„Kde to sakra jsem?“ škubám zmateně sebou a nervózně se rozhlížím okolo. „Hm, letiště… Jsem v Thajsku? Blbost, tam jsem byl před pár dny. Tak v Singapuru? Omyl. Nacházím se v australském Darwinu, kam jsem se dostal předevčírem z Bali a čekám na letadlo do Sydney. Kdo se v tom má vyznat?! Vždyť i já sám v tom mám bordel!“ Během posledního týdne jsem podnikl 5 letů a upřímně se každé ráno probouzím se zmateným výrazem ve tváři: „Kde to vlastně jsem?!“ Vtipné na tom je, že jsem se jako malej kluk bál létání. Kdybych tenkrát tušil, jak moc budu v dospělosti létat, tak se snad nikdy nevzdálím od maminčiny sukně…
Aklimatizace na australské podnebí probíhá poněkud rozporuplně. Sotva jsem přiletěl a dostal se na hostel, upadám do 7 hodinového bezvědomí. Několik dní po sobě jedu podlahu, protože jen běhám, cestuji a přitom spím po letištích nebo přímo v letadle. Probouzím se v podvečer a absolvuji kratší procházku po městě a zjišťuji, jak to u protinožců vlastně chodí… Už samotný hostel za 24 dolarů (470,- Kč) mi připadá za tu cenu hooodně kolejní. Železné palandy, záchod s koupelnou na patře, žádné ručníky. Aspoň že tu na pokoji máme klimu a bazén s barem na střeše. První, co mě ve městě nesoucí jméno Charlese Darwina opravdu zarazilo, je množství bezdomovců tmavé pleti a opravdu vysoké ceny prakticky za vše. Člověk přiletí zmlsaný Bali, kde všechno stojí pár korun a najednou zažívá vítr peněžence, protože je většina věcí čtyřikrát dražší, než u nás. A ti černošští houmlesové? Jedná se o původní obyvatele Austrálie – Aboridžince, kteří obývají tento kontinent už 50 000 let (!!). Po připlutí Jamese Cooka v 18 století začalo hromadné vyhlazování těchto obyvatel. Domorodci nebyli považováni za lidi a osadníci je zabíjeli s tím, že je ohrožují. Po zhruba 150-ti leté kolonizaci jich z 500+ tisíc zbylo v roce 1930 jen 70 000. Dnes jejich počet sice přesahuje 400 000, ale většina z nich trpí chudobou. Smutné je, že se ve spoustě případů jedná o alkoholiky nebo o čichače benzínu a můžete je vidět všemožně bloumající ulicemi. Australská vláda soužití s původními obyvateli opravdu nezvládá a mají se co učit například od Nového Zélandu, kde soužití s domorodci funguje naprosto ukázkově. Aboridžinci jsou jednou z nejstarší lidských civilizací a upřímně se ani nedivím, když mají po desetitisících letech svobodného žití poslouchat někoho, kdo jim před 250 lety násilně zabral půdu bez jakýchkoliv, tak že s tím mají problémy.
Darwin je relativně malé město o 100 tisících obyvatelích a opravdu atraktivní část je prakticky jen promenáda v jižním cípu města. Kromě malé písečné laguny se nikde nedá koupat na otevřeném moři, protože by vás mohli ukousnout mořští krokodýli nebo nějaká jiná dravá havěť. Výsledek je ten, že se většina místních vyvaluje u obrovského bazénu s umělými vlnami. Dvoudenní zastávku trávím z větší části odpočinkem a relaxem. Obdivuji překrásné písečné pláže, které navštěvují jen běžci s procházkáři a dovídám se informace ohledně historie města, které bylo dvakrát téměř zničeno. Poprvé v roce 1942, kdy na něj zaútočilo japonské letectvo v roce 1974 větší část města poničil Cyklón Tracy. Několik hodin po příletu zjišťuji, že zde mám jednoho velice mocného nepřítele – slunce. Po návratu z výběhu skáču do hostelového bazénu a na pár desítek minut tuhnu na terase. Samozřejmě, nenamazaný opalovacím krémem… Výsledek je ten, že se další dva dny nemohu dotknout poloviny těla a na levé paži mi vyskakuje pár puchýřků. Australské slunce je sviňa! Ono se není čemu divit, když je venku 36 °C.
