Peru a Bolívie, po stopách Pádu do ticha a dál!

Pokračujeme dál a počasí se pomalu horší. Zbývá nám posledních 100 výškových metrů do nejvyššího bodu dnešní cesty (4 800 m) a začínají padat kroupy. Po výstupu do sedla slyšíme zvuk, který buď značí příchod bouřky nebo další odlamující kus ledovce. Na nic nečekáme a urychleně se snažíme sejít co nejníže. Bohužel se opravdu jedná o bouřku, která přichází v nejméně vhodný okamžik. Viditelnost je díky husté mlze a kroupám nulová a okolní prostředí nenabízí příliš možností na bezpečnou schovku. Snažíme se dostat z nejhorší pasáže a každou chvíli nebe nad našima hlavami ozařuje další záblesk. Zahazujeme batohy, odkládáme k nim všechny železné a elektronické předměty a schováváme se za skalní překážku. Všichni si sedáme na bobek a ruce i nohy máme u sebe. Snažíme se být kousek od skály, ne však příliš blízko. V ideálním případě bych raději skupinu rozmístil dál od sebe a usadil někam do ďolíku. Přes špatnou viditelnost si však netroufám vstupovat do neznámého prostoru před námi. Čekáme několik desítek minut a blesky sviští kolem nás. „Sakra, člověk vstává o půl šestý, aby se přesně tomuhle vyhnul a stejně je to prd platný!“ Říkám si v duchu a dřepíme na bobku ještě dalších 20 minut po posledním úderu blesku. Počasí se po chvíli rozjasňuje a téměř hodinové dobrodružství má šťastný konec. Na nic nečekáme a urychleným krokem spěcháme do pět kilometrů vzdáleného kempu…

Jihoamerické Andy patří právem mezi nejkrásnější místa na trekování a jedná se o mokrý sen všech outdoorových dobrodruhů. Do Peru a Bolívie jsem se vydal již podruhé, když jsem se zde poprvé ocitl před dvěma lety v rámci projektu 26 Ultra, při kterém jsem zdolal v Jižní Americe 4 ultramaratonské běhy. Ne že by mi žvýkání koky a pojídání morčat nějak zvlášť lahodilo, ale chtěl jsem si splnit svůj dlouhodobý cestovatelský sen. Vylézt na bolivijské Huayna Potosí (6 088 m) a projít si údajně jeden z nejkrásnějších přechodů světa v pohoří Cordillera Huayhuash. Oba zmíněné „hajlajty“ člověk může zrealizovat jen v případě, že je opravdu dobře aklimatizován a podle toho jsem musel upravit zbývající program. Prvních 10 dní budeme válet aklimatizační šunky v Bolívii při méně namáhavé činnosti ve výšce nad 3 500 metrů a po výstupu na Huayna Potosí se přemístíme do Peru. Zde se necháme znechutit přelidněností Machu Picchu a absolvujeme bezmála týdenní trek okolo huayhuashského Siula Grande (6 344 m), na kterém se odehrál dechberoucí příběh knihy Pád do ticha. Celý náš výlet je pečlivě zdokumentován a během následujících dnů se tedy můžete těšit na poutavé video. Tímto bych chtěl poděkovat společnosti Telink, která mi na cestu zapůjčila kameru DJI Osmo Pocket, která v kombinaci s mým dronem DJI Mavic Pro tvoří parádní cestovatelské kombo. Stay tuned!

Začátek tohohle třítýdenního dobrodružství se nese v duchu pojídání Ibáče. Ne že bych si růžových lentilkách liboval, ale když člověk přiletí na letiště do La Pazu (4 061 m) přímo od moře, hrozí mu akutní horská nemoc. Naštěstí se městské centrum nachází o pět set metrů níže, takže nás vysoká nadmořský výška úplně nezabijí, jen se první dvě rána probouzím s kocovinovou hlavou a rychlost chůze připomíná zombie apokalypsu. V La Pazu najdete celou řadu originálních nepochopů, jako jsou například MHD lanovky. Ta stojí doslova pár kaček a více než 30-ti kilometrová síť propojující celé město vám zaručí tu nejatraktivnější vyhlídkovou jízdu, na kterou budete dlouho vzpomínat. V samotném centru se také nachází vězení San Pedro, které není tak úplně vězením. Jsou v něm sice umístěni zločinci, ale ti mají možnost zde žit se svými rodinami. Jedná se o takové malé město uprostřed města, ve kterém našlo útočiště kolem 2 500 lidí. Epizodou samotnou jsou trhy (na ty narazíte doslova na každé ulici) a také Cholita Wrestling. Tedy fingovaný souboj tradičně oblečených bolivijských žen. Koukněte na video, opravdu to stojí za to a moc intelektu v tom nehledejte. Trvá zhruba dva dny, než máte plné zuby všudypřítomného smogu a nekonečného lapání po dechu. La Paz se pro nás stává styčným bodem, odkud podnikáme další výlety.

Prvním z nich je MTB sjezd Silnice smrti (Yungas Road). Tahle dnes již nevyužívána cesta je dlouhá přes 60 kilometrů a je lemována až 600 metrů hlubokými srázy. Ve své době si vybírala krutou daň v podobě 200 až 300 mrtvých ročně, které usmrtil bolestivý pád do rokle. Během 12 měsíců zde v průměru spadlo 26 autobusů nebo nákladních aut (zhruba jedno vozidlo za 14 dní). Šance přežít pád do bezedné propasti je samozřejmě prakticky nulová, o čemž svědčí četné pomníčky a kříže po stranách silnice a také tohle video. V dnešní době se po této silnici již prakticky nejezdí a největší přetlak tu vyvolávají turisté a horských kolech. Začátek sjezdu se nachází ve výšce 4 700 metrů a končí v 1 150 metrech. Reálně tak párkrát šlápnete do pedálu a jste v nižší nadmořské výšce, než je La Paz. Tělo si tak aspoň na pár hodin oddychne od vysoké nadmořské výšky a může to mít pozitivní vliv na průběh aklimatizace.

Další den se nese v duchu návštěvy jednoho z nejstarší měst světa, Tiwanaku (UNESCO). Kdysi nejmocnější kultura v Andách, od níž se učili i Inkové dokázala konstrukčně a zemědělsky předčit svou dobu a dodnes si nad nimi mohou vědci ukroutit hlavu. Večer bereme kramle a přesouváme se nočním busem do Uyuni, odkud nás čeká třídenní pouť (nejen) po solné pláni. Zážitek ze Salar de Uyuni se nedá slovy popsat. Možná, že kdybych vám to ztvárnil pantomimicky, porozuměli byste tomuto přírodnímu skvostu o trochu lépe. Na to si však budete muset počkat do ledna, kdy budu mít v klubovně o Peru a Bolívii přednášku a do té doby se spokojit s tímto článkem. Nacházet se na největší solné pláni světa je jako probudit se o půl šestý ráno na hasičském bálu. Všude je mrtvo a cesta domů je sakra dlouhá. To platilo i v našem případě, kdy jsme po návštěvě hřbitovu parních lokomotiv, pomníku Dakaru a prohlídce kaktusových ostrovů, jeli několik dlouhých hodin do našeho ubytováni ze soli (pečlivě jsme olízali všechny stěny a skutečně tomu tak je).

Že zní pojem „hotel ze soli“ romanticky? Mají tu toaletní papír a teplou sprchu za peníze, miniaturní porce jídla a pokoje jen s postelemi připomínají vězení. Teď už se nad tím solným hotelem tolik nerozplýváte, co? Nepřítulné zázemí je však vybalancováno neskutečnou přírodou a především termálními prameny nacházejícími se nedaleko druhého ubytka. Téměř u každé laguny pozorujete plameňáky, krmíte divoké činčily z ruky a s trochou štěstí také spatříte agresivní lišku, která se brání idiotským praktikám některých turistů. Určitě by se zde hodila cedule s nápisem: „NESTRKEJTE SVÉ FOŤÁKY LIŠKÁM AŽ DO KRKU“. Salar de Uyuni je bohužel extrémně turisticky vytěžované místo a o nepatřičně se chovající lidi tu není nouze… Ačkoliv většinu času naší třídenní cesty trávíme usazeni v pohodlí terénního vozu, krajina je tak extrémně pozoruhodná, že nás cesta začíná nudit až poslední den. A to jenom kvůli tomu, že se nám obě auta porouchávají a máme co dělat, abychom stihli večerní přejezd zpět do La Paz.

Naše aklimatizace před výstupem na Huayna Potosí vrcholí a po návratu do civilizace navštěvujeme bývalý nejvyšší ski resort na světě, Chacaltaya (5 421 m) a také měsíční údolí, které objevil astronaut Neil Armstrong, když si byl o pár metrů vedle zahrát golf (true story). Den na to si balíme svých pár švestek, půjčujeme si vybavení a i s hrstkou místních průvodců jedeme autem až do základního tábora nacházejícího se ve výšce 4 770 metrů. Testujeme výstroj, rozdělujeme se do skupin (jedna dvojice má jednoho průvodce) a po obědě vycházíme do předsunutého tábora ve výšce 5 200 metrů. Průvodci se o nás starají jako o vlastní děti a po večeři spojené s válečnou poradu jdeme do hajan. Jelikož mám špatné zkušenosti se spaním v podobné výšce, nasazuji špunty, buffa přes oči a také polykám jednoho růžového kámoše. Díky tomu spím krásné 4 hodiny a jen ráno (vstávali jsme o půlnoci) poslouchám skuhrání ostatních, že se vůbec nevyspali. Samotný výstup není nějak zvlášť náročný a kromě jedné menší laviny uvolněné padajícím serakem se nejedná o nic nebezpečného. Člověk sice musí bojovat s vysokou nadmořskou výškou a nepříjemně těsným sedákem (můj případ), ale jinak se jedná o pohodový výstup zpestřený o přeskočení dvou menších trhlin a vzdušného hřebínku na závěr. Na vrchol se dostává 8 členů z 10 a mám z výstupu neskutečnou radost!

Po probrání z kómatu následuje přesun k jezeru Titicaca a jedeme se podívat lodí na Sluneční ostrov. Jedná se opět o komerční záležitost a jednou ho vidět bohatě stačí. Po příjezdu do Cusca neotálíme a rovnou vyrážíme směr Machu Picchu. Vřele doporučuji si ráno před návštěvou těchto kultovních inckých ruin šlehnou dvě tabletky „teloriancanu“. Opět se tu totiž setkáváte se stovkami turistů, kteří nejsou vždy příliš ohleduplní a co více – místní obsluha areálu se k nám chová jak ke kusu hadru. Samotná prohlídka je okouzlující a ze zapomenutého města Inků jsme nadšeni. Problém však přichází ve chvíli, kdy se chceme otočit a podívat se na některé místo ještě jednou. Okamžitě na nás píská obsluha, že se nemáme zastavovat a musíme pokračovat dál. Jakékoliv protesty nemají smysl a je nám vysvětleno, že máme právo jen na jeden okruh a jakýkoliv návrat (byť jen o 100 metrů) zpět je zakázaný. Při mé předešlé návštěvě (2 roky zpět) jsem se mohl pohybovat volně a projít si celou atrakci ještě jednou. Teď nás však všechny kontroluje ochranka a doslova nás vyhazuje ven. Je úplně jedno, že někteří členové naší výpravy jsou stále uvnitř. Odcházíme znechuceně ven a v duchu si říkám, že se sem už nikdy nechci vrátit. Vstup stál v přepočtu tisícovku a chovají se tu k člověku jak k chodící peněžence. Je mi z toho špatně…

Snažím se však uklidnit myšlenkou, že se za chvíli dostaneme do divočiny pohoří Cordillera Huayhuash, kde si užijeme zaslouženého klidu. To však ještě netušíme, že budeme muset řešit ztracené zavazadlo, které se někam zašantročilo při přeletu z Cusca do Limy. Chudák Janča si sice prozíravě nechává pohorky a bundu v příručáku. O všechno ostatní však na několik dní přichází a nemůžeme v Limě strávit další den navíc. Věnujeme ji tedy vlastní vybavení (mužskými slipáči velikosti XXL málokdo pohrdne) a zbytek půjčuje od agentury. Po několikahodinovém přesunu do Huarazu a následnému transportu na trek máme radost, že si už konečně můžeme užívat překrásné přírody naplno. Tento nám však netrvá dlouho, protože nás hned od první chvíle místní škubou na povinných checkpointech, kde se dá. Na okruh pohořím Huayhuash sice nepotřebujete permit, ale každý den (někdy i dvakrát) na vás čeká místní výběrčí buď přímo v kempu nebo při některém z průchodu oblastí. Někdy se platí 40 SOL / os (cca 280,- Kč), jindy 20 chechtáků. Nikdo vám dopředu neřekne, kolik přesně si kde účtují a také vlastně za co. Zaplatit po nocování v kempu za jeho služby chápu. Když vás však uprostřed ničeho doběhne špinavý klučina s bločkem a řekne si o 40 SOLů za „povinný lístek“, kroutíme hlavou. O to víc nás rozčiluje, když nám nabízí průchod bez vstupenky za 30 SOLů. Připadáme si opět jak chodící peněženky a každý den nadáváme na tento nepochopitelný systém. 

Příroda je tu sice nádherná, ale asi bych trek nehodnotil jako jeden z nejkrásnějších na světě (často se to o něm slýchává). Je sice pravda, že máte na 30-ti km² neskutečně pestrou krajinu plnou malebných údolí, ledovců a ikonických štítů. Místní „vyděrači“ však celkový dojem naprosto kazí a asi by jim měl někdo vysvětlit, že pokud si účtují takto nemalé peníze (za 6 dní jsme zaplatili cca 1400 Kč / os), měli by udělat alespoň nutné minimum pro samotnou údržbu treku. To se často neděje a největší fór nastává ve chvíli, když za cedulí upozorňující, že se jedná o krajinnou rezervaci (kde se samozřejmě nesmí nic zapalovat) je několik hektarů vypálené trávy od místních zemědělců. Právě kouř z tohoto místa nás jeden večer poměrně intenzivně dusí. Nejedná se o nehodu, ale o plánované vypalování. Na protějším kopci se scénář totiž opakuje a skupina lidí zakládá další požár. Druhý fail, který přesně vystihuje mentalitu Peruánců je ten, že je text na ceduli vyobrazen Braillovým písmem. To však není vytvořeno plasticky, takže si ho nikdo slepý nemůže přečíst. Když k tomu všemu přičtete nepříjemný úprk před bouřkou z úvodu článku, sněhový blizard a také noční zemětřesení, zůstává mi po skončení treku nepříjemná pachuť v ústech. Krajina je tu sice impozantní, ale mentalita domorodců mě zaráží. Úplnou třešničkou na závěr byl pokus o státní převrat, kvůli kterému se centrum Limy změnilo na policejní obležení.

Celkově hodnotím akci jako úspěšnou. Na některé okamžiky se sice pokusím povznést a zapomenout, nicméně jsem rád, že se mi splnil sen v podobě výstupu na Huayna Potosí (6 088 m) a také nad úspěšným dokončením treku v pohoří Cordillera Huayhuash. Peru a Bolívie mají rozhodně turistům hodně co nabídnout jak po kulturní, tak i po přírodní stránce. Rád se zde znovu vrátím, jen si musím pečlivě vybrat neturistické lokality, kde člověk nebude mít tak negativně komerční pocit. Počkejte si schválně na video, které aktuálně stříhám a třeba tomuto koutu světa nedokážete odolat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *