Hurá na Šumavu!

Stojíme na místě, které dřív kypělo životem a nyní zeje prázdnotou. Ještě ve 30. letech tu žilo v 80 domech 450 obyvatel a po druhé světové válce jich zbylo jen necelých 60. Po příchodu komunistů tu však vzniklo příhraniční pásmo. Obec byla vystěhovaná a srovnaná se zemí. Kostel nechala odstřelit Československá lidová armáda a byl také zlikvidován i přilehlý hřbitov. Vítejte na Knížecích Pláních. Na místě, kde se zastavil čas.

Zbožňuju Šumavu! Rád vzpomínám na to, jak jsme tu před dvaceti lety trávili s rodiči a ségrou letní dovolenou. Chvíli před tím se nám porouchalo naše rodinné auto, takže jsme vyrazili na Zadov ve strejdově Škodovce 120 a kromě plného kufru báglů jsme vezli na střeše 4 kola. To byla jízda! V roce 2015 jsem se tu také připravoval na švédský Vasaloppet a následně jsme zde dvakrát za sebou vyhráli s Beermental teamem Vltava run.  Mám na Šumavu tolik skvělých vzpomínek! Od té doby uplynulo již hodně vody a jelikož jsme s Expedition clubem začali podnikat tuzemské výpravy, rozhodl jsem se zde vrátit. Vzal jsem si na paškál přejít nejen celý Národní park Šumava, ale také přilehlé CHKO od Lipna po Nýrsko. Vypsal jsem si tedy výpravu dlouhou 180 kilometrů (3 500 metrů převýšení) s cílem urazit celou trasu na těžko za 6 dní. A světe div se, přihlásila se šestice holek a dva kluci, kteří se nezalekli 30-ti kilometrového denního průměru.

Máme sakra našlápnutej program a abychom to všechno stihli, vyrážíme už o den dříve. Sranda je, že jsem tentokrát dostal na paškál vyvenčit naší čtyřnohou psí slečnu Emu a ta není příliš zvyklá chodit takové štreky. Když se v jedenáct večer srážíme s druhou skupinou v lese nedaleko Českých Budějovic, není prostor na žádné velké seznamování. Ráno musíme chytit vlak v šest, takže si jen letmo podáme ruku, prohazujeme pár vtípků a jde se chrnět. Po několika hodinách nervózního převalování vycházím ze stanu jako zoombík. Vůbec jsem se nevyspal a začínám si uvědomovat, že spát s naším psem ve stanu není až taková idylka jako se může zdát. Balíme fidlátka, frčíme na vlak a před osmou hodinou vystupujeme z vlaku u Lipna. Úvodní den máme za úkol dostat se přes 30 kilometrů dlouhý pás šumavského CHKO až k bráně Národního parku Šumava. Začátek trasy vede po jižním břehu nádrže Lipno a následně po červené značce až na zříceninu hradu Vítkův kámen. Odtud pokračujeme po asfaltu dál až do Zadní Zvonkové, kde máme zamluvený plácek pro stan u penzionu Marie. Hezkej úvodní den, ale jsem tak trochu v šoku, jak moc musíme lízat asfalt. Tajně jsem doufal, že všechny zpevněné cesty nebudou tak tvrdé. Nechci raději vědět, co se odehrává v hlavě našeho psa. Chudák musí být pěkně v šoku, kam jsem ji to pro bůh vytáhnul!

Druhý den je značně veselejší. Vlastně se jedná o nejhezčí den celého výletu, protože vstupujeme do národního parku a po několika úvodních kilometrech se z asfaltu dostáváme na parádní horskou stezku. Ta vede přes Smrčinu, Hraničník, Studničnou přes Plechý až na Třístoličník. Jedná se o opravdovou lahůdku a mám velkou radost, že jsme se přišli hned první možný den, kdy se tahle horská stezka otevírá v létě veřejnosti. Kvůli ohroženým druhům ptactva je totiž od 16. 3. do 14. 7. uzavřena a poměrně přísně se kontroluje, jestli se toto nařízení neporušuje. Stezka k nejvyšší hoře české části Šumavy k Plechému nemá chybu a hrozně mrzí mě, že si ji nemůžu nalehko bez batohu proběhnout. Podle radaru to vypadá, že nás možná chytí bouřka a nemáme tedy příliš prostoru seběhnout k Plešnému jezeru. Nevadí, snad příště! Cestou na Třístoličník si člověk nemůže nevšimnout velkého rozdílu mezi rakouskou a českou stranou státní hranice. Zatímco u nás se uschlé stromy poznamenané kůrovcem a orkán Kyrill nechávají tak, Rakušáci je kácí a odváží. Zajímavý kontrast! Tento den docházíme až k nouzovému nocovišti Nové Údolí a posledních pár kilometrů po asfaltu je opět sakra znát.

Když už jsem nakousl nouzová nocoviště. Jedná se o specialitu, která nemá v českých národních parcích obdoby. Národní park Šumava disponuje sedmi kempovišti, kde můžete zdarma složit hlavu a strávit zde jednu noc pod stanem. Počet míst je omezený na 5 – 10 stanů dle lokality a funguje na principu kdo dřív přijde. Dobrá zpráva je, že všechna nocoviště mají WC a většinou se nachází nedaleko hospody nebo objektu, kde lze dočerpat vodu. Je skvělé, že taková místa existují a během naší cesty jsme využili tři z nich.

Následující den má do léta hodně daleko. Od rána prší, je chladno a nikomu se moc nechce vylézat z vyhřátého spacáku. Hlavně teda Emě, která je chudák téměř okamžitě mokrá a promrzlá. Pomalu mi přestává baštit granule a to jediné co do ní můžu dostat jsou párečky, které kupuji ve Strážném. Zde jsme se také zastavili v místní rybárně, kde dělají výborné pstruhy. Doporučuji! Následná asfaltka na Knížecí pláně je nekonečná a dešťové přeháňky nám ji příliš nezkrášlují. V hájence si dáváme výborný oběd, sušíme věci a dáváme si na posilněnou pár panáků tekuté kuráže. Následuje prohlídka nedaleké vesnice srovnané se zemí a na člověka padá negativní nálada. Smutné, jak se lidé v pohraničí museli vypořádat s nepřízní osudu. Já jsem se také narodil v pohraničí a od malička jsme jezdili na chatu na Bublavu, která leží zhruba kilometr od říše. Jen co jsem uměl chodit, hráli jsme si se ségrou, bratrancem a se sestřenicí hru „Na Čechy a na Němce“ a i po generacích je znát nevraživost vůči našim západním sousedům. Ještě bude trvat dlouho, než se Sudety vymaní ze škatulkování a odprostí se od nepříliš veselé minulosti. Noc trávíme v nouzové nocovišti u Bučiny, kde je kromě příjemného podniku hezká ukázka historie železné opony.

Čtvrtý den výletu pokračujeme k pramenu Vltavy. Vzpomínám si na to, když jsem tu byl jako malej kluk a upřímně jsem stejné místo o 20 let později nepoznal. Tenkrát byl pramen schovaný v lese a teď jsou v okolí nevysoké stromy. Zvláštní pocit. Nicméně máme kliku, že tu jsme tak brzy ráno a můžeme si pramen vychutnat sami bez cizí přítomnosti. To už se však nedá říct o Modravě a následné cestě směrem k Poledníku. Připadám si jako na Václaváku a potkáváme několik cyklistů, kteří nedbají zákazu jízdy na kole. Okolí stezky je sice nádherné, ale opět nemůžu vystát, že je tu všude asfalt. Copak to nejde i jinak? Opravdu se musí kolem 1. zóny národního parku táhnout tahle šedivá bestie?! Po příchodu na Poledník nevěřím svým očím. Je pátek večer a je tu ne desítky, ale snad i necelé dvě stovky lidí. Tábořiště tu je sice stejně velké jako všechny předešlé, ale většina lidí spí pod přístřeškem místního posezení. To je opravdu veliké a disponuje kromě veřejného grilu i cyklo opravnou. Hezké místo, ale jsem zaskočen množstvím lidí.

