INOV-8 Hostýnská Osma 2014

Když jsem se nechal minulý rok zlanařit Danem Hájkem na Hostýnskou osmu, ani ve snu mě nenapadlo, že bych si chtěl 65 km dlouhý závod někdy zopakovat. Většinu svého života jsem zasvětil orientačnímu běhu a přestože jsem vždycky věděl, že mě více táhnout horské běhy bez mapy, nikdy jsem je pořádně nezkusil. Po loňském vítězství v kategorii týmů mě potěšila myšlenka, že jsem konečně našel sport, ve kterém bych mohl vynikat a začal jsem vyhledávat další obdobné závody.

Celou zimu jsem marně sháněl parťáka na seriál Horská výzva a když už jsem několikaměsíční pátrání vzdal, ozval se mi Vojta Král s nabídkou Beskydské sedmy (dále jen B7). Vinou nedorozumění sice z našeho partnerství sešlo, ale jelikož jsem byl do závodu velmi pozitivně nabuzen, rozhodl jsem se ho absolvovat s někým jiným. Týmového parťáka jsem nakonec našel v Pavlovi Brlicovi a vzhledem k tomu, že se B7 bude konat až začátkem září, rozhodli jsme se v rámci tréninku zúčastnit Hostýnské osmy.

Klikni pro zvětšení

Zatímco loni jsem si s nějakou velkou přípravou nelámal moc hlavu a kromě jednoho maratonu jsem žádné brutální výběhy neplánoval, letos jsem to pojal jinak. Od začátku prázdnin až do termínu závodu jsem nalítal přes 600 km. Nespočet dní jsem točil dvě (a více) fází denně a také jsem podniknul dva tréninkové maratony, při nichž jsem atakoval časy kolem 3 hodin. První prázdninový víkend jsem si na závodech v Sedmihoří připadal jako frankensteinova potvora pokoušející se tančit tango. Nicméně v průběhu následujících 6 týdnů jsem se dostal do běžecké pohody a získal zpět ztracenou sebedůvěru.

Do závodu jsem nastupoval se smíšenými pocity. Neměl jsem respekt ze soupeřů, ale především z trati. Pořadatelé slibovali o 500 m větší převýšení než loni (65 km / 3000 m) a podle meteorologů se mělo očekávat hostýnské peklo. Také jsem měl obavy ze svého týmového parťáka. Pavel je sice super kluk, mám v něm obrovskou důvěru, ale nikdy neběžel delší běh, než něco málo přes 30 km. 30 nebo 65 km není jenom jiná disciplína, ale je to doslova jiný sport. Kdo si to zkusil, tak chápe… ;)


Úvodní kilometry trati se nesly ve velmi uvolněném duchu. Přední skupina nenakopla vrtuli hned od prvních metrů (tak, jako tomu bylo loni), ale běželo se „výklusových“ 4:45 min / km a já měl hroznou chuť jít do čela. Jak v tréninku, tak i při závodě nemám rád, když mi někdo přede mnou diktuje tempo a zpomaluje / zrychluje v situacích, kdy to podle mého názoru nemá cenu. Situace se naštěstí během několika dalších kilometrů uklidnila a já společně s Pavlem jsme udávali tempo druhému vláčku. U takových laufů je důležité si správně nastavit hlavu na výkon. Musíte si uvědomit, že závod teprve začíná až po 40 km a do té doby je klíčové se na onu kýženou metu dostat bez větších psychických a fyzických problémů.


První dvě hodiny jsme běželi na pohodičku a přestože nás trochu zaskočilo vysoké převýšení, tak jsme třetinu závodu absolvovali bez problému. Před druhým týmem (Pearl Izumi – Adam Ondruch, Oldřich Kokošek) jsme měli po 24 km cca 2´ náskok a s úsměvem na rtech jsme probírali klasické strasti vysokoškolského života. První ošemetná situace nastala na 31. km, kdy jsme si vinou slabé mapové koncentrace protáhli trasu o 1 km (5 minut). Značení v tomto úseku trati nepatřilo zrovna k ukázkovým a v tu chvíli jsme si řekli, že se nic takového už nesmí opakovat. Chvíli na to přišla po 36 km a 3:36 h na Pavla drobná krize. Kopec nad Lukovem jsme místo výběhu pojali chodecky a začali jsme si uvědomovat, jak je důležité několik dní před podobným závodem začít sypat protikřečové magnesium. Po výšlapu na hrad Lukov jsme opět běželi dál a až do občerstvovačky na 42. km jsem se snažil běžet co nejekonomičtěji a lehce. Neustále se mi v hlavě přehrávala hláška, že nejlepší běžci nezanechávají stopy a já tedy našlapoval jako laňka. Po protnutí imaginárního maratonu začaly pomalu tuhnout „atletické svaly“ a z běžeckého stylu alá lovná zvěř se opět začíná stávat Frankenstein.


Na 43. kilometru Pája dostává druhou krizi.  Líbí se mi, že mi můj parťák vše svědomitě hlásí a při každém křečovitém zasyčení se snažím nadhodit nějaké zajímavé téma k hovoru. Až teprve teď si uvědomuji, jak obrovský bojovník to vlastně je, protože se kromě jednoho desetivteřinového protažení nezastavujeme a pokračujeme pěšky dál do kopce. Po výšlapu na Konopné je největší krize zažehnána a mlaďák opět přichází k životu. Silově jsme na tom oba výborně, ale už nám není tolik do řeči a začínáme se uzavírat čím dál tím více do sebe. Oba totiž moc dobře víme, že se nejdrsnější část závodu v jednom místě absolvuje hned dvakrát a vzhledem k tomu, že se nacházíme v rovinatější části tratě, snažíme se pošetřit síly jak jen to jde. Příjemné překvapení nastává při doběhnutí na Troják. Už od včerejška jsme se totiž mylně domnívali, že nás čeká nepříjemný výběh sjezdovky. Jenomže se nejedná o výběh, ale o seběh a to nám dodává křídla. Začínáme opět čile diskutovat, takže se bez větší bolesti prokousáváme k poslední občerstvovačce na Tesáku (55 km za námi, 11 před námi). Když jsem si zde loni s vážnou tváří poručil pivo, tak na mě chudáci pořadatelé valili nepochopitelné oči, jestli nejsem magor. Letos jsem stejný fórek zopakoval a tentokrát jsem zůstal stát jako magor já. Posilněn jednou malou jedničkou pokračujeme vstříc poslední sérii dlouhých a táhlých kopců až na Kelčský Javorník. Co na tom, že většinu kopců chodíme… Přestože to nehrotíme žádným zázračným tempem, tak dobíháme závodníka držícího se celou dobu před námi. Chudák je v takové krizi, že i z kopce musí jít pěšky a sotva plete nohama. Nabízím mu tedy enervit tabletu a v pohodové atmosféře se blížíme k cíli. Nemáme před sebou už prakticky žádné převýšení a začíná nám být jasné, že pokud se nezrakvíme dolu při seběhu, máme vítězství v kapse. Jako kdybych to touhle myšlenkou přivolal… V jednom z kamenitých seběhů zakopávám o kámen a když už mám pocit, že si opět vyrazím pár zubů, tak celou situaci zázrakem vybírám. „Ty voe, já už jsem myslel, že je po tobě,“ ozval se za mými zády Pavel a já mu jen nevěřícně přikyvoval. Asi 6 km před cílem nás předbíhá dvojice závodníků – jednotlivců. Na z mrtvých vstalého borce s enervitkou se dotírá dlouhovlasý sympaťák ve středních letech, se kterým jsme na tykadlo strávili značnou část trati. Chvíli ty dva stínujeme a jakmile si „enerviťák“ vytvoří cca 100 m náskok, je rozhodnuto (nakonec končí na 3. místě).  Nějakou dobu na to dobíháme sympoše a při seběhu s ním prohazujeme pár slov. Kecáme kecáme, když najednou vlasáč vyjukne bolestí. Leží na zemi a v ruce si svírá rozbité koleno. „Jseš v pohodě?!“ tážeme se starostlivě běžce za námi. „Jo, snad jo… Jen jsem si narazil čéšku,“ zní bolestivě znějící hlas. „No nic, valíme dál. Ještě nejsme v cíli a byl bych dost nerad, kdyby nás někdo dva kiláky před cílem ojel,“ říkám Pavlovi a najednou cítím neskutečný nával energie. Opět přecházím do elegatně atletického stylu a myšlenkami už jsem v cíli. Necelých devět minut na to se sen stává skutečností. Po 7 hodinách a 17 minutách slavnostně protínáme cílovou pásku a emoce jsou na pochodu. Nějakou dobu podáváme rozhovory a pak si všímáme sedící dvojice v cíli. Je to to naše pronásledující družstvo (Pearl Izumi), jehož jeden z členů se trápil se žaludečními problémy, takže to nakonec vzdali.


Co říci závěrem? Od závodu už uplynulo 9 dní a z mého pohledu bylo daleko náročnější na něj kvalitně natrénovat, než samotný výkon. Po Hostýnské jsem nebyl nějak extra vyndanej a už jen to, že jsem za poslední týden absolvoval 6 závodů v orientačním běhu (4 z nich byly spíš pěší výlety ve skalách…) a natočil 90 km, hovoří za vše. Také mě zaskočil fakt, že jsem noc po závodě nemohl absolutně usnout. Na lepší spaní jsem do sebe během večera kopnul 4 pivka, 10 panáků a když jsem se v pět hodin ráno díval znuděně na hodinky, tak jsem se vypařil do auta a šel si číst knížku. Opravdu netuším, co to mělo znamenat a jaké látky zapříčinily mou nespavost. Každopádně chápu, že spousta vytrvalecky zaměřených sportovců si do svého pomocného týmu nezve své blízké a kamarády. Když je tělo unavené, tak se pomalu začínáte měnit na potvoru, která nehledí na nároky ostatních (tímto zdravím slečnu Bořánkovou:).


Nepovažuji se za ultra běžce a přestože s myšlenkou přesedlat na dlouhé laufy koketuji čím dál tím víc, tak se tak dost možná nikdy nestane. Je to příjemný pocit, když aspoň z části nakrmíte své ego a konečně sklidíte za svou námahu zasloužený úspěch. Ale na druhou stranu nevidím žádnou velkou zábavu v tom, nechat se několik dlouhých hodin ubíjet bolestí. Ultra běžci nejsou normální lidi a nehledě na to, jestli se tomu budu někdy naplno věnovat nebo ne, tak pravidelné účastníky obdobných závodů budu vždy považovat za pošuky. Líbí se mi, že mě v tomto světě prakticky nikdo nezná a nikdo ode mě nic neočekává. Můžu nastoupit do závodu s naprosto čistou hlavou a úsměvem na rtech. V orienťáku dostávám nakládačku prakticky každý víkend, takže když mi dá někdo na ultra písečku na prdel, tak jen nad tím mávnu rukou a jdu dál. Minulý týden jsem na portálu FirstClass.cz četl jeden úžasně motivující článek, na jehož závěru bylo napsáno následující: „Ti nejsilnější, usměvaví a sebevědomí, jsou obvykle ti, kteří utrpěli nejvíce těžkých porážek. Usmívají se ne proto, že by si už byli jisti vítězstvím, ale proto, že jsou odhodlaní nedovolit ničemu a nikomu, aby je zastavilo v cestě. Možná opět prohrají, ale to jen znamená, že na sobě mají ještě více zapracovat. Možná ale vyhrají a posunou se o úroveň dál. Dílčí konec je vždy dílčí začátek.“ Chytré pindy, které mají něco do sebe! :)

 

Rychlý výcuc:

Parametry: 66 km / 3000 m / 7:17 h
Piv při závodě: 1 malá jednička na Tesáku
Největší krize: když jsem si po vypití pivka uvědomil, že od toho dalšího mě dělí nejméně hodina
Mapových chyb: 1 (5 minut, 1 km navíc)
Zmatených pořadatelů: 2 (1. – frajer na 1. km ochotně sledoval, jak půlka čelní skupiny před ním odbočuje a až když jsem se ho zeptal, jestli opravdu doprava, tak suše oznámil, že ne…
2. – když nám cca 20 km před cílem bylo na jedné kontrole řečeno, že ztrácíme na první mužský tým 12 minut, ale přitom nebyla jediná možnost, aby se před nás dvojice dostala)
Opilých slečen ve stanu: 1
Opilých slečen ve stanu, které jsem gentelmansky vyprovodil hláškou: „Voe, bejku, tohle můj stan!“: 1
Organizace závodu: až na pár drobností perfektní (příště prosím více než 4 záchody pro 550 lidí)
Další ročník znovu?: no jasně! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *