Souhrn roku 2019

Konečně uzrál ten správný čas shrnout si uplynulý rok a vyložit karty na ten aktuální. Od začátku psaní svého blogu se vždy snažím, aby nový rok byl o něco pestřejší a zajímavější, než ten předchozí. Zatímco dříve jsem byl permanentní točič kilometrů a nedokázal jsem si představit víkend bez orienťáku, postupně jsem se překrystalizoval na cestovatele, který závodí jen příležitostně. 

Rok 2019 začal poměrně rozporuplně. Od října předešlého roku jsme s Aničkou očekávali potomka, takže jsem se v lednu stěhoval do Španělska a běhal po doktorech, protože mi nekontrolovatelně škubaly svaly a brněly končetiny. Krevní testy naznačovaly, že by se mohlo jednat o boreliózu a zároveň jsem měl i podezření na daleko horší nemoci, které se nakonec nepotvrdily. Na jaře jsem v Motole podstoupil magnetickou rezonanci ze které vyplynulo, že se spíš jednalo o přetížení nervové soustavy a že bych měl trochu zvolnit. Přece jenom jsem poslední dva roky strávil polovinu dní na cestách v roli průvodce a začínal jsem mít ke své práci odpor. Vzhledem k nastávajícímu rodičovství jsem dostal nabídku kompromisu – každý rok si odjedu cca 7 výprav jako průvodce a jinak se budu na plný úvazek věnovat marketingu Expedition clubu. 

Úvodní akcí byl Silvestr v Andalusii, který mě nezastihl v příliš pozitivním rozpoložení. Po šestitýdenním průvodcování po Patagonii jsem absolutně neměl náladu na další starání se o účastníky a jelikož se jednalo z větší části o městskou výpravu, kladl se velký důraz na přípravu. Odjížděl jsem na ni s nechutí a ačkoliv jsem udělal pro své účastníky maximum, já osobně jsem neměl z této akce příliš velkou radost. Leden byl obecně velmi chaotickým obdobím, kdy jsem se stěhoval z Brna do španělské Olivy. Také jsem měl jsem druhou výpravu roku 2019, sněžnicovou Rodnu. Rumunsko mám moc rád a líbí se mi, že disponuje dobrou dostupností, parádními horami a milými lidmi. Naším plánem bylo zdolat na sněžnicích hlavní hřeben pohoří Rodna. Jelikož se nám to během 3 uplynulých výprav v Expedition clubu nepovedlo, připravoval jsem si i náhradní varianty. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Těsně před naším příjezdem totiž napadlo velké množství čerstvého sněhu a naše původní plány vzaly za své. Většinu času jsme tedy strávili v pohoří Maramureš a ve výsledku jsme kvůli počasí neviděli skoro nic. Na akci tedy ani teď s odstupem času nevzpomínám v dobrém a do budoucna se spíš chci orientovat na polární výpravy.

Atraktivní novinkou loňského roku byla možnost pořádat běžeckých výprav. S touhle myšlenkou jsem koketoval již dlouho a domluvil jsem se v Expedition clubu, že zrealizuji celkem 3 běžecké akce. Tou první byl běžecký kemp přímo v místě mého bydliště, tedy ve španělské Olivě. Překvapivě sympatická výprava se skvělými ohlasy mi dodala potřebnou sebedůvěru, že běžecká dobrodružství mají v našem portfoliu prostor. Neznám člověka, který by nechtěl koncem února vypadnout na pár dní do tepla a proběhat střevíce mezi pomerančovými sady. Lahoda! V dubnu jsme letěli na další běžecký kemp na Madeiře, kde jsme se chtěli původně zúčastnit závodu Madeira Island Ultra-Trail. Než jsme se však rozhoupali, tak startovné už bylo vyprodané, což vlastně nakonec nevadilo. Aspoň jsme o to více mohli kvalitně potrénovat a sledovat MIUT z pohledu diváků na trati. Neskutečná podívaná a jsem moc rád, že jsem měl konečně příležitost vidět Francoise D’hana v akci! Třetí běžeckou výpravou byl na přelomu května a června přeběh treku Peaks of Balkans, který se rozprostírá na trojmezí Kosova, Albánie a Černé hory. Jednalo se o nový koncept, v rámci kterého jsme se každý den nevraceli na stejné místo a pokračovali dál, dokud jsme nedokončili devítidenní okruh. Měli jsme sebou jen malé běžecké batůžky a jídlo jen na jeden den. Osvobozující pocit! Na tuhle výpravu vzpomínám moc rád a i přes závěrečné nepříjemnosti s porouchaným autem musím říct, že to byla nejlepší akce roku. Hlavně jsem byl moc rád, že jsem ukázal všem účastníkům, jak nalehko se dají zdolávat stovky kilometrů dlouhé treky.

A pak se to stalo! Ve čtyrtek 27. 6. 2019 jsme jeli s Aničkou na předporodní kontrolu a jelikož už měla drobné kontrakce, nechali si ji v nemocnici na pozorování. Původní termín porodu byl naplánován na následující den a k našemu překvapení to nakonec přesně vyšlo. Elenka Šviráková přišla na svět 28. 6. 2019 ve 13:06 a měla se už od začátku čile k světu. Vážila 3 800 gramu a měřila 51 centimetrů. Musím se přiznat, že jsem se ji na první pohled trošičku leknul. Měla hrozně šišatou hlavu a byla tak moc zmodralá, že jsem se bál, jestli se nepřidusila a je zdravá. Naštěstí byla (stejně jako Anička) zdravá jako řípa a mohli jsme se tak užívat prvních dnů jako rodina. Krásný pocit a zaplať pán bůh, že Elenka už od prvních dnů v noci překvapivě spala a i nadále je hodné miminko. Nevím po kom to sice má, ale jsme za tuhle kliku moc rádi! :-D

Od Elenky narození se ve Španělsku spustilo šílené teplotní peklo. Přes den neklesly teploty pod 30 °C a tropické noci nebyly o moc příjemnější. Klimatizaci jsme pouštět nechtěli, větrák jel o sto šest a i přes to bylo na chcípnutí. Pokud chtěl jít člověk běhat, tak musel být v 8:00 zpět nebo chodit až po setmění. Naštěstí mi ani úmorné vedro nezabránilo dohnat řadu dlouho odkládaných restů, včetně nového grafického kabátku tohoto blogu. Byl jsem moc rád, že se díky menšímu počtu výprav stíhám věnovat věcem, na které jsem dříve neměl čas. Každý týden jsem přečetl jednu až dvě nové knížky, začal jsem se koupat v moři, něco málo i uvařil a hlavně dostříhat všechny rozpracovaná videa. Miluju ten pocit, když „to do list“ zeje prázdnotou!

V polovině září jsem vyrazil na nejdelší výpravu tohoto roku. Peru a Bolívie slibovaly spoustu netradičních zážitků, které se nesly v duchu výstupu na Huayna Potosí (6 088 m) a trekem Cordillerami Huayhuash. Největším oříškem byla aklimatizace. Ono přiletět od moře do výšky 4 000 metrů není žádná sranda a první den jsme si prakticky jen vozili zadky v autě a užívali si největší solnou pláň světa Salar de Uyuni. Po desetidenní aklimatizaci, kdy jsme si sjeli Silnici smrti, prozkoumali město Tiwanaku a nejvyšší bývalé lyžařské středisko světa, jsme byli schopni podniknout dvoudenní výstup na Potosí. Ten nebyl technicky náročný a kromě jedné vzdálené laviny a několika přeskakování trhlin jsme žádné velké vzrůšo nezažili. Na vrchol Huayna Potosí vylezlo 8 lidí z 10-ti a přes jezero Titicaca a Machu Picchu jsme razili směr peruánský Huaraz. I když je trek Cordillerami Huayhuash označován jako jeden z nejkrásnějších na světě, byl jsem okruhem zklamán. Příroda sice byla krásná, ale všudypřítomní výběrčí daní nám celý zážitek značně znepříjemňovali a nakonec jsme byli rádi, že jsme po 22 dnech dorazili zpět domů. Poslední týden jsme měli opravdu „štěstí“ ne těžko předvídatelné situace, kdy jsme se nešťastnou náhodou objevili uprostřed bouřkového mraku, zastihlo nás v noci zemětřesení, jeden večer nás místní domorodci vypuzovali nechtěně kouřem a po návratu do Limy jsme s překvapením zjistili, že se zde schyluje ke státnímu převratu. Šílená kombinace nepříjemností!

Poslední výpravou roku 2019 měla být španělská Sierra Nevada, ale vzhledem k tomu, že jsem se vrátil z více než třítýdenní akce a měl jsem chvíli na to letět do Andalusie, domluvil jsem se místo toho na dalším běžeckém kempu „u nás“ v Olivě. Sešla se nás partička 7 borců a celý kemp se nesl v naprosto pohodové atmosféře. Byl jsem překvapen, jak se mi po návratu z vysoké nadmořské výšky skvěle běhá a měl jsem moc velkou radost, že všechno vyšlo na jedničku a navíc jsem si udělal i nové běžecké kámoše. Závěr roku pak pokračoval ve stěhovacím duchu, kdy jsem v listopadu přejížděl se dvěma kočkama (jednalo se o kočku a kocoura, nikoliv Aničku s Elekou) a psem přes půlku Evropy z Olivy do Brna. Skoro jsem si nechal vymňoukat díru do hlavy a byl jsem moc rád, že jsme s Brně na Lesné našli překrásný byt, kde jsme moc spokojeni. Jednou z posledních akcí minulého roku byl Inov-8 festival ve Vizovicích, kde jsem měl možnost prezentovat přednášku o přeběhu treku Peaks of Balkans a překvapilo mě, jaký akce měla úspěch. Nemůžu se dočkat dalšího ročníku!

Podtrženo, sečteno – za rok 2019 jsem strávil v roli průvodce 77 dní a odzávodil čistou nulu. Vrátit se naplno k běhání je jedno z mých největších předsevzetí pro následující rok. Jsem si vědom toho, že jako hlava rodiny mám na všechno daleko méně času a není pro mě jednoduché nic nezanedbávat. Pevně však věřím, že jsem se této důležité role zhostil pozitivně a že si malá Elenka nemá na co stěžovat. Moc rád si posouvám hranice a žiju život, který mě baví a má podle mě smysl. Často přemýšlím nad tím, jestli se svým časem nakládám správně a jestli bych neměl některé věci změnit. Jednotkou života není vteřina, ale zážitek. Snažím se vytvářet akce, které v člověku zanechají hlubokou stopu. Takové, na které nikdy nezapomenu, užívám si je, ale zároveň se díky nim překonávám a posouvají mě v životě. Rok 2019 byl pro mě jedinečný a nedá se slovy vyjádřit, jak velkou radost mám ze své úžasné dcerky. Velký dík patří mé milující rodině! :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *