„Stůj! Dál už ani krok!“ křičí na mě náš ukrajinský průvodce a já se zastavuji kousek před vinylovou rukavicí. Denis přichází k rukavici, přikládá k ní dozimetr a ten se může zbláznit. Nacházíme se v nemocnici v Pripjaťi, kam bezprostředně po černobylské havárii přiváželi hasiče, kteří následně umírali na nemoc z ozáření. „Až teprve loni byl zasypán sklep, kam byli hasiči umístěni a nějaký idiot odnesl botu jednoho z hasičů o patro výš a odhodil rukavici práce zde,“ vysvětluje nám náš guide Denis a ukazuje na rukavici dozimetrem, který mu hlásí 118 miliSievertů.
Mám rád Ukrajinu. Líbí se mi mentalita místních obyvatel, nespoutaná příroda, fešné ženy a hlavně fakt, že je tu pro nás neskutečně levno. Takže když mi bylo nabídnuto, abych jel jako průvodce s Expedition clubem na výpravu do země, která je největší zásobárnou české zednické školy, neváhal jsem ani vteřinu :)
Popojíždíme na Polsko – Ukrajinské hranici a při pohledu do vedlejšího pruhu se začínáme popadat za břicho. Evidentně je tady v módě jezdit na sajdkáře. Jeden borec na ní táhne v podpaží dřevěnou paletu, druhý ji tlačí a třetí veze nějakou frajerku, která evidentně nevěří laminátové rakvi a raději sedí za řidičem. „Teď už jsem viděl všechno,“ zahlašuje kdosi v autě a nevěřícně kroutíme hlavou. Odpoledně přijíždíme do Žytomyru, kde navštěvujeme muzeum kosmonautiky. Na to, jak malý prostor pavilon zabírá, tak tu mají opravdu zajímavé exponáty. Za 8 korun českých tu můžete spatřit skutečný modul Sojuzu, který byl ve vesmíru nebo 4,6 bilionu let starý meteorit. Za málo peněz hodně muziky… :)
V podvečer si to Borůvkou (9-ti místnou károu) hasíme do Kieva a nestačím se divit, že jsou na místní dálnici umístěny přechody pro chodce. Teda nevím, jestli je to dálnice nebo rychlostní komunikace… Ale v místě, kde se dá jet 130 km/h bych takto sebevražedná místa opravdu neočekával. Také je úsměvné, že je tu speciální pruh pro otočení se do protisměru. Tahle země nikdy nezklame! :)
Den na to vyzvedáváme našeho průvodce a frčíme do černobylské zóny. Denis je takový typický Ukrajinec slovanského vzhledu. Jedna z účastnic ho popsala slovy: „Na UKáčko je fakt roztomilej!“ takže si o něm udělejte obrázek sami :) Chvíli po desáté hodině přijíždíme k checkpointu, kde podstupujeme kontrolu permitů a následně se přemisťujeme do města Černobyl, kde si zařizujeme pojištění a půjčení dozimetru. Po vyřízení těchto nezbytností startuje již samotná, dvoudenní prohlídka, která začíná návštěvou černobylského památníku, jenž zobrazuje počet vesnic přímo postižených katastrofou. Po lehčím úvodu se přes vyhlídku na jezero plné polo-potopených lodí dostáváme již k samotné elektrárně. Je tu poměrně živo, protože se tu kromě turistů potulují stovky pracovníků obsluhující elektrárnu a také pracantů mající na starosti výstavbu nového sarkofágů. Denis nás vede k mostu přes vodní nádrž, kde se to jen hemží rybami. „Ty voe, viděls to?!“ vykřikuje jeden z účastníků a s otevřenou pusou ukazuje na zčeřenou vodu, kde uprostřed hejna ryb proplouvá dvoumetrový sumec. 
„Tak to je mazec! Divím se, že nemá tři ploutve a hlasivkové žábry, které by nám umožnili si spolu pokecat,“ říkám si v duchu a začínám se spíš zajímat o stavbu za sebou. Pro ty z vás, kteří jsou černobylskou elektrárnou nepolíbeni, zde je krátké info (zdroj wikipedia): Černobylská jaderná elektrárna je bývalá jaderná elektrárna, která se nachází na severní Ukrajině, přibližně 110 km na sever od Kyjeva a 16 km od hranic s Běloruskem. V roce 1986 se stala dějištěm nejhorší jaderné havárie v historii. Postavena byla na severní Ukrajině, 15 km severozápadně od města Černobyl, u řeky Pripjať. V bezprostřední blízkosti elektrárny bylo pro její pracovníky vybudováno město Pripjať. Výstavba elektrárny byla zahájena v roce 1970, byla konstruovaná pro reaktory typu RBMK. První blok o výkonu 740 MW byl spuštěn v roce 1977, druhý v roce 1978, třetí v roce 1981 a čtvrtý v roce 1983 (každý z nich disponoval výkonem 925 MW). Od roku 1981, respektive 1983 byl budován pátý a šestý reaktor. Dne 26. dubna 1986 došlo na čtvrtém bloku k vážné havárii, při které byl reaktor zničen, radioaktivitou bylo silně zamořeno okolí a radioaktivní mrak se dostal i do dalších evropských zemí. Kolem trosek čtvrtého bloku byl následně postaven betonový sarkofág. I přes havárii bylo pokračováno ve stavebních pracích na pátém a šestém bloku, které byly zastaveny až v roce 1988. Zbylé tři reaktory zůstaly kvůli nedostatku elektřiny v zemi nadále v provozu. Druhý reaktor byl odstaven po požáru v roce 1991, první ukončil provoz v roce 1996 a třetí byl odstaven v roce 2000. Od roku 2010 probíhá stavba nového sarkofágu pro čtvrtý blok, který by měl být dokončen v roce 2017.
Dostali jste se až sem? Blahopřeju! :) Po několika minutách focení a pózování před 4. reaktorem následuje přesun do nedaleké Pripjaťi. Tohle vybydlené město (teda spíše sídliště) sloužilo pro cca 50 000 lidí, převážně pracovníků jaderné elektrárny a jejich rodin. Ve své době se tahle panelová obluda nazývala městem mladých, protože průměrný věk obyvatel dosahoval 26 let. Pod dohledem zkušeného průvodce postupně procházíme budovami bazénu, školy a po obědě v místní (hojně navštěvované kantýně) se přesouváme do hasičské a policejní stanice, lezeme na střechu 16-ti patrové budovy a první den prohlídky zakončujeme v zábavním parku s přilehlým kulturákem a obchodním domem. Jo a abych nezapomněl, tak jsme se ještě podívali na radioaktivní naběrák, kterým byly odklízeny zbytky reaktoru. Pro ty, kteří pochybují o našem duševním zdraví a nechápou, proč se dobrovolně vystavujeme ozáření, tak vše uvedu na pravou míru. Dnešní radiace je na většině otevřeného prostranství stejně vysoká, někdy i nižší, jako v Praze nebo v Brně. Jeden z účastníků dokonce prováděl test a zapisoval hodnoty naměřené pomocí dozimetru. Výsledky testu si můžete prohlédnout zde. Zkrátka a dobře ozáření, kterému jsme se vystavili není vyšší, než při běžném rentgenu končetin nebo při přeletu z Evropy do Austrálie. Každý rok zakázanou zónu navštíví tisíce turistů a začíná se z ní stávat velice oblíbená atrakce. Podle našeho průvodce se chce v budoucnu zrušit 1. úsek zóny a přeměnit ho na národní park.
Jelikož oblast navštěvujeme za slunečného počasí, tak ani na mě nepůsobí nějak zvlášť depresivně. Já bych spíš celé tohle divadlo nazval prezentací síly matky přírody, protože je až neskutečné, co dokázala s okolím elektrárny za těch 30 let provézt. Technický stav budov začíná v některých případech dosahovat rizikových hodnot a do určitých míst se už nesmí chodit vůbec. Při prolézání zaprášenými místnostmi plných trosek si chvílemi připadám jak Indiana Jones a musím se smát nad schopností některých turistů, kteří se snaží naaranžovat některé předměty tak, aby působily ještě ponurejší. Typickým příkladem jsou dětské panenky a plynové masky. Válí se jich tu tisíce a každou chvíli narážíte na sedící panenku dusící se v plynové masce… :)
Po přespání v Černobylském hotelu 10 (kde se mimochodem nesmí nalévat alkohol po 21 hodině a odkud vás na večer ani nepustí ven) jsme další den ráno vyrazili na prohlídku radaru Duga. Konstrukce antény radaru se skládá ze dvou částí. Nízkofrekvenční anténa měří na výšku až 150 metrů a téměř 500 metrů na délku. Vysokofrekvenční anténa pak měří 100 metrů na výšku a 250 metrů na délku. Během provozu spotřebovávala celá radarová stanice okolo 30% energie vyrobené v černobylské jaderné elektrárně. Po svém spuštění však radar vykazoval velké množství nedostatků a problémů s radiovými systémy, které ovlivňovaly mnoho vojenských a civilních systémů a to i v západních zemích. Z těchto důvodů byly dočasně vypnuty všechny pracovní frekvence, načeš byl roce 1985 radar modernizován. Po nehodě v černobylské elektrárně byl provoz ukončen a některé nejdražší systémy radaru byly vyvezeny mimo ohroženou oblast. Celá tahle sranda měla za úkol být součástí systému včasného varování. Měla dodávat informaci o letu raket daleko v předstihu, zatímco by byly ještě před hranicemi, ideálně při samotném startu balistických střel z hlubinného sila na protivníkově území. Tedy v momentu, kdy by do dopadu zbývalo přibližně 25 minut. Jen takové zařízení by umožnilo prozkoumání, plánování a provedení rychlé obranné reakce a s tím spojené odvetné akce. Koukněte na tenhle odkaz, kde se dozvíte více.
Po prohlídce radaru a přilehlého města se přesouváme k dětskému letnímu táboru, který se nachází kousek od hlavní silnice spojující město Černobyl s jadernou elektrárnou. Desítky dřevěných a malovaných budov působí místy až groteskně a jedná se o jedno z nejveselejších míst, které v zóně navštěvuji. Následuje návštěva vesnice, která byla za účelem testu srovnaná po výbuchu se zemí. Místní vědci totiž zjišťovali vliv radiace na dřevěné budovy a jedinou vzpomínkou na vesnici je památník obětem 2. světové války a budova školy, která jako jediná zůstala neporušená. Málomluvný Denis, který ve svých rtech neustále svírá cigaretu a paří v jednom kuse nějakou gamesu na telefonu mi na otázku, co říká na počítačové hry s černobylskou tématikou odpovídá: „S.T.A.L.K.E.R. obsahuje reálné lokace, z větší části je založen na pravdě a opravdu se mi líbí. Ale třeba když jsem hrál Call of Duty, tak jsem se ztratil v Pripjaťi a to tu průvodcuji už 13 let…“ :)
Opět se vracíme do města mladých (Pripjaťi) a navštěvujeme areál jedné z nemocnic. Atmosféra začíná být značně sklíčenější ve chvíli, kdy nám guide oznamuje, že ve sklepě budovy, kde se právě nacházíme, byly přiváženi ozáření hasiči. Tragikomické je, že se v tomto místě před katastrofou přiváděla na svět děcka. Procházíme s Denisem nekonečný labyrint místností a jednou za čas nás upozorňuje na předmět, který je natolik ozářený, že se mu máme raději vyhnout. Nikdy v životě jsem se při návštěvě nemocnice necítil tak osvíceně :)
