To si takhle běžíte po lesní cestě, kolem sebe máte půl metru sněhu a zničeho nic se před vámi objeví medvědí stopy. Chvíli stojíte na místě, v duchu vyhlašujete hnědý poplach a když se zase rozběhnete, neustále máte pocit, že vás „něco“ sleduje. Těžko uvěřit, že se nacházím v Chorvatsku kousek od mořského pobřeží, kde se ještě před pár týdny vyvalovalo tisíce Čechů v plavkách s lahváčem v ruce. Nikdy jsem moc na medvědy nevěřil, ale asi začnu! :-D
V úterý večer se vydávám v roli průvodce směr chorvatský Velebit. Jedná se o nejmladší chorvatský národní park, který je dlouhý 140 km a široký až 30 km. Pro Chorvaty se jedná o symbol svobody, jejich bouřlivých dějin a lze říct, že je horstvem jejich srdcí. Tohle vápencové pohoří se tyčí v bezprostřední blízkosti Středozemního moře a nabízí překrásná panoramata na vodní hladinu.
Po několikahodinové cestě přijíždíme kolem páté hodiny ranní do městečka Senj. Už cestou sem jsme si nemohli nevšimnout sněhových jazyků, které se nám snažily naznačit, že zima dorazila už i na Balkán. Kdyby jenom zima… Otevírám dveře našeho expedičního bouráku a silný vítr je rozráží dokořán, div se neurvou. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy zažil takový vichr a mám co dělat, abych se vůbec udržel na nohou. S účastníky dáváme snídani, dokupujeme zásoby a po výměně peněz se přemisťujeme do nástupního místa treku, vesnice Gornja Klada. Chvíli po deváté hodině vyrážíme vzhůru do hor a už při procházení vesnicí nás jeden domorodec varuje, že je na hřebeni 40 cm čerstvého sněhu. „No co, přece to nezabalíme, ne?“ říkám si v duchu a hledím na nebe. Daleko více mě totiž trápí silný nárazový vítr, který na horách umí udělat slušnou paseku.
Postupujeme pomalu krasovou oblastí a od 700 metrů nad mořem začíná být pocukrováno. Nejdříve se na zemi nachází jen občasný poprašek, ale s nastoupanými metry se zvětšuje i množství sněhové nadílky a začíná být nad slunce jasné, že na hřebeni nás čeká mordor. Od 1 000 metrů musím velice pečlivě volit trasu. Sněhové návěje dosahují místy přes půl metru a několikrát se zasekávám po pás v ledovém objetí. Většina z nás nemá sněhové návleky a ani nedisponujeme sněžnicemi. Měli jsme totiž za to, že nás čeká pohodová podzimní procházka a dokonce jsem chtěl zde vyrazit jen na lehko v teniskách. Ještě, že jsem tak neudělal, protože bych měl jednoznačně omrzliny na nohou. Když se po pěti a půl hodinách dostáváme do bezprostředního okolí chalupy Zavižan, máme všeho plné zuby. Výškoměr na hodinkách mi ukazuje, že jsme zdolali necelý 1,5 kilometru převýšení a prokřehlé prsty na rukou mají vůbec co dělat, aby zabrali za kliku. Naštěstí je otevřeno a nemusíme tedy spát venku na vichru a mrazu. Vnitřek chalupy je vybaven přímo ukázkově. Několik paland, kuchyně, kamna a pan domácí, který na své království svědomitě dohlíží. Ubytko na posteli tady stojí 80 kun / noc (280,- Kč) a po zabydlení uvažujeme, co si počneme další dny.
Nakonec se shodujeme na faktu, že za takových podmínek nemůžeme pokračovat po hřebeni dál a domlouváme na variantě, že následující den podnikneme výlet po okolí, znovu přespíme na chalupě a třetí den sejdeme nějakou cestou zpět k autu. A tak se taky děje. Druhý den treku podnikáme výstup na dva indeticky vysoké kopce Veliki Zavižan a Veliki Pivčevac (1 676 m). Opět se brodíme místy až po pás ve sněhu a náročné podmínky umocňuje občasná ztráta značené stezky. Místy tedy dupeme na přímo náročným terénem a propadáme se do navátých převisů nacházejících se v okolí skalek a kamenů. Po šestihodinové rubačce docházíme promočeni zpět do chalupy.
Čtvrtý den výpravy vstávám před šestou a za půl hodiny se vykrádám v běžeckém oblečení neslyšitelně z chalupy. Rozhodl jsem se totiž, že zaběhnu pro auto ke kterému vede z druhé strany kopce více než 40 km dlouhá cesta. Ze začátku se mi běží hrozně. Mlátí do mě vítr hlava nehlava a je mi špatně od žaludku. Ráno jsem se totiž brutálně přejedl a přepil. Nemám totiž rád, když sebou na výběh táhnu velké množství věcí… Proto se někdy před opravdu dlouhým laufem pořádně naperu a pak nepotřebuji 2,5 hodiny vůbec jíst nebo pít. Cesta je celá zamrzlá a místy mám co dělat, abych si nenatloukl čenich. Po 7 kilometrech však spatřuji na cestě před sebou obtisky medvědích pacek a začínám mít nahnáno. Doposud jsem poslouchal hudbu na sluchátkách z telefonu, ale od této chvíle se snažím být maximálně ostražitý a hudbu úplně vypínám. Neustále mám pocit, že se na mě musí méďa každou chvíli vyřítit a neuplyne 200 metrů, abych se neohlížel za sebe. Po 17 kilometrech běhu se dostávám zpět do civilizace. Sice všude na cestě leží sníh, ale už si nepřipadám jako medvědí jednohubka a i počasí se začíná pomalu umoudřovat. Po třech hodinách běhu začínám dostávat hlad, takže do sebe soukáme Chimpanzee tyčku a novinku – opičí gelík. Po několika dalších minutách cítím efektivitu rychlých cukrů a opět se cítím o pár kilometrů mladší. Občas zvedám hlavu a nechápavě hledím na horizont. Zatímco mám zprava moře, nalevo se tyčí vysoké kopce pokryté bílou čepicí. A tou čepicí nemyslím jen sníh, ale především jeden obrovský mrak, který připomíná ledovec. Tenhle ledovec tam už straší nepřetržitě třetím dnem a znepříjemnil nám výlet do Chorvatska. Zatímco na hřebeni je pod nulou, fouká silný vítr a vidíte se sotva na špičku nosu, tady dole je jak na jaře. Sluníčko svítí o sto šest a i přes silné nárazy větru si výběh opravdu užívám. Ačkoliv přecházím v prudkých stoupáních do chůze, nezaznamenávám žádnou velkou krizi a po 4,5 hodinách dorážím k autu. Pohodový výběh! :-)
Beru auto a otáčím se zpět po stejné cestě směrem k chalupě Zavižan. Jedu totiž naproti účastníkům, kteří mi berou dolů mé věci… Potkáváme se a hodinku na to dorážíme na obědo-večeři do jedné z místních restaurací. Po vydatném jídle frčíme na konec našeho původně plánovaného treku a zde zjišťujeme, že ani tady pěší výlet nebude úplně ideální. Bereme tedy do zaječích a vydáváme se více na jih, k národnímu parku Paklenica. Paklenica je dvojice krasových říčních kaňonů, které lemují výrazné skalní útvary. Také zde najdeme jeskyně a komplex štol sloužících jako úkryt pro Josipa Broze Tita během roztržky mezi Sovětským svazem a Jugoslávií na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. V místě nástupu na trek vypadá kaňon nevinně. To se zhruba po hodině chůze mění a šplháme po čtyřech kamennými kaskádami strmě vzhůru. Cestu nám také znepříjemňuje říční tok, který se nedá místy překonat suchou nohou a musíme jej brodit naboso. Naštěstí se aspoň počasí udobřuje. Nefouká a na sluníčku je jak na jaře. Krásná vycházka, která je zakončená místy, kde se natáčel populární film o Vinnetouovi. Na večer se přemisťujeme do oblasti Plitvických jezer a cestou si ještě dáváme gáblík v restauraci, kde se přejídáme k prasknutí. Parádní den! :-)
Neděle je ve znamení prohlídky Plitvických jezer, která jsou překvapivě také pod sněhem. Věděli jste například, že se v tomto národním parku ještě doposud nacházejí neodstraněné miny z Jugoslávské občanské války? Dokonce se zde v roce 1991 bojovalo… Každopádně se jedná o překrásné místo, které mohu jednoznačně doporučit. Jen pozor na extrémní množství turistů, kteří park navštěvují. Je to vážně maso :-) Chvíli před polednem se vydáváme na cestu domů a musím říct, že i přes nepříliš lichotivé počasí se mi výprava do Chorvatska líbila. Měla své kouzlo.
