Tak jsem zase o rok starší. Uplynulo dalších 365 dní, kdy se mi podařilo překonat všemožné těžkosti vysokoškolského života, mezi které nepochybně patří nekonečné fronty důchodců v supermarketech a nejedna otrava alkoholem. Poslední týdny se nesly v neskutečně hektickém duchu a jelikož rád žiju na sto procent, tak nebylo jednoduché skloubit zkouškové období, psaní bakalářky, trénink na ultramaraton a společensko – kulturní události.
18 – 19. 4. – Mistrovství Moravy
Hohóó! První závody sezóny… Konečně. Z klasiky jsem měl trochu respekt – přece jenom jsem s mapou v lese závodil naposledy v říjnu. Po relativně mapově dobrém výsledku jsem dojel na slabé běžecké nasazení a na polomové barikády. Ty bohužel nebyly zakresleny v mapě a stály nás (cestovní obíhače) dost času.
Do neděle jsem šel pro změnu běžecky naplno a pro změnu dělal chyby z blbosti. Ve výsledku jsem propadnul naši štafetu ze 3. místa na 4. a byl jsem rád, že jsem si alespoň na doběhu zachránil čest a nedal dotírajícím soupeřům šanci. V rámci přípravy na Jesenickou stovku následoval lauf přes přehradu domů a i se závodem mi to dalo krásných 40 km.
Restart
Následující týden jsem strávil mordováním bakalářky, dalších dvou brutálních laufů a učením se na zkoušky z nauky o budovách a urbanismu. Jak by řekli naši milí kolegové architekti: „tyto dva předměty vykazují vysokou míru homogenity z hlediska architektonické důležitosti a jejich dopadů na lidskou společnost“. Snažil jsem se přečíst skripta, ale jak jsem se dostal k velikosti koně s artistkou, tak jsem to vzdal a raději vypadnul pořádat závody. Teda pořádat… Z mého pohledu to spíš byla grilovačka spojená s fotbálkem a popíjením pivka v cíli. V sobotu jsem slavil narozky a jelikož jsem potřeboval po uplynulém týdnu upustit páru, tak to tak i (prej, zřejmě…) vypadalo. Co se dá dělat, žiješ jenom jednou. Nic mě po ránu neudělá větší radost, než když vidím své večerní parťáky spát zkroucené na schodech :) V neděli jsem dostal náročnou funkci kontrolóra předávky a vznikl z toho tento jedinečný fotoromán. Díky Kade!
Spánek je pro děcka
Po náročném víkendu teprve přišlo to pravé peklo. Nestihnul jsem dospat sobotní kalbičku a hned se na mě šinul další spánkovej deficit způsobenej dvěmi pondělními zkouškami. Jel jsem nonstop skoro celou noc a naštěstí je tam obě poslal. Za odměnu jsem si stáhnul nové GTAčko… :) V úterý poslední drsnější lauf, ve čtvrtek další zkouška, večer u nás na bytě promítání filmu Memento a najednou tu byl pátek. Den, kdy jsem měl hodinku před půlnocí vystartovat na 104 km dlouhý horský ultramaraton s 4150 m převýšením.
1. 5. – Jesenická stovka
Potěšilo mě, že jsem byl pasován do role jednoho z favoritů, nicméně jsem měl obrovský problém se přeorientovat ze školních povinností na ty běžecké. Nikdy se mi nestalo, abych jel na závody s takovým odporem… Nálada mi stoupla až těsně před závodem, kdy jsem prohodil pár vět s ostatními a na startu jsem měl opět chuť bojovat o nejvyšší příčky. Jesenickou stovku jsem se snažil vnímat především jako takový test drobností před prázdninovým Ultra-Trail du Mont-Blanc. Maličkostí, které vám při 60 km závodě neudělají vrásky na čele, ale u 100 km je to na umření. Jednalo se především o kinesio tapy na kolenou a ideální výbavu do závodního batůžku.
Vystartoval jsem, zavisel se za Vaška Krále a vypnul hlavu. Věděl jsem, že závodit se začíná až na zasněženém hřebenu po 60 km. Po více než hodince běhu se chci při seběhu napít ze svého kejmlu. Otáčím s hrdlem a jeho konec mi zůstává v ruce. „Hmm… skvělý. Batoh za tři tisíce a po necelém roce používání se mi sype,“ problesklo mi hlavou a pokoušel jsem se náhubek znovu nasadit. Bohužel byl ulomený, takže jsem se alespoň snažil hadici umístit tak, aby z ní nevytékalo pití.
Po 20 km mi začíná být kosa. Jelikož mám batůžek narvaný k prasknutí (na trati nejsou občerstvovačky), tak mi vak na vodu tlačí do zad a já si při každém kroku z něj vytlačuji životodárnou tekutinu, která se mi v pozdějších fázích závodu bude hodit. Mám úplně mokrá záda a náladu na bodu mrazu. Po dalších pěti kilometrech jsem vysockoval od nějakého borce izolepu. Snažím se náhubek alespoň provizorně přilepit, ale marně. Pořád se pohybuji v blízkosti Vaška Krále a fyzicky nemám žádný problém. Problém mám jen v hlavě, protože jsem byl už před závodem nepříjemně nalomenej a to mě ještě nenapadlo, že bych mohl na trati řešit podobné voloviny. Po 30 km se zastavuji. Klepu se jako ratlík a nemám žádné pití. Chlastám vodu z potoka, dávám tyčku, oblíkám na sebe svou jedinou vrstvu (nepromokavou bundu) a snažím se najít u popelnic plastovou flašku. Nikde nic… Vytahuju telefon, koukám na předpověď počasí pro hřeben. V okolí Pradědu mají být tři stupně pod nulou. „Luxus. Takže pokud do té doby nevyschnu, tak umrznu. Parádní vyhlídky!“
Začíná mě štvát, že přemýšlím nad tím, že to zabalím. Nikdy dřív mě to u žádného ultra laufy nikdy nenapadlo. Jenomže je rozdíl, když na takovou prasečinu máte ideální podmínky na přípravu, kdy nejste vázaní jinými povinnostmi nebo když do posledního dne před závodem řešíte ho*na. Bejt ve stejné situaci minulé léto, tak nad ničím nepřemýšlím a jdu za tím naplno, protože jsem měl před závodem spoustu času se psychicky na podobné situace připravit. Tentokrát nemám tak silnou vůli a nevidím důvod pokračovat dál. Nechci dělat ve svém volném čase věci, které mi nepřinášejí uspokojení a po tří-zkouškovém týdnu znám lepší relax, než závodit v noci po horách. Někdy musíš udělat krok zpět, aby ses mohl příště rozeběhnout :)
Zvoním na první barák co potkávám a vysomrovávám tepelnou folii. Domorodci pro mě sice chtějí zavolat pomoc, ale tu odmítám, protože na tom nejsem zase tak špatně. Zpět na shromaždiště dobíhám po 50 km v době, kdy už bylo tak pozdě, že už bylo vlastně brzo. Nejsem nějak zvlášť vyndanej a překvapivě nejsem ani přepadlej. Poslední týdny mi vyšla kupa jiných věcí a pokud bych měl cokoliv z toho obětovat, vyberu si tenhle závod. Prakticky okamžitě se balím a vyrážím na cestu zpět do Brna. Nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem a je čas jít dál. Po návratu domů z Jesenické stovky jsem spal 17 hodin. Probudil jsem se jen jednou kvůli hladu a podruhé mě vzbudila teplota a zimnice. Naštěstí jsem proležel v posteli jen jeden den a byl jsem rád, že jsem z prochladnutí neonemocněl.
Jo a abych nezapomněl… Můj velký dík patří hlavnímu pořadateli závodu, Martinovi Bencovi! Z mého pohledu klapalo vše na výbornou.
Pátek 8. 5. – 6. a 7. Jihomoravská liga
Poslední týden jsem se už naštěstí zvládnul dát do větší pohody. Odběhal jsem 3 intervalové tréninky, dodělal poslední zkoušku a dohrál příběhovou kampaň GTA 5… :) V pátek jsem se rozhodl absolvovat dvojici sprintů v Rosicích. Trošku jsem to podělal s výběrem bot. Dopoledne se totiž běžel sprint, který byl z části po loukách a já měl jen silniční boty. Měl jsem co dělat, abych si nemusel kupovat nová rovnátka. Závod se mi sice nepovedl podle představ, ale zjistil jsem, že na tom rychlostně nejsem zase tak špatně a utěšoval jsem se představou, že odpoledne si spravím chuť. To se bohužel nestalo. Jelikož jsme měli postupku (kontroly 31 – 45 pěkně za sebou), tak jsem si nevzal popisník a nechal se DISKnout na 7. kontrole, kdy jsem místo lavičky orazil výrazný strom 10 m od mé kontroly. Při odběhu jsem se skloněnou hlavou plánoval další postupy, takže nebylo divu, že jsem kolem kontroly prosvištěl bez povšimnutí. Shit happens. Asi si dobré výsledky šetřím na pořádné závody :)
Všechny mapy najdete v mém mapovém archivu.
A na závěr si můžete udělat malý kvíz: Najdi na obrázku pracujícího Švirdu.
