Ležím vedle obilného pole u rybníka, na nose mě pošimrává sluníčko a vlasy češe letní větřík. Po dvou probdělých nocích prožívám cestovatelskou kocovinu a ztrácím ponětí o času i prostoru. Pomaličku se probírám, otevírám oči a chvíli mému broukovi mozkožroutovi trvá, než mu dojde informace, v jakém státu se to vlastně nacházím. Ukrajina? Nene, Moldavsko. Včera to byla Ukrajina, dnes je to Moldavsko a zítra to bude Podněstří. Vstávám, pomalu se potácím k naší rudé Felicii a do toho přemýšlím, jak jsem se do tohoto netradičního koutu Evropy vlastně dostal.
„Takže chápu to správně, že jsi sestrojil drezínu a chtěl bys ji v Moldavsku otestovat?“ pokládám otázku člověku, kterého většina lidí zná jako toho, co se dvakrát pokoušel přeplout Středozemní moře na lodi z PET lahví. „Buď ji otestujeme v Moldavii nebo na Ukrajině. To se ještě uvidí podle toho, na jaký rozchod kolejí bude konstruovaná,“ dostává se mi nejednoznačné odpovědi. „To zní zajímavě! Ale jak bys ji tam chtěl dostat? Snad na ní nepojedeme už z Brna, ne?“ táži se vzrušeným hlasem. „Ne, to ne. Odstraníme z Borůvky zadní řadu sedaček a normálně ji přepravíme po silnici,“ odpovídá Albert. „To zní skvěle, těším se!“ říkám s úsměvem a v duchu se směji tomu, jak originálně může vypadat pracovní pohovor.
Dostal jsem nabídku pracovat pro Expedition club nejen jako průvodce, ale také jako pomocný garant výprav a výlet s drezínou má být taková malá oťukávačka s mým šéfem, Albertem Fikáčkem. Den před odjezdem mi však zvoní telefon a z druhé strany se ozve: „Mám špatné zprávy… Drezína je bez převodovky, takže ji nebereme. A navíc i Borůvka musela do servisu, takže bychom ji tam stejně neměli jak přepravit a beru svoji Feldu.“ Haha, klasika… To nám ten výlet hezky začíná! :)
V den odjezdu stojím před plachetnicí. Před plachetnicí, která se nachází v Brně na Moravském náměstí a pomáhám jejímu majiteli s… počkat, počkat! Víte, jakou má plachetnice souvislost s tímto článkem? Vůbec žádnou. Jen jsem měl nutkání se zmínit o tom, že ta plachetnice zaparkovaná v centru Brna není reklamní billboard (jak si někteří myslí), ale normální funkční loď, která jen čeká na svou plavbu a sem tam se na ní vypije pár jedniček :) Zpátky k výletu…
Abychom nejeli s Albertem jak dvě bukvice sami, vzali jsme sebou naše slečny a v průběhu cesty se pomalu vykrystalizovává lokalita, kam že to vlastně jedeme. Albert s Kudrnkou se shodují nad jakýmsi Podněstřím, což je pro mě i pro Miriam do té doby zcela neznámý stát ve východní Evropě, který se odtrhl od Moldavska. Mezinárodně ho uznaly jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie, přičemž postavení těchto území je taktéž sporné a právně spadá Podněstří stále pod Moldavsko, které s ním v 90-tých letech vedlo ozbrojený konflikt. Po celovečerní jízdě doráží brzo ráno do ukrajinského Užhorodu, kde dáváme výbornou snídani, kupujeme ty nejkýčovitější cetky pod sluncem a dáváme si nechtěnou dešťovou sprchu. Následuje nákup čůča a několikahodinový přesun naším rudým ďáblem přes Karpaty až pod nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlou (2061 m n. m.). Chvíli koketujeme nad výstupem, ale vzhledem k pozdnímu odpoledni dáváme jen koupačku v řece a pak zase frčíme dál.
