Když se dnes zeptáte kdejakého Čecha na jméno Jana Palacha, pravděpodobně vám odpoví, že se jednalo o mladého studenta, který se v době normalizace upálil na popud politické situace v Československu. Většina lidí, kteří danou dobu nezažili si však neuvědomují, jak moc velký dopad měl tento čin na společnost a co všechno následovalo. Celkové dění této neklidné doby zobrazuje nejnovější dílo polské režisérky Agnieszky Holland, které kromě 11 Českých lvů sbírá nejrůznější ocenění nejen u nás, ale i ve světě.
Pro mě, jako pro mladého člověka narozeného po pádu železné opony je poněkud složité si představit 70. léta a situace s nimi spojené. Dějepis jsme v závěru základky brali dost hákem a posledních 100 let, které jsou pro nás prakticky nejdůležitější, jsme proletěli rychlostí světla. Není tedy divu, že mají někteří mladí lidé zkreslené představy o historických událostech nepříliš dávné doby.
Filmová minisérie se prioritně nezabývá postavou Jana Palacha, ale především dobou, která následovala těsně po jeho činu. Dobou a hlavně atmosférou. Neskutečně dokonale a reálně je zde vidět nástup strachu, způsobený psychickým vydíráním a terorem komunistických katů, příslušníků StB. Jedná se o tak náročný a depresí skličující příběh, že po celou dobu, co běžel na plátně, jsem měl nepříjemný pocit. Bylo mi zle a smutno, bylo mi opravdu tak, jako je mi u filmu málokdy. Nebylo mi příjemné sledovat, jak z revolučně odhodlaného národa se během několika měsíců stává strachy se podřizující neškodné stádo.
Za svou hořkost v ústech jsem byl „vděčný“ Štěpánovi Hulíkovi, který jako 29letý scénárista vyrazil do víru filmu neskutečným způsobem a brilantním hereckým výkonům hlavních protagonistů. Především Táňa Pauhofová v roli advokátky Burešové mě naprosto uhranula nejen svým zjevem, (je to hrozná kočka!:) ale především svou opravdovostí. Smekám taktéž před paní Pokornou, hrající Palachovu maminku. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy soucítil s některou filmovou postavou tak silně, jako právě s ní. Nemyslete si však, že je celý snímek neustále ponurý a plný deprese. Občasný situační humor dokáže na člověka zaútočit ve chvíli, kde to příliš nečeká a vykouzlí tak úsměv na tváři. Také mě zaujal fakt, kolik krabiček cigaret a hektolitrů kafe se během natáčení muselo spotřebovat. Snad každá druhá scéna začíná tím, že si někdo zapálí a dá si šálek kávy… :)
Hořící keř vnímám jako nepsanou povinnost každého Čecha. Když si navíc uvědomíte, jaká zvěrstva se dějí na nepříliš vzdáleném Krymu, tak je jenom dobře, že se točí obdobné filmy. Mé hodnocení: 5/5
PS: Snímek trvá 206 minut a i přes to, že jsem se nacházel v milé společnosti sledujíc atraktivní film, tak jsem se neubránil pocitu, že je to sakra dlouhý. Takže pokud nechcete mít až do smrti obtisk kino sedačky na svém pozadí, tak spíše doporučuji sehnat třídílnou verzi, kterou bude 18.3. vysílat HBO.
Odkaz na ČSFD, recenze na avmania.cz
