Začíná mé velké měsíční dobrodružství. V řeči čísel strávím na cestách 26 dní, absolvuji 12 přeletů, navštívím 6 států a (s trochou štěstí) zdolám 5 ultramaratonských výzev na 2 různých kontinentech. Následující měsíc bude jedna velká šílená jízda a doufám, že vše dopadne dobře a během několika následujících týdnů dokončím svůj běžecký projekt.
New York – město, co nikdy nespí. Po dlouhém letu z Evropy mám v USA několik hodin na přestup, než se vydám do peruánské Limy. Využívám toho tedy na maximum a kupuji jízdenku směr Manhattan. Sice je po výstupu z metra všude tma jak pytli, nicméně to však nebrání tomu, abych spatřil důvod svého hodinového trmácení. Památník 11. září. Zajímavé místo, které na mě zanechává hluboký dojem a opravdu se mi líbí jeho architektonické pojetí.
Pár hodin na to se dostávám do Limy. Při vyzvedávání zavazadla se ke mě rozbíhá štěkanátek a pokládá mi packy na batoh. Po chvíli ke mně přichází ostraha a trvá na tom, aby mi prohledali zavazadlo. Kdo by to byl řekl, že není legální převážet do Peru banány a jablka… Další pecka přichází pár minut na to, když se dozvídám, že je můj let do Cuzca bez varování zrušen (tímto bych chtěl poděkovat společnosti Viva Air Peru). Za 80 doláčů si tedy kupuji novou letenku u konkurence a doufám, že už vše půjde bez problému.
Po příletu do Cuzca zažívám aklimatizační šok. Město totiž leží ve 3 400 metrech a snažím se tedy hned po příletu žvýkat co nejvíce listů kokainovníku pravého (ano, z této rostliny se vytváří známá droga), který má údajně zlepšit adaptaci těla na změnu paricálního tlaku kyslíku. Také jsem překvapen z města jako takového. Čekal jsem obdobu Káthmandú a místo toho je Cuzco krásně čisté a relativně uspořádané. Jediným negativem jsou volně pobíhaví psi, se kterými se setkávám v každém druhém státě. Jsem po dlouhé cestě hodně utahanej a vzhledem k tomu, že následující den cestuji k Machu Picchu, jdu brzo na kutě.
Budíček v 5:00 a venku je už světlo. Krása! :-) Dávám rychlou snídani v podobě několika Marakují, banánů a pomerančů a následně vyrážím na bus do Santa Marii. Zde poprvé narážím na jazykovou bariéru. Snažím se místních policistů zeptat, kde se dá koupit SIM karta a oni si místo toho myslí, že jsem byl okraden (což jsem samozřejmě nemohl tušit). Následuji je v domění, že mi chtějí ukázat obchod a místo toho mě doprovází na policejní stanici, kde se dalších 20 minut pokouším marně dovtípit, jak být mobilní. Smůla, vzdávám to :-) V 7:30 dorážím na bus, který má bezmála hodinové zpoždění. Přisedá si ke mě stařenka se slepicí a těžko odhaduji, kdo smrdí víc. Po pár minutách beru do zaječích a zalehám na zadní pětku.
Nemůžu spát, takže sleduji na telefonu 3. sérii seriálu Narcos a jakmile vyjedeme z města, padá mi čelist. Silnice se vine překrásnými horami a stoupáme strmě až do výšky 4 300 m. Už dlouho jsem neviděl takovou parádu a hledím zpoza okýnka ven, jak kdyby mi hračky spadly do kanálu. Krása! Přijíždíme do městečka Santa Maria, dávám za 6 solů (40,- Kč) oběd v podobě kuřecího plátku s hranolkami a dvě hodiny na to stoupám jeepem k hydroelektrice, což je poslední místo, kam se dá dojet autem. Odtud máte možnost jet buď vlakem nebo využít „pěškobusu“ :-) Také je varianta dojet pod Machu Picchu vlakem z druhé strany (z východu), ale je velice drahá a navíc se po ní chci vydat při cestě zpět.
Mám na zádech jen malý běžecký Salomon batoh, takže se rozebíhám podél kolejí a po 6 kilometrech klusání dorážím na ubytko. Člověk sice musí být na pozoru před projíždějícími vlaky, nicméně pěší turisté jsou zde téměř na každém metru, takže mašinky jezdí pomalu a houkají před každým nepřehledným místem. Chodit podél kolejí tu není zakázané. Na ubytku s názvem „Gea Lodge“ jsem prakticky jediný host, za což může právě probíhající období dešťů. Dozvídám se také, že se vstupenky na Machu Picchu musí řešit minimálně den předem a že pokud vstupenku nemám, musím si ji zaopatřit ve 4 km vzdálené Aguas Calientes, kde mají otevřeno snad až do 20:00. Dávám si tedy podvečerní výklus, kupuji si za „lidových“ 152 solů (962,- Kč) vstupenku na jeden ze (nových) sedmi divů světa a po vydatné večeři ulehám co nejdříve na kutě. Rada pro studenty – studentská cena za vstup je sice polovina, ale je nutno předložit mezinárodní potvrzení o studiu přímo od školy – ISIC neberou. Večerní usínání komplikuje fakt, že mi neustále po obličeji létají mušky a občas slyším „něco“ pobíhat po pokoji. O pár hodin dříve jsem viděl u recepce myš, takže se mi neusíná zrovna nejlépe… :-D
V noci mě probouzí hlasitý zvuk deště. Plechová střecha nezajišťuje zrovna ideální zvukovou izolaci a když ve 4:30 vstávám, leje opravdu fest. „Ještě, že jsem v Peru a Bolívii jen na skok a za chvíli letím do Patagonie,“ napadá mě v duchu a ospale do sebe láduji snídani. Proč jsem vlastně letěl do Peru v období dešťů? Když jsem loni na podzim plánoval tento projekt, jen tak jsem si bez většího ověřování řekl, že bych se mohl v listopadu podívat do Jižní Ameriky, protože tam bude zrovna léto. Když jsem se pak v září více zajímal o svůj jihoamerický harmonogram, byl jsem v časové tísni. Věděl jsem, že budu muset proběhat 4 jihoamerické státy, abych projekt 26 Ultra úspěšně dokončil a také jsem se dozvěděl, že konec listopadu není nejvhodnější termín na trekování v peruánských horách. Řekl jsem si tedy, že během jednoho týdny absolvuji 2 ultramaratony v Peru a Bolívii a že se následně přemístím na jih do Patagonie, kde je ideální treková sezona. Zpět k Machu Picchu…
V 5:15 startuji svou první jihoamerickou výzvu a v 5:16 jsou úplně celej durch mokrej. Lije jako z konve a říkám si, že v tomhle počasí bude zdolání 50 km dlouhé tratě dost na morál. Úvodních 5 km dlouhé stoupání s 800 m převýšením zdolávám relativně svižně a před 6:00 se mačkám s dalšími stovkami turistů před oficiálním vstupem do Machu Picchu. V 6:09 slavnostně probíhám branou a prohlídku beru dost hopem. Viditelnost je díky nízké oblačnosti dost na „Picchu“ (haha) a jelikož jsem v běžeckém, nechce se mi na dešti tuhnout příliš dlouho. Za hoďku a půl mám vše zkouknuto a peláším střemhlav dolů. Bohužel jsem se moc vidatně nenasnídal, takže to musím zahánět kávovou tyčinkou Chimpanzee. Ačkoliv kafe normálně nepiju, tak mě tahle přichuť příjemně nakopává. Koho by nepotěšily kousky čokolády o velikosti lískových oříšků… mňam! :-)
Probíhám (mně ze včerejška) známým Aguas Calientes a s ohledem na radu mého kamaráda Honzy Žerta (skvělý průvodce, co se tu poflakoval již několikratá) se vydávám na trať podél trati směrem do vesnice Piskacucho. Mám na sobě nové botky od Inov8 – Trailroc 285, které si skvěle poradily s technickým bahenito – kamenným seběhem z Machu Picchu a nyní skvěle tlumí železniční násep, po kterém chvílemi běžím. Déšť pomalu ustává a začíám si uvědomovat svou hloupou chybu… Mám nové kraťasy a dostatečně jsem si nepošéfoval, aby nerozedřely určitá místa. S každým přibývajícím kilometrem se tedy proklínám čím dál tím více a nechápu, že jsem neponaučil z bolestivého výběhu po Nepálu. Po 35 kilometrech trati se začínám doslova a do písmene smažit. Déšť nadobro ustal a silné slunce začíná doslova a do písmene ožehávat mou nenakrémovanou tvář. Další amatérská hloupost!
Sem tam navíc narážím na volně pobíhající psy, takže mám neustále po ruce několik kamenů, kterými se snažím sjednat pořádek. Závěrečných pár kilometrů je neskutečně na bednu. Vzhledem k skromné snídani jsem relativně rychle vyzobal všechny své opičácké zásoby a s nastupujícím žaketem vyhlížím vesnici Piskacucho. Vody už také nemám příliš na rozdávání a posledních 10 kilometrů zdolávám jen s velkými obtížemi. Naštěstí nic (kromě seriálu Simpsonovi) netrvá věčně, takže i mé trápení po více než 5 hodinách běhu končí a cestou v autobuse do Cuzca upadám do zaslouženého komatu. Po příjezdu do bývalého centra Incké říše vyzvedávám odloženou bagáž z hostelu, dávám sprchu, večeři a přemisťuji se na bus do Bolívie. Využívám k tomu dopravce Peru Hop, který mě nutno podotknout svým přístupem velice příjemně překvapuje. Za 62 USD mě nejen přepravuje do bolivijského La Paz velice komfortním autobusem,ale především mě umožňuje navštívit několik turistických atrakcí, kolem kterých projíždíme.
Jedním z takových míst jsou například plovoucí rákosové ostrovy Los Uros, nacházející se na jezeře Titicaca. Konstrukce všech ostrovů a ostrůvků je až neskutečně jednoduchá. Vrstvy rákosu jsou skládané přes sebe až do výšky jednoho metru. Spodní vrstvy logicky ve vodě postupně uhnívají, takže život několika set místních obyvatel rámuje věčné doplňování horních vrstev. Aby ostrovy vlivem větru neodplouvaly, kam nemají, jsou zespodu ukotvené silnými lany. Pozoruhodné místo, které dokonce disponuje i fotbalovým hřištěm! :-)
