Vasaloppet 2015

Jsou dvě hodiny ráno a pokojem se line písnička „Here Comes The Sun“ od Beatles. Jediný zvuk budíku, jenž se mi nikdy neznechutil a který mi bez ohledu na to, co mě jakýkoliv den čeká, dokáže navodit příjemnou náladu. Zavírám ještě na pár vteřin oči, labužnicky se převaluji na druhý bok a snažím si představit, na co se to vlastně dnes chystám. Slovy Forresta Gumpa by to bylo něco jako: nejvíc největší běžkařský závod světa.
 

Skoč, křídla roztáhneš cestou

Oddílové výlety na běžkách se na seznamu mých pubertálních traumat nachází docela vysoko a až do příchodu na vejšku jsem vnímal běžecké lyžování jako synonymum utrpení a negativních emocí. To si takhle koupíte vybavení za tisíce korun, které při dnešních zimách prakticky nevyužijete a pokud ano, tak ho zničíte rychleji, než vykřiknete: „Bacha, šutr!“. Od malička jsem sice zbožňoval sjezdovky, ale tak nějak jsem neměl pochopení pro běžkaře, kteří dlouhé minuty šaškují s voskovými sajrajty, aby nakonec zjistili, že jim to stejně nejede nebo že jim nějakej dobrák rozdupal stopu na kaši. Situace se změnila ve chvíli, kdy jsem přišel do žabin. Jasně, mohl jsem sice vesele hejtovat běžecké lyžování dál, ale to bych se připravil o řadu zimních soustředění a především o silvestrovské radovánky na horách. Dva roky mi trvalo, než jsem přestal při běžkování vypadat jako frankensteinova potvora pokoušející se tančit tango a jelikož se mi zasněžené hory zalíbily a chtěl jsem se v nich pohybovat elegantněji, pořídil jsem si skatové kolečkové lyže.

Potřeboval jsem si pošéfovat běžecký styl a jelikož máme doma nepřeberné množství cyklostezek, ukázal se nákup kolců jako dobrá volba. Jakmile jsem se naučil jakž takž skatovat, zaměřil jsem se na klasiku. Rád se vrhám do věcí po hlavě a tak jsem si bez váhání řekl, že do konce vysokoškolského studia pojedu švédský Vasův běh. Někdo vnímá výpravu na Vasaloppet jako vrchol své lyžařské kariéry. Já jsem to bral především jako důvod, proč se přes zimu více věnovat běžeckému lyžování. Doufal jsem, že si po dojetí Vasáku řeknu, že kvůli takovým pocitům se vyplatí věnovat běžkám víc času. Celou tuhle maškarádu bych samozřejmě nevymýšlel nebýt jednoho pozitivního zjištění. S každou výpravou do hor a stoupajícím počtem kilometrů, začalo ubývat množství vyřčených sprostých slov a postupně se mi ten pohyb zalíbil. Najednou jsem došel do bodu, kdy jsem se byl ochotný pětkrát po sobě trestat za hnusného počasí ve špatné stopě jen proto, protože to na pošesté stálo opravdu za to a nadrogován endorfiny jsem dokázal jezdit až do setmění. Týden před výpravou do Švédska jsem během 4 dnů najezdil ve Špindlu přes 260 km během 20 hodin. Tohle by se mi před pár lety rozhodně nestalo.
 

Takhle to vypadalo, když jsem si z hecu poprvé před 7 lety vyzkoušel kolečkáče… :)

 

Z bláta do louže

Po královské snídani se se zalepenýma očima doklopýtávám do busu a ve 3:15 vyrážíme z našeho ubytka (Rättviku) do 130 km vzdáleného místa startu. Jelikož jsem se přežral, nedokážu opětovně usnout a upadám do limbu až kousek před Sälenem. V 5:45 si mé adrenalinem napumpované ruce profackovávají ospale napuchlou tvář a vystupuji do zabahněného shromaždiště. První věc, co mě napadá je hláška z předabovaného Krtečka: „Hovna, hovna, hůrááá hovna!“. Můj entuziasmus vyprchává ve chvíli, kdy se začíná rozednívat a já si pokládám lyže do stopy, odkud se za několik desítek minut vydám na trať. Už několikátý den po sobě je 5 stupňů nad nulou a startovací louka připomíná brouzdaliště. Začíná mi být jasné, že vysněná meta 7 hodin bude asi v mém případě nereálná. Následující dvě hodinky věnuji druhé snídani, toi toikové kúře, převlékání a rozcvičení. Ono když se na jednom místě nachází skoro 20 000 lidí, tak všechny tyhle přípravy vyžadují více času a už jen přejít celé shromáždiště zabere více než 10 minut. Čtvrt hodiny před výstřelem se vracím zpět ke startu, nasazuji práskačky a kochám se atmosférou. Sice mám pocit, že tady musí každou chvíli proběhnout Mitch Buchannon a kousek za ním i prsa Pamely Anderson, ale nenechám se přece kvůli troše vody rozhodit.

Je to sice dál, ale za to horší cesta

Když vyrážíte z osmé vlny, tak přes tu obrovskou masu lidí ani neslyšíte startovní výstřel. Fakt, že se odstartovalo, jsem poznal až ve chvíli, když postarší dámě přede mnou začala od nohou cákat voda. „Kua, ta kaluž byla nějaká hluboká!“ Brblám si pod vousy, zatímco si uvědomuji, že jsem si nabral vodu do bot. Nikam nespěchám. Snažím se sice využít každého okýnka, které se přede mnou otevře, ale sám dobře vím, jak úvodní kilometry na Vasáku vypadají. První setkání s úvodní sjezdovkou je pro nováčky noční můrou. Pokud nestartujete z předních vln, tak se nacházíte uprostřed 16 000 hlavého davového šílenství. Chvílemi máte pocit, že pořadatelé vyhlásili na vaši hlavu odměnu a že dají stovku každému, kdo vám přišlápne lyže. Je opravdu těžké zachovat si pozitivní náladu a vydržet necelou hodinu tento nepříjemný nápor. Úvodní tříkilometrové stoupání ťapkám více než 40 minut a až teprve po hodince začínám pomalu závodit. Teda závodit… Z trati mám respekt a těžko odhaduji nastavené tempo. Zvedám hlavu před sebe, vybírám si krásnou závodnici v sexy kombošce a jelikož se mi její rychlost zdá ideální, na nějakou dobu ji dělám společnost. Otevřené pláně v první třetině trati jsou značně nevýhodné vzhledem k aktuálním povětrnostním podmínkám. Občas zafouká vítr do hůlky přesně ve chvíli, kdy se chci do ní opřít a zapichuji si ji mezi lyže. Strojová stopa neexistuje, ze sněhu se stává sádlo a jsem svědkem řady držkopádů. Po úvodních 20 km téměř neustálé soupaže začínám lehce cítit ruce. „Sakra, jak je tohle možný? Před pár dny jsem dokázal v Krkonoších tréninkově usoupažit 50 km bez větších problémů a teď se ta moje párátka odmítají spolupracovat?“ Při prvním větším sjezdu zjišťuji, jak moc velkou roli hraje dobrá máza. Nějaký dědeček mě předjíždí snad dvojnásobnou rychlostí a začíná mi být jasné, že jsem měl zainvestovat do některého dražšího parafínu. Vojta Král, který tu pomáhá mazat lyže mi říkal, že nejlevnější mazání pro veřejnost stojí 650,- SEK (1950,- Kč) a že tam měl pořád narváno. Co na tom, že cena mazání převyšuje hodnotu samotných lyží. Šílenost!
 

Start a úvodní kilometry z mého pohledu

 

Stopa Viki, stopa!

Prvních třetina trati utekla relativně rychle a bez větších problémů. Překvapilo mě, že většina seveřanů má perfektní styl na rovině, ale opravdu neumí jezdit ve sjezdu a pluží v místě, kde se to nejméně hodí. Často jsem byl svědkem nepříjemně vypadajících pádů jen proto, protože dotyčný plužil v hlubočáku a kousla se mu hrana. Další zajímavým faktem je neuvěřitelné množství odhozených a ztracených věcí podél trati. Brýle, čepice, bidony, buffy… Z těch všech krámů by se dokázal ošatit nejeden sirotčinec a docela by mě zajímalo, co se s těmito věcmi děje po skončení závodu. V polovině trati přemýšlím nad tím, jestli nevyužiju servisu lyží a nesundám z nich červený klistr. Stejně do kopce stromečkuji, na rovince soupažím a z kopce mi to drhne. Nakonec se rozhoduji setrvat a doufám, že se změní struktura sněhu. A taky že změnila! Pokud se úvodních 30 km jelo na sádle, tak najednou jedeme vyloženě na vodě. Čím dál tím častěji se trať z nedostatku sněhu zužuje nebo musíme absolvovat průjezd vodním příkopem přehrazujícím celou šířku trati. Raději už ani nepočítám, kolikrát jsem najel lyží na štěrk nebo na větvičku. Chvílemi přesvědčují sám sebe, jestli jedu ještě na sněhu nebo uprostřed bažiny. Navíc užij si ten pocit, když ti na 40. km chybí do cíle už jen Jizerka… :)

Žrádlo, chlast a koukání po ženskejch

Abych nebyl přehnaně negativní, tak musím vyzdvihnout úžasnou atmosféru a obrovské množství fanoušků podél trati. Je úsměvné, když se plácáte kolem 6000. místa a partička důchodců stojící vedle své chaloupky vás vítá mexickou vlnou. Jsou chvíle, kdy máte pusu od ucha k uchu a téměř zapomínáte, že jste na trati nejslavnějšího běžkařského závodu světa. Několikrát jsem se setkal s domorodci, kteří se vás snaží pohostit pomerančem, čokoládou nebo čajem. S jedním z nich jsem dokonce prohodil pár slov a byl jsem mile zaskočen, kdy mi na mou větu: „I´m from Czech Republic,“ odpověděl: „Maté dobre pivóó!!“ :) Z pořadatelského hlediska fungovalo vše naprosto perfektně a jedinou výtku jsem měl jen na občerstvovací stanice. Člověk by si myslel, že za ty prachy dostane na jídlo i něco jiného, než jen švédskou obdobu české vánočky. Ionťák, voda, čaj, vývar a borůvková polévka (chutnající jako šťáva) jsou sice super, ale hlaďák vám nezaženou. Druhou třetinu trati jsem raději nepřemýšlel nad tím, kolik kilometrů mi ještě zbývá a snažil jsem se zabavit koukáním po holkách. A že jich taky bylo! Člověk si ale musí dávat bacha na tzv. pumy. Puma je ženská, která mate svým zevnějškem. Tedy lépe řečeno pohledem zezadu. Uchvátí vás perfektní mladistvou postavou, krásnými vlasy a dokonalým stylem. Jenomže jakmile ji předjedete a letmo se jí podíváte do tváře, tak najednou zjistíte, že se nejedná o krásnou mladou seveřanku, ale o zralou ženu ve středních letech, která by klidně mohla být mou matkou. Tohle očumování je celkem normální věc, protože věřte tomu, že vám po pěti hodinách soupažení začne pomalu hrabat a snažíte se utéct od reality, že vás čeká ještě 25 km do cíle.

Vydrž, Prťka, vydrž!

V poslední části trati můžete mít pocit, jako kdyby hodiny běžely opačně. Byl jsem sice rád za to, že se od 20. km bolest rukou a zad prakticky nestupňovala, ale na druhou stranu jsem měl místo dlaní jeden velký puchýř. Polštářky prstů připomínaly tvář Rockyho Balboi po 12-ti kolech v ringu a nemohl jsem se dočkat chvíle, až si vysvleču hůlky. Věděl jsem, že mám v končetinách dostatek sil a energie. Bohužel po více než sedmi hodinách ohýbání se, se dostanete do takové setrvačnosti, že ani nemáte chuť zrychlit. Posledních 17 km závodu jsem měl najeto z předešlých dvou dnů a překvapilo mě, jak sníh den ode dne ubývá před očima. Když mi zhruba deset kilometrů před cílem projela v protisměru rolba, skákal jsem radostí do vzduchu. „Konečně se nemusím hančovat v hlubočáku!“ Pět kilometrů před cílem si říkám, že bych měl něco s tím přebytkem sil udělat. V hlavě přepínám spínač „rychlost“ z položky „turistická“ na „polo závodní“ a nekopávám o několik tříd vyšší tempo. Nechávám se unést dojížděním ostatních lidí natolik, že už ani nevnímám ukazatel kilometrů a než se naděju, tak už s každým odpichem nadskakuji s lyžemi v cílové rovince a svádím souboj s dalšími srdcaři. Když protínám cílovou pásku v čase 8:24, tak se mou hlavou honí jen myšlenka, jestli jsem dokázal na finishi udolat borce po své pravici. Sice mám obrovskou radost, že se mi podařilo zdolat ten světoznámý Vasův běh, ale mám smíšené pocity z toho, že jsem se nevydal ze všech sil a měl až přehnaný respekt z trati. Můj čas je daleko za očekáváním a rozhodně se s ním nikde nemusím chlubit. Naštěstí nutno podotknout, že letošní trať byla skutečně extrémní a s každým dalším projetým závodníkem se čím dál tím více horšila. Je úsměvné a zároveň i svým způsobem demotivující, že jsem před nějakou dobou běžel 65 km dlouhý horský ultramaraton rychleji, než za jakou dobu jsem stejnou porci kilometrů dokázal na Vasaloppetu uběžkovat… :)
 

Poslední cca kilometr Vasova běhu a rychlý pohled do zákulisí

 

Přátelé, kamarádi, my vám ty medaile přivezeme!

První březnovou neděli má Mora naprosto neskutečné Génius loci. Když se na několik minut posadíte do cíle a sledujete tváře doběhnutých závodníků, tak může i ukápnout slzička dojetí. Navíc tahle severská Mekka není jen o závodění, ale jedná se také o obrovský festival sportu a o honosnou propagaci lyžařského vybavení. Už v průběhu trati mi bylo jasné, že se do Sälenu někdy časem vrátím. Vasák si zopakuji ve chvíli, kdy budu mít vyjetu nejhůře 4 vlnu a kdy budu mít zkušenosti a styl na to, abych zajel čas kolem 6 hodin a mohl tak atakovat pamětní medaili (ta se uděluji závodníkům, jejichž čas se vešel do 1,5 násobku času vítěze).
 

Pokud jsem byl něčím opravdu zaskočen, tak to byl materialismus členů (nejen) naší výpravy. Je všeobecně známo, že movití lidé nadšení pro určitý druh sportu si nakupují takové vybavení, které neodpovídá jejich výkonnosti. Nechci nikoho pomlouvat, ale připadá mi tak trochu mimo mísu, když borec vlastní několik páru lyží, práší si na ně prášky za tisíce korun, přiveze si do Švédska dokonce i strukturovač a přitom si několikrát během dne zapálí a večer před závodem si dá čtyři pivka. Jasně, já jsem taky pro každou špatnost, ale tohle mi připadá trochu ujetý. Pominu-li tuhle negativní stránku věci, tak jsem byl jinak se zájezdem s Brkem maximálně spokojený. Už jen ty úžasné snídaně s nadýchanými croissanty, mrkvovými dortíčky a lososy byly famózní a patří za ně můj velký dík!

„Ať už si myslíš, že to dokážeš, nebo že to nezvládneš, pokaždé máš pravdu.“ (Henry Ford)

Taky jste někdy koketovali s myšlenkou Vasáku, ale nikdy jste se k němu neodhodlali? Plánovat je jako houpat se v křesle. Vypadáme děsně zaměstnaně, ale nehýbeme se z místa. Takové to klasické: „No, až… až… až…“ (místo teček doplňte libovolné výmluvy z oblasti meteroologie, dietologie či psychologie) slýchávám až podezřele
často a příliš dlouhé přemýšlení, jak něco udělat, vede často k tomu, že neuděláme vůbec nic. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ujet Vasaloppet není nic nereálného. Lidé se nejčastěji bojí toho, co se nakonec vůbec nestane. Doběhnout poslední je lepší než vůbec nedokončit, ale nejhorší je ale ani neodstartovat. Když jsem se před dvěma lety podělil se svým plánem ujet Vasák s jedním svým známým, vysmál se mi a řekl, že se mám na to vykašlat. Nevykašlal jsem se na to a teď jsem spokojený. Splnil jsem si totiž svůj další sen. Když chcete létat, neptejte se slepic, jestli to dokážete. Vždy budou kvokat, že létat není možné. To ale nevypovídá nic o vás a vašich schopnostech. Všechno je o jejich nevíře a jejich neschopnosti létat… :)

PS: Díky mým rodičům za to, že mně tuhle akci zaplatili a že mám jejich podporu ve všem, pro co se rozhodnu. Neříkám to sice často, ale mám vás opravdu rád a vážím si všeho, co pro mě děláte. Díky!
PSS: Přikládám odkaz na velice záživný 47 minut dlouhý film, který zobrazuje lidský mlýnek na maso z jednoho uceleného pohledu.