Ležím ve spacáku a blouzním. Fouká silný nárazový vítr, stan se kymácí ze strany na stranu a vinou výškové nemoci se mi zdá, jako kdyby ke mně vchr promlouval: „Slez dolů, tady nemáš co dělat! Tohle je moje hřiště a je jen na mně, jestli budeš žít nebo jestli tě sfouknu dolů.“ Každou chvíli se dívám na hodinky a počítám nekonečné minuty do ranního budíčku. Ztrácím ponětí o tom, co je sen a co je realita. Bolí mě hlava, jsem nevyspalej, mám popraskané rty a obětoval bych svou pravou ruku za to, abych dostal do vyprahlých úst doušek vody. Opět si dokazuji, že s přírodou se nedá soupeřit. Intenzivní zážitek!
Jsou akce, které se sice zrovna nepovedou podle plánu, ale s odstupem času z nich máte radost. A pak jsou taky akce, které se nedaří už od prvního okamžiku a ani po několika týdnech strávených doma na nich nevidíte téměř nic pozitivního. Právě do té druhé škatulky bych zařadil letošní výlet na Kavkaz. Už samotné přípravy neprobíhaly podle plánu. Mohla za to především velká únava způsobená nedostatkem spánku. To máte tak, když ze soboty na neděli závodíte přes noc na Vltava runu, z neděle na pondělí se „učíte“ na poslední zkoušku, ze zkoušky rovnou frčíte na letiště, o půlnoci letíte do Tbilisi (navíc časový posun 2 hodiny) a den na to stojíte ve výšce 3600 m. Lidské tělo není stroj a má své limity. Tohle jsem podělal a měl jsem si víc odpočinout…
Dobrá komedie nastala už ve chvíli, kdy jsem přišel na zkoušku s kompletní výbavou na hory a ze zkoušky frčel rovnou na letiště.
– Kámoš: „To si děláš prdel, ne? K čemu máš tady tu lopatu?“
˖ Já: „Noo… Jedu na hory.“
– Kámoš: „Na hory? Vždyť na horách už žádnej sníh není. To jedeš do Alp?“
˖ Já: „Ne, letím na Kavkaz.“
– Kámoš: „To myslíš vážně? A jak jsi věděl při nákupu letenky, že dnes budeš mít poslední zkoušku?“
˖ Já: „Nevěděl jsem to. Prostě jsem si řekl že to tak bude a neřešil to… :)“
– Kámoš: „Jseš magor!“
˖ Já: „Díky“
Plán byl easy peasy. Přiletět do Tbilisi, dostat se do hlavního města Gruzie – Kutaisi, dokoupit zásoby a vyrazit co nejdříve směr Kazbek. Časově jsme vše stihli na pohodičku a první noc jsme strávili bivakováním u proslulého kostelíku nad vesnicí Stepancminda (dřívější Kazbegi). Skoro jsem si cvrknul do gatí, když jsem další ráno zjistil, kolik sněhu se na okolních kopcích ještě nachází. Několik známek po popadaných lavinách dávalo jasně tušit, že výstup na Kazbek nebude žádné mechechéé. O výstup na tenhle brdek jsem se (neúspěšně) pokoušel už loni při aklimatizaci před Elbrusem a najednou jsem to tu nepoznával. Připadal jsem si jako Alenka v Říši.
Milana výlet na Kavkaz také nepotkal zrovna v nejlepší formě. Vlastně byl při výstupu k meteo stanici daleko vyndanější, než já. Několik týdnů se potýkal s problémy se zády, což mu při výstupu na těžko do výšky 3600 m zrovna nevykouzlilo úsměv na tváři.
Idiot. Správce meteo stanice je neskutečnej idiot a vydřiduch. Pominu-li fakt, kolik peněz chce za obyčejné přespání pod střechou bez možnosti tekoucí vody a topení, tak je za své chování ke klientům zralej na kopanec do zadku. Příště spím venku. Co se týče počasí, tak to bylo taky slušně na pi… Pikačů :) Pokud se náhodou na deset minut ukázalo svítíčko, tak se zase honem rychle zdekovalo a začalo znovu foukat a sněžit. Třetí den jsme se rozhodli pro aklimatizační túru ke kapličce, nacházející se ve výše 4000 m. Výšlap proběhl podle plánu a vzhledem k mizerné předpovědi na následujících několik dní jsme se rozhodli, že se pokusíme vystoupat na vrchol hned následující den. Po návratu z aklimatizační procházky jsme se okamžitě pustili do výroby vody. Ohřívali jste někdy vodu ze sněhu? Že ne?! Tak to jste teda o hodně přišli! Málokdo má totiž reálnou představu o tom, kolik sněhu se musí použít na ohřátí jednoho ubohého litru vody. A to ani nemluvím o tom, že se sníh může během několika vteřin připálit a tím vodu znehodnotit. Prostě a jednoduše takovej normální den horolezce vypadá tak, že většinu dne tráví připalováním sněhu pomocí vařiče a sem tam si občas vyleze na nějakej ten kopec :)
Po hodinovém spánku vstávačka a kolem půl druhé hurá do tmy! Venku je relativně příjemné počasí a najednou mi nepřipadá výstup na vrchol Kazbeku až tak nereálnou záležitostí. Vlastně naopak! Jsem vyhecovanej jak nikdá a už od začátku to smažíme do kopce co to dá. Reliéf ledovce vypadá úplně jinak, než jak si na něj vzpomínám z loňského roku. Musím spoléhat na své GPS hodinky a důkladně přemýšlet nad tím, kudy se vydat. Stopy před námi jsou totiž z větší části zafoukané a tento den jsme první skupina, která se na vrchol vydává. Původně jsem si myslel, že výstup v tomto ročním nebude nic hrozného. Mráz a sníh měl podle naší teorie zakonzervovat většinu trhlin a potenciálních spadlých kamenů. Realita je ovšem trochu jiná. Počasí je oproti létu daleko méně stabilní. Hodně sněží a ve vzduchu je cítit napětí z možného pádu lavin. Ostatně už cestou do základního tábora jsme přecházeli tři lavinová pole. A ty naivní řeči o zakonzervování lavin čerstvým sněhem? Pěkná blbost. Je tu sice slušná kosa, ale trhlina o velikosti autobusu se jen tak nezacelí a jen se přes ní vytvoří několik centimetrů tlustá deka, která stejně člověka neudrží. A ano, skutečně tu takhle velké trhliny jsou a jelikož ledovec se neustále mění, tak se nikdy neví jistě, kde se která trhlina nachází. Každoročně tu pár lidí zemře pádem do trhliny nebo na následky jím způsobené. Loni tu například zemřela Apačka. Smutnej příběh…
Jdu první, prošlapávám cestu a spoléhám na svou navigaci. Jsme s Milanem navázaní na laně a oba máme k dispozici dva prusíky, kterými bychom se v případě pádu do trhliny dostali ven. Vedeme si slušně a s občasnými přestávkami stoupáme do výšky 4000 m, kde si dáváme na chvíli pauzu. Sledujeme mraky nad námi, jak plují po obloze proti nám a začínáme z nich mít dost neblahý pocit. „Sakra, to je ta nízká oblačnost, o které mi Míša psala,“ sděluje mi Milan a já se snažím nepřipouštět, že by se mi ani na druhý pokus nepodařilo vyjít na tenhle „turistický kopec“. Valím dál co to dá a ve výšce 4300 m mě Milan zastavuje a říká, že prý se mu ten svah po naší pravici vůbec nelíbí. Už ho prý sleduje delší dobu a je silně lavinézní. V první chvíli jsem k jeho názoru lehce skeptický. Zvedám však hlavu a uvědomuji si, že má pravdu. Zavání to tu průserem… Traverzujeme kopec, kde je sněhu tři zadky a počasí nad našimi hlavami se začíná rapidně horšit. Vlastně už jdeme půl hodiny v mlze a vidíme sotva na pár desítek metrů. Po krátkém rozhovoru se rozhodujeme výstup zabalit a smířit se s faktem, že se ani letos na vrchol Kazbeku nedostaneme. Nějak zvlášť mě to však netrápí. Poslední dva dny jsem se probouzel s bolestí hlavy způsobené nedostatečnou aklimatizací a už se mi nechce zbytečně riskovat. Vracíme se do základního tábora, dáváme šlofíka a odpoledne se vydáváme na cestu do nížiny. Počasí se opravdu výrazně horší a husté sněžení má na svědomí zpomalení našeho tempa. Každou chvíli se boříme do sněhu až po stehna a snažíme se nemyslet na to, že všechna ta vynaložená námaha přišla vniveč. Kousek za meteo stanicí se taky oba nezávisle na sobě propadáme jednou nohou do trhliny. Nejedná se o nic dramatického, ale jako prezentace síly matky přírody to bohatě stačí. Rozbalujeme stan ve výšce kolem 3000 m a v duchu se modlíme, aby se počasí na další den zlepšilo. Probouzíme se do krásně prosluněného dne. Sice mě i nadále bolí hlava a mám pocit, jako kdyby mě přes noc přejel parní válec, ale vidina cesty do vesnice Stepancminda mi vlévá do žil čerstvou krev. Než jsme stihli dojít zpět ke kostelíku, počasí se na vrcholu Kazbeku opět mění a opět si jen dáváme za pravdu, že polovina května je pro tuto oblast velice nevyzpytatelná.
Bereme první maršrutku a razíme zpět do hlavního města. Milan prohlásil o Tbilisi jednu pamětihodnou větu: „Když se mě někdo zeptá na místo, kde bych nechtěl žít, tak Tbilisi bude na prvním místě.“ Já mu bohužel musím dát za pravdu. Zatímco loni na mě město nějak zvlášť negativně nezapůsobilo, letos to bylo přesně naopak. Všude je neskutečnej hluk, nepořádek a smog. Najít tu park nebo nějakou jinou oázu klidu je pro nás nadlidský úkol. Našli jsme si průměrný hostel za dobrou cenu v centru města. Průměrně vybavený, avšak nadprůměrně zakouřený. „No fuj, to je takovej hegeš! Tady by měla i cigareta po ránu napuchlé oči,“ sděluji po probuzení Milanovi a promnívám si zarudlá kukadla. Poslední dva dny si zlepšujeme náladu u vodní dýmky a vysmíváním se tomu, jak v centru gruzínské metropole funguje obchodní duch. Ono je totiž normální, že hledáte směnárnu, nemůžete žádnou najít a pak najednou narazíte na ulici, kde se jich nachází osm za sebou. To stejné platí i s obchody s elektronikou, sportovním zbožím apod. Je to dost úsměvné a jen to potvrzuje neblahé mínění, které jsme si na Zakavkazsko během více než týdenního pobytu vytvořili. Posledním hřebíčkem do rakve je bezpečnost silničního provozu. Nikdy v životě jsem se při jízdě v autě nebál tak moc, jako právě tady. Řidiči tu jezdí jako neskutečná prasata a je jim úplně jedno, jestli obsluhují osobák nebo autobus naplněný až po uši lidmi. Jezdí se tu po pravé straně a v vzhledem k tomu, že dobrá polovina aut má volant také napravo, tak řidič vidí při předjíždění velký kulový. Turisté jsou evidentně pěkní šupáci, protože místňákům tahle riskatní jízda nevadí a babka sedící o dvě sedadla přede mnou sledovala řádění toho našeho autobusového maniaka s naprosto ledovým klidem. Frajer si zřejmě myslel, že je potomkem Ayrtona Senny, jinak si tu jeho sebevražednou jízdu nedokážu odůvodnit…
Každopádně jsem byl neskutečně rád, že jsme přežili výlet na Kavkaz se zdravou kůží a už dlouho jsem neměl takovou radost z toho, že jsem se vrátil domů. Zážitek nemusí být pozitivní. Stačí, když je intenzivní! :)
