#11. výzva – Kyrgyzstán. Trek k ledovci Inylček

Uprostřed hor potkáváme zhruba padesátiletého pasáčka koz. Zubí se na nás už z dálky, takže se s ním okamžitě pouštíme do řeči. Důležitě mácháme rukama a uplatňujeme hrstku ruských slovíček, které jsme pochytili cestou. Bavíme se o tom, že tady v pohoří Ťan-šan (6. největšího pohoří světa) bývá v zimě až -50°C a že se lidé z jurt musí přesouvat i s dobytkem do nížiny, aby neumrzli. Také nám říká, že bojoval v sovětsko – afgánské válce jako pilot vrtulníku a vyhrnuje si rukávy, pod kterými se ukrývají mohutné jizvy. Zvláštní setkání. I když pořád lepší, než když nám před pár dny jeden starý Kyrgyzstánec hrdě oznamoval, že ví kde je Česko(slovensko), protože nás prý v roce 1968 osvobozoval…

Kyrgyzstán. Stát, který je nejvzdálenější od moře na světě, s extrémními výkyvy teplot. Překrásná země s obrovským turistickým potenciálem se otevírá světu a vzhledem k ceně letenek začíná být oblíbenou (českou) turistickou destinací. Náš plán bylo zdolat 130 kilometrů dlouhý přechod z vesnice Šacht Džergalan až k ledovci Inylček, nacházejícím se pod velikánem Chan Tengri (7 010 m). O celé výpravě si píšu deník, který jsem přepsal do digitální podoby a jedná se spíš o popis trasy, který jsem doplnil o GPS pozice a další praktické tipy.

1. den (14.7.)
Chaotický den. Ještě před pár hodinami jsem se se svými rodiči nacházel na inženýrské promoci v Brně a teď letím směr Bishkek. Měl jsem vůbec co dělat, abych stihl let a převlékal si sako v parkoviště před letištěm. Škoda, že jsem v Istanbulu neměl více času, protože bych mohl využít prohlídku města zdarma. Navíc pokud zde přestupujete a letíte s Turkish Airlines, máte možnost využít voucheru na jídlo. Vydali nám ho přímo na oficiální přepážce této letecké společnosti.

2. den (15.7.)
V 5:40 přilétáváme do Bishkeku a čekáme na letiště ještě další hodinu na dva zbylé účastníky. Mezi tím si na letišti měním pár peněz, kupuji jídlo na cestu do Karakolu a také sháním SIM kartu (100 SOM – 3 GB dat). Každou chvíli jezdí z letiště maršrutka (č. 380) hned od parkoviště při výstupu z letiště. Cena je cca 50 SOM a hodí člověka na západní nádraží v Biskeku. Ze západního nádraží jezdí Maršutky i do Karakolu, takže jen přesedáme (cena: 400 SOM) a frčíme dál. Řidič to teda celkem kalí a cesta je dost o nervy :) Dávejte si pozor na cenu a vždy si sjednejte částu za převoz předem… Po celodenní jízdě do Karakolu se ubytováváme v Turkestan Yurt Campu, kde platíme za spaní na posteli + snídani (700 SOM). Také si tu dopředu rezervujeme plynové bomby (každá osoba 2 malé 200 g za 700 SOM – použili jsme v průměru jen 1 na osobu), také vyzvedáváme povolení za vstup do oblasti  (30 USD – 20 dní předem) a odvoz z treku zpět do Karakolu (300 USD / auto). Na večeři jdeme do pohodového podniku na hlavní třídě. Večeře s pivkem a panákem nás vychází v přepočtu na 160,- Kč. Také si směňujeme peníze a dokupujeme zásoby jídla.

3. den (16.7.) – 1. den treku: 10,6 km / 720 / 3:30 / mapa
Kolem osmé hodiny ranní se přesouváme k Main Bazaru, odkud jezdí všechny maršrutky. Jelikož jsme desetičlenná skupina lidí, nemáme problém zaplnit celý mikrobus, takže ani nemusíme čekat na další zájemce o cestu do Šacht Džergalanu. Cesta trvá cca 80 minut (63 km) a řidič nás vyhazuje až přímo na místě začátku treku. Kompletní mapu treku najdeš zde a mnou nacvakané GPSky jsou tady. Ještě tento den jdeme pěšky 10,6 km se 720 m převýšením a zabírá nám to 3,5 hodiny čistého času chůze (všechny časové údaje jsou myšlené bez přestávek). Úvodní den treku je vhodné držet se napravo od řeky. Levá varianta se po chvíli mění v pěšinku a je dost podmáčená (šli jsme ji) a je ideální vystoupat ze začátku prudkým kopcem vpravo a pak jít po této široké cestě až do místa prvního tábora. Kvůli lepší aklimatizaci spíme ve výšce 2 900 m. Hnát se výš a dál nemá smysl.