Etapa do Železné Rudy je nejkratším dnem našeho výletu. Kromě jezera Laka však nepřináší nic nového, co jsme neměli předešlé dny spatřit. Opět má člověk otlačené nohy z nekonečného asfaltu a začínám si všímat, že Ema začíná kulhat. Z tvrdé podložky má polštářky místy rozedřené do krve a uvažuji nad tím, jestli ji nemám vzít do batohu. Tomu se však zdráhá a dokud šlape, nechávám ji tak. Po příchodu na ubytko ji nechávám na pokoji a chrní až do rána. Je chudák hotová. My však vyrážíme do víru města a po večeři rozjíždíme v cukrárně Sněhurka slušnou kalbičku. Upřímně si ani nepamatuji, co všechno jsme spořádali, ale nebylo toho málo a vášnivá debata se především ubírala k taktice pro nedělní den. Laborujeme totiž nad tím, jestli dojít až do Nýrska a stihnout vlak ve 14:50 nebo jestli se vykašlat na 30-ti kilometrovou trasu a po kratším výletu k Černému a Čertovému jezeru využít dopravu z Železné rudy. Nakonec vyhrává druhá varianta.

Ta je však dlážděna lehkou kocovinou a brzkým vstáváním. Abychom zvládli bezmála tři desítky kilometrů, musíme vycházet v 7:00 z ubytka. Díky těmhle ranním móresům se nám však naskýtá příležitost vidět Černé a Čertovo jezero prakticky bez lidí. Především Čertovo jezero na mě zanechalo hluboký dojem a moc se mi tu líbí. Mezi jezery si dáváme ještě rychlou odbočku na Špičák a pak už hurá k vodní nádrži Nýrsko. Část skupiny se sice oddělila a rozhodla se nic neriskovat dopravou z Rudy. My však máme pro strach uděláno a nakonec se nám naše úsilí vyplácí. Dokončujeme přechod celého CHKO a před třetí hodinou odpolední dorážíme na vlakáč do Dešenic. V tu chvíli si sice myslíme, že máme vyhráno. Tím se však šeredně pleteme, protože to pravé dobrodružství teprve začíná. Kvůli zpoždění vlaku nestíhám přestoupit na rychlík a trávíme v Horažďovicích úplně zbytečně dvě hodiny navíc. Ještě, že si chytře objednáváme pizzu a před železniční budovou tak děláme chutě všem okolním spolucestujícím. Když v podvečer dorážíme zpět k autu do Českých Budějovic, čeká nás ještě nekonečná cesta do Brna a následně jede i můj odvoz Martin až do Jeseníku. Uf… No naštěstí vše dopadlo dobře a o půlnoci už si hovím v pelíšku. Konec dobrý, všechno dobré!

Hodnocení? Musím říct, že si odvážím ze Šumavy dost smíšené pocity. Na jednu stranu se mi líbila možnost využít nouzových nocovišť a některá místa především v okolí Plechého nemají chybu. Zklamala mě však vysoká míra asfaltu a zpevněných cest. Je šílené, že se většina trasy nedala zvolit po hliněných lesních pěšinkách a daleko více než na chůzi se Šumava vyplatí přejet na kole. Navíc jsem byl zaskočen, jak moc jsou šumavské lesy uschlé a dolámané. Každý den se nám naskytl pohled na šedivě chřadnoucí siluety stromů, které ještě před pár lety tvořily chloubu naší vlasti. Teď je z toho člověku ouzko. Naštěstí jsem nepoučitelný optimista a doufám, že se za pár let situace zlepší. Už teď jde vidět, že se pod uschlými smrky rýsuje dravé mládí!


FOTKY  /  VYBAVENÍ  /  INFO DOKUMENT / GPS

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *