Rok 2020 byl pro většinu z nás ten nejzvláštnější rok, jaký jsme kdy zažili. Když jsme se v listopadu minulého roku přestěhovali zpět do Brna, moc jsem se těšil na setkávání se s kamarády a na návrat k orienťáku. Nemohl jsem se dočkat, až se zase vrátím do klasického pracovního procesu a také na to, že budeme blíže našim rodinám. Člověk míní, covid mění. A změnil toho opravdu hodně!
Vidím to jako včera, když jsme frčeli s rodinkou na Silvestr do Jeseníků a poprvé jsme uslyšeli o neznámé epidemii, která se šíří Čínou. Ťukali jsme si na čelo a nemohli jsme se dočkat těch pravých zimních radovánek. Vyrazili jsme všichni tři na elektrárnu Dlouhé Stráně, kde jsme byli pozvaní běžci kolem Michala Dobiáše z Trail Pointu. Bydleli jsme přímo v elektrárně, která disponuje školícím střediskem s příjemným zázemím a moc se nám tu líbilo. Jeli jsme sem především kvůli tomu, abychom s Michalem a Martinem Nytrou domluvili vznik běžecké cestovky Trail Adventure. Tenkrát jsme však bohužel netušili, že nám do toho covid hodí vidle. Každopádně to byla fajn dovča a po Silvestru jsme zajeli na pár dní za Janďou Knapovou a Petrem Stehlíkem, kteří byli společně se svou malou Julčou kousek od nás. Dobré to bylo!
Následovala únorová cesta do finského Inari, kde jsem jel v roli průvodce na nefalšovanou polární výpravu. Měli jsme kliku, že jsme to z hlediska epidemiologických opatření ještě stihli. Tam jsme jeli autem a zpátky jsme letěli. Pár dní před odjezdem jsem byl překvapenej faktem, že prvním covid pozitivně testovaným člověkem ve Finsku byla osoba z Rovaniemi. To město leží přesně na čáře severního polárního kruhu a „chudák“ bacil si nemohl vybrat horší místo na dovolenou. Celkově jsme akci hodnotil velmi pozitivně. Počasí k nám bylo přívětivé, takže jsem neměli žádné šílené mrazy a spíše jsme se báli, aby nám jezero Inari neroztálo pod nohama. Byla to má první zkušenost s polárnickými saněmi a musím říct, že jsem v tom našel zalíbení a pro příští rok jsem si vymyslel polární Grónsko. Tak snad to vyjde!
Začátkem března jsem si stihl v Trail Pointu ještě střihnout přednášku o loňském přeběhu treku Peaks of Balkans a pak přišla covidová doba temna. Zrušili jsme všechny velikonoční výpravy, zkrátili jsme si na pár dní úvazky na polovinu a doufali jsme, že se do léta situace zlepší. Kvůli sníženému úvazku jsem se také dostal k práci pro italskou lezeckou značku Climbing Technology, pro kterou jsem začal tvroři online marketing.
Také jsme začali v rámci Expe pořádat výpravy po ČR, což jsem využil k přechodu svých rodných Krušných hor a Šumavy. Předcházela tomu však měsíční intenzivní léčba bolavých achilovek, v rámci které jsem chodil na elektromagnet a absolvoval také několik rázových vln. Nic z toho však nezabralo podle očekávání a byl jsem rád, když jsem mohl vyrazit zahnat chmury do Krušných. Původně jsme zde měli v plánu vylézt na všech 1000 metrů vysokých kopců, kterých je 17. Kvůli bouřce jsme však museli pozměnit plány a nakonec se z toho stala spíše gastro výprava. To však vůbec nevadilo, protože jsem si ji neskutečně užil a měl jsem velkou radost, že jsem mohl navštívit svou chomutovskou babičku.
Koncem června jsme oslavili první narozeniny naší malé slečny! Zvláštní, jak člověka rodičovství změní. Kromě takovejch těch klasickejch věcí, že vám přestává vadit uklízení „cizích“ exkrementů a začínáte rozeznávat jedno batole od druhého, je tu spousta jiných pozitivních věcí. Tak například jsem začal více času trávit (s malou) v přírodě, méně sedím u počítače a také jsem začal více číst. Mám z té naší malé berušky obrovskou radost a je středobodem mého vesmíru.
A pak jsem v červenci vyrazil na Šumavu, kterou naprosto zbožňuju. Rád vzpomínám na to, jak jsme tu před dvaceti lety trávili s rodiči a ségrou letní dovolenou. Chvíli před tím se nám porouchalo naše rodinné auto, takže jsme vyrazili na Zadov ve strejdově Škodovce 120 a kromě plného kufru báglů jsme vezli na střeše 4 kola. To byla jízda! Od té doby uplynulo již hodně vody a jelikož jsme s Expedition clubem začali podnikat tuzemské výpravy, rozhodl jsem se zde vrátit. Vzal jsem si na paškál přejít nejen celý Národní park Šumava, ale také přilehlé CHKO od Lipna po Nýrsko. Vypsal jsem si tedy výpravu dlouhou 180 kilometrů (3 500 metrů převýšení) s cílem urazit celou trasu na těžko za 6 dní. A světe div se, přihlásila se šestice holek a dva kluci, kteří se nezalekli 30-ti kilometrového denního průměru. Musím říct, že si odvezl ze Šumavy dost smíšené pocity. Na jednu stranu se mi líbila možnost využít nouzových nocovišť a některá místa především v okolí Plechého nemají chybu. Zklamala mě však vysoká míra asfaltu a zpevněných cest.
Pár dní na to jsme vyrazili s rodinkou do Jánošíkovy republiky. Chtěli jsme navštívit Aničky příbuzné a také ukázat malé chuť halušek a borovičky… K mému překvapení se příbuzenstvo usídlilo přesně mezi Tatrami a Malou Fatrou. Takže nebylo divu, že jsme hned první den zdolali v Roháčích (s malou na zádech) 1 200 metrů převýšení. Elenka byla nadšená a zubila se na svět všemi svými 4 zuby. Chyběl jen kousek a mohla si odškrtnout svou první dvoutisícovku. Je to holka šikovná! Původně jsme měli v plánu také přechod celé Malé Fatry, který jsme na poslední chvíli kvůli počasí odřekli. To však vůbec nevadilo – prošli jsme si alespoň část Jánošíkových děr a obešli Velký Rozsutec. Návštěva Slovenska však měla také společenský podtext a moc se mi líbilo, jak se o nás Aničky rodina postarala. Korbáčky, domácí chleba a praženica byly na denním pořádku a zlatým hřebem byly větrníky. To si takhle nacpáváte břicho dobrotami a přijde k Vám Dorotka s nejlahodnějšími zákusky jaké svět viděl, které vlastnoručně upekla. Co Vám budu povídat, skvělé to bylo a nemůžu se dočkat další návštěvy!
Původně jsem měl v létě frčet na expedici do Ruska. Strejda coviďák však vystrčil růžky a místo toho jsem se ocitl v místě, kde žije více ledních medvědů, než lidí. Welcome to Svalbard! Už jen samotná cesta byla zážitek. Letěli jsme z Polska a při rozjezdu po ranveji jsme nabrali ptáka do motoru. Chudák. Aspoň to měl rychle za sebou. Museli jsme však zastavit a přestoupit do jiného letadla. Naštěstí jsme měli zpoždění jen hodinu a stihli přestup v Oslu. Přílet na Špicberky proběhl v poklidu. Z výšky jsme zkontrolovali kvalitu místních ledovců a o půlnoci sledovali slunce v plné parádě. Naštěstí tu v létě vůbec nezapadá, takže to má své kouzlo. Ráno jsme si šli půjčit pušky a splnili praktický test zacházení se zbraněmi. Dostali jsme dvě nacistické Mauserky Karabiner 98 s říšskou orlicí na pažbě. Jinak se musím přiznat, že výprava byla skvělá a daleko předčila mé očekávání. Každý den jsme procházeli jinou krajinou a přítomnost zbraní v kombinaci s hlídkami tomu dodávalo daleko dobrodružnější pocit. Na treku jsme kromě návštěvy Barentsburgu nepotkali ani živáčka a naprosto vše nám překvapivě vycházelo. Ze svých 44 výprav v roli průvodce řadím výpravu na Špicberky do TOP3. Za mě velká pecka a chci poděkovat celé skupině za tuhle skvělou jízdu! :-)
Zbytek prázdnin jsem strávil v rodinném kruhu. A kromě návštěvy mých rodičů v Sokolově, kde podnikáme výlet na Božák, do Lokte a také za babičkou do Chomutova. V druhé polovině srpna vyrážíme na svatbu Martina Ksandra a Sabči Jelínkové do Beskyd. Nejen, že jsme měli obrovskou kliku na počasí, ale hlavně korona nařízení jsou benevolentní natolik, že se může pařit naplno až do rána bez jakýchkoliv opatření. První zářijový víkend se znovu vracíme s Aničkou a Elenkou na malou Fatru, ale počasí nám příliš nepřeje. Necháváme auto v Lipovci a po žluté značce docházíme až na chatu pod Kľačianskou Magurou a další den do Vrátné doliny. V noci však přichází bouřka a také v neděli neustále prší. Vzali jsme tedy do zaječích a následně se busem a vlakem vracíme přes Žilinu zpět k autu. Tak snad to vyjde příště!
Poslední výpravou s Expe v roce 2020 byl výstup na Ararat. Přiznám se, že z Turecka nejsem kvůli zahraniční politice zrovna dvakrát odvázanej a také se mi příliš nezamlouvá jejich chování vůči ženám. Odjakživa mě však lákalo navštívit bájný Ararat, na kterém údajně přistála Noemova archa. Samotný kopec leží na východě země poblíž arménsko-iránských hranic a díky svému vulkanickému původu ho člověk pozná na desítky kilometrů. Příroda je tu bezlesá a na první pohled poměrně chudá a vyprahlá. Při úvodní aklimatizaci jsme podnikli dvoudenní výstup na Mont Zor Dagi (3 197 m) a na hřebeni jsme při západu slunce postavili tábor. Zlatá hodinka v kombinaci se siluetou Araratu měla své kouzlo! Následující dny již byly ve znamení samotného výstupu. Jeden den člověk šlape do základního tábora ve výšce 3 200 metrů, další den do výškového tábora ve 4 200 metrech a třetí den výstupu ho čeká vrchol. Měli jsme kliku, že jsme se zde nacházeli na konci sezony a nebylo tu příliš turistů. Oficiálně se zde může pouze s místním průvodcem, takže jsme díky místní agentuře měli i příjemný servis. Vodu na 2 dny pro celou skupinu tak táhnul kůň a také jsme například měli velký společenský stan v obou táborech. Asi stárnu, protože byly doby, kdy jsem jakoukoliv pomoc odmítal a vnímal jsem to jako svou slabost. Samotný výstup nebyl nic šíleného. Člověk naprostou většinu času šlape nahoru prašnými pěšinkami nebo se proplétá mezi balvany. Až ve výšce 4 900 metrů přichází na ledovec a nasazuje mačky. Technicky se tedy nejedná o nic náročného a je pouze důležité pohlídat si počasí a aklimatizaci. Stálo při nás štěstí, protože se výstup podařil celé jedenáctičlenné skupině a mohli jsme tak slavit stoprocentní úspěšnost! Po návratu z vrcholu jsme se jen přežírali a užívali si pohodu. Navštívili jsme město Kars, pozůstatky města Ani a turecké lázně hammam. Výprava se mi moc líbila a měl jsem radost, že vše vyšlo podle plánu. Příjemná kombinace poznávání a vysokohorské turistiky.
Závěrečnou akcí roku 2020 byla profesní zkouška horského průvodce. Zdravověda, orientace v terénu, poradenství v oblasti horské turistiky, plánování túry, ochrana přírody nebo fyzická zdatnost. To je jen krátký nástřel toho, co by měl mít horský průvodce našprtané, aby mohl úspěšně složit profesní zkoušku. Úspěšně složená zkouška ho opravňuje k tomu, aby mohl pracovat sám na sebe jako OSVČ a také každá cestovka musí mít někoho, kdo tímto osvědčením disponuje. Celkově se jednalo o tři dlouhé a náročné dny, které nás poctivě otestovali ve všem, co k naši horské práci potřebujeme a závěrečný 25 km dlouhý běh s 1 500 metrovým převýšením a 10 kg batohem pod 5 hodin byl už jen třešničkou na dortu. Zajímavá zkušenost!
Tímto se dostávám k samotnému závěru roku, který jsme se rozhodli strávit u rodičů v Sokolově. Bohužel si covid vybral v naší rodině i jednu velmi bolestivou daň a tou byla má babička z Chomutova. V říjnu si zlomila nohu a v nemocnici chytila covid, na který po několika týdnech zemřela. Její odchod jsem snášel špatně o to více, že k ní do nemocnice nikdo nemohl a ani neproběhl klasický pohřeb. Poslední rozloučení s rodinou se tak uskuteční až příští rok. O to více jsem si tedy přál strávit co nejvíce času s mými rodiči a jsem rád, že jsme za nimi na týden jeli oslavit příchod nového roku.
Uplynulý rok byl velmi zvláštní a nestandartní. Opět jsem se nezúčastnil žádných běžeckých závodů, přijal jsem na částečný úvazek novou práci a vyzkoušel věci, které jsem ještě nikdy nedělal. Jsem neskutečně rád, že mohu i přes rodinné povinnosti stále cestovat a dělat co mě baví. A také jsem neskutečně rád za naši malou Elenku, která je pro mě tou nejdůležitější osobou na celém světě. Díky za to, co můžu dělat. Opravdu si toho vážím a doufám, že to i nadále vydrží. Ať se Vám daří v roce 2021!
