Právě teď nastal ten správný čas srovnat si vagónky zpátky na koleje a dohnat pár restů z několikaměsíčního fungování. Začátek letošní sezóny nebyl pro mě nějak zvlášť veselý. V orienťáckém rankingu jsem se nacházel až na 104. místě, takže jsem neměl moc velkou šanci běhat elitu a vidina zkoušek, psaní bakalářky, státnic a přijímaček mě do pohody taky nedostala. „Voe, bejku, přestaň kalit, sedni na prdel a začni pořádně makat! Právě teď se rozhoduje o tom, jestli budeš příští rok zalejvat květináče nebo budeš dál studovat a dělat to co tě baví!“ Jojo, ten děsně chytrej hlas mého rozumu má vždycky pravdu a bylo mi jasný, že musím na sobě přitvrdit. Vypracoval jsem si časovej harmonogram, abych co nejdříve dopsal (dopočítal / dorýsoval) bakalářku, zametl se zkouškama a mohl o víkendu naplno závodit. Umění žít spočívá v tom, správně rozhodnout, na co se vykašlat :)
Z prvního Áčkového víkendu jsem si odnesl cenné ponaučení – když nejsi zdravě namotivovanej a kapituluješ po první chybě, tak rovnou můžeš zůstat ležet doma pod dekou. Sobotní middle jsem naprosto nezvládnul a vůbec jsem si neporozuměl s mapou. V neděli jsem si srovnal mířidla, zdravě se vyhecoval a hned z toho byl pátej flek. Jasně, většinu trati jsem absolvoval s pozdějším vítězem Márou Prášilem, ale rozhodně jsem nevlál na gumě a snažil jsem se jít na vlastní triko. Několik vyhraných mezičasů v závěru trati jasně dokládá mou snahu Márovi cuknout a měl jsem sám ze sebe radost.
Běžecká sebedůvěra mi zůstala i následující víkend na mistrovství republiky ve sprintu a sprintových štafetách. V sobotu jsem byl odhodlán jít bomby a poprat se o umístění na bedně. Jasně, že se jednalo jen o Áčkovou kategorii, ale i tak se zde sešlo pár slušně vybavených borců a do 2/3 trati jsem šel solidní závod. V závěru jsem si bohužel neodpustil 3 x 15 vteřin a propadnul jsem se ze 2. místa až na 6. Ale i tak jsem měl z výsledku radost, protože jsem si tímto výsledkem zase nahrabal nějaký ten bodík do ranku. V neděli na sprintových štafetách jsem dostal zodpovědnou funkci finišéra a kupodivu jsem se s tím popral celkem dobře. V cíli jsem sice nezvracel, ale na trati jsem nechal všechno a ve výsledku z toho bylo 12. místo, což oproti loňsku bylo jasné zlepšení 3. ZBM štafety.
Od víkendu v Žatci jsem si toho sliboval kapku víc a hodně rychlé a běžecké tratě nahrávali do karet přesně takovým pošukům, jako jsem já. Sobotně dopolední dostihy mi zřejmě sebraly víc sil, než jsem si původně myslel. Odpoledne jsem totiž i přes mapově slušně odběhnutý závod dostal brutálně na zadek fyzicky a dlouho jsem nemohl zkousnout výsledné šesté místo. Od (vítěze) Hoňana jsem schytal propastných 40 vteřin a to jsem ještě mohl být rád, že jsem se nepodrbal cestou do cíle na zadku. Dalších 7 lidí bylo za mnou seřazených po vteřinkách. Mazec!! V neděli jsem bohužel dojel na to, že za mnou startovala celá mladší odnož repre (Schuster, Minář, Ňuf a Hubage) a i přes bojovné nasazení jsem pohoršil naší štafetu z 10. místa na 13. Ale mohlo bejt hůř a nakonec jsem to neustál zase tak špatně…
Začátek června mě zastihnul v dobrém rozmaru. Se zkouškama jsem už dávno zametl, bakalářku odevzdal a měl jsem před sebou státnice, které jsem měl těžce na háku. Sobotní klasiku doprovázelo nepříjemné vedro, na které nikdo nebyl aklimatizován. Průměrný mapový, ale excelentní běžecký výkon nakonec znamenaly druhé místo a já tak mohl slavit svou první bednu v Áčkách. Život je skvělý, i když někdy tak strašně prší! :) Neděle mě ale dostala opět do reality. Startoval jsem mezi prvními a šlapal ostatním chodníčky ve vysoké trávě a v kopřivách. Jasně, že jsem nešel ideální mapovej výkon, ale byl jsem dost znechucenej i samotnou tratí. Prostě a jednoduše nepatřím mezi hustníkové šukálisty a měl jsem sto chutí ukousnout staviteli hlavu. Škoda, že nosím vyndavací zuby.
YESSS!!! Státnice úspěšně za mnou a najednou všechno vidím sluníčkově. Co na tom, že mě ještě příští týden čekají druhé přijímačky. Mám radost, že se prázdniny pomalu blíží a dostávám se do psychické pohody. Mistrovství republiky na krátké trati mě zastihlo v relativně slušné formě, kterou jsem však nedokázal naplno prodat. V sobotní kvalifikaci jsem se špatně dostával do tempa a neodpustil jsem si více než minutovou chybu. Pak jsem si vlepil facana a od té chvíle jsem šel slušnej závod a nakonec to stačilo na standartní Béé finále. Finále se neslo v dost komickém duchu. Už totiž při odběhu na jedničku se mi splašila buzola a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je rozbitá. Prostě si holka řekla, že v příštím životě bude kolotoč a každým otočením ukazovala jiným směrem. Jo a abych nezapomněl, tak byla den stará… Díky ty tam nahoře, máš úžasný smysl pro humor! :-D
Druhé přijímačky, promoce a hurá na prázdniny. Po týdenním oddychu si zase začínám hrát na tvrďáka a trénuju bomby. Ještě aby ne, když mě čekají dva ultramaratony a minimálně jeden výstup nad výšku 5 000 m. Tréninkový maraton, kolce, posilovačka, regenerace… Po několika dnech toho mám plný brejle a jsem rád, že si můžu odpočinout na závodech. Botas opět nezklamal a přichystal zábavu nejvyššího kalibru. Sice se nám nepodařil obhájit mistrovsko-galaktický titul v pivních štafetách, ale i tak jsem si to moc užil a nabral psychickou sílu před punkovým tripem do Ruska.
Čtrnáctidenní trip po Rusku, Gruzii a Turecku dopadl nad očekávání dobře a dobytí Elbrusu jen podtrhovalo fakt, že na tenhle výlet budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Navíc po návratu do Čech jsem se dozvěděl, že jsem byl přijat na studium jak pozemního stavitelství (to co dělám doposud), tak i na soudní inženýrství. Do toho mi byla nabídnutá práce Alia systému, takže mám najednou hlavu v oblacích a jsem maximálně spokojenej. A teď, babo, raď! :)
Tři dny po návratu z Turecka jsem vyrazil na točbu do Chorvatska, kde ta naše Lejzčeková partička sbírala vavříny na Bubo cupu a toxikovala si krev tím nejlevnějším pivkem na celém Cresu. Tenhle výlet byl úplným balzámem na duši, protože není nic lepšího, než super kamarádi, moře se sluníčkem a nikdy nekončící zábava. Prostě pecka! :)
Návrat do Čech, kamera, klapka a jde se závodit! Od návratu z blízkého východu uplynulo 10 dní a já se během nich musel dát běžecky zpět do latě. Na Kavkazu jsem toho moc nenaběhal a najednou jsem měl před sebou vidinu 66 km dlouhého ultramaratonu v brutálním vedru. Navíc šlo taky o čest, protože jsem měl na kontě už dvě předešlá vítězství a mohl jsem tak zkompletovat zlatý hattrick. Hostýnská osma je mou srdeční záležitostí a před startem jsem nebyl tak úplně ve své kůži. Měl jsem totiž strach, že těch deset dní ladění bylo prostě málo a že tu OBROVSKOU porci kilometrů mé nohy nevydrží a způsobím si zranění. Tyhle černé obavy se nakonec nepotvrdili a k mému překvapení jsme podali s Danáčem opravdu skvělý výkon. Konec dobrý, všechno dobré… :)
A co teď? 28.8. běžím svůj největší vrchol toho roku – Ultra trail de Mont Blanc (CCC). Jedná se o 104 km dlouhou trať s 6 200 m převýšením. Bude to bolet. Bude to opravdu hodně bolet! Ale svým (úchylným) způsobem se na to těším a jsem zvědavej, jak se s tím mé tělo popasuje. Navíc pokud vyjde hezké počasí, zase si v Alpách opět trochu zalozíme (další adrenalinový výlet na Mont Blanc?:) a hlavně si tam potřebuju srovnat směr a uvědomit si, co bych chtěl od září dělat. Jestli studovat dvě školy najednou, studovat jen jednu a pracovat anebo jestli studovat dvě školy a do toho makat (vím, zní to šíleně).
Někde jsem četl pár skvělých vět, se kterými bych se s vámi rád podělil a které naprosto vystihují to, co teď prožívám… „Jednou z nejlepších a nejhezčích věcí je budoucnost, o které nic nevíme. Může nám přinést nebo sebrat všechno. Ten největší lůzr se může stát největším vítězem, celoplanetární megastar se může proměnit v zapadlého troskina. Takže je úplně jedno, jestli mráz leze za nehty za větrného sněžení nebo sluníčko dělá nad kopcem duhu. Obojí je skvělý! :)“
A tak to taky je! Přestože jsem se na jaře cítil pod psa, tak najednou jsem nějšťastnější Švirda v celé galaxii, protože dělám to, co mě baví, žiju na plno a nějakým podivným způsobem mi vše vychází. To to trvalo, díky vesmíre! :)