Vylézáme z porodnice ven a procházíme se po nábřeží, které sloužilo jako přístaviště. „Bohužel každé jaro roztává sníh, který sebou bere kontaminovaný prach a splachuje ho do vody. Takže 20 let po havárii tuto řeku přehradili a vzniklo tak jezero, kterým se snaží zabránit dalšímu postupu kontaminovaných látek,“ komentuje celé místo Denis. Přemisťujeme se na místní fotbalový stadion a ještě před tím míjíme u jednoho z paneláků sedm odstavených černých Mercedesů, které mají zatemnělá okna. Zastavujeme Borůvku, všichni na to čučíme jak z jara a ptáme se našeho průvodce, cože to má vlastně znamenat. „Nevím, nikdy jsem tu nic podobného neviděl. Buď je to mafie nebo vláda…“ oznamuje s úsměvem na rtech Denis a popojíždíme na stadion, kde se evidentně hraje pralesní liga. Jak jinak si vysvětlit, že se na hrací ploše nachází stovky 30-ti metrových topolů… :) Jako bonus se ještě před obědem dostáváme do obchodu s piány, který má také své neskutečné genius loci. Všichni jsme z celého místa naprosto uneseni a při následném obědě nestíháme vstřebávat dojmy. Po vydatném gáblíku (z jednoho černobylského rajčete se nají celý stůl… hehe) přijíždíme k nedostavěné chladící věži 6. reaktoru. Vstupujeme dovnitř a necháváme se unášet monumentálností této stavby. Velice charakteristická ozvěna dokresluje specifickou atmosféru rozestavěného giganta a celé naše černobylské putování zakončujeme návštěvou testovacího zařízení pro zvířata, kde byly po katastrofě chovány ryby a další menší živočišné druhy. Hrůzné místo plné klecí a sádek všech velikostí. Po skončení této lehce zvrácené exkurze se vracíme zpět do města Černobyl a kolem páté hodiny opouštíme zónu. Pozoruhodné místo a rád se sem zase někdy v budoucnu vrátím! :)
Zbytek dne trávíme přejížděním na místo ubytování, které se nachází uprostřed jezera. Máme v plánu spát na lodi Neptun, která je napevno spojena s ostrovem a slouží jako ideální campingové místo pro rybáře. Cestou k Neptunu nám však vypovídá převodovka. Mám problém se zařazením jakékoliv rychlosti a výsledek je ten, že musím řadit s vypnutým motorem, rozjíždět se na dvojku a doufat, že se mi tam podaří fouknout trojka. V polovině cesty přijíždíme k nečekanému oplocení, které přehrazuje celou silnici. Zastavuji a nechápavě koukám na vojáky, kteří stojí přede mnou. Po krátké konverzaci zjišťuji, že je silnice skutečně funkční, ale že ji nemohu využít a že areál musím objet. Snažím se tedy zařadit zpátečku a nic… Bezradný spojkový pedál k zemi, kroutím přitom opatrně s řadící pákou, ale marně a nemohu se tedy s autem otočit. Páčím s pákou dobrých pět minut a nevnímám, co se děje před Borůvky kapotou. Když po několika minutách zvedám hlavu, musím se začít smát. Z původní tříčlenné osádky a najednou vyrojila snad celá četa a se smíchem sledují naše zoufalé počínání. Po chvíli se jeden z vojáků sklání skrz okénko k řadící páce a po několika vteřinách drsného cloumání narvává řazení do polohy jízdy vzad. Celé auto se smíchy otřásá a zelené hlavy se taktéž popadají za břicho. Slušná reklama :)
Abych to zkrátil… Ubytko na Neptunu stálo za to a největší atrakcí byla projížďka na motorovém člunu, jehož pomocí jsme se k samotné lodi přemisťovali. Oříšek ovšem nastal druhý den ve chvíli, kdy jsem chtěl Borůvku znovu nastartovat. Nejdříve se vůbec nechytala a myslel jsem, že je s ní konec. Po několika marných pokusech však zaškytala a nakonec se k naší velké radosti dala do pohybu. Po několika minutách jízdy jsme zjistili, že se dá řídit i bez spojky a to tím způsobem, že musíte vystihnout správnou výši otáček a zařadit ve správnou chvíli adekvátní kvalt. Tímto způsobem jsem dojel dalších 150 km až do centra Kieva, kde jsme po neúspěšné návštěvě jednoho autoservisu vyhodil všechny účastníky v centru a jel se starat o Borůvčino zdraví. V dalším servisu jsem měl už více štěstí a několikahodinová diagnostika nám prozradila, že nám odešla spojka a převodovka. Tento verdikt mi sdělili přímo v oficiálním servisu značky VW a zároveň mi oznámili, že oprava nebude dřív, než v pondělí. „Cože? Vždyť v pondělí mi začíná škola a ostatní jdou do práce! To přeci nejde…“ domlouvám se rukama nohama s napůl anglicky mluvící ženou a přitom narychlo řeším nečekané ubytování na dnešní večer. Je pátek odpoledne a jelikož je zítra na Ukrajině státní svátek, tak opravu nemohou provézt dříve, než začátkem týdne. Beru tedy káru, kterou mi ze začátku nechtějí vydat (kvůli ohrožení dopravního provozu) a po několika telefonátech s klukama z Brna si domlouváme rendez vous v nedalekém neautorizovaném servisu. Tam už jde vše jak po másle a kolem osmé hodiny večerní opouštím servis a přes Náměstí nezávislosti (Majdan) se dostávám ke zbytku skupiny. Večer ještě jdeme „na jedno“ a stává se z toho nejzajímavější večer, který jsme na Ukrajině strávili. Přemisťujeme se metrem na zastávku „Palats Sportu“ a nacházíme zde přítulnou hospůdku Pervak. Kromě živé hudby nás na první pohled zaujímá osobitý interiér, kde můžete spatřit okřídlené prase nebo televizní skeče Charlieho Chaplina. Připočteme-li k tomu personál, který je oděn do farmářsky rustikálního stylu a cenu vodky, jeví se tento podnik jako jasná volba! :) A s tímto podnikem se také pojí jedna zábavná historka. Aleš kouká do telefonu na TripAdvisor, hodnotí lokál a přitom se nás táže: „Jak se řekne anglicky číšník?“ Nezáživně mu odpovídáme a po chvíli znovu: „Jak se řekne anglicky spropitné?“ A po několika vteřinách to zabije: „A jak se řekne, že moc neumí anglicky, ale že se snaží?“ Skoro mi ukápla slzička smíchu… :)
Následující den věnujeme prohlídce města v rámci které navštěvujeme kostel Sv. Sofie (UNESCO), kostel Sv. Michala a po utracení přebytečných chechtáků v místní tržnici se přesouváme na vojenskou přehlídku, kde jsme svědky komického vystoupení hradní stráže. Za zvuku hudby „We Will Rock You“ prezentují svému okolí obratnost s puškou a bajonetem. Nevíme, jestli přehlídku máme brát vážně nebo jestli se tomuhle tyátru máme smát… :) Po skončení přehlídky se část lidí přesouvá na ziplinu a zbytek se prochází po parku v okolí sochy Matky vlasti. Tenhle monument měří 102 m a v jeho podstavci se nachází muzeum věnované válce. Například to můžete spatřit rukavice ušité z lidské kůže a jiná zvěrstva… Zatímco dávám dohromady obě části skupiny a posílám je na Majdan na večeři, vracím se pro opravenou Borůvku. Mechanikům se však nedá platit kartou a podstupuji finanční moratorium. Jdu do prvního bankomatu a ten mi umožňuje vybrat maximálně 1000 hřiven (900,- Kč). Ťukám si do čela a jdu do dalšího. Následující dva bankomaty mi opět umožňují vybrat pouze 1000 hřiven a jelikož jsem o tomto problému slyšel již dříve od jiných lidí, (jen jsem tomu nevěřil) začínám vybírat 10 000 hřiven jednotlivě po tisícovkách. Postupně vystřídávám 6 různých bankomatů, přičemž dvěma z nich nefungují tlačítka nebo displej a až teprve poslední bankomat mi umožňuje vybrat vyšší částku. Slušněj oser! Sranda taky je, že jsou mi všechny tisícovky vydávané po dvoustovkách a mám tedy nabouchanou peněženku k prsknutí. Konečně se cítím jako milionář! :)
Vcházím do autoservisu a i přes to, že mi tvrdili, že Borůvka bude v 18:00 pojízdná, tak je stále na heveru a práce probíhají v plném proudu. Už už mi nabíhá žíla na čele, když přibíhá jeden z mechaniků a říká, že za půl hodiny to skutečně bude a že se mám jít usadit do kanceláře. Procházím celou dílnou směrem ke kanceláři, když najednou se ozve: „Stůj! Stůj!!!“ zastavuji se tedy, nechápavě se otáčím a borec ukazuje na podlahu. Otáčím hlavu zpět a najednou si uvědomuji, co mi chce naznačit. Nějakej inteligent před chvílí zabetonoval takovou tu díru pro mechaniky, aby se dostali pod podvozek auta a nikdo tuhle past na medvěda samozřejmě neoznačil. Stojím od ní nějakých deset centimetrů a přitom přemýšlím, jak hloupá a nepohodlná smrt by mě asi čekala… :-D
Po 40 minutách čekání se naloďuji do opravené Borůvky, nabírám zbytek výpravy a kolem 3. hodiny ráno přijíždíme do Lvova. Připadáme si jako ve snu, protože konečně bydlíme v místnosti, která je opravdu uklizená a vypadá k světu. Po několika hodinách spánku si balíme fidlátka, vyrážíme na nákupy a na oběd do mé oblíbené hospody Kryjivka. Pro ty, kteří nečetli můj článek z Podněstří, tak tady mám jeho úryvek, který tento podnik přibližuje: Z hlavního lvovského náměstí vcházíme do útrob jednoho z renesančních domů a před námi se objevují těžké, masité dveře s otevírajícím hledím. Bušíme na dveře, hledí se otevře a do tváře nám hledí přísný pohled ukrajinského vojáka. „HESLO!“ ozve se zvučný hlas a Albert znalecky odpoví: „Sláva Ukrajině!“ Vojákovi se zalesknou oči, zvolá: „Hrdinům sláva!“ a pouští nás dovnitř. Nacházíme se v malé komůrce o velikosti 2 × 2 metry a břichatý strejda ve vojenské uniformě nám ze své čutory nalévá alkoholický nápoj neznámého původu. Jakmile do sebou loupeme panáka, sahá pupkáč po nenápadné páčce a nám se otevírá tajný vchod do podzemí… Scházíme dolů a mám pocit, jako kdybychom se posunuli v čase zpět do druhé světové války. Celá hospoda má dekoraci ukrajinského odboje. Po stěnách jsou nalepené plakáty s vojenskou tématikou, v chodbách jsou položené samopaly a jídlo nám donáší v kovové misce. Výslednou atmosféru dolaďuje občasný výstřel z pistole a tématická hudba. Paráda! :)
Kryjivka je nejstylovější restaurací, jako jsem kdy viděl a není divu, že patří k nejnavštěvovanějším podnikům v Evropě.
Jo a kdyby to někdo nevěděl, tak v Kryjivce servírují půlmetrové klobásy! :)
Po druhé hodině odpolední nasedáme do auta a šlapeme na zmizík. Počasí nevypadá zrovna optimisticky a vidina toho, že se aspoň vrátíme v nějakém normálním čase domů, mě hřeje u srdíčka. To by ovšem nebyla Ukrajina, aby se něco nepovedlo podle představ. Neskutečná zabedněnost hraniční policie a nekonečně pomalé fronty způsobily, že jsme se přes Ukrajinskou – Polskou hranici dostali až o půlnoci a samotné čekání na čáře bylo delší, než samotná cesta domů… Mrzí mě, že ještě v dnešní době musíme řešit takováto cestovatelská úskalí a nedovedu si představit, kdybych musel čekat podobné fronty při překonávání jakékoliv mezistátní hranice. Zlatý Schengen!
Ukrajina je krásná země, do které se budu rád vracet. Za necelý týden jsem poznal místa, kde život plyne snadno a vesele a také zákoutí, kde mi vyschlo v krku a cítil jsem smrt na jazyku. Také jsem rád, že jsem mohl být součástí velice sympatické skupiny lidí, se kterými jsem se rozhodně nenudil. Jedna hláška za všechny, kterou zahlásil Tomáš po slavném vítězství nad monstrózně velkým obědem: „Mám v bříšku jak v cikánském pokojíčku. Ve všech postelích je plno a stejně ještě někteří přebývají!“ :)
Super akce, díky za ní!
Odkaz na fotky
PS: Některé fotky použité v článku jsou z dílny Pavlíny Uhlíkové. Díky
Pěkný trip report, jsem překvapen jak je rušno u elektrárny a že radiace je nízká.
Je to tam hotový Václavák, to je fakt.
Můžu se ještě zeptat odhadem kolik by výlet do Černobylu vyšel ? (průvodce a povolení atd.)
Vstup do Černobylu i s průvodcem vyjde na cca 90 USD.