Poběhání po ostrově věčného jara

Je chvíli po sedmé hodině ranní a nacházíme se na třetím nejvyšším vrcholu Madeiry, Pico de Arieiro (1 818 m). Čekáme na první závodníky Madeira Island Ultra Trail a přitom nevěřícně koukáme na překrásnou přírodu, která nás obklopuje. Metrový chodníček, po kterém nevyspalým krokem našlapujeme je obklopen hlubokými propastmi budících respekt. Už od časných ranních hodin se na tomto fotogenickém místě shlukují desítky fanoušků, fotografů a také pilotů dronů. Když se po dlouhém čekání ze vzdáleného tunelu noří dvojice běžců, nevěřím svým očím. Běží tak rychle, jako kdyby neměli v nohou 70 kilometrů s téměř 7 000 metry převýšením. Svěžím krokem přelétávají desítky schodů a než se stačím vzpamatovat, cvakají okolní spouště foťáků o sto šest. V čele běží François D’haene, který tento závod v minulosti již vyhrál a zkušeně si kontroluje vedení. Za ním lehce ztrácí Germain Grangier a po chvíli další a další závodníci, kteří jsou na trati přes 8 hodin. „Tohle nejsou lidi, ale stroje,“ nechápavě kroutím hlavou a sleduji rozjařené oči svých běžeckých kolegů, kteří stále nemohou uvěřit tomu, co právě viděli. Skvělá podívaná!

Původní myšlenka běžeckého kempu na Madeiře vznikla tak, že jsem zde v roce 2018 strávil několik dní s Vojtou Bořilem na běžeckém soustřeďku a následně jsem přecházel celý ostrov z východu na západ se skupinkou lidí jako jejich průvodce. Ačkoliv jsme zde byli v době konání závodu Madeira Island Ultra Trail (MIUT), nebyl na sledování průběhu čas. I přes to však byla atmosféra závodu cítit na každém kroku a slíbil jsem si, že se sem kvůli tomuto závodu vrátím. Dostal jsem totiž nápad, že bych tu mohl pod záštitou Expedition clubu udělat běžecký kemp a jeho vrcholem by byla účast na samotném MIUT-u. Startovné bylo však rozebrané rychleji, než jsem sehnal dostatečný počet účastníků a rozhodli jsme se ho vynechat. O to více tréninkových kilometrů jsme si tedy mohli dovolit a nemuseli jsme řešit, že by se člověk musel běžecky šetřit.
Madeira je opravdu krásný, ale divoký ostrov o kterém se často mluví jako o „pohoří uprostřed moře“ nebo „ostrov věčného jara“. Pravda je taková, že tu prakticky neexistuje rovina. Neustále se někdy škrábete do strmého kopce nebo opatrně sestupujete dolů a bojíte se pádu do strmé rokle. Sopečný původ Madeiry se z hlediska charakteru terénu rozhodně nezapře a počasí je stejně divoké, jako převýšení. Někdy se mění doslova z minuty na minutu a husté přívaly deště dokáže nečekaně přerušit intenzivní slunce. Před rokem jsem se tu koncem dubna dokonce setkal i s popraškem sněhu. Vzhledem k tomu, že se na relativně malé ploše dostanete do výšky necelých 2 000 metrů, není nic zvláštního, že se na horách žení všichni čerti a u pobřeží je to na opalovák.
