Jeden z největších vrcholů prázdnin byl nepochybně výlet s Lejzcekem do Chorvatska a Slovinska. Po tříleté odmlce se jednalo o třetí podobný zájezd s mírně obměněnou partou lidí především z Hradce a Brna. Měli jsme v plánu strávit 4 dny v apartmánu na Krku (město Krk), kde bychom se v rámci opékání bůčku zúčastnili druhé etapy Croatia openu (ta jediná se konala na Krku) a po přesunu do Slovinska tam fouknout poslední tři etapy Bubo cupu. Na zájezd jsem vyrazil z plného tréninku a celkem oprávněně jsem se bál o své nohy (ideální krasový terén na rozbití huby) a především o játra (nerad bych se pár dní před Hostýnskou vychlastal z formy:)
Croatia open – úterý 22.7. – sprint (2,3 km / 17 minut)
Velice pěkný sprint, který byl poznamenán nepříznivým počasím. Po několika přeháňkách se z historické části města stalo jedno velké kluziště. Vzhledem k tomu, že jsem si nechtěl rozbít hubu na kluzkých kostkách, tak jsem běžel velice pomalu a dal jsem si pořádného majzla na mapu. Dopustil jsem se několika špatných voleb postupu, ale vždy jsem zabočil správně na základě předchozího naplánování. Trochu hloupě jsem se největší chyby dopustil náběhem na předsběrku, kdy jsem se nechal stáhnout davem a nabíhal na ní z vrchu… Každopádně se mi závod líbil a přestože jsem neměl běžeckou techniku a nebojácnost na rychlejší tempo, tak jsem byl relativně spokojen. Bylo mi líto Pavla Starosty, který si při tomto závodě při pádu zlomil ruku a nebyl zdaleka sám.
Bubo cup – sobota 26.7. – zkrácená (6,8 km / 114 minut)
Kvůli své neinformovanosti jsem nevěděl, že se běží na mapě 1:7500. Takže jsem začal stoupat k první kontrole až příliš pozdě a potom jí hledal ve svahu výrazně dál, než jsem měl. Chyba jak prase a motivace na bodu mrazu… Při náběhu do spodní části trati jsem naprosto ztratil chuť závodit. Z mapy se vůbec nedá vyčíst, o jakej borčus se jednalo. Za běhu jsem nestíhal mapovat a i běžet bylo dost slušně o hubu. Nechtěl jsem zbytečně riskovat vyhozeném kotník nebo něco horší a vzhledem k tomu, že mám za pár dní jeden z největších vrcholů sezony (Hostýnskou osmu), tak jsem půlku trati obešel pěšky a zbytek vyklusal. Sice jsem téměř nedělal chyby, ale i Stephen Hawking by byl rychlejší.
Bubo cup – neděle 27.7. – zkrácená (6,2 km / 52 minut)
Naše druhá (resp. čtvrtá) etapa Bubo cupu se odehrála ve výrazně běhatelnějším terénu. Dopustil jsem se jedné středně velké chyby (80´´) a jinak se jednalo o menší zaváhání v řádech desítek vteřin. Se svým výkonem jsem relativně spokojený, protože jsem naprostou většinu závodu věděl přesně, kde se nacházím a i jednotlivé objekty s kontrolami jsem si ťukal celkem na jistotu. V tomto typu terénu ztrácím především běžecky v technických pasážích mezi kameny.
Bubo cup – sobota 26.7. – pivní štafety
První den našeho příjezdu za námi přišla dvojice Belgičanů, jestli bychom se nechtěli po 4. etapě zúčastnit pivních. „Tak sakra, snad jsme Češi, ne?! Jasně že jo, voe!“
Celkově závodili 4 týmy po 5 lidech, přičemž v každém týmu byl jeden člen z Lejzceku, jeden Frantík, jeden Belgičan, jeden tatík ve středních letech a jeden dorostenec (pijící limonádu). Princip byl jednoduchý – vypít na startu jedničku (start je označen na mapě jako CC), dát si 300 m k lesu s kontrolami, oběhnout krátkou trať na jejíž konci čekal druhý exáč, přesprintovat 300 m nazpátek, dát si 3. lahváč a po absolvování druhého krátkého okruhu předat štafetu. Na kontrolách byla nalepena tejpovačka s číslem a v cíli jsme museli pořadatelům nahlásit součet všech těchto čísel. Vtip byl v tom, že jsme se navzájem vůbec neznali a vzhledem k značné fyzické rozdílnosti se pořadí neustále přelévalo. Navíc vzhledem k tomu, že nám chyběl ve štafetě jeden člověk, tak jsem se obětoval rovnou na dva úseky. Nebylo tedy divu, že jsem za tento den stačil picnout hned dvakrát. Při odpoledních pivních a při večerní kalbičce. Tomu říkám ideální příprava na ultramaraton! :)
Bubo cup – pondělí 28.7. – klasika (8,3 km / DISK)
Poslední etapa Bubo cupu budila svými parametry (8,3 km / 500 m) respekt už před startem a přestože jsem se po včerejších pivních necítil v ideálním rozpoložení, tak i tak jsem si fyzicky věřil. Překvapivě rychlý konec se dostavil už cestou na první kontrolu, když jsem si při seběhu z kopce skopnul balvan o velikosti fotbalového míče přímo na nohu. Nečekaný koňár pekelně zabolel a vzhledem k tomu, že se měla v podobně drsném fekálu odehrávat většina trati, tak jsem nechtěl riskovat zranění a raději se na to vykašlal. Neběhal jsem doma maratony jen proto, abych se 10 dní před svým letním vrcholem sezony takhle hloupě zranil. Nemám ve zvyku ukončovat závody takovým způsobem, ale i s odstupem času to vidím jako rozumné řešení. Nohu jsem měl lehce nateklou, ale kromě naražení se nejednalo o nic vážnějšího. Každopádně bylo vtipné, že se prakticky to samé stalo cestou na jedničku také Víťovi, takže jsme pak po shromaždišti pajdali oba :)
Více informací v mém mapovém archivu.