„Zdar Ondřeji!“ „Ahoj Ondřeji, jak je?“ ozývá se z usměvavých úst člověka, kterého jsem 4 roky neviděl. Nacházím se v centru Sydney v bytě Ondřeje Pavlů a jeho přítelkyně Báry, kteří tu vystudovali magisterský studijní program a už dva roky zde pracují. Ondru znám už od dorosteneckých let, kdy jsem s ním kalil na orienťáckých závodech pivko za pivkem a jakmile jsem se mu svěřil se svým plánem navštívit Austrálii, okamžitě mi nabídl azyl. Předávám dary v podobě dvou pivek, kočičího kalendáře a časopisu Respekt a pár hodin na to vyrážíme půjčenou károu směr Snowy Mountains, konkrétně do Kosciuszko National Park. Ondřej mě jako správný hostitel cestou provádí po několika pamětihodnostech a já mu na oplátku usínám na místě spolujezdce. Uplynulou noc jsem totiž opět strávil v letadle, takže není divu, že si několikahodinovou cestu na jih krátím slintáním na triko. Kromě návštěvy hinduistického a budhistického kláštera podnikáme výběh ve Fitzroy Falls, což je v našem případě 40-ti minutový výběh podél obrovského kaňonu. Paráda! V podvečer přijíždíme do národního parku Kosciuszko a cestou do bezplatného kempu potkávám svého prvního (živého) klokana. Pár jsem jich už totiž viděl na cestou sem, ale většina z nich „odpočívala“ nebo se trousila všude po silnici… Po postavení stanu se seznamujeme se sousedy, kteří nás zvou na večeři a my jim jejich štědrost oplácíme pivem. Makaróny s masovými koulemi mě ukolébávají do vegetativního stavu a s příjemně naplněným břichem se trousím do stanu a upadám do desetihodinového kómatu.
Budíček, balení běžeckých fidlátek a kolem desáté hodiny vyrážíme vstříc 22 km laufu, v rámci kterého chceme zdolat nejvyšší horu Austrálie, Mount Kosciuszko (2 228 m). Možná byste byli překvapeni, ale ve zdejším národním parku najdete v australské zimě (našem létě) sníh. Hodně sněhu! Jedna má známá mi dokonce psala, jak zde společně s Nikolou Sudovou (jako její fyzioterapeutka) jezdila trénovat jízdu v boulích a zažila zde jednu ze svých největších sněhových vánic. Jedná se o jedno z mála míst, kde se dá v Austrálii užívat zimních radovánek a všudepřítomné vleky hovoří za vše. Už od prvního kilometru výběhu neskutečně fouká. Jednou rukou si držím čepici a tou druhou se snažím mobilně zachytit pár digitálních vzpomínek. jsem zaskočen, že se úvod trasy line dlážděnou cestou a doufám, že se to co nejdřív změní. „Netrmácel jsem se přeci přes celý svět, abych podrážkami bot lízal dlažební kostky,“ mumlám si pod vousy a polykám jednu větrnou facku za druhou. Třetinu trasy rubeme po strmé cestě vzhůru na hřeben a cestou podnikáme menší zacházku k fotogenickému jezeru Blue Lake. Máme co dělat, aby nás vítr neodfoukl a zároveň litujeme, že jsme si nevzali surfovací prkno.
Horská krajina okolo Mount Kosciuszka mi připomíná Šar planinu v Makedonii a druhou třetinu trati tancujeme po hřebeni a musíme si strkat ruku před obličej, abychom se vůbec mohli nadechnout. Fouká totiž takový vítr, že musíme běžet v náklonu a doslova nám odfukuje vzduch od úst. „Něco podobného jsem zažil snad naposledy loni při výstupu na Mont Blanc,“ říkám si v duchu a kontroluji před sebou nepříliš vysoký brdek, který musí být na tuty Mount Kosciuszko. Chvíli s Ondrou volovinujeme na sněhu a jelikož nás žerou hovada a komáři, vydáváme se urychleně dobýt jeden z dalších kopců patřících do Koruny planety (nejvyšší kopce všech sedmi kontinentů). Pod vrcholem se nachází široká šotolinová cesta, takže je kopec s nadsázkou bezbariérový a ani bych se nedovil, kdybychom zde potkali Stephena Hawkinga. Přibíháme nahoru, cvakáme vrcholovku a nalézáme místo ukryté v bezvětří. Několik minut se kocháme výhledy a pak balíme fidlátka a šotolinovou cestou pádíme směrem k autu. Poslední třetina trati je prakticky celá mírně z kopce a jsme rádi, že jsme si zvolili směr výběhu v opačném směru, protože plácat se šest kiláků ostrým horským sluníčkem šotolinou není zrovna nic příjemného. Přibíháme k autu a posouváme se k nedalekému lyžařskému středisku, kde oslavně otevíráme chipsy s coca-colou a chladíme svá zmožená těla v potoce. Všudepřítomná hovada nám však kazí pohodovou idylku, takže bereme naftu na ramena a přejíždíme zpět do kempu, kde se celá situace opakuje. Opět se chceme zchladit v řece, ale útoky hmyzu jsou silnější, než touha po čistotě. Není tedy divu, že zalézáme do auta a zatímco já spokojeně podřimuji, Ondřej knihomoluje. Připadám si jak Šípková Růženka, protože chrápu až do večeře a večer opět bez problému usínám. Časový posun v kombinaci s teplým počasím mi dávají zabrat.
Ráno se probouzím a zjišťuji, že mám spálené uši. Klasická začátečnická chyba, kdy člověk není zvyklý žít v krajině, kde se dají usmažit vajíčka na kapotě auta. Cestou zpět do Sydney se zastavujeme v hlavním městě Austrálie, v Canbeře. Canberra je město duchů, které naprosto právem sklízí posměšky od většiny Australanů. Vzniklo na základě nevraživosti dvou největších australských měst – Sydney a Melbourne. Jedná se o jakýsi kompromis, protože leží zhruba na půli cesty mezi těmito dvěma soupeřícími velikány. V Canbeře sídlí Australská vláda, Australský nejvyšší soud a mnoho vládních orgánů. Město je také centrem mnoha sociálních a kulturních institucí národního významu, jako jsou Australská národní univerzita, Australské národní muzeum či Australská národní knihovna… Nicméně z mého turistického pohledu zeje metropole prázdnotou. Na druhou stranu je navržena s perfektním ohledem na urbanismus a architekruru. Stavba města započala v roce 1913 na základě návrhu dvou chicagských architektů. Pozoruhodné je, že hlavní město ani neleží u moře, což je jedna z věcí, která výrazně snižuje konkurence schopnost vůči výše zmíněnému Sydney a Melbourne.
Abychom celý den neproseděli jen jízdou autem, navštívili jsme cestou zpět překrásnou pláž Wattamolla. Několikakilometrovým výběhem si protahujeme krovky a naprosto luxusní trénink zakončujeme koupačkou v moři. Námi absolvovaná trasa je část značené 28 km cesty s názvem „The Coast track“, kterou si chci za pár dní celou proběhnout. Řekněte sami, není to pecka? :)
Jo a ještě jedna drobnost na závěr… Až někdy budete řídit auto s automatickou převodovkou, tak nepoužívejte levou nohu. Ono to sice svádí dát pravou nohu na plyn a levou na brzdu. Nicméně to není dobrý nápad a můžete si v lepším případě udělat nepříjemnou bouli na hlavě… :-D
Pěkný dokument a krásné fotky!