Kolikrát v životě se vám stalo, že jste byli vysazeni v neznámém prostředí, kde jste se museli pokud možno co nejrychleji zorientovat, přespat u někoho, koho jste v životě neviděli a během několik hodin zdolat libovolným způsobem přes 200 kilometrů? A co když se jedná o úplně jiný stát, než je Česká republika, nemůžete použít mobilní telefon a v kapse nemáte ani vindru? Tak přesně takhle se cítí účastníci při výsadku pod záštitou Expedition clubu! :)
Věc se má takhle. Naložím partu 8 lidí do devítimístné dodávky a jedeme do předem neznámé destinace. Zde si dáme ráno po příjezdu snídani a po celodenním poznávání okolních krás přeberu všem účastníkům batohy a s páskou přes oči je po dvojicích vysadím na předem vytipovaných místech. Od této chvíle mají „výsadkáři“ 24 hodin na to, aby splnili (ne)povinné úkoly, které jim před opuštěním vozidla v obálce předám. Nechci prozrazovat podrobnosti, ale je čistě na vás, jakým způsobem k plnění úkolu přistoupíte a jak moc se vám budou chtít plnit více či méně náročné úkoly, ze kterých plynou body. Těch je potřeba získat co možná nejvíce a především se včas dostat na místo srazu. Každý výsadek je jedinečný a ve výsledku nehraje až tak velkou roli, jestli některá pravidla znáš dopředu nebo ne. Otevřený svět ti společně s nutnou interakcí s „domorodci“ zaručí, že zažiješ neotřelý zážitek, na který budeš ještě dlouho vzpomínat! :-)
Poslední výsadek jsem podnikl na hranicích Srbska a Bosny. Přijeli jsme do srbského městečka Bajina Bašta, kde jsme dali palačinkovou snídani a s přeplněným břuchem jsme se přemístili do Národního Parku Tara, kde jsme si vyšli na fotogenickou vyhlídku Banjska Stena. Málokdo (včetně mě) čekal až takovou pecku a byl jsem rád, že jsem sebou vzal svůj dron. Následoval 1,5 hodiny dlouhý přejezd do jeskyně Stopica. Řeka Trnava zde vyhloubila bezmála 1700 metrů tunelů, kde se křišťálová voda zachycuje v kaskádovitých vanách. V hlubinách jeskyně najdete i 9,5 metru vysoký vodopád nazývaný „zdroj života“. Veškeré prostory jeskyně jsou dnes zpřístupněny veřejnosti. Stejně jako Banjska Stena, mě i jeskyně Stopica překvapila svou krásou natolik, že se sem někdy v budoucnu moc rád vrátím.
Kousek od této jeskyně se nachází obec Sirogojno disponující největším srbským skanzenem. Málokdy se vidí tak rozlehlý a poutavý skanzen, jako je tento. Desítky a desítky budov vykreslují jedinečnou atmosféru, která tu před stovkou let panovala. Neodolali jsme okoštovat místní dobrůtky a zastavili jsme se přímo uprostřed skanzenu, ve stylové krčmě. Po pořádné ládovačce jsem účastníky seznámil se základními pravidly a po přebrání batohů si všichni zavázali oči. Postupně jsem je začal po dvojicích vysazovat a po vysazení posledních odvážlivců jsem přejel do Bosny. Fór byl totiž v tom, že se v rámci výsadku museli účastníci dostat ke skokanským můstkům nad Sarajevem. Tam jsem také v odpoledních hodinách druhého dne dorazil a byl jsem příjemně překvapen, když jsem se zde setkal před 16:00 s prvními výsadkáři. Plni pozitivních dojmů mi barvitě popisovali své zážitky a po splnění několika zbývajících úkolů ukončili své putování a pomohli mi s přípravou našeho improvizovaného stanového městečka. Během toho co ostatní soutěžili jsem nakoupil několik pivek a především maso na večerní grilovačku. Na večer jsme tedy udělali táborák a postupně příchozí odměnili zlatavým mokem a místní specialitou, pleskavicou.
Neděle se nesla v duchu cesty zpět do Brna. Ráno jsme v rychlosti vystoupali na olympijské skokanské můstky, navštívili jsme ruiny olympijského hotelu a po výborně snídani při které jsem výsadek vyhodnotil jsme pokračovali rovnou domů. Cesta proběhla bez problému a všem nám vyhovovalo, že jsme se vrátili relativně zavčasu. Ani ne tři hodiny po příjezdu jsem totiž pokračoval na závody do Francie… O tom už je však jiný příběh J Každopádně jsem rád, že výsadek proběhl podle očekávání a že účastníci byli nadšeni. Dělat lidi šťastně mě baví a hrozně rád se vracím do Bosny.
