„Příběh o člověku, kterej se zamiluje do svého počítače? To je trochu ujetý, ne?! Nepotřebuju se dobrovolně dívat na kyber-slaďák o zoufalci, kterej si nedokáže najít reálnou partnerku a nabrnkne si operační systém…“
Nicméně jsem na tento film slyšel jen samou chválu a jelikož patří do nominace na Oscary, tak jsem se přece jenom nechal zlomit a vypravil se do kina. Překvapil mě fakt, že výsledek nebyl vůbec špatnej!
V dnešní ujeté době se setkáváme čím dál tím častěji s tím, že se někdo nechá oddat například s velrybou (tím myslím zvíře, nikoliv objemnější partnerku) nebo se svým oblíbeným věšákem na prádlo. Láska kvete bez ohledu na pohlaví nebo rasu v každém věku a asi nikoho nepřekvapí fakt, že se o tom čím dál tím častěji točí filmy. Příběh snímku Her se odehrává v Los Angeles v blízké budoucnosti a hlavním hrdinou je Theodore (Joaquin Phoenix), který se nedokáže srovnat s rozchodem se svou bývalou přítelkyní a začíná se zajímat o nový, pokročilý operační systém (OS), o kterém jeho výrobce tvrdí, že představuje zcela unikátní a intuitivní bytost. Po jeho instalaci se seznamuje se „Samanthou“, umělou inteligencí s milým ženským hlasem (Scarlett Johansson), která má zajímavé postřehy, je citlivá a překvapivě vtipná. Jak její potřeby a požadavky rostou společně s těmi jeho, mění se jejich přátelství ve skutečnou vzájemnou lásku. Na první pohled netradiční zápletka, kterou spousta lidí zavrhne ještě předtím, než samotný film uvidí. A to je chyba.
Mě osobně zaujal nejvíce design a celkové pojetí filmu. Mám rád moderní technologie a rád se zajímám o to, kam se pomocí počítačů můžeme postupem času dostat. Spike Jonze (režisér filmu) vsadil na nadčasovost a upřímně řečeno bych se vůbec nedivil, kdyby za pár let běžně navazovali lidé milostné vztahy s operačními systémy nebo kyborgy. Ona nadčasovost se projevuje i v kulisách filmu a dost se mi zalíbil způsob, jakým například Theodore hraje konzolové hry nebo používá mobilní telefon. Samotnému snímku pomáhá fakt, že hlavní hrdina není ostatním kamarádům za naprostého exota. Navazování vztahů s OS je totiž v budoucnosti naprosto přijatelnou formou chování.
Celkově se jedná o nesmírně chytrý snímek, který potvrzuje, že čím více nás je, čím lepší prostředky pro socializaci máme, tím víc jsme asociální a osamělí. Je mnohem snažší nechat si vytvořit umělého parťáka podle svého gusta, než se vydat všanc reálnému světu, přijímat a tolerovat nedostatky ostatních, stejně jako riskovat odmítnutí. V takovém světě se z nás stávají nejen introvertnější, ale i zranitelnější jedinci. Celý film je vlastně tvořen „vztahovými dialogy,“ kdy OS poznává samu sebe, objevuje krásy života a začíná si uvědomovat, že je jí pouhá interakce s lidmi příliš těsná.
Her není film pro každého. V některých momentech se válíte smíchy, v jiných je Vám smutno. Občas si říkáte, že je to celé až moc ukecaný a následně se nemůžete nabažit perfektní hudbou a nápadité práce s kamerou. Je to tak trochu jiný film, který určitě stojí za shlédnutí… ;) Mé hodnocení: 4/5