Ten, kdo nadává na kvalitu silnic v Česku, tak tomu bych moc rád udělal road tripový zájezd na Ukrajinu. Silnice tu připomínají pleť středoškolského studenta informatiky a felďácké tlumiče dostávají slušný kartáč. Inu, kdo by na východě hledal západ…
Chvíli po desáté hodině dáváme pauzičku v ukrajinském pajzlíku, kde nás opíjí vodkou milá bábuška a máme co dělat, aby se aspoň slečna řidička vymanila z alkoholových spárů prostorově výraznější tetky. Jedeme už druhou noc bez zastavení a kolem třetí hodiny ráno přejíždíme Ukrajinsko – Moldavskou hranici. Obrovskou cestovní únavu zaháníme až zastávkou u rybníka poblíž vesnice Teplesti. Albert s Kudrnkou už tu loni drandili při výpravě na babettách do Oděsy (koukněte na jejich super video :) a znají tu pár místňáků. Takže není divu, že nás domorodci zvou na rodinný oběd a dáváme si neskutečně do nosu. Mňam! Dvě hodinky na to zvoníme na zvonek místnímu mechanikovi (Igorovi), který loni pomáhal výpravě na babettách dostat se k Černému Moři. Albert mu předává jako výraz díků flašku vodky a Igor nás zve do svého moto království. Následuje pokus o atentát pomocí samohonky (podomácku vyráběné kořalky) a Igor nám sděluje, že poslední půlrok nepil žádný alkohol. Nicméně jeho hláška: „Nevím, jak místní vodka chutná alkoholikům, ale mně ano,“ nás dostala do kolen :) V podvečer vyrážíme dál směrem do zadněsterské Rybnice, tedy třetího největšího města Podněstří. Kontrola na hranici je více než pečlivá a dobrou hodinku trvá vyřízení vízových povinností. Byrokratické čekání nám krátí sledování celní kontroly oblečené do velice slušivého čepečku s košilí, která by svým střihem mohla směle konkurovat outfitu českých sportovců na olympiádě v Riu. Celník v našich očích zřejmě viděl nekalé úmysly a rozloučil se s námi slovy: „Nechligaňte, buďte vnímatelni!“ Bereme si tedy z těchto slov ponaučení a pokoušíme se nechliganit.
Pokud se dostanete do oblasti Podněstří a potřebujete si vybrat peníze, rovnou zapomeňte na výběr z bankomatů. Buď totiž nefungují nebo v nich nejsou žádné peníze. Jedinou možností je výběr přímo v bance. Máme štěstí, protože při vstupu do restaurace potkáváme slečnu, která studovala v Česku a pomáhá nám vyměnit poslední zbytky dolarů za lokální měnu – podněsterský rubl. Jsme překvapeni, jak vypadá interiér restauračního zařízení. Posezení pod širým nebem v kožených sedačkách s obrovským výběrem jídla, pití (včetně míchaných drinků) a vodních dýmek. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tu najdeme takto zápaďácky vyhlížející podnik. Namlsáni luxusem se vydáváme do vesnice Cobasny (námi přezdívané Klobásny), kterou nám z neznámých důvodů doporučili místní a chystáme se v ní naleznout disco. Místo vesnické tancovačky však poznáváme nové kamarády v podobě dvou ruských vojáků a dalších dvou jejich kumpánů. Zvou nás na flašku vodky a zažíváme pravou podněsterskou párty, jak se patří :)
Největší fór byl v tom, jak si nás tihle místní alkoholici zamilovali. Následující den nás totiž nechtěli nechat odjet. Největší boss (pán v zeleném kloboučku) si nás nadbíhal takovým stylem, že nám po probuzení přinesl nechutně sladký čaj až přímo do stanu. Následovala chvíle přemýšlení nad tím, z jaké strany borec z onoho hrnečku pije a následně pár vteřin strachu, jestli se v hrnečku nenachází horký chlast :) Největší dvoření však přišlo vzápětí, kdy nám nabídl možnost se osprchovat. Pod pojmem sprcha si představte hadici vyvedenou ze zachytávače dešťové vody a mile rád nám také frajer nabídl, že nám hadici podrží, abychom se před ním hezky osprchovali. Prostě luxus! :-D
Ráno při odjezdu z vesnice se od strážného vojáka dovídáme, že se Cobasna nachází ve střežené vojenské oblasti a že tu vlastně nemáme co pohledávat. Divíme se tedy, že nás v noci v pohodě pustili přes strážné stanoviště. Dám vám tedy radu. Pokud byste se i vy chtěli podívat do této boha pusté díry, stačí strážnému v budce vyslovit magickou formulku: „Disco, disco!“ a mile rád vás pustí :)
Následující den jedeme na výlet hlavního města Podněstří, Tiraspolu. Jsme příjemně překvapeni, jak to tu vypadá a při pohledu na upravené široké bulváry Albert zahlásí: „Obdivoval jsem mravence, ale začnu obdivovat lidi!“ A má pravdu. Také mně se tu líbí a další skvělá restaurace jen podtrhuje celkové mínění o tomto nepříliš populárním místě. Vzhledem k tomu, že místní palírna Kvint zdobí státní bankovky, nemohli jsme si nepořídit několik lahví lokálního alkoholu. Za flašku 0,75 l desetiletého koňaku jsem vypláznul v přepočtu 250,- Kč, a například v supermarketu nebyl problém koupit lahev vodky za 26 korun. Není potom divu, že se russian compilation natáčí prakticky samo :)
V podvečer provádíme průzkum oblasti jižně od Tiraspolu, která na mé navigaci (mapy.cz) vypadá jako další mini stát mezi Podněstřím a Moldavskem. K našemu zklamání se však jednalo o část Moldavska a zobrazená hranice na mapě nemá valný význam. Večer děláme improvizovaný piknik u řeky Nistru, která tvoří hranici dvou výše zmíněných států a Albert se nám svěřuje o svém niterném pocitu, že byl v minulém životě velrybou.
Další den přináší nová dobrodružství. Ráno nás říční převozník převáží zpět do oblasti Podněstří, dáváme oběd v naší oblíbené tirasoplské reštice a pomalu se vracíme přes Moldavsko zpět na Ukrajinu. Jo a abych nezapomněl… Skoro nám došel benzín a jelikož jsme neměli ani vindru v podněsterských rublech, skládali jsme se na litr benzínu ve třech různých měnách :) Naštěstí byl pán u pumpy velice shovívavý a jelikož jsme mu pochválili jeho kapitánskou čepici, tak nad naším vexlákstvím máchl rukou.
Frčíme dál a cestou se od pana velryby dovídáme, jak se řekne rychlovka rusky (sunul, vinul, poběžal) a za deštivého večera stavíme stan nedaleko opuštěného rybníka. Poslední den výletu je ve znamení návštevy města Lvov, nacházejícího se na západě Ukrajiny. Centrum města je zcela právem zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO. Je to tu skutečně moc hezké a jsem překvapen místní architekturou. Na oběd jdeme do podniku Kryjivka, který je kapitolou sám o sobě.
Z hlavního lvovského náměstí vcházíme do útrob jednoho z renesančních domů a před námi se objevují těžké, masité dveře s otevírajícím hledím. Bušíme na dveře, hledí se otevře a do tváře nám hledí přísný pohled ukrajinského vojáka. „HESLO!“ ozve se zvučný hlas a Albert znalecky odpoví: „Sláva Ukrajině!“ Vojákovi se zalesknou oči, zvolá: „Hrdinům sláva!“ a pouští nás dovnitř. Nacházíme se v malé komůrce o velikosti 2 × 2 metry a břichatý strejda ve vojenské uniformě nám ze své čutory nalévá alkoholický nápoj neznámého původu. Jakmile do sebou loupeme panáka, sahá pupkáč po nenápadné páčce a nám se otevírá tajný vchod do podzemí… Scházíme dolů a mám pocit, jako kdybychom se posunuli v čase zpět do druhé světové války. Celá hospoda má dekoraci ukrajinského odboje. Po stěnách jsou nalepené plakáty s vojenskou tématikou, v chodbách jsou položené samopaly a jídlo nám donáší v kovové misce. Výslednou atmosféru dolaďuje občasný výstřel z pistole a tématická hudba. Paráda! :)
Kryjivka je nejstylovější restaurací, jako jsem kdy viděl a není divu, že patří k nejnavštěvovanějším podnikům v Evropě.
I v dnešní době patří Lvov mezi vlasteneckou baštou a byl jsem překvapen, když jsem spatřil, že se dá v pouličním stánku zakoupit toaletní papír s hlavou nejvyššího ruského představitele. Stejně tak můžete po celé Ukrajině vidět velké množství modro – žlutých dvoukolor, které se snaží poukázat na ozbrojený konflikt na východu země. Odpoledne jsme opět nasedli do našeho čtyřkolového satana a uháněli to přes Polsko a Slovensko zpět do Brna. Cestou domů jsme na slovenské pumpě zakoupili za pár éček modrý majáček, který dodával naší feldě opravdu drsňácký vzhled :)
Před půlnocí jsme se v Považské Bystrici rozloučili s Miriam a před půl třetí ráno jsem už ležel v posteli a vychutnával si zasloužené kóma. Zajímavý trip! Po několika dnech po skončení akce jsme se shodli na tom, že jsme lehce přestřelili vzdálenost a měli jsme si užít prodloužený víkend třeba jen na Ukrajině a netrmácet se dva dny do Podněstří. Strávili jsme totiž v autě naprostou většinu času a spíše se jednalo o road trip. S odstupem času však hodnotím výlet velmi pozitivně. Sice jsme u feldy odrovnali oba přední tlumiče, ale to nic nemění na faktu, že jsem si opět rozšířil obzory a uvědomil jsem si, jak velké zeměpisné mezery ještě mám. Nicméně kdybych těch pět dní sdílel auto s jinými lidmi, tak by mi asi mrdlo a opravdu by mi vadilo, že se trmácíme na otočku do země, kde vodka dává dobrou noc :)