„Švirdo, nechceš běžet pivní?“ táže se mě v bufáči Adam Kazda. „Hmm… Tak třeba jo.“ odpovídám mu ledabyle a dál se věnuji pojídání hranolků a popíjení Kofoly. „A kdo s námi poběží jako třetí?“ ptám se pro svou informovanost Kazdiče. „Buď asi Jenda nebo Martináč. To se ještě uvidí.“ Lehce se ušklíbnu představě, jak komicky bud naše trojka vypadat a nonšalantně dodávám: „A start je teda už za hodinu?“ Adamsson se na chvíli odmlčí a odpoví: „No, asi za hodinu nebo možná o trochu dřív…“
V takovémto uvolněném duchu se rodil jeden z největší highlightů mé orienťácké kariéry. Naprostá no name štafeta, která měla s pivními asi tolik zkušeností, jako tučňák patagonský k předsedovi OSN. Možná jsme neměli žádné velké ambice, ale chtěli jsme co nejvíce potrápit „ZBM A tým“ (Štěpán, Chrobák, Pavel) a zároveň se trošku upravit do kalbičkové podoby. Bez většího otálení jsme najali do pozice finishmana Jendu Zháňala a Kazdič se zhostil funkce rozbíhače. Pravidla byla jasná. Běží se 2 semifinálové rozběhy po 9 štafetách a do finále postupují z každého rozběhu 3 nejrychlejší v cíli a další 2 na čas. Jednalo se o scorelauf a bylo čistě na naší domluvě, kdo z nás sebere libovolné 3 z celkových 9 kontrol.
Semifinále
Semifinále se rozeběhlo v pohodovém stylu. Už po prvním úseku jsme byli díky Adamovi v pozici zajišťující postup a vybíhal jsem asi 50 m za Chrobákem. Na přiložené mapě bohužel není zakresleno místo startu a cíle, které se nacházelo 200 m mimo mapu a vzhledem k tomu, že jsem měl za úkol sebrat nejvzdálenější tři kontroly, jednalo se o dost brutální běžáček. Chrobák to na louce nakotlil takovým způsobem, že by mu nestačil ani Leoš Mareš ve svém Ferrari a já se ho snažil bezmocně hákovat. Snad se mi to i dařilo, takže jsem ho před hranicí lesa dotáhnul na 20 m a úvodní dvě kontroly jsem razil kousek za ním. Bohužel se mi urval cestou ke třetímu terčíku a kvůli své mladické nerozvážnosti jsem kontrolu lehce přefičel a doběhnul do cíle s o trochu větší ztrátou, než se kterou jsem vybíhal. Jenda i přes menší komplikace pohlídal třetí flek a po několika minutách doběhnul pro zasloužený postup.
Finále
Po neuvěřitelně dlouhé pauze, kdy se kromě druhého semifinálového rozběhu uskutečnilo vyhlášení výsledků druhé etapy, se začalo v lese nepříjemně smrákat a někdo jen tak ze srandy nadhodil, že to už bude na čelovky. Tohoto nápadu se okamžitě chytnul Jenda a během chvíle jsme si na hlavu začali montovat magicshiny. První úsek příliš pořadím nezamával a úvodní balík se sice dost natáhnul, ale doběhnul téměř pohromadě. Pivko jsem do sebe naklopil snad ve svém osobním rekordu a vydal jsem se na trať pár metrů za Mírou Lenerem, se kterým se bojoval o 4. místo. Míra běžel v ideální tempu a jelikož měl stejné kontroly jako já, tak jsem za něj hodil hák a neměl jsem důvod se cpát před něj. Když jsme zaběhli do lesa, tak jsem si uvědomil výhodu čelovky. Opravdu tu byla tma jak v pytli a mít na hlavě světlo muselo být neskutečné plus. I přes jednu menší kličku jsme s Mírou zvládli úsek na pohodičku a vyslal jsem Šendeho do lesa na 4. místě. V tento moment jsem absolutně nepřemýšlel nad tím, kolikátí bychom nakonec mohli být a upřímně řečeno mi to bylo i celkem jedno. Svojí funkci jsme splnil celkem obstojně a teď už to je jen Jendův boj.
Ten nás (i své soupeře) překvapil nečekanou taktikou. Místo toho, aby tupě vlál za ostatními a soupeřil s trochou štěstí o bednu, se rozhodnul, že zvolí obíhačku nejbližších tří kontrol v opačném pořadí než ostatní. Vzhledem k tomu, že kontrola č. 101 byla ze směru od louky celkem pofidérní a náročná na dohledávku, tak to vůbec nebyl špatný nápad… Když jsem v dáli na doběhu uviděl ZBM dres a v něm nepopiratelně Jendu (nikoliv Pavla), tak jsem nevěřil svým očím. Najednou se dostavila neuvěřitelná euforie a naprosté překvapení, jak to ten starý lišák dokázal. Po vypití závěrečného pivka a úspěšného vyčtení čipu jsem byl v sedmém nebi. Opravdu jsem netušil, že bych někdy mohl vyhrát pivní štafety, natož v takové konkurenci. Někdy člověk přijde ke slušnému výsledku jako slepý k houslím a tohle byl přesně ten případ :) Upřímně řečeno si na dalších pár hodin příliš nevzpomínám. Tohle byl přesně ten večer, kdy by se hodilo mít sebou černou skříňku. Co se stane ve Vegas, zůstane jen ve Vegas… Luxusní párty jen utvrdila úžasné pocity z celého dne a nikdy v životě nezapomenu na to, jak jsem společně s Jednou Zháňalem a Adamem Kazdou vyhráli MČR v pivních štafetách. Díky kluci!
