196 dní na cestách, 40 přeletů letadlem a 42 procestovaných států. Podařilo se mi zrealizovat 26 ultramaratonů ve 26 různých státech na 6 světadílech během jednoho roku, čímž jsem stanovil český (a neoficiální světový) rekord. Na kolik mě celá tahle sranda přišla a jaké destinace se mi nejvíce líbily? To se dozvíte v následujícím článku.
Dopředu upozorňuji, že článek obsahuje velkou míru egoismu. Původně byl text určený pouze pro Českou knihu rekordů, která chtěla souhrnný report z mého ročního dobrodružství. Článek jsem se rozhodl doplnit o pár dalších odstavců a vypustit ho pro zajímavost do světa.
Začalo to celkem nevinně, když jsem si chtěl před začátkem „dospěláckého života“ užít co nejvíce cestovatelských zážitků. Uvědomil jsem si, že jakmile jednou nastoupím do zaměstnání, bude výrazně náročnější vypadnout na delší dobu do ciziny. V listopadu 2016 tomu byl necelý rok, co jsem pracoval jako průvodce pro Expedition club a řekl jsem si, že bych si chtěl pro rok 2017 naplánovat co možná nejvíce výprav a od státnic (půlka června) se až do konce roku živit jen průvodcováním. Vypsal jsem si 13 výprav do různých destinací a při pohledu do kalendáře mě mrzelo, že se připravím o podstatnou část běžecké sezony. Uvědomil jsem si, že by šlo cestování spojit s nějakou vlastní běžeckou výzvou a prosvištěl mi hlavou ultramaraton, ke kterému párkrát do roka přičichnu. Jedná se o běžeckou disciplínu, při které musíte zdolat libovolnou vzdálenost delší než 42,195 km (tj. klasický maraton). 13 ultramaratonů se mi však nezdálo jako dostatečná výzva a řekl jsem si, že když nebudu běhat vzdálenosti atakující hranici 100 km, ale spokojím se „jen“ s 50 km, jsem schopen jich dát výrazně více. Napadlo mě číslo 26 evokující nejen můj aktuální věk, ale také počet týdnů v roce (52 týdnů) děleno dvěma. Jeden ultramaraton za 14 dní už zní jako slušná divočina, co říkáte?
Začátek projektu byl náročný. Trvalo mi řadu měsíců, než se mi podařilo sehnat sponzory a především jsem si musel každý krok pečlivě naplánovat, abych při všem tom běhání ještě stihl chodit do školy (Ústav soudního inženýrství), napsal diplomku a řádně odstátnicoval. Když jsem 2. ledna 2017 vyběhl ve 4:00 do mrazivého ukrajinského rána, kdy se teplota vzduchu šplhala k -20°C, čekala mě hned první hořká porážka. Zamrzlo mi pití a podráždil jsem si dýchací cesty natolik, že jsem následně z toho onemocněl. 1. úspěšnou výzvu jsem tedy zdolal až o 14 dní později v maďarské Budapešti. Kvůli odletu do Jihovýchodní Asie a Austrálie jsem měl jen 2,5 týdne zkouškového období, takže pokud jsem zrovna netrénoval, poctivě jsem studoval a i tak mi hrozilo, že nestihnu řádně ukončit zimní semestr. Naštěstí se vše podařilo podle plánu… Výlet do Thajska se nesl v duchu obrovského teplotního rozdílu a těžko si někdo umí představit, co udělá přelet z -10°C do +30°C stupňů, kde je přes 70 % vlhkosti. Navíc jsem jen doslova vylezl z letadla, hodil si věci na hostel a šel okamžitě běhat. Podobná situace se opakovala ještě na Bali a pro mé tělo nebylo vůbec jednoduché zvládnout takovou porci kilometrů spojenou s jet lagem a nehostinným podnebím. V Austrálii se mi dostalo úžasného pohoštění od Ondřeje Pavlů a jeho skvělé přítelkyně Báry. Lehce jsem se aklimatizoval výběhem na nejvyšší horu Austrálie (Mount Kosciuszko – 2 228 m) a práskl tam 65 km dlouhý lauf po stopách Great North Walku. Ještě krásnějšího přivítání se mi dostalo u Aničky ve Španělsku, kam mě doprovázel můj kamarád Vojta Bořil a bylo to poprvé, co jsem nevybíhal sám. Africká výzva na sebe nenechala dlouho čekat a překvapilo mě, jak dokáže být Maroko pestrobarevné. Následovala okurková sezóna. Po návratu z Maroka jsem si vlivem stresu a oslabení organismu vykoledoval zánět dásní a musel jsem tak zobat svá první antibiotika v životě. 2 měsíce jsem seděl v Brně na zadku a buď psal diplomku nebo se učil na zkoušky a státnice. Podařilo se mi však vypadnout na Velikonoce do rakouského Raxu a uskutečnit tam svůj 6. úspěšný výběh. Jelikož jsem nemohl kvůli škole příliš cestovat, o to více jsem trénoval a prodal dobrou běžeckou formu při výběhu v Německu, kde mi více něž 60 km dlouhá, hornatá trať zabrala 5 hodin a 50 minut. Odevzdal jsem diplomku a vyrazil na východ (Ukrajina, Moldavsko, Podněstří a Rumunsko). Vzhledem k časové vytíženosti a také 3 defektům auta se mi bohužel nepodařilo zaběhnout si lauf v Moldavsku, takže jsem 8. výzvu uskutečnil až po státnicích v polských Tatrách.
Začalo léto a jelikož jsem kvůli škole nabral obrovský skluz, realizoval jsem průměrně jednu výzvu týdně (9 ultramaratonů za 2 měsíce). Výlet po Balkánu jsem zpečetil dvojnásobným výběhem na druhou nejvyšší horu Makedonie – Titov vrh (2 748 m), poté se přemístil na Malou Fatru (Slovensko) a během 52 km vystoupal téměř 4 000 m převýšení. Dva dny na to následoval odlet do Kyrgyzstánu, kde jsme uskutečnili 130 kilometrů dlouhý přechod z vesnice Šacht Džergalan až k ledovci Inylček. Další den jsem tam bouchl kyrgyzstánskou výzvu, kterou jsem zdolal ještě v podnapilém stavu (večírek na oslavu dokončení treku se značně protáhnul) za rekordních 3,5 hodiny. Přiletěl jsem do Prahy, vypral u ségry oblečení a 15 hodin od návratu jsem odletěl směr Norsko a Finsko. Lofoty mě naprosto uhranuly svou krásou a při ultramaratonu v Lillehammeru na mě dýchala olympijská atmosféra. Původně jsem měl po návratu z Norska běžet svou oblíbenou Hostýnskou osmu v Rajnochovicích, ale byl jsem značně psychicky a fyzicky unavený z dlouhé jízdy z Nordkappu (Nordkapp – Lofoty – Brno = 4 000 km za volantem) a rozhodl jsem se závod po 4 letech vynechat. Chvíli jsem si doma lízal rány a překulil se do druhé poloviny projektu výběhem u nás v Krušných horách. Pár dní na to jsme vyrazili s Víťou Braveným do masivu Mont Blancu. Nejdříve jsme se zastavili pod severkou Eigeru a Matterhornem (Švýcarsko), následně si udělali výlet do národního parku Gran Paradiso (Itálie) a po příjezdu do francouzského Chamonix nás přepadlo natolik nehostinné počasí, že jsme se vykašlali na sledování závodu UTMB (Ultra-Trail du Mont-Blanc) a přejeli o 100 kilometrů dál do městečka Châtillon-en-Michaille. Zrealizoval jsem zde svůj 16. ultramaraton a aby toho nebylo málo, přesunuli jsme se ještě tentýž den do Lichtenštejnska. Sotva 15 hodin po doběhu jedné výzvy nastupuji do druhé. Přebíhám dvakrát napříč celé Lichtenštejnsko a konečně od začátku roku dotahuji termínové manko (dostávám se na průměr 1 ultramaratonu za 14 dní). Mám pocit, že se karty obrací a začínám plnit výzvy podle plánu. Opak je ale pravdou a nedaří se mi proměnit dvě po sobě jdoucí výpravy v další úspěšný výběh. Nejdříve prcháme z Bosny před silnou bouřkou a týden na to si špatně rozvrhuji čas při výsadku do neznáma (Rumunsko).
Nic však nevzdávám a po náročném Dhaulagiri treku v Nepálu absolvuji výběh v okolí Káthmándú. Při trekování mi někdo odcizil kraťasy, takže většinu ultramratonu běžím s naprosto rozedřenými slabinami (nekupujte si na běhání fejkové North Fejsy). Jsem v časovém presu, takže další výzvu uskutečňuji při návratu zpět ve Spojených arabských emirátech. Odjakživa jsem chtěl poznat Dubaj, takže když jsem měl 12 hodin čekání na další letadlo, rozhodl jsem se čas využít k běhu. Problém je, že můj terminál nedisponuje úložnou zavazadel, takže běžím v rámci ultramaratonu 7,5 km na jiný terminál a zase zpět s 30 litrovým zavazadlem. Začátek listopadu je ve znamení výpravy do chorvatského Velebitu, kde nás překvapuje množství nakydaného sněhu. Běžím oklikou z hlavního hřebenu pro auto, čímž si zaškrtávám na pažbě už 20. zářez. Také se těsně míjím s medvědem, jehož stopy mě v čerstvém sněhu doprovází. Týden na to odlétám směr New York a Jižní Amerika. Nejdříve si v Peru pálím (uprostřed období dešťů) obličej při výběhu na Machu Picchu, následně sbíhám ze 4 600 metrů obávanou silnici smrti (bolivijské La Paz) a přelétám do Patagonie. Po návštěvě nejjižnějšího treku světa v Ohňové zemi se přesouvám do chilského národního parku Torres del Paine. 110 kilometrů dlouhý okruh přebíhám i s 30 litrovým batohem během dvou dnů a nemůžu se nabažit neskutečně rozmanitou přírodou. V argentinském městečku El Chaltén si připadám jako děcko v Disneylandu a nevím, kam se dřív rozběhnout. Národní park Los Glaciares má neopakovatelné kouzlo a ani mi příliš nevadí, že zde hloupým způsobem rozbíjím svůj zánovní telefon. Okolí Fitz Roye (a vlastně celá Patagonie) je totiž nejkrásnější místo, kde jsem kdy byl, takže si nechci kazit skvělou náladu něčím tak materialistickým, jako je spotřební elektronika. Cestou domů přestupuji v americkém Washingtonu, kde si běžím opravit rozbitý displej iPhonu a také vzpomínám na výběh z dubajského letiště. Nejen totiž, že vybíhám přímo z terminálu, ale navíc tu kvůli obavám z terorismu nedisponují úschovnou zavazadel a hážu svůj bágl do křoví. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci… Poslední ultramaraton uskutečňuji na portugalských Azorech 28.12.2017. Lepší datum si ani nemůžu přát, protože má maminka slaví v ten den 60. let, takže na tento den budeme oba rádi vzpomínat :-)
Uplynulý rok se nenesl jen ve znamení ultramaratonu, ale také pěších treků a výstupů na atraktivní kopce. Velice se mi líbilo v rakouském pohoří Totes Gebirge (přechod pohoří na sněžnicích) nebo v Kyrgyzstánu na Inylček treku, který svými parametry budí respekt. Ještě větší uznání chovám k Dhaulagiri treku, kde nás nejen pod sedmou nejvyšší horou světa ofoukla lavina, ale navíc jsme i vystoupili na Dhampus Peak (6 019 m). Úžasná výprava, kde se do jisté míry opakoval scénář z předminulého roku, kdy jsme opět museli poslat předčasně z treku jednoho člena naší skupiny. Když jsem nakousl Dhampus Peak, tak jsem neskutečně rád, že jsem si vyběhl na nejvyšší horu Austrálie – Mount Kosciuszko. Nejedná se sice o nic náročného, ale do tohoto koutu světa se člověk jen tak nedostane a vrchol patří do projektu Seven Summits (Koruna planety). Několikrát jsem se také vyskytoval nad 4 000 metrů. Ať už to bylo při zdolávání marocké nejvyšší hory Džabal Tubkalu (4 167 m) nebo při trekování po Nepálu, Kyrgoši a Jižní Americe. Pokud mě něco na uplynulém roce opravdu mrzí, tak je to absence běžeckých závodů. Zúčastnil jsem se pouze Vltava runu, který se navíc běží jen formou štafety. Na druhou stranu jsme s Beermental teamem obhájili vítězství z předešlého roku, takže za mě velká spokojenost.
Když to teď celé vidím shrnuté v jednom článku, tak se mi to zdá jako naprosto úžasný a hektický rok, který se občas měnil v noční můru. Zestárl jsem nejméně o 5 let, vypadala mi půlka vlasů a můj pohybový aparát si také jistě nechrochtal blahem. Na druhou stranu je super žít několik měsíců na hraně a plnit si své sny. Někdo určitě může namítat, že jsem dost často běžel „jen“ 45 km aby se neřeklo. Je však nutno podotknout, že průměrné převýšení každého výběhu bylo přes 1 500 metrů. Také si těžko někdo představí jak je náročné zvládat vše bez podpory dalších lidí přímo při realizování jednotlivých výzev. Někdy bych i zdolal delší vzdálenost, ale měl jsem problém s objemem vody a jídla. Také se člověk neustále strachuje o to, aby se nezranil a neohrozil tím celý zbytek projektu, takže raději sází na jistotu a odkroutí jen jen určitě množství kilometrů. Rychlostně to také nebyla žádná hitparáda a relativně často jsem se zastavoval kvůli focení, či natáčení. Jednotlivé výzvy jsem zaznamenával pomocí dvou na sobě nezávislých GPS zařízení (Suunto Spartan Ultra a Suunto Ambit 2). GPS výstupy jsem zasílal do České knihy rekordů, kde společně s fotografiemi analyzovali jejich pravost. Celkově jsem za minulý rok měl na kontě 492 hodin sportovních aktivit, při nichž jsem zdolal 3 500 kilometrů a nastoupal bezmála 130 000 metrů. Nejedná se bůh ví jak ohromné číslo a upřímně řečeno jsem toho odtrénoval nejméně za posledních 6 let. Když je člověk neustále na cestách a musí se starat v roli průvodce o blaho ostatních, tak zkrátka musíte trénovat buď hodně brzo ráno nebo až na večer (za tmy). Občas na to jednoduše nebyl morál a někdy jsem nechtěl už tak hodně namáhané nohy trápit ještě více.
Celá tahle sranda mě vyšla na 159 812,- Kč. Sepisoval jsem si naprosto všechny výdaje od letenek, přes vypité coca-coly až po rozbitý displej mobilního telefonu. Obrovskou výhodou je fakt, že jsem na většinu výprav jel jako průvodce (hrazená doprava a ubytování). Nejdražší tak byla Jižní Amerika (60 840,-) jenž jsem si financoval sám, následovaná JV Asií a Austrálií, (45 659,-) kterou jsem také neabsolvoval pod záštitou Expedition clubu. Do Austrálie bych se nebyl shopný podívat, kdybych nedostal od VUT sportovní stipendium, které mi pokrylo všechny mé výdaje. Vysoká škola byla mým jediným finančním sponzorem a všechny své další náklady spojené s cestováním pokryl pomocí peněz vydělané průvodcováním. Kdybyste kdokoliv chtěli poradit ohledně nacenění vašeho výletu a jedná o destinaci, kde jsem už byl, tak jsem schopný poskytnou pečlivě zpracovaný přehled cen… ;-)
Co říci závěrem? Lidi, sakra, žijte a plňte si své sny! Je to ten nejkrásnější pocit na světě! :-)