Začátkem června jsem se zajel jsem podívat do Barcelony na Formuli 1. Už jako malej kluk jsem obdivoval Michaela Schumachera a odjakživa jsem si říkal, že bych chtěl tuhle atmosféru zažít na vlastní kůži. Možná se Vám zdá trochu zvláštní, že tak outdoorově laděný člověk jako jsem já, má rád tak neekologický sport, jakým je formule. Asi mě odjakživa lákala rychlost a odvaha jednotlivých pilotů, kteří pro mě byli jakýmisi moderními rytíři ve svých nablýskaných koních. Odmala jsem zbožňoval letecké souboje a letadla z druhé světové války a tohle byl svým způsobem jejich moderní ekvivalent.
Nejsem sice ten člověk, co by měl každou neděli puštěnou velkou cenu, ale pravidelně sleduji výsledky, koukám na video highlighty nejen ze závodů, ale i z kvalifikací a také poslouchám podcast Kolo na kolo. Samozřejmě jsem také viděl všechny díly netflixovského Drive to Survive a zajímá mě zákulisní dění, které je kolem formule často dost šokující a brutální. Od dětských let jsem dlouho formuli nesledoval. Pak jsem však v roce 2010 viděl film Senna od režiséra Asifa Kapadii a to mě dostalo do kolen. Ačkoliv se může zdát, že je dnes formule bezpečný sport, není to tak úplně pravda. Piloti podstupují extrémní přetížení, dostávají svůj monopost až na samotnou hranu konstrukčních možností a jedno malé zaváhání může znamenat rychlý konec. Především v počátcích okruhového závodění se jednalo o velmi nebezpeční sport a například v roce 1955 se v Le Mans stala nehoda, při které zemřelo přes 80 lidí (včetně pilota) a na základě toho byl ve spoustě zemí auto sport úplně zakázán (ve Švýcarsku až do předloňského roku). Monoposty i tratě se však rok od roku zlepšovaly a od smrti Aertona Senny jsme nebyli dlouho svědky úmrtí ve Formuli 1. Bezpečnost šla velmi nahoru a to se také přeneslo do bezpečnosti osobních aut, pro něž je svět formule jakýmsi inkubátorem spousty novinek a vylepšení.
Teď již k samotné velké ceně Španělska. Cena lístku byla 150 EUR / os. a lístky byly na všechny tři dny od pátečních tréninků po hlavní závod v termínu 2. – 4. 6. 2023. Když jsem lístky kupoval 5 týdnů před závodem, tak ty nejlevnější varianty obsahující vstup pouze na hlavní závod, nebyly k dispozici. Doporučuji je tedy kupovat s větším předstihem. My Na závod jsem vyrazil s kamarádem Josem a cesta z Olivy do Barcelony nám zabrala 4 hodiny. Člověk má už od začátku trochu strach z parkování a kolon, které logicky u podobné akce vznikají. Nám se daří parkovat bezplatně cca 1,5 km od samotného okruhu v nedaleké průmyslové čtvrti a mám z našeho místa radost. U vstupu je přítomna ochranka, která kontroluje obsah batohu. Dovnitř se může vzít vlastní jídlo i pití, ale to může být jen v plastu, takže plechovky mi zabavují. Je tu opravdu hlava na hlavě (125 565 diváků) a chvíli trvá, než se člověk dostane k předem vytipovanému místu. Nalézáme prima flek u vnitřní části zatáčky číslo 3 a máme zhruba hodinu do závodu. Sedáme na deku, kecáme, baštíme a krátíme si čas do startu.
Najednou přichází zahřívací kolo a člověk spatřuje všechny monoposty na vlastní oči. Opravdu krásná podívaná a těším se, až je za chvíli spatřím v závodním módu. To se také po více než minutě stává a ohromný hluk motorů za našimi zády předznamenává, že za chvilku kolem nás prosviští 20 formulí. Dětský sen se plní. Zatáčku číslo 3 bych hodnotil jako středně rychlou, takže má člověk relativně čas prohlédnout si monoposty co možná nejlépe. Po chvíli člověk ztrácí přehled v jednotlivém pořadí. Snažím se nakopnout online mezičasy, ale evidentně je síť přetížena a zahraniční SIMka si ani neškrtne. Pokud člověk nemá nastudovaná čísla jednotlivých jezdců a nezná týmové složení jednotlivých stájí, tak se moc nedokáže orientovat kdo je kdo. Naše vstupenky nám umožňují posunout se do libovolné části zhruba třetiny okruhu. Po půl hodině závodu se tedy jdeme podívat na nějaké další místo, protože po nějaké době je ten jeden flek tak trochu stereotyp. K našemu překvapení je všude v dalších zatáčkách namačkaná hlava na hlavě a je prakticky nereálné probojovat si cestu k dobrému výhledu. Jdeme k místu, kde je velkoplošná obrazovka a stojí tu několik tisíc lidí, kteří jsou otočeni zády k trati a jen sledují to, na co můžou koukat doma v televizi.
Prochází většinu míst, kam nám naše vstupenky dovolují projít a vracíme se zpět na naše původní místo, kde je přiměřený počet lidí a nemusíme se mačkat. Je trochu škoda, že nemáme možnost vidět cílovou rovinku, ale to bychom si museli poměrně výrazně připlatit. Průběh závodu byl více méně jasný. Max si vytvořil poměrně velký náskok a jel si úplně vlastní kategorii. Celá trať se dá projet za cca 80 sekund a netrvalo dlouho a auta se rozložila téměř po celou délku závodní tratě. Takže v druhé půlce závodu se kolem nás míhalo jedno nebo více aut každých 8 – 10 vteřin. Na podobné akce se chodí především kvůli atmosféře, protože doma na gauči máte detailnější záběry a větší přehled. A atmosféra byla fantastická. Diváci hučeli o sto šest a hlasitě reagovali na každé z celkových cca 100 předjetí, kterými byli svědky. Na vlastní oči jsem viděl souboj čínského závodníka Zhoua, který v jednu chvíli předjížděl další dva monoposty současně a mělo to fakt šťávu. Byl jsem zvědavej, jak bude znít zvuk motoru a k mému překvapení to byl stále slušný řev, který cítíte až v žaludku. I když se jedná více o elektromotory než dříve, stále to má burácivé grády. Závod pomalu končí a je tak trochu zvláštní že člověk bez připojení k internetu vlastně nemá ponětí, v jaké části závodu se nachází. Jedno kolo se závodí a další se už jen mává. Adrenalin s dojezdem do cíle mi chybí.
Nestává se často, aby všichni piloti dojeli zdárně do cíle, což byl právě případ této velké ceny. Naposledy si prohlížíme všechny jedoucí monoposty, cvakáme závěrečné fotky a pomalu se přemisťujeme k autu. Odjezd z okruhu je dost šílený a trvá zhruba hodinu, než se dostáváme do reálného pohybu. Další hodinu pak trávíme čekáním na dálnici z Barcelony do Valencie kvůli haváriím, takže cesta trvá 6 hodin. Uf! Tímto se dostáváme k závěru. Stálo to za to? Jednou za život určitě ano! Sice poměrně drahej špás, ale člověk si své sny musí plnit a ten zážitek nebyl špatnej. Za svůj život jsem již pár sportovních dění z pohledu diváka zažil a věděl jsem, že je vždy lepší sledovat přenos v televizi. Člověk toho vidí daleko více a hlavně má přehled o dění na trati. Jenže tohle je něco trochu jiného a přál jsem si cítit hluk motoru až v celém těle a zažít to davové šílenství na vlastní kůži. Takže celkově hodnotím tento zážitek kladně, i když mě nic extra nepřekvapilo. Bylo fajn to vidět naživo, ale nedá se říct, že bych byl vyloženě ohromen. Každopádně díky moc Josemu za společnost a děkuji moc své rodině, že mi umožnila vypadnout na celou neděli mimo domov… :-)