4. den (17.7.) – 2. den treku: 17,1 km / 680 m / 5:00 / mapa
Většinu dne se jde po krásně široké cestě. Úvod je sice do kopce, ale jen do mírného a neustále se stoupá po šotolině, kterou by klidně projel i teréňák. Pak se překonávají 2 lehké brody, při kterých se člověk nemusí ani přezouvat. Závěr dne je v dlouhém táhlém údolí – spát se dá kdekoliv a únava je po nepříliš kvalitní první noci (nikdo se kvůli výšce kvalitně nevyspal) poměrně dost veliká.

5. den (18.7.) – 3. den treku: 15,9 km / 640 m / 4:45 / mapa
Celý den se jde podél vody, takže žádné velké zásoby nejsou potřeba. Místy jsou mokřady a volně pobíhající dobytek, jinak pohoda. Hned ráno na úvod brodíme řeku (voda po kolena), pak serpentinou nahoru a následně podél potoka. Občas se jde vlevo, někdy vpravo – cesta je sice do kopce, ale není extra náročná. Pak se vynoří pěšina, kterou se dá pochodovat prakticky až do konce dne. Po zdolání sedla ve 3 600 m bacha na bažiny. Jinak pohoda. Na závěr brodíme další řeku a spíme kousek od místní jurty. Také k nám přicházejí domorodci s jídlem a je s nimi celkem sranda :) Spaní na kopečku. Je to sice dál od vody, ale nebylo tu mokro a měli jsme dlooouho slunko. Domorodci s pirožkami a máslem jsou příjemným bonusem.

 

6. den (19.7.) – 4. den treku: 16,7 km / 780 m / 5:20 / mapa
Ráno nás probouzí poměrně velká zima a námraza na stanu. Po necelém 1 km nás ve vedlejším údolí čeká „brod“, který se dá přeskákat i s botami. Následuje stoupání do sedla, po jehož zdolání se otevírá luxusní výhled na ostré štíty Ťan Šanu. Také jde odtud vidět i Chan Tengri – luxus! :) Padá nám čelist, relaxujeme a pokračujeme dolů do údolí, kde se vyhýbáme dalším mokřadům a opět mírně stoupáme vzhůru. Dáváme oběd u řeky a po výstupu do sedla nám znovu padá pusa. Před námi je stádo koní a za nimi 6 000 m vysoké kopce. Megaluxus! :) Sestup dolů je dost podmáčený a zdlouhavý. Scházíme do údolí, zahýbáme doleva a nalézáme ostrůvek pevné půdy mezi mokřady. Všude okolo jsou sviští nory.

7. den (20.7.) – 5. den treku: 16,3 km / 270 m / 4:10 / mapa
Ze začátku velké množství mokřadů a překročení řeky, která se dá zdolat v botech suchou nohou. Následuje 4 km sestupu, kdy se prochází úzkými soutěskami. Bacha na výšku vody – při větších deštích tady neprojdete! My jsme měli počasí dost v pohodě a stejně jsme museli pochodovat vodou (dalo se jít i v botech a skákat po kamenech). Cesta vede skrz potok a nedá se projít po souši (vodu jsem měl po kotníky). Následně se otevírá parádní pohled na Ťan šan a také výhled na obávanou řeku Asko, přes kterou nevíme na sto pro, jestli povede most. Máme však kliku a most tu skutečně stojí. Brodit řeku v tomto místě by byla sebevražda. Okolo se nachází (před řekou) pár domků a také u nich stojí terénní auto. Evidentně se tu dá dojet a je to dobrý záchytný bod, kdyby se něco podělalo. Následuje stereotypní pochod podél řeky nekonečným údolím. Řeka po pravé straně je plná písku, ale dá se po přefiltrování pít. Déšť se nám těsně vyhýbá a spíme na podezřele vysekaném místě. Až při stavění stanů zjišťujeme, že se tu nachází drobné bodláčí, které nám propichuje stany.

8. den (21.7.) – 6. den treku: 14,6 km / 550 m / 3:50 / mapa
Ráno máme opět námrazu na stanu. Cesta je o něco delší než jsem předpokládal – spali jsme totiž o 1,3 km dříve, než bylo původně v plánu. Pořád jdeme po levé straně řeky. Místy jsou mokřady a občas přeskakujeme potoky (žádný brod). Potkáváme 46 letého borce, co prý jako pilot vrtulníku bojoval v Afgánistánu a má hodně zjizvené ruce. Asi mu to věříme :) Docházíme až do zatáčky, kde nás čeká brod po kolena (trochu silnější proud). Přecházíme ho logicky nad soutokem… Následně dáváme oběd a pak stoupáme korytem řeky o 300 m výše. Koryto je v pohodě, jen je občas lepší přeskočit řeku na druhou stranu a pak se zase vrátit vlevo. Úplně nejlepší je, když se člověk vykašle na stoupání korytem a vydá se hned od začátku zleva kolmo do kopce a celé to nadejde. Po cca 3 km stoupání se v závěru údolí nachází krásné místo na kemp. Cca 20 m vysokej balvan s výhledem na vodopád. Slouží to tu jako tábořiště – je tu místy trochu bordel. Jinak překrásné místo!

9. den (22.7.) – 7. den treku: 21,5 km / 980 m / 8:10 / mapa
Velice dlouhý, fyzicky i orientačně náročný den! Bacha na počasí. Za začátku zdoláváme 400 m výstup do sedla – prudká stoupání vedoucí místy skrz suťoviska, pozor na kameny, které si můžete jako skupina na sebe skopnout. Po výstupu do sedla (4 100 m) máte možnost vystoupat na kopec Pik Vit do výšky 4 250 m. Pohodový výstup, jež je lepší zvolit zprava po hřebeni a nervat ho (jako my) napřímo. Z něj se naskýtá nádherný výhled na celé údolí i na okolní kopce. Asi nejhezčí výhled treku :-) Také odtud vidíte dnešní kemp, který nám symbolizovali žluté stany na úpatí protějšího kopce. Následuje prudký sestup dolů, při kterém sklesáte 1 000 m převýšení. Místy se sice cesta smýká na šotolině, ale jinak to není až tak hrozné. Po sestupu dáváme oběd a mácháme nohy v tmavé, písčité řece. GPSka mi sice ukazuje, abychom vystoupali přes vodu zleva nahoru. My jsme však zvolili cestu zprava podél koryta mohutné ledovcové řeky. Pohodová pěšinka, která po chvíli lehce vystoupala a opět jsme poznali nový typ přírody. Zhruba po dalším 1,5 km se pěšinka stáčí dolů ke korytu, kde se musíte potýkat s přecházením větších, či menších balvanů. Cesta vrchem není možná – všude je skála a strmé svahy. Jedna z možností je vyzout si boty a jít korytem řeky. Pokud není rozvodněná, tak je to ta nejlepší varianta. Většina z nás však volila přelézanou šutrů a taky to šlo. Občasná tábořiště, mužíci (naskládané kamení na sebe) a odpadky nás utvrzovali v tom, že se tudy běžně chodí. Kousek před ledovcem nás čeká další dvojice brodů, kterou nepřejdete suchou nohou. První brod je ještě relativně v pohodě, ale ten druhý už sahá po pás. Proud byl sice minimální, ale holky si i při přecházení namočily kalhotky :)  Tady je vhodné místo doplnit si vodu. Čeká nás totiž ještě opravdu dlouhá cesta přes ledovec, kde není voda žádná a na kterém se dá lehce zabloudit. Voda je sice písčitá, ale po přefiltrování je OK. Přechod ledovce je jednoznačně nejtěžší částí celého dne. Intuitivně to sice svádí nejít nahoru „do suti“ a vydat se rovnou podél jeho hrany na kolmo přes údolí. Je to bohužel past, do které jsme se i my hloupě chytáme. Po cca 800 m vás přehradí mohutná ledovcová řeka, kterou rozhodně v žádném případě nejde přebrodit. Rovnou to tedy bouchněte nahoru na ledovec, který vlastně ani nevypadá jako ledovec. Spíš jako kamenná výsypka. Jištění není nutné – v létě jdou vidět všechny trhliny a prakticky pořád pochodujete v dunách po velkých kamenech. Orientace je náročná a nedá se přesně popsat cesta. Ledovec se totiž neustále mění a každý rok je ideální varianta odlišná. Nejlepší je sledovat GPSku a co nejvíce kopírovat natrekovanou trasu. Není to sice úplně ideální, ale pomůže vám to neztratit směr. Několikrát jsme museli obcházet mohutná údolí a trhliny. Navíc pořád chodíte nahoru a dolů, což skupinu enormně vyčerpává. Ledovec má sice na šířku necelé 2 km, ale reálně nachodíte výrazně více a také dost velké převýšení. Při horším počasí se z něj stává bludiště, kde je nadlidský úkol najít trochu rovnější místo na stanování a celá tahle oblast nepůsobí moc příznivě na lidskou psychiku. Po překonání ledovce dobíráme vodu u nedalekého vodopádu a pochodujeme další 2 km (45 minut) do kempu se žlutými stany. Patří turistické agentuře a dá se tu koupit pivko (Žatecký Gus) za 2 USD, coca cola a vodka :)

10. den (23.7.) – 8. den treku: 21,1 km / 300 m / 5:30 / mapa
Původně měl být tento den vyčleněný na výlet po ledovci. My jsme si však včera užili ledovce až až, takže jsme výlet úplně vyškrtli a pokračovali rovnou dál. Mapa plánovaného výletu. Poslední den treku se nese ve znamení pohody. Vstáváme o něco později a nikam nechvátáme. Cesta připomíná místy pochod pouští. Jdete vyschlým korytem, hliněnou polopouští a mírně přitom klesáte. Občas vám překříží cestu nějaký ten mokřad, ale nic hrozného. Je dobré držet se vyjeté cesty od aut, která se však občas z ničeho nic ztratí. Zrada přichází po cca 10 km, kdy vám údolí přehradí řeka a je nutné vystoupat lesní pěšinku nahoru do kopců. Na zemi jsme měli vyznačenou šipku a pěšinka se dá lehce přehlédnout. Místy se jedná o strmé stoupání a pokud je více mokro, může to dost klouzat. Po 2 km se pěšina napojuje zpět zase do údolí. Cestu zpestřuje jeden pohodový brodík (kluci přeskakují) a když půjdete po úpatí kopce, můžete opět využít cestu od aut. Hodně tu fouká a létá nám písek do pusy. Zhruba po 17 km přicházíme k největšímu oříšku dne – finální řeka, která se (prý) dá brzy ráno přebrodit. V našem případě máme štěstí a všímají si nás místní na koních, kteří nás za 200 SOM / os. převážejí na druhou stranu. Dost nám to ulehčuje situaci, protože řeka je dost divoká a rozhodně by byla nebezpečná. Správně se má brodit ráno kolem 5:00. My ji přecházeli po 16:00 a doslova narůstá před očima. Přejezd na koních je jistotka. Následuje 2,5 km chůze po cestě do kempu Chan Tengri, kde je možnost spát buď ve stanu (200 SOM) nebo pod střechou na posteli (500 SOM). Poměrně moderně vybavený kemp, kde dostanete teplé jídlo a je tu i satelitní telefon, jehož využití nás stojí 300 SOM. Na některých fórech jsem četl, že se zde dá sehnat doprava. V našem případě to je nereálné a kdybychom neměli dopředu domluvený odvoz, tak máme nejspíš smůlu.

Celkově se nejedná o extrémně náročný trek. Měli jsme teda brutální kliku na počasí – nepršelo nám ani jednou. Za špatného počasí to může být vzhledem k četnosti brodů fakt peklo. Překvapilo mě relativně nízké převýšení. V takovém pohoří jsem čekal výrazně vyšší. Průměrná výška treku je 3 100 m, tak bacha na bolest hlavy. Každé naše přespání disponovalo vodou a celkově byla voda velice dostupná a nemá smysl táhnout ji více než 1,5 litru. S kvalitou je to sice občas horší, ale nic co by Sawyer mini s tabletkou nepřežvýkaly. Jo a bacha na jídlo – od místních ho během treku na 90 % opravdu neseženete (nám se to nepovedlo), takže je dobré ho mít na 9 dní. Já měl každý ráno 2 ovesné kaše na zalití, na oběd 1 porci Mountain housu a na večeři dvojitou porci Mountain house. Stačilo to, ale měl jsem v průběhu dne hlad. Nicméně jsem měl zase výrazně lehčí batoh.

 

11. den (24.7.)
Celodenní přejezd zpět do Karakolu. Cesta trvá skoro 7 hodin a je opravdu bolestivá. Borec pro nás přijáždí opravdu brutální károu, která neměla pérování a vzhledem k tomu, jak náročným terénem jsme jeli, tak se není čemu divit, že si za to účtoval 300 USD. Rozhodně nepodceňovat, každoročně tu uváznou džípy nebo se zřítí do řeky. Cestou nás čekají dvě vojenské kontroly a také doporučuji si ještě v kempu koupit něco na jídlo. Já si kupuji dva chleby (pekli je přímo v kempu) a marmošku dohromady za 550 SOM. Cesta je hrozně ubíjející a nedá člověku odpočinout, protože auto nemá skoro žádné tlumiče a skáčeš několik cm nad sedadlo. Fakt masakr! :-D Město Enylček je město duchů a nic tu už není. Těžba skončila viděli jsme zde makat už jen dělníky. Teprve po 5 hodinách jízdy a zdolaném sedlu ve 4 000 m se dostáváme na rovnou silnici a pak už je cesta na pohodu. Opět bydlíme ve stejném kempu (ostatně majitel auta je i majitel kempu) a večer jdeme na jídlo sem a pak kupujeme ve večerce flašku a jdeme kalit do parku. Kalit je možná trochu přehnané slovo… :-) Já mám totiž v plánu zrealizovat svou 11. běžeckou výzvu, takže se před půlnoci poroučím do peřin.

12. den (25.7.)
Budíček ve 4:00 nikdy nevěstí nic dobrého a mám chuť se na všechno vykašlat. Spím už v běžeckém oblečení, takže si jen nazouvám boty a snídám už za běhu. Není čas ztrácet čas… Negativní atmosféru ospalého rána podtrhuje několik faktorů. Tak zaprvé všude po Karakolu pobíhají smečky potulných psů a to poslední na co mám náladu je mít zakouslého čokla v lýtku. Zadruhé je všude tma a řídím se jen podle svých GPS hodinek a zatřetí jsem spal necelé 4 hodiny a připadám si jak přejetý parním válcem. Nasazuji si do uších sluchátka a snažím se příliš nemyslet na těch několik bolestivých hodin, které mě čekají. Bohužel se musím v 9:00 hlásit na společnou snídani, takže nemám příliš času na otálení a rvu to co to dá po prašné cestě. Po několika týdnech bez běhání se mi neběží nic moc a od 15. kilometru začínám pociťovat zatuhlé nohy. Problém je v tom, že si těžko na trek vezmete běžecké tenisky a chůze s batohem po horách není to samé, jako běžecký trénink. Naštěstí to není až tak hrozné a 25 km dlouhý první okruh dokončuji bez větších problémů. Vracím se zpět do kempu, lámu do sebe dvě opičí tyčky a po kratší přestávce pokračuji dál. Slunko vylézá nad obzor a pere do mě co to dá, což zrovna nevěstí nic dobrého. Začínají mě nepříjemně bolet lýtka a jedinou útěchou je fakt, že bezprostřední okolí Karakolu není příliš kopcovaté. Trochu mě mrzí, že jsem výzvu nemohl zrealizovat na atraktivnějším místě, ale vzhledem k tomu, že jsem na akci v roli průvodce, tak nemůžu opustit své účastníky a narušit harmonogram akce. Posledních 10 km je peklo. Běžím po zpevněné cestě, v láhvi mám poslední decku vody a slunko začíná nesnesitelně pálit. Je sotva 8:30, ale připadá mi, jako kdyby bylo pravé poledne. Raději nezvedám hlavu, protože se jedná o rovinatou krajinu a vidím na desítky kilometrů daleko. Snažím se myšlenkami přesunout někam úplně jinam a vytěsnit otupující bolest, která mi každým krokem vystřeluje do nohou. Očistec však netrvá příliš dlouho a kolem 9:00 se vracím se cenným skalpem zpět do kempu. Unavený, ale šťastný! :-)

Město Enylček – krása, že?

Po snídani dáváme v Karakolu shopping – nákup suvenýrů, pohledů, směna peněz apod. Je tu dobrá tržnice, kde je velké množství ovoce, zeleniny a koření. Taky je tu super krámek s originálními a stylovými suvenýry vyrobenými přímo v Kyrgoši. Oběd dáváme zde a přesouváme se k tržnici, odkud chytáme maršrutku do Tosoru. Tosor je hrozná díra a znovu bych tam nejezdil. Navíc je cesta neúměrně drahá (300 SOM / os). Fór je v tom, že je to u jezera Issyk-Kul, což je sice super, ale ubytko je bídné (spaní na opalovacích – plastových lehátkách) a na jídlo se musí jít relativně daleko přes další pozemky. Možnosti mytí nulové a pokud si navíc nezamluvíte odvoz na další den dopředu, tak se tady těžko jako skupina dostopujete. My si naštěstí domluváme odvoz na další den, ale v porovnání se severní cestou kolem jezera (kterou jsme jeli před trekem), byla ta jižní neúměrně drahá. Spaní v jurtách na pláži, které nabízejí nulový komfort. Nicméně koupačka v jezeře Issyk-Kul je luxusní a navíc s parádními výhledy na okolní zasněžené kopce.

13. den (26.7.)
V 10:00 nás vyzvedává maršrutka a jelikož jela z Biškeku, nechala si za cestu patřičně zaplatit. 750 SOM / os. je fakt balík, ale nepodařilo se nám to uhrát výhodněji. Cesta do Biškeku trvá cca 4,5 hodiny a našemu řidiči se celkem přehřívá motor. Dorážíme na hostel Apple Hostel (ubytko za 8 USD / osoba) a po sprše vyrážíme na trhy, kam se dá dojít pěšky. Na Osh Bazaaru seženete snad opravdu vše od ledničky až po luxusní bonbony. Je brutální vedro, takže se nám nechce courat do centra a přesouváme se na večeři zde. Jídlo není špatné, ale žádná hitparáda. Cestou jdeme nakoupit do supermarketu Kiwi, který se nachází kousek od hostelu a po zhodnocení výpravy putujeme do hajan. Jinak nám recepce umožňuje poslání pohledů přímo z hostelu, takže paráda a šetří nám tak starost navíc :) Za účelem prohlídky Bishkeku jsem vypracoval mapu.

14. den (27.7.)
Ráno budíček ve 3:00 a ve 3:30 nás čeká před hostelem rezervované taxi (800 SOM za 7-místný vůz). Během 30 minut jsme na letišti. Dávejte si zde pozor na opravdu dlouhé kontroly – někteří naši účastnici skoro nestíhají odlet a je to tu opravdu nepříjemný oser. Jednoho pasažéra si totiž u přepážky vychutnávají i třeba 10 minut. V 6:50 odlétáváme z Bishkeku, v 9:45 – přilétáme do Istanbulu a po několika hodinách čekání a dalším letu se dostáváme v 18:25 zpět do Prahy. Skvělý výlet! :-)

Praktické informace
Permit: Border zone permit – 30 USD pokud 25 pracovních dní předem. Za 70 USD ho jsou schopni vyhotovit i do 3 – 5 dní. Vyžaduje to zaslání kvalitního skenu pasu všech členů skupiny a vypsání těchto údajů: jméno, narození, číslo pasu, datum vytvoření pasu, datum expirace pasu, národnost a povolání. Ty pasy jsem musel posílat na 3 ×, tak bacha na kvalitu. Vše je zde.

Doprava autem, místní doprava: Policie měří dost na rovinatých úsecích. Hodně jsem je viděl cestou z letiště do Biškeku a kousek za Biškekem směrem na Karakol. Tosor – Biškek je na prd. Blbě se tu shání odvoz a vlastně bych do Tosoru ani vůbec nejezdil. Odvoz z treku se vyplatí nepodceňovat a raději si ho domluvit dopředu. Nicméně bacha, trvá 6 – 7 hodin po hodně špatné cestě a stojí cca 300 USD.

Ubytování: 
Turkestan Yurt Camp: (42.4955469N, 78.3991633E), cena: 700 SOM (se snídaní)
Chan Tengri Camp: (42.1501239N, 79.4460214E), cena: 500 SOM za spaní na posteli pod střechou a 200 SOM ve vlastním stanu
Tosor: – jurty na pláži u moře (42.1748406N, 77.4410164E), cena: 8 USD; znovu bych tu nespal! Spaní na plážovém (plastovém lehátku) a žádné zázemí.
Apple Hostel: (42.8859944N, 74.5651281E), cena: 8 USD; pohoda ubytko – čisté s wifi a kvalitním zázemím
Spaní na treku: kdekoliv

Voda a jídlo: Jídlo na trek všechno sebou, koupit se nedá nic. Vody je všude dostatek a je nutnost ji filtrovat. Ve městech všeho dost a levno.

---

Mapa treku
GPSky z treku
Mapa Bishkeku
Fotky

Většina fotek použitých v článku z dílny Kateřiny Melicharové. Děkuji! :-)