Sešla se nás pohodový skupina 4 holek a 3 kluků. Zabookoval jsem dopředu dvě ubytka rozmístěná na severní a východní části ostrova a také jsem si zamluvil dvojici automobilů. Skvělé bylo, že prakticky všichni účastníci měli nějaké ty zkušenosti s horským běháním, což nám dost ulehčilo průběžnost jednotlivých tréninků. Hned po příletu jsme se však setkali s nečekanou komplikací v podobě auta. Jelikož jsem při rezervaci nezadal číslo letu nebo dobu příletu, automaticky se vyplnila 12 hodina jako čas převzetí jednoho z automobilů. Když jsem se tedy v 16:00 pokoušel auto vyzvednout, bylo mi řečeno, že je rezervace propadlá a nejen, že si musím vytvořit novou (a logicky výrazně dražší), ale že nemám ani nárok na vrácení peněz z té původní. V pátek večer jsem se samozřejmě nikomu nedovolal a s naštvaným výrazem ve tváři jsem musel odkývat nevýhodné podmínky, které si autopůjčovna naúčtovala. Tyhle levárny jsou naprostá klasika. Dalším nemilým překvapním bylo ubytání. Po nákupu potravin a lehkém úvodním tréninku jsme dorazili na místo pobytu a když už jsem se konečně naší hostitelce dovolal, řekla mi, že už má na baráku hosty a že s námi nepočítá. Jednalo se bohužel o chybu na straně ubytovatele a první noc jsme strávili ve 4 hvězdičkovém hotelu (kde bydlel před rokem celý tým Salomon) a který nám byl naštěstí proplacen.
Sobotní trénink byl ve znamení mlhy a nepovedené zkracovačky. Opravdu doporučuji se na Madeiře držet jen velkých oficiálních cest a vyhýbat se drobným pěšinkám zakreslených bůh ví kým. Nám se jedna taková vymstila a zhruba ve třetině trati jsme měli půlhodinovou stopovačku, než se mi podařilo najít správnou cestu. Po vyběhnutí na hřeben jsme viděli kulové a pěkně jsme zmokli. Do toho si člověk musel dávat bacha na nohy a v jedno místě jsme si také užili exponovanou horolezeckou vložku. Celkem jsme naběhali 21 kilomertů a nastoupali 1 100 metrů. Ideální začátek kempu! :-) 3. etapa byla již značně veselejší. Vyjeli jsme brzy ráno co možná nejvýše pod nejvyšší horu ostrova, Pico Ruivo (1 862 m) a dali si 14,5 kilometrový okruh s „klasickým“ kilometrovým stoupáním. Výhled z vrcholu byl dechberoucí a až na závěrečné stoupání se jednalo o sympatickou a nepříliš náročnou trať. Odpoledne trávím ve vesnici Santana, kde obdivujeme původní madeirská obydlí.
4. den se vydáváme na nejhezčí trénink, který jsme na Madeiře okusili. Necháváme auta v sedle Boca da Encumeada a vydáváme se dlouhým táhlým stoupáním směr Pico Ferreiro. Pod námi se přes sedlo přehupují polštáře mraků a užíváme se překrásných výhledů. Následuje techničtější kombinovaný terén k Pico Grande (1 655 m). Jelikož je hezké počasí, rozhodujeme se vystoupat na jeho špatně dostupný vrchol. Nahoře fouká o sto šest a máme co dělat, aby nás to neodválo až do Funchalu. Po této vrcholové prémii dokončujeme trénink 10 kilometrů dlouhým klesáním zpět k autu. Celkově máme na kontě 17 km a 1 000 metrů převýšení. Krása! Po tréninku navštěvujeme v São Vicente překrásný jeskyní komplex a také zde dáváme koupačku. Další den se probouzíme do deště a máme naordinovaný odpočinkový den. Necháváme tedy běžecké střevíce doma a vydali jsme se na 14 kilometrový pěší výlet směrem k vodopádu Caldeirão do Inferno. Trasa vedla podél úzké levády (zavlažovacím korytem) několika neosvětlenými tunely a jelikož se jednalo o jednosměrku, člověk musí vyjít opravdu brzo, aby se vyhnul turistické špičce. Hezký, ale deštivý výlet, který zakončujeme vycházkou podél pobřeží u pláže Praia de S. Jorge.
6. den jsme zavítali do západní části ostrova, kde jsme se vydali prozkoumat údolí pramenu řeky Riberia Grande. Jednalo se o moc hezkou trasu, kde je opět klíčové vyrazit co možná nejdříve. Odpoledne se tu potulovalo stovky lidí! Záměrně jsme si trasu trochu prodloužili a zdolali jsme krásných 21 kilometrů s téměř 800 metrovým převýšením! Odpoledne jsme se zajeli kouknout na 2. nejvyšší útes v Evropě, který se jmenuje Cabo Girão a tyčí se na jihu ostrova kousek od Funchalu. 25.4. – můj narozeninový den byl zpočátku ve znamení deště. Rozhodli jsem se prohodit dopolední a odpolední program, takže jsme se nejdříve vydali do Porto Moniz (akvárium a venkovní bazénky) a až následně na trénink. Výběh byl výživný! Úvodních 5 kilometrů vedlo jen a jen do kopce a trasa kopírovala trať závodu MIUT. Po této brutální stojce, která se v naší podobě podobala turistice následoval více než 15 kilometrů dlouhý běh po rovině a z kopce. Myslím, že některé účastníky bolí nohy ještě teď :-) Seteno podtrženo – 21,54 km / 1430 m.
Úvaha se pomalu stupňovala ne všichni se tedy vydali následující den na společný výběh. Ti co však se mnou vyrazili, určitě nelitovali! Počasí sice v úvodu trochu zlobilo, ale ke konci se vyčasilo a ve výsledku se jednalo a moc krásný, 18 kilometrů (↑ 757 m) dlouhý trénink. Úvod sice klasicky ve znamení stoupání, ale druhá půlka už je za odměnu a doběh po levádě naprostý luxus. Odpoledne navštěvujeme Porto da Cruz, kde si dáváme moc dobrý oběd a někteří z nás se opíjejí v rumové likérce. Následující den je spíše ve znamení odpočinku a sledování průběhu závodu MIUT (viz úvodník). Po ranním výletu na Pico de Arieiro se přesouváme k závěrečnému úseku sledování závodu. Překrásná cesta vysekaná v útesu nad mořem je pro nás zárukou kvalitní zábavy. Nejen, že se tu dá krásně sledovat doběh závodníků, ale také se jedná o ideální místo na lehké proběhnutí. Následuje přesun do místa cíle a prakticky celý den si užíváme závodní atmosféru.
Předposlední den byl opět ve znamení výběhu na Pico Ruivo. Tentokrát jsme se na něj vydali z jiného směru po trati závodu MIUT. Mohli jsme se tak na vlastní kůži vyzkoušet, jaký je to pocit zdolávat stovky schodů na Pico de Arieiro. Až na to, že v této části závodu mají běžci v nohou 70 km a 6 700 metrů převýšení :-D Na oběd jsme to vzali přes městské trhy v Santo António da Serra, kde jsme si skvěle dali do nosu a na odpoledne jsme se přesunuli na nejvýchodnější bod Madeiry, Pico do Furado. Moc hezký běžecko-pěší výlet, v rámci kterého jsme si dali nezábavný slalom mezi neohleduplnými turisty. Bohužel se jednalo o one way trasu, takže jsme si nepříjemnou kolonu užili hned dvakrát. Jinak se jednalo o pohodový výlet spojený s překrásnými výhledy na moře. Poslední den už byl pouze ve znamení balení věcí, návštěvy hlavního města Funchalu (Muzeum CR7, lanovka Monte) a hurá na letiště směr domov.
Celkově jsme během 10 dní nachodili a naběhali přes 170 kilometrů s celkovým převýšením přes 9 300 metrů. V takto extrémně technickém prostředí se jedná a slušnou dávku kilometrů, která důkladně prověřila naše fyzičku! Myslím, že účastníci byli s kempem spokojeni a bylo skvělé, že jsme prozkoumali nejen většinu ostrova z pohledu běžce, ale také jsme okoukali spoustu turistických atrakcí. A to ani nemluvím o jedinečné podívané při sledování závodu MIUT. Za mě skvělá akce a moc se těším, až se sem opět vrátím!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *