, vlastně obrovské množství hran ledových krystalků, na nichž se odráží a láme světlo. Oko a mozek pak výsledek vyhodnotí jako bílou barvu.
Posledních 10 kilometrů už běžím na hlaďák a mám co dělat, aby mě nezbičovala blížící se bouře. Za mými zády se perou všichni čerti a přede mnou je téměř azuro. Počasí je v Patagonii naprosto šílené! Stejně tak jsou šílené i mraky vykouzlující na obloze překrásnou podívanou, kterou nad českou kotlinou jen tak neuvidíš. Závěr patří technickému seběhu, který je naprostou lahůdkou za překrásným dnem. Po 6,5 hodinách přibíhám domů se skvělou náladou a úsměvem na tváři. Zvláštní… Za normálních okolností bych byl po rozbití telefonu hodně (na sebe) naštvanej, ale tady mi to až tak moc nevadí. Jsem naprosto unešenej z okolních hor a nechci si něčím podobnným kazit překrásné vzpomínky. Vždyť je to jen mobil.
