Hostýnská Osma 2015

„Proč to dělám? To já vlastně nevím, ale jsem si jistej, že Vám to dokážu říct za pár hodin v cíli… :-)“ odpovídám postaršímu pánovi s kadeří polární lišky a s úsměvem na tváři přicházím pod startovní oblouk. „Sakra, proč já to vlastně dělám? Vždyť když si uvědomím, že mě čeká 66 km dlouhý závod, podlamují se mi kolena už tady, na startu. Když začnu, je to utrpení, ale když skončím, je to radost. Dělám to kvůli té radosti! Určitě!“

Výstřel tě osvobodí

8. 8. 2015, 8 hodin a 8 minut. Nacházím se na startu INOV-8 Hostýnské Osmy. Teplotu vzduchu odhaduji (vzhledem k pořadatelské posedlosti k osmičkám) na 88°C a přestože mi už dávno není 8 let, mám pocit, jako kdyby mi má starší sestra svázala osmičkovým uzlem nohy k sobě a já nemohl udělat jediný krok kupředu. Jedinou útěchou je, že už mě 8 dní nebolí osmičky… „Grrr!! Už dost toho osmičkování! Asi mi z toho počasí hrabe!“ Naštěstí zaznívá startovní výstřel a já se po boku několika stovek dalších běžců vydávám na trať. Nějak zvlášť to se svým parťákem Danem Hájkem nehrotíme. Oba totiž dobře víme, že ten pravej závod začíná až po uběhnutí maratonu. Vzpomínám na Jirku Ježka, jehož biografii jsem před pár dny dočetl. Ano, jedná se o toho jednonohého cyklistu, který naprosto posunul hranici lidských možností. Kdo ho zná, rozumí… Každopádně se v této úžasné knížce (která se příznačně jmenuje Frajer) zmiňuje o tom, že i přestože měl odtrénovány stovky hodin a tisíce kilometrů, připadal si na startu naprosto nicotně. Tahle malichernost zmizela ve chvíli, když mu jeho drahá polovička řekla magickou formuli, kterou jednou slyšela v nějakém filmu. „ Výstřel tě osvobodí.“ Věta, která v sobě skrývá obrovskou pravdu a jejíž význam naprostá většina sportovců chápe. Je úplně jedno, jestli jsi Pepa Vomáčka se siluetou hrocha nebo Ondřej Švirák s obrysem žížaly. Když slyšíš startovní výstřel, osmičkový uzel uvázaný kolem nohou najednou povolí a dostaví se pocit, že nic není nemožné. Všechno je jenom v tvé hlavě.

Jednoho smaženýho Švirdu s kečupem, prosím!

Strašně rád bych zde napsal nějaké super úsměvné a atraktivní historky o tom, jak jsme si s Danáčem sáhli na dno a takový ty chytrý pindy ve smyslu, že až budu příště říkat, že jsem přežil i horší věci, tak budu myslet tenhle závod… Pravda je taková, že je 14 dní po Hostýnské osmě a já už si skoro na nic z trati nevzpomínám. Jasně, bylo vedro a během celého dne jsem vypil více než 12 litrů vody, ale to je tak nějak vše. Pravda je totiž taková, že jsem byl v obrovské psychické pohodě a více než sedmi a půl hodinový závod mi utekl neskutečně rychle. Čas je relativní veličina a každej si občas prožije vteřinu, která trvá věčnost nebo naopak hodinu, která rozhodně nemá 60 minut. Zkrátka a dobře se všech 550 závodníků smažilo na jedné pánvi a zatímco nás to hřálo, ostatní to pálilo :-)
První tři hodinky jsme prokecali a kromě drobného zaváhání způsobeného přeznačením trati (tímto zdravím místního idiota) šlo všechno nad očekávání dobře. Co na tom, že jsem měl díky dvěma týdnům kavkazského pankáčování běžecký výpadek a všechno jsem to doháněl až 10 dní před závodem. Ono to najednou šlo samo a než jsem se nadál, tak z nejhoršího jsme už byli na konci a opět jsme mohli slavit další týmové vítězství.

Jasně, někdo může namítat, že když už jsem to podruhé (resp. potřetí) vyhrál, tak proč se konečně nepřihlásím do kategorie jednotlivců. Odpovědí je sebevědomí. Vzhledem k tomu, že poslední srpnový víkend běžím Ultra-trail du Mont Blanc, nechtěl jsem si rozházet kostičky všude po pokoji. Těžko říct, jestli mi tento alibismus vydrží i v následujících letech, haha… Každopádně je úsměvné, jak každoročně v cíli kalkuluji, jestli bych byl schopný porazit nejlepší jednotlivce. Letos jsme v celkovém pořadí skončili čtvrtí a vítěz nám nadělili půl hodinku. Jasně, že je běh ve dvojici v něčem značně výhodnější, ale samozřejmě přináší i svá úskalí, protože se se běžci mohou navzájem brzdit (což nebyl náš případ). Navíc když od půlky trati víte, že máte obrovskej náskok, tak není důvod zapalovat dynamit a riskovat zranění. Každopádně smekám před trojicí prvních vlčáků a soudě dle výsledků se muselo jednat o parádní souboj do posledních metrů! :)

Za málo peněz hodně muziky

Hostýnská osma je mou srdeční záležitostí a přestože do Rajnochovic nejezdím jen kvůli vybrání jackpotu, hodnotné ceny rozhodně potěší. Jen pro zajímavost jsem spočítal, kolik peněz jsem si za těch pár hodin vydělal a nevěřil jsem své kalkulačce… Sakra, z čeho ti pořadatelé žijí?! :-)

Stejně jako každoročně, byl jsem i letos uchvácen pracovitostí desítek „neviditelných“ mravenečků, kteří odvedli svou práci na jedničku. Opravdu smekám před prací organizátorů, protože Hostýnská osma je jeden z mála větších ultra závodů, který si zachoval svou nekomerčnost.
Navíc miluju, když se po závodě vyvalím s pivkem před koncert neznámé kapely, poslouchám její jedinečný text: „ …rád ohnu drát a po zaznění zvonku vyčaruju sponku… “ a do toho tleskám dobíhajícím soupeřům.  Je úplně jedno, jestli zde budu vyhrávat nebo fňukat nad bramborou. Vždy se sem budu s radostí vracet! :)

Odkazy:

Pár hodin po doběhu a Danáč jede slušný bomby!

GPS ze závodu

Výsledky

Fotky

1 komentář u „Hostýnská Osma 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *