Já a běžky? Hahá! To nikdy nešlo moc do sebe. Matně si vzpomínám na chvíle, kdy mě taťka vlekl na hůlce za sebou a maminka mi slibovala tatranku v případě, že se dopídím k nedaleké zatáčce. Rampouch u nosu, oči vybrečený doruda a řev jak od paviána. Však to znáte :) Odjakživa jsem nesnášel všechny ty věci, které vám dokáží zkazit celkový pocit z jízdy. Špatný výběr vosku, zachmuřené počasí, nedostatečné oblečení, málo sněhu, vysoké riziko zničení materiálu… Proč se tak trápit, když mě to prostě nebaví?
No, nebaví… Jednou za čas se to naopak všechno sejde v dobrém slova smyslu a v tu chvíli mám pocit, že neexistuje krásnější sport, než je běh na lyžích. Když jsem před dvěma lety sledoval Jizerskou 50 v přímém přenosu, měl jsem pocit, že čučím na reklamu na běžkování. Luxusní počasí, perfektně připravená trať a závodníci s úsměvem od ucha k uchu. Pár týdnů na to jsem koukal na přímý přenos ze švédského Vasova běhu a ta atmosféra byla i z tepla domova naprosto úžasná. Najednou jsem měl jasno – tohle si musím prožít na vlastní kůži!
Je neděle, devět hodin ráno a já stojím na startu Jizerské 50. Za celý svůj život jsem klasickou technikou ujel cca 150 km a nepřipadám si jako ten, který má za dva měsíce zmáknout devadesáti kilometrový Vasaloppet. Lyže na klasiku jsem si pořídil teprve loni, a ač nejsem žádný lyžařský začátečník, tak rozhodně mám do úhledného běžeckého stylu daleko. Startuji z chvostu druhé vlny a po pár desítkách metrech mi dochází, jaká že to bude mela. Sto metrů za stadionem následuje brutální tlačenka. Tenhle lidský mlýnek na maso nemá konce a já vzpomínám na Pallyho rady, abych se držel při straně a případně využíval škarpu. Prvních 7 km to prasím o sto šest. Většinu času se nacházím v rozbité stopě, ale občas to musím fouknout po hraně škarpy. Jedu na plný plyn, když tu se mi najednou nevrátí hůlka do původní polohy a zůstává mi v ruce jen madlo. „A doprdele,“ zařvu si nahlas a otáčím se, abych se podíval na zbytky zlomené hole. K mému překvapení není hůl zlomená. Měla jen špatně přilepené madlo, takže zůstala zaseknutá vedle stopy. Po chvíli šaškování, vracečce a provizornímu spravení pokračuji dál v jízdě a po 10 km jsem rád, že tu nejkopcovitější část trati mám za sebou. Cítím se skvěle! Lyže mi jednou dost slušně, neustále někoho předjíždím a i přes nepříliš dobré počasí mě závod baví.
Můj entuziasmus začal vyprchávat kolem 20. km. Už potřetí zastavuji kvůli vyvlečenému madlu (tentokrát levému) a začínám cítit bolest zad. Když jsem doma trénoval soupaž pomocí tahání gum, tak mi tak nějak nedocvaklo, že bych se měl předklánět dopředu, abych co nejvíce simuloval realitu. Trať je hodně rozbitá a místama se objevují zmrzlé plotny nebo naopak bazénky vody, které jsou hluboké po kotníky. Do toho byl na několika místech vysypán štěrk přímo do stopy. Pozitivní pocity se střídají s těmi negativními a po 30 km toho začínám mít plný brejle. Nohy, břicho ruce… všechno v pohodě. Ale záda? Ta mě bolí bez přestání a neodpočinou si ani ve sjezdu. Navíc se mi sjela vrchní vrstva tuhého vosku a nejen že mi to drhne z kopce, ale i do kopce mi každej třetí odraz klouže.
Zbývá ještě 10 km do cíle a já naplno soupažím po rovince. Najednou se z levé strany přiřítí strejda kolem padesátky s břichem jako balón a já, přestože píchám hůlkama o sto šest, tak prakticky stojím na místě. Demotivující situace… Borec mě po několika metrech předjíždí a mizí v nedohlednu. Závěrečné kilometry se hodně mění druhy sněhu. Chvíli jedete po přírodním, vzápětí přesedláte na technický, kousek za tím se nachází navezený a při závěrečném sjezdu to krosíte prosolenou parodií na sníh. Na tohle se opravdu špatně maže. Poslední třetinu trati mě prakticky neustále někdo předjíždí a připadám si demotivovaně. Síly mám sice dost, ale prostě mi to nejede. Mám chuť si zout lyže a narychlo si přemazat. Ale dospívám k názoru, že na posledních pár kilometrů sjezdu to už stejně nemá cenu. Po dlouhém trápení dojíždím do cíle v čase 3:17. Nejsem prakticky vůbec zadejchanej, ale mám hrozně zničená záda a jsem rád, že už to mám za sebou. Rozpolcené pocity se umocňují, když se snažím dostat ke svému pytli s věcmi na převlečení. Většinu shromaždiště pokrývá led a přestože je „pocukrován“ štěrkem, tak jsem svědkem několika držkopádů. Kde není led, tak tam jsou obrovské louže, na kterých jsou naházené dřevěné palety.
Karbonové hole s dobrou tuhostí a za super cenu!
Jelikož se jedná o mé první běžkařské závody, tak nemám podle čeho hodnotit a nerad bych tu jen kritizoval. Každopádně už jen fakt, že se ani pět dní po závodě nenacházím ve výsledkové listině značí, že tady něco nehraje. Závodní čip jsem měl připevněn podle pravidel na levé noze, ale stejně mi nezaznamenal žádný mezičas. Psal jsem kvůli tomu pořadatelům, posílal jim záznam ze své GPS a zatím stále bez výsledku. Když si vezmu, že startovní číslo stojí 1000,-, resp. 1400,- Kč, tak jen nechápavě kroutím hlavou. A to ani nemluvím o tom, jak jsem si během tak krátké doby dokázal zničit skluznici… Z mých závodních klasiček se během několika desítek minut staly kameňáčky a jsou tak akorát zralé na novou strukturu.
Nevěřím na špatná rozhodnutí. Buď se rozhodnete dobře nebo vám to přinese cennou zkušenost. Takže rozhodně nemůžu říct, že bych startu na letošní Jizerce litoval. Možná to pro mě nebyl tak idylický závod jak jsem předpokládal, ale zase na druhou stranu jsem se potřeboval trochu otrkat a pochopit, o čem to vlastně je. Růst člověka začíná tam, kde končí jeho pohodlí :)
UPDATE: Po týdnu naléhání se konečně objevilo mé jméno ve výsledcích. Sice mám o 4´ horší čas, ale to už je teď buřt. Hlavní je, že nebudu startovat Vasák z 65. vlny…